Po většinu roku je Kalibo nevzhledným špinavým městem na pobřeží filipínského ostrova Panay. Úzkými jednotvárnými ulicemi od rána do večera proudí pomalované náklaďáky a trojkolé motorikši a pro hustý smog se nedá ani dýchat. Vše se dramaticky mění poslední týden v lednu, kdy tady vypukne Ati-Atihan, nejokázalejší a nejbarvitější festival země. Město se na osm dní zaplní návštěvníky a veselím.
OSLAVY V RYTMU BUBNŮ
V přecpaných ulicích se proplétám oslavujícím davem a snažím se najít levnější hotel. Všude je to ale stejné.
Ati-Atihan je snad jediná doba, kdy místní hoteliéři vydělávají a ceny ubytování letí do absurdních sum. Po dvou hodinách zůstávám v malém hotýlku v jedné z nejrušnějších ulic. Depresivní pokojík s rozvrzanou postelí a větrákem, bez okna a s koupelnou na konci chodby tady normálně stojí dvě stě pesos. Za tři noci nejdivočejších posledních dnů festivalu však musím zaplatit čtyři tisíce, a to mám ještě štěstí, že někdo zrušil rezervaci, jinak jsou všechny hotely plně obsazené. Za takovou cenu si může ubytování dovolit pouze movitější vrstva filipínských návštěvníků. Ostatním to však očividně nevadí. Tisíce lidí nocují na zemi v městských parcích či na zahradách svých známých. Konečně je čas fiesty a spánek je až na posledním místě.
Ulicemi teď neustále proudí skupinky členů střeleckých klubů se svými zbraněmi, tradiční tanečníci, jásající přátelé či zaměstnanci, kteří reprezentují svůj podnik – banky, restaurace, místní obchody nebo dopravní společnosti. Ati-Atihan je pro ně časem rovnocennosti, kdy si v jednom davu zatančí a zazpívají šéfové s podřízenými a na chvíli se zapomene na rozdíly. Přitom skupinky mají někdy jen pět, největší pak něco přes sto členů. V žádném případě nesmějí chybět bubny a zvláštní xylofony ve tvaru lyry, do jejichž destiček hráči buší dřevěnou paličkou se stejnou vervou jako bubeníci.
Melodie se různí, od starých tradičních po imitace amerických popových hitů. Každému souboru jde o přehlušení ostatních orchestrů. Výsledkem je neskutečná kakofonie, která mi prvních pár hodin připadá zajímavá a exotická, ale postupem času mě z toho začíná bolet hlava. Je jasné, že do konce týdne si tady moc klidu a spánku neužiju.
JAK FESTIVAL VZNIKL
Ati-Atihan na první pohled vypadá jako spousta bezdůvodného veselí a pití, vše má ale svůj historický význam. Na vznik tradice existuje několik teorií. Podle knihy „Maragtas“, sepsané Pedrem Monteclarem v roce 1907 na základě starobylého rukopisu, někdy ve 13. století deset náčelníků z Bornea uteklo před zlobou tamního mocného sultána a jistou smrtí. Po několika strastiplných dnech na moři přistáli na ostrově obývaném kmenem Ati. Náčelníci od původních obyvatel ostrov koupili pouze za jednu zlatou čelenku, jíž pak náčelník Atiů obdaroval svou ženu. Na přivítání nových pánů pak
Atiové uspořádali okázalou slavnost, která má být počátkem tradičního festivalu.
Další teorie se váže až k době po koupi ostrova, kdy tamní obyvatelé často válčili s Malajci. Po ukončení dlouhého konfliktu obě strany oslavovaly a Malajci si začernili tváře sazemi, aby vypadali jako tmaví Atiové a vyjádřili tak jednotu s jejich kmenem. Z toho vzniklo tagalské Ati-Atihan, doslova „napodobování Atiů“.
Podle třetí legendy se jednou v zimě chudí Atiové z hor vydali do úrodných nížin, a protože už neměli co jíst, chodili kolem domů svých bohatších sousedů a žebrali o jídlo. Na oplátku jim pak zpívali a tancovali. Tak to chodilo každý rok a obyvatelé měst si rituály Atiů oblíbili. Pak k nim Atiové přestali chodit. Lidem oslavy natolik chyběly, že si začali začerňovat tváře a oblékat domorodé kostýmy a sami napodobovali tančící divochy.
