Napsala: Markéta Kohoutová
Všichni mě varovali. Orient není pro ženskou. Kdo by však mohl říci, tady končí řád a tam začíná chaos? Muslimský svět je trochu jiný než ten náš. Lidé jsou však na celém světě stejní. Někteří se bojí a jiní strach nahánějí. Jedni se smějí a druzí jsou zamračení. Ani všichni Arabové nejsou jen náboženští fanatici. V Maroku se člověk – pokud se vyhne některým místům – nemusí obávat nepříjemností a může lehce podlehnout barevnému těkání muslimského světa. Maroko se sice arabsky řekne Magahreb, což znamená západ, ale pořád je to země, která leží v Africe. Orientální tradice se snoubí s evropskými. Neuvěřitelná bída se střídá s pohádkovým bohatstvím. Ve městech je možné kromě tradičně zahalených žen, které přes tmavé šátky skoro není vidět, potkávat i dívky oblečené podle poslední módy nebo prostě jen v džínách. Po celé zemi jsou podél obvyklých turistick ých tras hotely, kavárničky a vše, co si rozmařilý turista může přát. Kromě toho je tam ještě více toho, čeho si sice nežádá, ale často nakonec koupí. Ve vyhlášených letoviscích mluví všichni všemi jazyky, neboť tržiště je vysokou školou všech Arabů. „Pani, kupte,“ promluvil na mě hnědý klučina, který kromě mnoha jiných jazyků ovládal základní obchodnické obraty i v češtině. Obchod je v této zemi opravdu na prvním místě. Obchoduje se se vším a úplně všude.
V Marakéši jsem podlehla krásně barevným kobercům, ve Fésu kůži, v Safi keramice, v Tiznitu postříbřeným cínovým šperkům, a protože jsem si pečlivě neprostudovala průvodce, čekaly na mě v průsmyku Tizi-n-tichka „zaručeně pravé“ minerály. A to už vůbec nemluvím o nejrůznějších bubíncích, dýkách, čapkách, hrncích a jiných nezbytnostech. Obchodní rituál je totiž něco tak půvabného, že odolat je téměř nemo žné. Všechno začíná naprosto nevinně. Nejlépe prosbou o pomoc nebo jejím nabídnutím. Nemůžete nají nějakou pamětihodnost? Určit ě se v tom okamžiku objeví ochotný Marokánec, který Vás tam dovede. Jenže zkratkou přes obchody všech svých příbuzných a známých. Uličky v medině (staré části města) jsou tak křivolaké, úzké a plné nejrůznějších zákoutí, že jsem brzo nevěděla, kde jsem. Orientovat se lze jen podle vystaveného zboží, které zcela skrývá zvláštní architekturu domů. Neztratit se je malý zázrak. K tomu je třeba připočíst vedro a strašnou spoustu lidí, kteří se na člověka ze všech stran tlačí. Vlastně jsem docela ráda vešla do malého krámku spojeného s dílnou, v níž bylo vid ět zručné řemeslníky při práci, a uvěřila, že mi ani nikdo nic nechce prodat. Majitel se mile usmívá: „Nechcete ochutnat zelený čaj? Napijte se s námi! Opravdu nemusíte nic kupovat. Odkud jste přijeli?“ Během dvouhodinového povídání jsme se jen tak mimochodem dověděla něco o lidech, o městě a v neposlední řadě také o tom, co se v malém obchůdku prodává. Není možné nebýt zvědavý na to, co znamenají motivy na modlitebním koberečku, proč arabská nevěsta dostává jako svatební dar ambrový náhrdelní, odkud poch ázejí tuaregské dýky či jak se v poušti orientovat podle saharského kříže. Člověka prostě musí něco zaujmout, a proto určitě některé z ukazovaného zboží pochválí. To je ovšem jeho konec a z obchůdku odchází s malým balíčkem pod paží.
ZELENÝ POCHOD Maroko je jednou z nejmladších (od roku 1962) konstitučních monarchií. Ústavu sepsal sám současný pětašedesátiletý král Hassan II. z dynastie Alavitů, která je u moci už třetí století. Poslední panovník má na svou zemi dobrý vliv. Bojuje proti obchodu s drogami, podporuje nejen rozkvět turistiky, ale i průmyslu – především na zpracování sardinek, fosfátů a ropy. Dostal se sice do sporu s Alžírskem, Mauretánií a hlavně do vleklé války se západosaharskou frontou Polisário, která usilovala o osamostatnění kdysi španělské kolonie. Ozbrojený válečný konflikt se však nekonal. Král „jen“ mobilizoval svůj národ k tzv. zelenému pochodu. Odpor proti připojení Západní Sahary k Maroku vyřešil tak, že do této části země začali proudit ze severu nejen lidé, ale i peníze. Dříve to byla velmi chudá pouštní oblast, kde většinu obyvatel tvořili menší a snědí Berbeři a vysocí Tuaregové, kteří se věnují tradičním řemeslům a obchodu se saharskými výrobky a předměty. Nyní se v poušti rodí nová města a rozrůstají staré osady. Práci v nich nacházejí nejen nově příchozí Arabové, ale i původní obyvatelé. Poslední referendum definitivně rozhodlo o nesamostatnosti této části světa. Několika Berberů jsem se ptala, co říkají svému králi a tomu, že jejich země se stala součástí Maroka. Odpovědí mi bylo většinou pokrčení ramen: „Nemáme se špatně.“ „Zelený pochod“ se králi určitě vyplatil. Nejedná se totiž jenom o kus pouště, ale především o bohatá nalezi ště zlata a ropy. Dnes je Západní Sahara opět po téměř dvaceti letech otevřená i pro turisty. Jediným upozorn ěním na doby nedávno minulé je poměrně častá policejní kontrola. Každých pár desítek kilometrů je nutné s místními žandáry, kteří hovoří jen arabsky a francouzsky, vyplnit dlouhé hlášení o tom, kdo jste, kolik mátě dětí, odkud a kam jedete a jak tam budete dlouho. Samozřejm ě se při tom usmívají a ubezpečují. „To je jen z obavy o vaši bezpečnost. Ostatně všude kolem je poušť a co kdybyste náhodou zabloudili?“ Vraceli jsme se sice za pár dní stejnou trasou zpátky, ale nikdo už o nás nevěděl a vše vyplnili znovu. A i v těchto místech už na člověka na každém kroku číhají nedočkaví obchodn íci. Orient opravdu není pro zvědavé ženské.
