Category: 2001 / 09

Jedno z nejúžasnějších arabských měst roste ze dna údolí Hadramaut uprostřed palmových a datlových hájů, oddělené asi dvě stě kilometrů širokým pásem nehostinné pouště od Indického oceánu. Přezdívku „Manhattan pouště“ si Šibám vysloužil díky svým pěti stům „mrakodrapům“, které jsou nahuštěné v sevření městských hradeb v těsné blízkosti na území sotva pět set na pět set metrů. Když sem zřejmě jako vůbec první běloch doputoval roku 1935 cestovatel Hans Helferitz a spatřil uprostřed izolovaného, neznámého údolí výškové budovy Šibámu, popsal je v ohromení jako „Chicago pouště“. I dnes je cesta do Šibámu dlouhá a náročná. Po zemi vede rozpálenou pouští přes území mnohdy nepřátelských beduínských kmenů. Avšak každý, kdo spatří mrakodrapy v zapadajícím slunci v pozadí s mohutnými stěnami kaňonu, uzná, že cesta stála za vynaloženou námahu. Zdejší až devítipatrové mrakodrapy působí v kontextu okolní krajiny jako dokonalá fata morgána města bohů, nikoliv lidí, kteří tu žijí již několik tisíc let. Šibám byl opakovaně hlavním městem celé oblasti – poprvé už ve třetím století před naším letopočtem a naposledy ve století patnáctém. Dnes tu žije asi sedm tisíc obyvatel, kteří jako by svým životním stylem ani neopustili dobu středověku.

V úzkých uličkách chodí jako přízraky zahalené ženy, kterým nejsou přes závoj či hustou mřížku vidět ani oči. Muezzin svolává z minaretu na modlitbu, jako to dělal už za dob proroka Mohameda, zatímco v úzkých stinných uličkách cinkají zvonky koz, které se vracejí z pastvy do těsných chlívků přímo v obytných domech, kde dlouho do noci pracují stříbrotepci a řemeslníci na svých výrobcích, zatímco jejich ženy připravují jídlo z toho, co dala okolní poušť.

Šibám má velmi kompaktní půdorys a je fantastickým příkladem starodávné architektury. Hliněné opevnění chrání domy, které dosahují výšky až třiceti metrů. Většina má čtyři až sedm pater, podle úrovně, v níž stojí jejich základy. Všechny domy jsou vybudovány tak, aby měly střechy stejně vysoko. „Věžáky“ jsou vynálezem lidí z údolí Hadramaut a jejich dnešní podoba se neliší od té, kterou měly již před mnoha staletími. Stále se staví výlučně z hliněných cihel. Ty vznikají ve dřevěných formách smíšením bláta s trávou a rákosem a takto zpevněné pak uschnou na slunci. Vyrábí se dvě šířky cihel. Ty silnější, asi padesáticentimetrové, se používají na stavbu základů a spodních pater, z tenčích se budují horní podlaží. Když je hrubá stavba hotová, zahladí se omítkou. Na celou spodní část domu je použita omítka hnědá, udělaná z hlíny, a na horní podlaží z vápna. Na dekoraci slouží ještě vrstva omítky udělané z vaječných skořápek. Parapety na střešních terasách mnoha domů jsou vybíleny a mají v rohu okrasné vlny či věžičky.

Hliněné město vybudované na dně údolí nemělo nikdy na růžích ustláno – bylo vždy velmi zranitelné sice sporadickými, avšak katastrofálními záplavami. Částečně bylo zničeno v 16. století, ze kterého pochází většina dnešních staveb. Neobvykle silné deště v letech 1975, 1982, 1989 a 1998 poškodily řadu domů. V osmdesátých letech zařadilo UNESCO Šibám společně se San’á na seznam světového kulturního dědictví a přispělo částkou čtyřiceti milionů dolarů na záchranu města. Kromě obnovy jednotlivých domů je plánována i stavba přehrady, která by město do budoucna ochránila před nečekanou velkou vodou. Jen těžko však předejde případu, který se stal před několika lety. Jedna rodina ze Šibámu opustila svůj dům a odstěhovala se do Saúdské Arábie. Po čase se najednou celý dům zřítil. Příčina? Zapomenutý kapající kohoutek.

Pin It on Pinterest