„Vězte, že v jednom koutě naší země žijí v pralese muži s rohy, kteří mají jedno oko vpředu a tři nebo čtyři oči vzadu na hlavě. Jejich ženy vypadají velmi podobně. Žijí u nás ještě jiní lidé, kteří jedí pouze syrové maso jiných mužů a žen a jsou schopni bez váhání zemřít.“ Zdá se to divné, ale i tak může vypadat mapa, anebo alespoň její popis. Ale je to jenom jedna z mnoha jejích tváří. A o mapách samotných pak platí, že vlastní objevitelská cesta nemá smysl, pokud jí chybí zpětná vazba. Vikingové tak mohli objevit svou Ameriku dávno před Kolumbem, ovšem nic praktického z toho nezískali. Stejně tak ztrácí objev na svém významu, pokud není zaznamenán pro ostatní. Ruku v ruce s objevitelskými cestami proto jdou objevy kartografické – univerzálním způsobem, jak popsat objevitelskou plavbu, bylo odjakživa nakreslit mapu. A zvlášť ty první mapy byly ještě navíc uměleckými díly.
ZEMĚ JE KULATÁ
Na nejstarších mapách je asi nejpozoruhodnější, že to vlastně nejsou žádné mapy, podle kterých se můžete bezpečně přemístit z bodu A do bodu B. Spíš by se dalo říci, že jsou to jakési „ilustrace“ anebo obrazy o stvoření světa. Dozvíme se z nich, že například staří Egypťané považovali Zemi za vejce v noci střežené Měsícem, anebo že staří Peruánci si představovali Zemi jako krabici zastřešenou horskými hřebeny. Od obra Atlase až po čtyři slony na želvím krunýři dokumentují taková díla více fantazii a smysl pro legendy než praktického zvídavého ducha. Ovšem zajímavé je, jak brzy se mezi tyto fantastické představy vmísila ta správná. Že je Země kulatá, totiž tvrdili učenci starého Řecka již pět století před začátkem našeho letopočtu. Pozoruhodná byla i jejich v podstatě estetická argumentace: koule je nejdokonalejším matematickým útvarem a je jisté, že při stvoření světa nic jiného než dokonalý tvar nepřicházelo v úvahu. Až později se na podporu zeměkoule našly i argumenty praktičtější. Například slavný Aristoteles tvrdil, že o kulovitosti Země svědčí tvar Měsíce, na který se promítá zaoblený stín zeměkoule.
ERATOSTHENÉS
Tento učenec, který žil zhruba v letech 276-195 před Kristem, byl ze všech starověkých geografů asi tím nejvýznamnějším. Jako druhý knihovník ve slavné alexandrijské knihovně, a také jako matematik mezi zeměpisci, vyvinul mimo jiné technologii, která jej proslavila – způsob měření obvodu Země. Její technický popis je trochu složitý, nicméně způsob sám prostý a v podstatě geniální. Vše začalo tím, že se od cestovatelů dozvěděl, že ve městě Syene – dnešním Asuánu – dne 21. června nevrhá Slunce žádný stín. Protože Eratosthenés věděl, že v Alexandrii nějaký stín vždycky je, a hlavně věděl, že Asuán leží přesně na jih od Alexandrie, způsob měření obvodu Země byl na světě. Tento údaj bylo možné vypočítat z délky stínu v Alexandrii v okamžiku, kdy v Asuánu žádný stín nebyl. A tak Eratosthenés v onen vědě zaslíbený den nejprve změřil stín v Alexandrii, a potom jednoduchým geometrickým výpočtem zjistil, že slunce je vzdáleno 7 stupňů a 14 minut od nadhlavníku. Z celkové kružnice, která tvoří jak známo 360 stupňů, to tedy byla jedna padesátina. To znamenalo, že obvod země je padesátkrát větší než vzdálenost mezi Syene a Alexandrií. Změřit tuto vzdálenost tehdy nebylo jednoduché a i v tomto případě projevil starověký zeměpisec a matematik praktické schopnosti. Vypomohl si velbloudími karavanami. Vycházel z toho, že velbloudům trvá cesta do Alexandrie 50 dní, a věděl, že velbloud urazí za den 100 stadií. Jednoduchým výpočtem pak došel k tomu, že obvod země činí 250 000 stadií. Jak už název slova napovídá, stadium byla jednotka převzatá vlastně ze sportu – označovala závodní dráhu neboli „stadion“ a podle současných přepočtů měřila asi 182 metrů. Obvod zeměkoule tedy podle Eratosthena činil zhruba 45 920 kilometrů. Je to o pouhých 15 % více, než kolik jsme naměřili my v době moderní.
