Samotné slovo mapa je zřejmě punského původu a znamenalo plátěnou roušku či šátek. Prostřednictvím latiny se pak dostalo do dalších evropských jazyků.
Mapy si lidé spojují až s objevitelskými cestami, ale grafické znázornění místa je mnohem staršího data. Záznamy tahů zvěře se objevují už v pravěkých jeskynních malbách či na prastarých kyjích původních Australanů. Bylo by také asi s podivem, kdyby civilizace kolem Nilu či Eufratu dokázaly postavit pyramidy či rozsáhlá cihlová města, a přitom neměly záznam o svém okolí a nejbližším světě. Už na staré papyrové mapy se zaznamenávali vlastníci pozemků (dnes by se asi řeklo, že šlo o katastrální mapy), stejně tak jako místa, kam v době záplav dosahuje voda (což by mohly s určitou nadsázkou být dnešní mapy hydrogeografické).
Ve zřícenině města Ga-Sur byla nalezena na babylonské hliněné desce mapa z doby 2500 let před naším letopočtem. Znázorňuje údolí řeky, pravděpodobně se jedná o Eufrat, ke kterému patří i další zaznamenaná ústí tří říčních ramen.
Hliněný je i plán mezopotamského města Nippuru. Jeho stáří se odhaduje na 3500 let a je velký osmnáct krát dvacet jedna centimetrů. Tabulka znázorňuje náboženské centrum Sumeřanů s chrámem boha větru Enlila na řece Eufratu. Na záznamu jsou dokonce vidět i brány, které umožňují vstup do vnitřního města.
Staré mapy světa odrážely nejen úroveň tehdejšího poznání, ale zejména věrouku tehdejší doby. Na geografii a od ní odvozenou kartografii totiž mělo zásadní vliv náboženství. Mapy jsou toho dokladem. Babylonská jílová tabulka z doby 600 let před naším letopočtem znázorňuje tehdejší vidění světa – plochý disk s Babylonem ve středu. Z něj vybíhá sedm trojúhelníkových „ostrovů“ obklopených „zemským oceánem“.
Snaha umístit do středu mapy hlavní motiv byla poměrně častá. Kromě Babylonu tak byl jako pupek světa zobrazován Jeruzalém, což odpovídalo představám křesťanů, zatímco muslimové viděli uprostřed světa Mekku.
O kulatém tvaru země se zmiňují už antické záznamy, protože koule byla považována za prostorově nejdokonalejší tvar. Tehdy musel být už jen krůček k vytvoření „kulaté mapy“ – glóbusu. V Platonově dialogu Faidón praví Sokrates o podobě Země: „Vykládá se tedy, příteli, že Země sama, kdyby se na ni někdo díval shora, je na pohled taková, jako jsou míče z dvanácti koží, pestrá, proložená barvami.“ Sokrates zemřel roku 399 před naším letopočtem, takže antičtí učenci měli nač navázat.
Otec zeměpisu, jak se říká řeckému geografovi a astronomovi Klaudiu Ptolemaiovi, žijícímu v druhém století našeho letopočtu v egyptské Alexandrii, vypracoval mapu světa, která se na dlouhou dobu stala ústředním kartografickým dílem a jasně potvrzuje, že už tehdy Ptolemaios předpokládal kulatost země. „Přes všechny omyly Ptolemaios vytváří první obsáhlý, vědecky zdůvodněný obraz světa… Obsahuje první podrobný místopis a také systém rovnoběžek a poledníků, tedy zeměpisné šířky a délky máme od něj,“ píše Jiří Hromádko ve Velké knize objevování Země. Křesťanství si pak ale přes všechny důkazy ve svých záznamech Zemi zploštilo. Kartografická díla se křesťanské věrouce přizpůsobovala. Pro objektivitu však připomeňme, že také mnozí řečtí vzdělanci uznávali teorii ploché Země. Jen místo toho, aby pálili spisy svých oponentů, případně samotné oponenty, snažili se nalézt pravdu v rámci diskuse a pomocí důkazů.