VE VÍRU ALKOHOLU
Průvody v kostýmech procházejí městem až poslední den festivalu. Do té doby se všichni připravují, hlavně alkoholem. Po celém Kalibu vyrostly spousty improvizovaných hospůdek a restaurací. I obyvatelé těch nejubožejších chýší postaví na ulici pár židlí a stolů, nakoupí basy piva a na týden mají o výdělek postaráno. Všude se pije to stejné: pivo San Miguel, gin a levný filipínský rum Tanduay. V jedné hospodě mě ke svému stolu zve parta mladých studentů. Před nimi stojí bezpočet prázdných láhví, ale všichni jsou odhodláni pokračovat až do rána. Rone, kterému je teprve sedmnáct, má v sobě už pět piv a bezelstně povídá: „Rodiče proti tomu nic nemají. Vždyť je to jen jednou za rok, tak proč si neužít.“
Už Fern~ao Magalh~aes, který se na Filipínách zastavil na své cestě kolem světa, se podivoval nad tím, kolik toho zdejší lidé dokážou vypít. Pití alkoholu však mělo vždy svá pravidla. Bylo velmi neslušné pít sám nebo se objevit opilý na veřejnosti. Pilo se zásadně ve skupinách, kde seděli odděleně muži a ženy, a všichni kolemjdoucí byli zváni, aby se připojili alespoň na skleničku. Alkohol byl silně spjat se všemi oslavami, od svateb po pohřby. Tyto zvyky u baptizovaných Filipínců postupně vymýtila katolická církev, která na Filipínách zakotvila se španělskou kolonizací. Nikdy se jí však nepodařilo zakázat alkohol během Ati-Atihanu. „Koneckonců, Atiové nejsou křesťané,“ objasňuje mi tradici další opilý student Albert, „a my jim tímto vzdáváme poctu.“
K ránu se u vedlejší hospody začínají rvát dva muži a brzy se s dřevěnými židlemi přidávají jejich přátelé. Ostatní jen pobaveně přihlížejí. Pak se ozvou výstřely, a rváči i diváci se v mžiku rozutečou. Za pár minut je vše při starém, jako by se nic nestalo. Právě alkohol má na Filipínách na svědomí nejvíce vražd. Vše zpravidla začne bezvýznamným problémem v opilosti a v horším případě končí vzájemným pobodáním soupeřů. V pět ráno se na vratkých nohou rozcházíme a ani se mi nechce věřit, když mi všichni tvrdí, že je tam zítra najdu znovu, jako ostatně každý den festivalu.
JAKO CIZINEC JSEM ZA EXOTA
Na další den mě mí noví přátelé pozvali, abych se připojil k jejich skupině v průvodu. Všichni jsou čerství a usměvaví, zatímco já mám po předešlé noci hlavu jako střep. Utahují si na hlavu šátky s americkou vlajkou, typický výraz obdivu filipínské mládeže k americké kultuře. Po hodině příprav a popíjení narůžovělého likéru domácí výroby se dáváme do pohybu. Vlasatý Tex s tetováním Boba Marleyho na předloktí je hlavním bubeníkem a udavačem rytmu. On rozhoduje o tom, co se bude hrát a jakým tempem, a podle něho pak musejí všichni tancovat a poskakovat. Ze severního předměstí se pomalu suneme do centra města k hlavní katedrále, občas se k nám někdo připojí nebo pár lidí naopak zase odpadne, když potkají na ulici kamarády a zamíří do nejbližší hospody. O pití nikdy není nouze. Mezi průvody pendluje dost pouličních prodavačů se studeným pivem a vodou, takže se místy prázdnými láhvemi a plechovkami musíme takřka brodit.
Jako cizinec jsem v průvodu za exota a pár místních se se mnou nechává fotit. Zahraničních návštěvníků je tady překvapivě málo, celkem jsem jich za čtyři dny potkal asi deset. Přitom v roce 1983 vyhlásil výbor cestovního ruchu OSN
Ati-Atihan nejlepší turistickou atrakcí Asie. Působení teroristické skupiny Abu Sayyaf na jižních filipínských ostrovech však od návštěvy země většinu západních turistů odrazuje.