PTOLEMAIOS – OTEC GEOGRAFIE
Skutečným otcem moderní geografie je ale nazýván v Egyptě žijící Řek Ptolemaios (90-168 n. l.). O jeho životě toho není příliš známo, ale metody, které zavedl, jsou používány dodnes. Navázal na své předchůdce Eratosthena a Hipparcha a jejich objevy dokázal uspořádat a zpřístupnit tak, aby byly obecně srozumitelné. Měl také odvahu zabývat se kulovitým tvarem Země důkladně a vymyslel metodu promítání zeměkoule na plošné mapy. Stejně jako Hipparchos rozčlenil kruh a kouli na 360 stupňů, z nichž každý rozdělil ještě na 60 minut a minuty poté na sekundy. Obdobně také zavedl síť rovnoběžek a poledníků. Byl první, kdo zpopularizoval a zdá se, že i vymyslel tak „samozřejmé“ termíny jako zeměpisná délka a šířka – pojmy pro prostorová měření naprosto nezbytné. Ve svém důsledku dokumentovaly nadvládu člověka nad přírodou a vůbec poprvé v lidských dějinách nahradily náhodné tvary, vzniklé při tvoření Země. Ptolemaios navíc zavedl moderní rozlišení podle měřítka mapy. Geografie v jeho slovníku znamená mapování země jako celku a chorografie je ono podrobné mapování konkrétního místa, využitelné k praktickým účelům. I přes všechny své úspěchy se ale Ptolemaios potýkal s mnoha v té době takřka neřešitelnými problémy. Jeho největší nevýhodou byl nedostatek faktů. Díky tomu se dopustil řady zásadních chyb, například když zavrhl Eratosthenův odhad velikosti Země, přiklonil se k Poseidóniovi a tvrdil, že obvod Země čítá pouhých 28 800 kilometrů. Důsledky této chyby pocítil například Kryštof Kolumbus, který se vydal hledat novou cestu do Indie mimo jiné i na základě Ptolemaiovy „Geografie“. A když mluvíme o Kolumbovi, i on se živil se svým bratrem výrobou a kreslením map.
ODKLADIŠTĚ ZBYTKŮ
Na své znovuobjevení si ale Ptolemaiovo dílo muselo počkat téměř celou jednu tisíc let trvající epochu, kterou můžeme z kartografického hlediska označit jako dobu středověkého tmářství. Mapy se mezitím vrátily ke svému původnímu účelu – ilustraci fantastických představ o světě. Jen s tím rozdílem, že mytologii nahradilo křesťanství. Se skutečnou geografií měly mapy středověkých křesťanských zeměpisců společného opravdu jen velmi málo. Ve středověku dokonce po celých tisíc let neexistoval pro geografii žádný běžně užívaný výraz. Do angličtiny se toto slovo dostalo až v polovině šestnáctého století. Zeměpis v tomto dlouhém mezidobí byl jakýmsi odkladištěm naplněným zbytky z jiných oborů, biblickými dogmaty a historkami cestovatelů. Dochovalo se více než šest set středověkých mappae mundi, které, i když měly být pokaždé speciální verzí světa, si byly navzájem dost podobné. Celá obývaná Země bývala zobrazována jako kruhová mísa rozdělená vodním tokem tvaru T. Východ byl nahoře a nad T ležel světadíl Asie, dole vlevo od svislé osy se nacházela Evropa a vpravo Afrika. Vodorovný pruh oddělující Evropu a Afriku od Asie představovaly řeky Dunaj a Nil, o nichž se předpokládalo, že tečou v jedné přímce. Ve středu se nacházel Jeruzalém, v horní, východní části obvykle ležel pozemský ráj s postavami Adama a Evy s hadem…
„Prvním místem na východě je ráj,“ vysvětloval Isidor ze Sevilly, považovaný za nejvzdělanějšího muže své doby, „zahrada proslavená svými požitky, kam se člověk nikdy nemůže dostat, protože ji obklopuje vysoká ohnivá stěna sahající až do nebe.“
Zajímavá je legenda týkající se pojmenování kontinentů. Podle Písma svatého, jak říká Isidor, byla obývaná Země rozdělena mezi tři Noemovy syny: Šéma, Cháma a Jefeta. Asie dostala jméno podle královny Asie z potomstva Šémova, Afrika je pojmenována podle Afer z rodu Chámova a jméno Evropa je odvozeno z řecké mytologie od Európé – jinak ji samozřejmě obývají synové Jefetovi.
