Po odchodu Sovětské armády v únoru roku 1989 zůstala mnohá místa pro zaminování nepřístupná. V Afghánistánu, kde se obdělávají i ty nejpříkřejší stráně, je půda ležící ladem nepředstavitelným přepychem. Místní lidé začali tedy sami čistit zemi od min. Velice primitivním způsobem – a mnoho z nich to zaplatilo životem. Až v roce 1991 byl spuštěn odminovávací program MCPA, financovaný OSN.
Pes Airan rejdí čenichem v trávě. Psovod ho vede po vytyčené trase, pět metrů vpřed, tři zpátky. Najednou začne Airan štěkat a zuřivě hrabat. “Zpátky, k noze!” křičí psovod a snaží se ho odtáhnout pryč. “Něco tam je,” suše prohodí jeden z mapérů a zapíná minohledačku.
Abdul Jamil Rahimi, přáteli přezdíván Doktor, pochází ze střední vrstvy afghánské společnosti. Ještě před invazí sovětských vojsk vystudoval na kábulské univerzitě medicínu. Za války přešel na stranu mudžahedínů. “Byli jsme skvělá skupina,” vzpomíná Doktor, “při jedné akci jsme v šedesáti lidech dokázali zničit sto aut a pět tanků.” V oddíle byl ceněn pro svou profesi, raněné bojovníky provizorně ošetřil, aby vydrželi transport na oslech až do základen na pákistánské hranici. Po válce se živil, jak se dalo, jeho výdělek z medicínské praxe sotva stačil na pár krabiček cigaret. A tak uvítal nabídku agentury MCPA (Mines Clearness Planning Agency), která prováděla na území Afghánistánu mapování a čištění minových polí. “Agentura hledala mezi Afghánci vysokoškolsky vzdělané lidi,” vypráví slušnou angličtinou Doktor. “Nabízela měsíčně 200 dolarů a to už je u nás pěkná suma.” Doktor odjel do sídla MCPA do pákistánského Péšávaru. Tam je zahraniční lektoři učili měsíc mapovat a dva měsíce likvidovat miny. Čerstvé mapéry pak rozeslali do všech afghánských provincií. Doktor s novými kolegy odjel až k tádžické hranici do severní provincie Badachšán.
MUDŽAHEDÍNI, PSI A MINY
Všech devět mapérů nyní žije ve velkém kamenném domě na okraji Faizábádu. Na stěnách i na zemi mají krásné koberce, u zdí jsou matrace a měkké polštáře jako opěrky pod záda. O všechny se stará stařičký sluha. Bača pro ně uklízí, vaří, pere.
V zahradě vedle psích kotců si udělali mapéři hřiště, natáhli provázek a po práci tu pinkají volejbal. “Jsme tu již šest týdnů,” vysvětluje Doktor, “pak dva týdny k rodině a zas na novou štaci. Není to lehké…”
Pracovat se začíná hned po ranní modlitbě. Na bílé džípy s velkými znaky UN naloží bedny s minohledačkami, klece se psy, nosítka. Doktor bere do auta lékárničku. Toho dne plánují zmapovat minové pole, které leží pod horou Kalamunara pod bývalým vojenským postem. Odsud lze kontrolovat celé údolí i s letištěm a jedinou přístupovou cestou.
Auta zůstávají na úpatí hory. Veškeré vybavení nakládáme na záda a neseme vzhůru. Psi puštění z klecí se radují z nabyté svobody a pletou se nám při výstupu pod nohy. Airan byl vycvičen v Německu, Aiwan v Anglii. Jeden slyší na povely v němčině, druhý v angličtině. Ale když je pak psovodi chválí a drbou za ušima, rozumí i jazyku paštó.
Stoupáme až pod vrchol. “Všude okolo byli mudžahedíni,” vysvětluje Doktor. “Tenhle post měl pro Rusy strategický význam, a tak jej kolem dokola zaminovali.” Šéf mapérů rozděluje práci a sám hledá místo, kde by mohl označit začátek minového pole. Odsud pak začíná vlastní práce. Nejprve psi a potom mapéři s minohledačkami prověří, je-li asi čtyřmetrový pás vytyčené hranice čistý. Samu “hranici nebezpečí” vyznačí červenými kameny, o dva metry dál směrem do čistého pásma dělají ještě jednu linii z bílých kamenů. Vše, na co v tomto pásmu minohledačka reaguje, mapéři ze země vytahují. Hranice minového pole se zakreslí do náčrtku, délky stran se měří pásmem, směry buzolou. V poledne je práce hotová. Vše sneseme zpět k autům, naskládáme do beden, psy zavřeme do klecí.