Dvoukilometrový okruh městem nám trvá asi hodinu a půl. Zpátky docházíme ve značně změněné sestavě, většinu členů naší skupiny jsem předtím nikdy neviděl. Na konci každý dostává kuřecí polévku a další sklenku likéru. Program pro zbytek dne a noci je jednoznačný, stačí se jen shodnout na tom, která hospoda je nejlepší.
ATI-ATIHAN VRCHOLÍ V NEDĚLI
Neděle je posledním a bezpochyby nejlepším dnem
Ati-Atihanu. V šest hodin ráno je mše v hlavním kalibském kostele. Jeho rozlehlá loď je nacpaná k prasknutí a stovky lidí postávají venku. Všichni trpělivě čekají, až jim sakristán, kněz nebo jeho pomocník požehná malou soškou sv. Ni~na. Podle pověsti se toto děťátko poprvé zjevilo v podobě kusu dřeva chudým manželům, kteří se dlouho modlili, aby mohli mít potomka. Santo Ni~no pak pro ně konalo zázraky – ochraňovalo jejich pole před ptáky a zvířaty a zajišťovalo jim dobrou úrodu. Příběh se mezi lidmi rychle rozšířil a poutníci přicházeli zázračné Santo Ni~no uctívat. Později idol přenesl městský farář do kostela a Santo Ni~no prospívalo celému městu. Největší zásluha se mu připisuje za ochranu před muslimskými dobyvateli. Pokaždé když ostrovu hrozil útok z moře, po pobřeží proběhl malý chlapec se zářícím mečem a obyvatelé hned věděli, že se zanedlouho objeví čluny muslimů.
Španělští kolonizátoři se často snažili vnést do místních tradic katolické prvky. A tak v 18. století španělský kazatel posunul datum konání pohanského Ati-Atihanu tak, aby se shodoval se svátkem uctívání sv. Ni~na. Soška nemluvněte se po mši přenese z kostelního oltáře do parku Pastrana, kde ji uvítá zdejší biskup Gabriel V. Reyes. Věří se, že pokud se v tento den soška nevynese na denní světlo, celý ostrov Panay zničí tajfuny.
Poté se v parku začínají scházet tanečníci ve svých barvitých kostýmech; jejich celodenní průvody s rituálními tanci sajo jsou vrcholem celého Ati-Atihanu. První pomalovaní válečníci se dávají do zuřivého tance ulicemi v osm ráno. Vyzdobené kostýmy jsou většinou z přírodních materiálů – bambusu, konopí, mořských řas a mušlí, banánových listů nebo kokosových skořápek, a jejich výroba zabere i několik týdnů. Nejvypracovanější jsou většinou masky se zdobenými čelenkami, často velikosti několikanásobně přesahující hlavu tanečníka. Chudší skupiny se zdobí jednoduššími suknicemi a čapkami z rákosu a trávy. Společným znakem jsou tváře začerněné sazemi. Každá skupina má svého vlajkonoše se znakem a číslem. Porotci na konci procesí vyhlásí vítěze soutěže o nejlepší kostým. Kromě skupin jsou v průvodu i jednotlivci, např. transvestit s ohromnými křídly na zádech, dědeček v partyzánské uniformě, mužík s kovovým trojzubcem a opicí na rameni nebo bezzubý prodavač cigaret, který své zboží nosí v krabici na hlavě. Věková omezení neexistují; v davu poskakují tříleté děti i shrbené stařenky a nutno uznat, že v horkém dni mají překvapivou výdrž. Samozřejmostí je i nekonečné množství reklamy. Při takovém davu potenciálních zákazníků je tady zastoupeno snad vše od polévek Maggi a pracích prášků až po výrobce střešních tašek.
Po západu slunce se ze středu města sune procesí vyzdobených alegorických vozů se soškami sv. Ni~na, doprovázené diváky i tanečníky, kteří ze sebe za světel loučí vybíjejí poslední zbytky energie. Vše ukončují tisíce světel majestátního ohňostroje. A od zítřka bude Kalibo opět tím šedivým, nudným městečkem, než ho za rok probudí bubny dalšího Ati-Atihanu.