Ručně a ještě převráceně
Do první poloviny 15. století, než byl v Evropě vynalezen knihtisk, se mapy zhotovovaly ručně. Jsou známy mapy kreslené na zvířecích kůžích, ryté do kamenů i kostí, a v Číně dokonce tištěné metodou dřevotisku už v druhém století. K jejich většímu rozšíření ale pomohl až převratný vynález Gutenberga. „Kresba rukopisné mapy je velmi jemná, méně sytá než mapa tištěná. Autor kreslil na psací látku olůvkem, kresbu vytáhl inkoustem a někdy ještě koloroval,“ popisuje původní výrobu map PhDr. Eva Semotanová z Historického ústavu Akademie věd České republiky. „Nejstarší tištěné mapy, do roku 1500 zvané inkunábule, byly reprodukovány na ručním papíře tiskovou technikou dřevořezu (asi od roku 1472), tedy tiskem z výšky, převážně černým. Jen na některých mapách z počátku 16. století se objevily červeně vytištěné názvy míst. Aby se dal obraz tisknout z desky, musel se připravit stranově převrácený. První mapy, tištěné z mědirytu, vyšly roku 1477 a v průběhu 16. století tato tiskařská technika, která umožňovala reprodukovat velmi jemnou kresbu, převládla. Protože ale vytvořit rytinu znamenalo měsíce práce i značné finanční náklady, tiskové desky se pak používaly často několik desetiletí, aniž se jejich obsah nějak aktualizoval.“
Rukopisné i tištěné mapy se kolorovaly barevnými linkami nebo plochami. Často se tak dobarvovaly mnohem později, než mapa vznikla. K základním barvám přírodního původu patřila zelená, růžová (červená), oranžová, žlutá (okr) a modrá, jejich tóny a odstíny. Kolorované mapy, pokud byly vystavené přímému slunci, mohly blednout.
Například s přípravou mapy Čech Johanna Christopha Müllera z roku 1720, která je v měřítku 1:132 000 a její konečné rozměry jsou 2403 krát 2822 mm, se začalo asi roku 1712, kdy vyrazili kartografové do terénu proměřovat a ručně zakreslovat jednotlivé části budoucí mapy. To trvalo osmnáct let. V roce 1720 byly jednotlivé části sesazeny a překresleny do mapy jedné, samozřejmě ručně. V letech 1720–1722 mapu rytci přenesli na měděné desky. Podle data na mapě se tiskla v roce 1720, ve skutečnosti byla dokončena až roku 1722. Z toho je vidět, že pořídit si mapu byl skutečný luxus. Náklady na zhotovení této mapy dosáhly 24 000 rýnských zlatých a jeden výtisk stál přibližně 12 až 13 rýnských zlatých (počátkem 18. století stála česká chalupa 30 zlatých, kamenný mlýn 5900 zlatých, oprava a přestavba kostela 3000 až 8000 zlatých). Mapy si pořizovali panovníci, bohatá šlechta a církevní hodnostáři, vědci nebo umělci, kteří si vytvářeli celé sbírky. Teprve v 19. století byly mapy dostupnější měšťanstvu, obchodníkům – a cestovatelům.
UNIKÁTNÍ PROJEKT
Laik ze staré mapy vyčte jen základní geografické údaje, kde byly lesy, obce a že už je dneska všechno jinak. Dnes je stará mapa považována spíše za umělecké dílo, doklad doby, a pokud se dá získat, pak jen za velké finanční částky. Nové možnosti nabídl internet. V České republice vznikl díky spolupráci Ministerstva životního prostředí ústecké a mostecké laboratoře geoinformatiky ČR Univerzity J. E. Purkyně unikátní projekt, který umožňuje prohlížet a studovat staré mapy každému, kdo o to má zájem, a případně pak levně získat i jejich vytištěné kopie.