ZASLÍBENÁ ZEMĚ
Aby bylo možné zpracovat celý svět do podoby popsané Písmem svatým, bylo nutné jednak text bible vyšperkovat, a potom také nebrat v úvahu skutečnou podobu světa. Za takové situace není divu, že mezi oblíbenou cestopisnou literaturu středověku patřily cesty do ráje. Oblíbenými hrdiny tehdy byli, stejně jako v pozdějších letech a staletích cestovatelé do vesmíru, odvážní mnichové hledající ráj. Popisování toho, jak ono „inkriminované“ místo vypadá, se dokonce stalo samostatným druhem náboženské literatury. Jedním z nejslavnějších autorů tohoto druhu „teologického cestopisu“ byl irský mnich Brendan. Vydal se západním směrem, protože se domníval, že ráj leží někde v Atlantském oceánu. Po cestě zažil spoustu nádherných dobrodružství, až doplul na krásný ostrov s úrodnou půdou a nazval jej „zaslíbenou zemí svatých“. Podle něj pak i ti, kteří umístili svůj ráj jinam, uváděli na mapách „ostrov svatého Brendana“. Jeho „posvátný ostrov“ se na mapách objevoval minimálně do roku 1759, tedy více než neuvěřitelných tisíc let. Dokonce i průkopníci moderní kartografie a mořeplavby se pokoušeli najít toto legendami opředené místo.
GóG A MAGóG
K nejlákavějším dobrodružstvím při hledání mýtů patřilo také pátrání po domnělém království kněze Jana. Mělo i svou genezi. Když se okolo roku 1165 objevil v západní Evropě přepis dopisu kněze Jana přátelům, vzbudil senzaci. Vědci nikdy nezjistili, kdo ve skutečnosti dopis napsal, kde a proč. Jisté však je, že desetistránková rukopisná brožura, která byla něčím mezi bulvárním plátkem a legendárními příhodami námořníka Sindibáda, se stala velmi populární. Senzační dopis kněze Jana vycházel ze zpráv od misionáře svatého Tomáše, jehož tělo pohřbené v Indii působilo prý více zázraků než ostatky kteréhokoliv jiného svatého. A je to text opravdu pozoruhodný, o čemž svědčí i následující ukázka: „Měli bychom také vědět, že u nás žije pták nazývaný Noh, který snadno odnese vola nebo koně a krmí jimi v hnízdě svá mláďata. Žijí u nás i jiní ptáci, kteří vládnou veškerým opeřencům na celém světě. Peří mají ohnivé barvy, jejich křídla jsou ostrá jako břitva a nesou jméno Yllerion. Na celém světě jsou jen dva tito ptáci. Žijí šedesát let a pak odlétají a vrhají se do mořských vln… Vězte, že v jednom koutě naší země žijí v pralese muži s rohy, kteří mají jedno oko vpředu a tři nebo čtyři oči vzadu na hlavě. Jejich ženy vypadají velmi podobně. Žijí u nás ještě jiní lidé, kteří jedí pouze syrové maso jiných mužů a žen a jsou schopni bez váhání zemřít. Když pak některý z nich opravdu umře, snědí jej, aniž by jej vařili, ať by to byl třeba jejich otec nebo matka. Pojídání lidského masa považují za dobré a přirozené a dělají to proto, aby dosáhli vykoupení za své hříchy. Tento národ je bohem prokletý a nazývá se Góg a Magóg a je jich více než všech ostatních národů světa. Až přijde Antikrist, zachvátí celý svět, protože to jsou jeho přátelé a spojenci.“
KOMPAS – OD OKULTISMU K PRAXI
Stejně „ideologický“ pohled jako mapy postihl v Evropě své doby i další velký námořní objev – kompas. V praxi sice znamenal objev kompasu stejnou revoluci jako mechanické hodiny v měření času, ale zpočátku se držel pod rouškou málem až „černokněžnictví“. Magnetickou jehlu používali v Číně k navigaci o dvě století dříve než na starém kontinentě – už kolem roku 1000 n. l. A již v Číně byl magnet pravděpodobně používán původně jako pomůcka při věštění budoucnosti. Spojení s „temnými silami“ si ještě dlouho udržel. Tajemný je i sám původ názvu magnetit. Oblíbená legenda vypráví o pastýři jménem Magnes, který měl okovanou hůl a botu s železnými hřeby, a díky tomu objevil místo, kde se „kouzelný“ kámen nacházel. Ještě dlouho měla zdánlivě nepochopitelná schopnost zmagnetizované jehly najít sever (anebo v některých případech jih) příchuť černé magie a obyčejní námořníci se kompasu tak báli, že opatrní kapitáni s ním raději pracovali o samotě a mimo zraky veřejnosti. Tím lze vysvětlit původ vzniku kompasnice – krabičky, kde byl kompas umístěn a ukryt. Ještě v době Kolumbově mohl být totiž lodivod za používání magnetického kompasu obviněn ze styků se satanem. Až když kompas ztratil svůj okultní nádech a stal se běžně používaným námořnickým přístrojem, mohl být umístěn na otevřené palubě. Každopádně se magnetický kompas stal jakýmsi průsečíkem nových objevů a nových pohledů do neznáma. Námořníci s ním mohli odložit nepřesné kreslené mapy a používat skutečné, díky kterým se dokázali orientovat po celém světě. A to je asi ta největší změna, jaká v kartografii mohla nastat.
