JOSEF FORMÁNEKSnadno ji najdete. Je to hned druhá restaurace na českém území od hraničního přechodu v Hřensku. Ideální pro romantické posezení. Její dřevěné stěny voní stářím a z jejich oken nevidíte jen pískovcové skály a lesy, ale i řeku. Pravda o trochu špinavější než by se hodilo…, ale Labe je cítit chemickými a lidskými splašky už někde za Mělníkem. Ale jen Bůh ví, čím to je, že v Hřensku zapáchají lidské výkaly s něco větší intenzitou. Už z dálky vás do očí praští velký poutač na tu hromadu zábavy, co vás tu čeká. Prostě vám tu dají najevo, že restaurace „U přístavu” vás vítá. Většina návštěvníků jí ale stejně neřekne jinak než restaurant „U přístaf”.ZPOVĚĎ IMAGINÁRNÍHO ČECHORILA HELMUTA: „My přicháhet práfje, ktyš frau striptér už otchatet. To nevadí. Napěti z frau striptér neklesa. (Fiziogiše ani ne možne klesat moc šnel). A navic přichazet eskamoter. To ne možne, taková paradýse program a soukmenovci sívat.”ZPOVĚĎ NAŠEHO ŘIDIČE HONZY. Stalo se tak poté, co jsem ho vzrušeným hlasem upozornil na skutečnost, že kouzelník právě něco dělá s šátky a provázky: „Nic moc. Viděl jsem teď lepší trik. na záchodě tady chtěj bůra nebo padesát feniků, když si stoupneš k mušli. Kdo ví, co vybíraj za velkou.” To mu potom vrtá v hlavě po celý zbytek večera a raději ani nejí. Stejně mdlý zájem o kouzla mají u stolu před námi i dvě české prostitutky a jejich pastevec. Všichni se nudí, neboť se tady určitě lapá ptáček hůř než anonymním stopováním na silnici. ZÍF. Z hluboké letargie se nás pokouší vytrhnout až další kulturní vložka programu – Michael Jackson, který se z reproduktoru snaží zachr ánit situaci seč může. Objednáváme si radši láhev bílého a jakýsi talíř se salámem a zeleninou. Při placení, kdy je na nás požadována částka 290 korun, tuhle hru na pohostinství nervově nevydržíme a vyhledáváme v kuchyni majitele.ZPOVĚĎ MAJITELE, třiadvacetiletého Martina Gazdy, je stručná. Uctivě vysvětluje, že platí vysoký nájem. Smutně pokývám hlavou. Vtom se ke mně otáčí jakési individuum: „No, jó no… nic si z toho nedělejte, povyrazit si jdete jenom jednou za čas… Hele, nemáš cigáro?” A tak jsme se dali do řeči.ZPOVĚĎ JEDNÉ VELIČINY zvané Šiškin z rodu známých ústeckých somráků v krátké rekapitulaci v sobě shrnuje jedno jistě netradiční životní story. Padesátník Miloslav Štípek se ušklíbne: „V kriminálu jsem byl pět let, pak mě postřelil kamarád. I za komoušů jsem byl dlouhý roky bez práce a bytu. Tady mám od tý doby poprvé kde složit hlavu i když vedoucí zas bůhví jakej dobrák není. Je to škrt.” Ten mezitím zrovna fotografovi zacloňuje objektiv, ať aspoň Šiškina nefotí když se směje a jsou mu vidět vymlácené zuby, které nechal v kriminálu.Martin Gazda k tomu vysvětluje svoji II. ZPOVĚĎ MAJITELE: „Šiškina jsme našli na pohotovosti – starýho, smradlavýho, špinavýho, když tam usínal na lavičce. Bylo nám ho líto, a tak jsme mu dali malou mísnustku, kam se mimo postele nevejde ani židle. Ale on byl šťastnej jako malý dítě. Spálili jsme mu jeho starý hadry a dostal nový z krámu a něco obnošenýho. On