„Před lety jsem spolupracoval s archeology a při projektech vterénu jsme potřebovali nejen současné, ale i historické mapy, které by nám prozradily, co všechno se v daném čase a na daném místě vyskytovalo,“ říká ing. Vladimír Brůna, šéf laboratoře geoinformatiky. „K prvnímu vojenskému mapování jsem se dostal v letech 1986–87, mapy byly v té době dostupné pouze v pražském archivu a navíc jen v černobílé podobě.“ Černobílé ovšem silně ztrácejí na vypovídací hodnotě, protože rozdílnou barvou jsou znázorněna pole, lesy, další louky či pastviny. Originály map však leží až ve vojenském archivu ve Vídni. Vojenské mapování (takzvané josefské v letech 1764–83 a Františkovo v letech 1836–52) bylo zaměřeno co nejvíce na vojensky využitelné informace. Z barevných map lze vyčíst například průchodnost cest v jednotlivých ročních obdobích, využití půdy i různé druhy budov. Důstojníci vojenské topografické služby projížděli krajinu na koni a mapovali metodou `a la vue, česky to zní méně vznešeně – „od oka“, tedy pouhým pozorováním v terénu. Jeden důstojník za léto zmapoval až tři sta padesát kilometrů čtverečních. Před mapováním nebyla z finančních a časových důvodů vybudována síť přesně a astronomicky určených trigonometrických bodů, proto pokusy sestavit přehlednou mapu monarchie skončily neúspěšně – jednotlivé kresby na sebe nenavazovaly nebo se překrývaly, jak popisují první vojenské mapování pracovníci laboratoře geoinformatiky. Mapy byly navíc ručně kolorovány a dnes si jen stěží představíme, kolik práce předkové současných kartografů na více než osmi stovkách map odvedli. Byly zhotovovány v měřítku 1:28 800, což je z dnešního pohledu využívání map velmi nezvyklé. Jednotkou míry byl sáh, což znamená 1,89 metru (takzvaný vídeňský sáh).
Zákulisí laboratoře geoinformatiky, která unikátní soubor map spravuje, je jednoduché: kvalitní počítač, velkoformátový plotter, dvě kovově šedé mapové skříně a na stolech běžný pracovní mumraj. Nic, co by návštěvníka přinutilo svátečně a v pokoře ztišit dech nad pohledem, který se tu ukrývá.
„Nejprve bylo potřeba dostat mapy z Vídně k nám do republiky. Díky společnému projektu s ministerstvem životního prostředí, které poskytlo peníze, se za zhruba milion korun koupily kopie map, které jsme pak dál skenovali doelektronické podoby. Skeny jsou v rozlišení 400 dpi,“ vysvětluje Brůna.
Kopie, které tu mají ve skříních, jsou tak dokonalé, že je na nich vidět i struktura vláken původních map. Nutí to sáhnout si, zda přece jen nejsou pravé a jde skutečně jen o fotopapír.
A kdo kromě sběratelů a znalců takové mapy vůbec potřebuje? Jsou důležité i pro současnou dobu. Například se na laboratoř obrátil člověk, který v restituci dostal pozemky a lesníci požadovali, aby je zalesnil s tím, že zde vždy byly lesy. Z historických map se ale dalo vyčíst, že zde v minulosti lesy nebyly, což majiteli pozemků ušetřilo velké náklady na výsadbu.
Porovnání starých map pomáhá odborníkům celé řady profesí. Vyčtené informace lze používat i pro geografický informační systém. Mapy se dají prohlížet na internetu pomocí programu Zoomify. Pokud je k dispozici velký rastrový obrázek (řádově i stovky MB), dokáže ho program upravit tak, že je pak v internetu rozpoznán i ten nejmenší detail. Touto metodou jsou prezentovány například satelitní snímky, světová malířská díla, cenné archiválie a podobně. Zvětšováním a pohybem po mapě se načítají pouze jednotlivé kousky rastru, tudíž prohlížení mapy je celkem rychlé.