Ulice jsou už plné lidí. Za naším autem se rozběhla tlupa dětí a dráždí psy. Pro muslimy je pes nečisté zvíře, a tak jsou tito vlčáci ve Faizábádu spíš kuriozitou.
VÝBUŠNÁ POMSTA
Mapéři se ve svém domě převlečou z maskáčových uniforem do afghánských oblečků – širokých kalhot s rozkrokem u kolen zavázaných na šňůrku a do dlouhé košile. Bača už má připravený oběd, mezi matrace natáhne igelitový ubrus, přinese velkou mísu fazolí a každému misku rýže. Jíme rukama, z rýže se umačká hrudka a ta se pomocí chlebové placky dostane do úst.
Na odpolední čajovou siestu přicházejí hosté. Jsou to misionáři organizace OMAR – učí prosté Afghánce, jak se vyvarovat nebezpečí pozůstatků války. Není měsíc, aby ve Faizábádu někdo nezemřel nebo se nezranil při manipulaci s vojenským materiálem. “Děláme přednášky pro dospělé, chodíme do místní školy, snažíme se dostat i do vesnic v okolí,” říká misionář Mohammad Akbar Sarvery, přitom na zemi vyrovnává učební materiál: sešity, letáčky, šátky. “Mnoho Afghánců neumí číst, psát ani počítat, nebezpečí jim musíme namalovat, vysvětlit příběhem. Bohužel si mnozí z hledání a zpracování válečných pozůstatků udělali živnost.” Afghánci jsou velice zruční, vše se snaží zužitkovat, vše přepracovat. Bazary jsou plné výrobků z kvalitní mědi, tepané čajové konvice mají stejný průměr dna jako nábojnice z tankových kanonů. “Když Rusové odcházeli,” pokračuje misionář, “mstili se, zaminovávali za sebou cesty, přístupy ke studnám, miny dávali do zbořenišť a k odstavené vojenské technice. Tyhle miny jsou už většinou pryč.”
Doktor přináší černobílé satelitní mapy v měřítku 1:100 000, které získali od Američanů. Červeně do nich zakreslují lokality minových polí. Na každé pole pak vyhotoví zvláštní mapu v měřítku 1:2000.”Mudžahedíni používali maličké čínské miny, ty jsou dnes velmi nebezpečné. Pokládali je jednotlivě a mapy samozřejmě nedělali,” vysvětluje Doktor. “Rusové minovali v pásech a zpočátku vše důkladně mapovali. Žádali jsme ruskou vládu o tyto mapy, zkoušeli jsme to i přes OSN. Bylo to pro nás důležité a šlo o čas. Rusové je ale odmítli vydat. Zřejmě se jim vyplatí udržovat v naší zemi napětí.”
VÁLEČNÉ POMNÍKY
Odpoledne jedeme na velké minové pole u letiště. “My většinou jenom mapujeme,” pokračuje Doktor. “Po nás přijede z pákistánského Šajsalimu čistící skupina, bývá jich kolem třiceti. Za hodinu jsou schopni vyčistit až sto čtverečních metrů. Ze země se bere všechno, na co reagují minohledačky, berou se střepiny i kulky. Půda je pak připravená na orbu.” Blížíme se k letišti. Právě dosedá letadlo OSN, které den co den přiváží z Péšáváru humanitární pomoc. Rozjezdová plocha letiště (které na začátku války postavili Rusové) je kolem dokola chráněna pásem min položených ve třech řadách. Pravidelné důlky v zemi zarůstá nespásaná tráva, a tak je pruh minového pole dobře viditelný. “Před třemi dny tudy hnali ovce pastevci ze sousední provincie,” vypráví jeden z mapérů, “o tomhle poli nevěděli, nahnali stádo přímo na miny. Pastevcům se nic nestalo, přišli ale o třicet ovcí.” Souvislý pruh seschlé trávy je přerušen černými lavory, všude kolem se válejí tlející těla zvířat. O kus dál ční z umělého náspu tanková hlaveň a před ní jsou haldy zrezivělých plechovek. “Šuraví konzervy…” sykne opovržlivě Doktor. Na cestě zpět k autu se vyhýbá nápadně propadlým plochám, tvrdí, že to jsou hromadné hroby. Až do večera vypráví o zvěrstvech, kterých se šuraví, sovětští okupanti, v jeho zemi dopouštěli.
V srdci Asie, v půvabné, ale prokleté afghánské zemi, leží ještě dnes kolem deseti milionů min. Jsou to pulzující pomníky dlouhé a nesmyslné války.