totiž bere invalidní důchod, a tak, aby mu ho nesebrali, radši tady dělá jen za cigára a co si v kuchyni uzobne. Hlavně jsem z něj udělali člověka i když je furt v jednom kuse ožralý jako prase. To mu už asi zůstane.” Šiškin se na nás zazubí a vytahuje si svetr. A tak v ceně vstupného na diskotéku se můžeme navíc podívat na velkou jizvu na břiše, která mu zůstala na památku z revolveru od kamaráda. Život je holt někdy svině. Je nás tam v kuchyni plno. mezi regály okurek a leča se převléká kouzelník po své produkci a striptérka, která se připravuje na zlatý hřeb večera, kdy se z varietní tanečnice umění stripu změní pod tíhou marky v tvrdou boxerku. V červených rukavicích vbíhá na taneční parket, jenž se zcela jistě změní ve fantazii diváků na boxerský ring zastříkaný červenou krví. Dramatičnost situace velí jít s fotografem do akce. Za ohromného zájmu diváků, kdy dva z padesáti Němců přestanou zívat, za nimi vbíhá i lehce obtloustlý rozhodčí v černém motýlku. Jedna občanka města Drážďany se začne hystericky smát. A z otevřené pusy jí vypadne na špinavou zem nedojedený chlebíček. První kolo začíná!!! Padají těžké rány a české sportokyně-umělkyně krásně německy vřískají. První kolo končí nerozhodně. Přestávka je vyplněna dramatickou hudbou, kdy usínají u stolů jen ti nejotrlejší z nejotrlejších. My, kteří jsme si ale vstup tvrdě zaplatili, si chceme své peníze vychutnat až do „mrti”. Dramatický průběh 1. kola nenechal klidným ani diskžokeje, který nezřízeně přervává nějakého nebohého zpěváka popmusic: „Tak, holky, ukažte ty vaše prsíčka!” Němečtí diváci nevědí, která bije, jeho slovům evidentně nerozumějí. Jsou zmatení. Chápavý úsměv se jim na tváři rozhostí až poté, kdy pochopí, že ženský box „U pšístaf” má svá neměnná pravidla.Do 2. kola jdou obě sokyně už nahoře bez. Prsíčka se vykulila. Sousedi budí z letargie své znuděné soukmenovce, neboť jedna z nich má opravdu co ukazovat. Diskžokej ale není pořád spokojen. Na dívky už zcela nepříčetně řve: „Jeď, ty vole, pořádně! Co to je?!” Obě boxerky toto sdělení asi špatně pochopily a vrhají se na rozhodčího a mlátí ho hlava nehlava. Je to koncert scenáristického umění člověka, který tento program sestavoval. Zasahují trenéři obou dívek a od rozhodčího je odtrhávají. Jsou to profíci. Dokonce mají originální ručníky československé boxerské reprezentace a Rudé hvězdy Ústí nad Labem. Svým svěřenkyním dávají nezbytné rady do dalšího měření sil. V podstatě jsou ale zbytečné. Větší naději na vítězství má totiž zřejmě ta, kterou trkne, že nevyhrává fyzická síla, ale taktika. A opravdu, vítězí ta, která si svlékne kalhotky. Rozhodčí vyhlašuje vítězku. To se ale nelíbí poražené, která svou soupeřku zcela mimo ducha fair play napadne. A svalí se s ní na mastnou podlahu. Němci jsou spokojeni. Český lev se zas opět jednou válí v prachu u jejich nohou.ZPOVĚĎ MANAGERA EROTIC SHOW na mé přihlouplé otázky: Děláš to kvůli čemu? „Kvůli penězům.” A bereš v markách nebo v českých? „No… To víš, striptérka si musí něco vydělat. Říkám jak kdy. Někdy tři