Současné mapy, které využívají satelitních snímků, jsou sice neuvěřitelně přesné, ale chybí jim krása staré ruční práce, do které vkládali tvůrci i kus své duše.
Vojenské mapování
l Vojenské mapy byly strategickým materiálem. Profesor Bohuslav Horák v Dějinách zeměpisu z roku 1954 o tom píše: „Roku 1923 byl nalezen při výkopech v Sýrii v místech starého města
Dúra-Európos na Eufratu útržek vojenské mapy římské. Tento ubohý pergamenový cár, který podivuhodným způsobem ušel červům a hnilobě, je velmi zajímavým dokumentem pro dějiny antické geografie. Dovoluje nám, abychom si učinili lepší představu o tom, co byla itineraria picta (obrázkový itinerář), jichž užíval důstojnický štáb císařské armády pro vedení operací. Znázorňuje pobřeží Černého moře s řekami a stanicemi, s řeckým názvoslovím a súdaji o vzdálenostech. Řadu zaznamenaných stanic zahajuje Odéssos (dnešní Varna) a končí Art (Axata) v Arménii.“
l Už ve 4. století napsal Flavius Vegetius Renatus: „Velitel se musí vyzbrojit podrobnými itineráři krajin, kde se válčí, toho druhu, že neudávají jenom vzdálenosti, které dělí místa, počtem kroků, ale také stav silnic a že pozná podle věrného popisu kratší a postranní cesty, horstva a řeky. Bedliví velitelé měli itineráře provincií, kde bojovali, nejen psané, ale i kreslené, aby si mohli, když odcházeli, zvolit cestu i podle toho, co spatřili vlastníma očima.“
zpracoval Topí Pigula
Nejstarší mapy našeho území
l Zlomek mamutího klu s rytinou, která znázorňuje mapu, se našel pod Pálavskými vrchy. Zřejmě i proto sem Eduard Štorch umístil ve své populární knížce tábor lovců mamutů. Mapa pochází z období mladšího paleolitu a její stáří se odhaduje na 25 000–27 000 let. „Odborná literatura nezpochybňuje výklad rytiny jako pravěkého mapového díla,“ napsala o nálezu historička Eva Semotanová. Přesto však pochybuje o „schopnosti generalizace a převedení trojrozměrného prostoru do zmenšeného plošného vyobrazení“.
l Řecká kartografie, jejíž poznatky později převzali Římané, obsáhla velký kus tehdy známého světa, přesto nejsou z tohoto období známy mapy našeho území. Pouhá zmínka o Čechách jako o bilad buamia je v arabské mapě z roku 1154, ryté do stříbra. Mapu zpracoval Abú Abdullah Muhammad al Idrísí. I přes arabské jméno autora byla vytvořena na Sicílii. Originál se nezachoval.
l Boemia regia tedy Království české se objevuje na mapě ze 30. let 13. století. Probošt herefordské katedrály Richard Haldingam ve své mapě asi z roku 1290 zobrazuje Prahu jako Braga metropolis Boemariorum. Později se naše území podrobně objevuje na středověkých kompasových mapách.
l Zeměpisné souřadnice našeho území se objevily i v mapě Klaudia Ptolemaia ve 2. století. Evropští vzdělanci ale měli šanci seznámit se s tímto dílem až počátkem 15. století.
zdroj: Semotanová E.: Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí
Mapy zveřejněné laboratoří geoinformatiky
Jde o výsledky vojenského mapování v letech 1764–1783, 1836–1852, a 1876–1888. Není bez zajímavosti, že poslední jmenované mapování vyhlásilo rakouské ministerstvo války. Ostatně satelitní systém GPS (Global Positioning System), který dnes pomáhá turistům kdekoli na světě, je taky produktem amerického armádního vývoje. S ohledem na národní bezpečnost ale byly programem Selective Availability do družicových údajů vkládány záměrné chyby. zpracoval Topí Pigula