DOBA VELKÝCH OBJEVŮ
Právě skutečná potřeba dostat se bezpečně z bodu A do bodu B se ukázala jako důležitější než přesná poloha ráje, místo vpádu Góga a Magóga na konci světa anebo jiné teologicko-filozofické problémy. Namísto velkorysé teorie, praktické detaily o tvaru mořského pobřeží. Tak začala renesance té skutečné, dalo by se říci vědecké geografie a kartografie. Díky potřebám námořníků se zájem zeměpisců a kresličů map přenesl z „celkového pohledu na svět“ zpět k „drobnostem“. Námořnímu kapitánovi, ať už vezl jakýkoliv náklad, byla jistě užitečnější přesná a podrobná mapa pobřeží než nákres, který měl stvrzovat pravdivost Písma svatého či existenci ráje. „Žádný teologický traktát nemohl přesvědčit námořníka, že skalisko, na které jeho loď narazila, není skutečné,“ píše Daniel J. Boorstin v knize Člověk objevitel. Ačkoliv topografie pevniny byla stále pod nadvládou psaného slova, pověstí, mýtů a legend, moře bylo svobodnou říší a dávalo možnost poučit se ze zkušenosti, nechat se vést fakty a obohacovat vědomosti námořníků.
Z celého období takzvané „velké pauzy“, tedy od čtvrtého do čtrnáctého století, se nedochovala žádná pořádná námořnická mapa. Námořníci si zřejmě předávali informace ústně, a tak nezbývalo než navázat na poslední mapu, která byla hodna toho jména. A tehdy, počátkem 15. století, se na scéně znovu objevila již v úvodu zmiňovaná slavná „Geografie“ Claudia Ptolemaia. Získala si velkou popularitu a mnoho kopií – nejdříve opisy, ale později i tištěné slovo doplněné o mapy – začalo znovu kolovat mezi učenci i dobrodruhy. Na rozdíl od podrobných map pobřeží si „Geografie“ více všímala vztahů mezi vzdálenostmi, uvažovala o velikosti celé Země, jejím tvaru a poloze mezi hvězdami. Namísto umění a malířství se zabývala matematikou a probouzela ducha poznání. Ptolemaios se mohl těšit pověsti znovuobjeveného klasika. A „Geografie“ byla navíc také mapou, která zachycovala hranici kartografických znalostí světa v předvečer velkých objevů.JINDŘICH MOŘEPLAVEC
Dílo tohoto portugalského prince je pro kartografii a dějiny objevů vůbec důležité i přesto, že žádným velkým mořeplavcem ve skutečnosti nebyl a na velkou objevitelskou výpravu se nevydal. Nepočítáme-li křižácké tažení proti muslimské Ceutě, kterého se zúčastnil se svou flotilou, když mu bylo 19 let. Snadné vítězství a hlavně asi závan exotiky, který za námořní výpravy pocítil, změnily jeho život. Jindřich Mořeplavec byl od té doby natolik oddán svým objevům, že se ani neúčastnil života na portugalském královském dvoře, ale odjel daleko na jih od Lisabonu, na jihozápadní výběžek Evropy do Sagres, odkud vymýšlel, organizoval a vedl expedice do neznáma. Toto místo, jemuž starověcí zeměpisci přikládali mystický význam, se k osobě prince Jindřicha dobře hodilo. Kromě toho, že odsud organizoval a řídil velké výpravy do neznáma, tady také vybudoval rozsáhlé středisko kartografie, navigace a stavby lodí. Princ měl pro to, co dělal, ideální podmínky nejen v tom, že Portugalsko bylo po celé patnácté století jednotným státem, ale i co se týče jeho charakterových vlastností. Pokud je éra moderního objevování především dobrodružstvím mysli a objevy se odehrávají nejprve v lidské fantazii, byl mužem na svém místě. A když k tomu přičteme dobré organizační schopnosti, kterých náležitě využíval, můžeme si domyslet, jak velký význam jeho postava v historii objevů zaujímá.
Velkým příspěvkem k rozvoji kartografie například bylo to, že systematicky shromažďoval jednotlivá svědectví mnoha námořníků, aby mohl zakreslit reliéf neznámého pobřeží. Princ Jindřich od svých námořníků vyžadoval, aby si vedli přesné lodní deníky a mapy, do kterých se zapisovalo vše nové přesně tak, jak to nařizoval. Kartografie jako vědní obor se tak logicky měla čile k světu a v Sagres si podávali dveře námořníci, cestovatelé a učenci z celého světa. Když v roce 1460 Jindřich Mořeplavec zemřel, byla světová éra objevů nastartována v takovém rozsahu, že ji už nic nemohlo zastavit.