kila, někdy daleko víc, dokonce i třeba pět set marek. Ale to ti řeknu, nedělám to jen kvůli těm penězům. Něco k tomu kšeftu cejtím. Ale nemůžeš dělat ani tesaře, když za to nic nedostaneš.” A dá se přepočítat kurs české hrdosti ku německé marce? „Když se dělá v Německu, tak je tam lepší publikum, než když oni přijedou sem. To jsou jak prasata. ” A tímto pěkným slovem o zákaznících na závěr jsme se na chvíli rozloučili, neboť všech šest umělců si sedlo se svými rekvizitami do jednoho auta a vyrazilo směrem na ústecký hotel Vladimir utrhnout za tento večer ještě jeden kšeft. Vyrážíme za nimi. Okénky auta nám dovnitř proniká těžká a mámivá vůně léta. Hotel Vladimir, zařízení špičkové úrovně, je tuto sezónu obležen Němci. V recepci nás doprovází k výtahu udivené pohledy zaměstnanců, kteří již českému živlu odvykly. Přijíždíme akorát včas. Zrovna opět končí vystoupení kouzelníka a na scénu vstupuje hezká žena rozhodnutá poskytnout svým německým zákazníkům pocit ze svého těla jen ten nejlepší. Pomalu a vláčně odhazuje se striptérskou grandiezností své svršky. Na svém prsíčku-bradavičce má nalepeno červené srdíčko, aby iluzice rozkoše byla co nejlepší. Němci však poetiku této noci, tohoto okamžiku, příliš nevnímají. Není to nic nezvyklého. Oni se sem přece přijeli bavit. Ták. Kalhotky leží macešsky odhozené na udusaném koberci a na světlo zářivek se vyhoupne bílý zadeček umělkyně. Jen náš sprostý fotograf Aleš postřehne malou chybu na této kráse a hned má poskytne svouZPOVĚĎ FOTOREPORTÉRA: „On by to měl bejt podle hvězdiček bombovej podnik, ale vystupuje tu striptérka se špinavou prdelí z Hřenska.” Po striptérce přichází kulturistka, který má vpředu jen malý kožený trojúhelníček a vzadu hluboko zarytý řemínek z téhož materiálu Umělecký ženský box se tu ale neprovozuje. Tolik hvězdiček zase Vladimir nemá. Mezitím se ke mně přitočí jeden bývalý příslušník Státní bezpečnosti, který tu dnes, v pokojných časech demokracie, dělá jakéhosi seriozního vyhazovače kříženého s nekompromisně brutální ochrankou: „Čau, jak se máš, novinářskej? Co tu děláš? Tohleto je seriózní hotel pro seriózní hosty. Ani štětky tu nejsou. Tady práci mít nebudeš!” Souhlasně přikyvuji hlavou a zamířím ke svým dvěma známým z jedné reportáže, která začíná až o pár řádek níž. Ještě než opouštíme místo činu, přitočí se k fotografovi umělkyně. Má pro něj ZPOVĚĎ STRIPTÉRKY. „Hele, prosím tě, ty fotky, kde jsem nahatá, tam radši nedávej, protože já si vlastně až teď uvědomuju, že to rodiče nevědí…” SUMA SUMÁRUM byl to hezký večer.DRUHÝ HEZKÝ VEČER TENTOKRÁT DRSNĚJŠÍ. Snadno ho najdete. Cestou od hraničního přechodu Cínovec ho nemůžete přehlédnout. Ideální pro romantické posezení. Hotel Sport. Jeho dřevěné stěny voní stářím a z jeho oken nevidíte jen známou silnici E 55, ale též kopce a hluboké lesy. Pravda, občas v těch lesích někoho přepadnou, prostitutky někoho uspokojí, ale co byste nechtěli? Marka je marka, kterou ani nikdy nekončící reportáží nezastíníte.SUMA SUMÁRUM …. Josef FORMÁNEK Foto: Aleš NÁPRAVNÍK
Category:
1992 / 09
