JAN ŠKVÁRA
Jednou se jeden střelec stal obětí loupežného přepadení. Lupič mu strhl z ramene tašku a utíkal s lupem pryč. Náš oloupený položil kufřík, otevřel jej, vyndal malor ážní terčovou pistoli a jeden jediný náboj. S naprostým klidem zaujal střeleckou pozici, zasunul náboj a zařval: „Stůj, nebo střelím!” Nezbeda samozřejmě neposlechl. Následoval nádech, výdech, pečlivé zamíření a výstřel, který vzdalujícího se zlodějíčka složil. S prost řeleným stehnem. Tuto sedmilhářskou historku jsem nedávno zaslechl na Evropském šampionátu mezi sportovními střelci. Protože sportovní střelba se podobá spíše šachovému utkání než jakémukoli jinému sportu, je velmi důležitý klidný naturel střelce a duševní příprava leckdy připomíná spíše meditaci…
Jenže tahle povídačka kromě krásné pointy má ještě jednu dimenzi. Má mít každý z nás právo hájit sebe a své okolí způsobem, který uzná za vhodný nebo se má důvěřivě svěřit do péče státu? Má stát svěřit občanovi do rukou zbraň a tím i určitou odpovědnost a nést určité riziko z nepřiměřeného násilí? Zpráva z tisku: Šest z deseti amerických žáků ve věku od 10 do 19 let se netají tím, že si mohou snadno opatřit střelnou zbraň. Vyplývá to z průzkumů Harrisova ústavu, ve kterém odpov ídalo 2 500 mladých Američanů. Podle průzkumu 15 % těchto dětí mělo v posledních třiceti dnech střelnou zbraň v ruce a 4 % ji nosila s sebou do školy. 35 % dotázaných se obává, že nedosáhnou zralého věku, proto že budou zastřeleni. Amerika je Amerika.
Přesto je ale fakt, že americká spole čnost, ač vyrůstala z plenek „silnější pěsti” a „rychlejších koltů”, je dnes nositelkou samoregulačních demokratických principů. My jsme na opačném konci. Hovoří pan D., prodejce zbraní: „Přišla k nám do krámu a řekla: – Půjčte mi pistoli. Tady vám nechám dvacet tisíc, jen mi ji nabijte a řekněte, jak se s tím zachází. Za hodinu vám ji vrátím a ty peníze si můžete nechat. – Vzal jsem jí dozadu a vysvětlil jí, že to nejde. Úplně se sesypala: – Pobodali mi kluka, je ve špitále. Já vím, kdo to udělal, policajti to vědí taky a těm darebákům se asi nic nestane. – Kluk měřil metr devadesát, začal se strkat někde na zastávce se čtyřmi snědými, myslel si, že ho ta výška ochrání a než se stačil otočit, měl čtyřikrát kudlu v zádech.
NEDOSTATKY ZÁKONA .Současný zákon o zbraních a střelivu umožňuje ozbrojit se pro osobní ochranu. Celá ta věc má ale dva háčky: Povolení k nákupu střelné zbraně uděluje okresní policejní ředitel. Může, ale pokud neshledá důvod, také nemusí. Paradoxně tak dochází k situaci, že v okresech známých vysokou kriminalitou je získání zbrojního průkazu velmi nesnadné. Opět jednu historku za všechny: Za panem D., prodejcem zbraní, přišel těsně před zavírací dobou jakýsi mladý muž. Ukázal na pistoli za skleněnou vitrínou a řekl: „Koupím tuhle pistoli.” „Máte nákupní povolení?” „Nemám.” „Tak bohužel,” odvětil prodejce a začal za pultem zametat na lopatku hromádku smetí. Přitom po očku pozoroval mladíka. Ten si s čímsi hrál na pultu a šourav ými úkroky postupoval k panu D. „A je zle,” pomyslel si prodejce a narovnal se, aby měl možnost obrany. Podíval se mladíkovi na ruce a nev ěřil svým očím: Nebyla tam žádná bouchačka ani nůž, ale štůsek tisícikorun, které mladík rovnal do řad jako žolíky: „Je jich dvě stě padesát a jsou vaše, když mi tu pistoli necháte.” „Poslyšte,” nenechal se vyvést z míry pan D., „buď si seženete povolení, nebo těch papírků tady necháte desetkrát víc, abych měl z čeho žít, až mi vezmou koncesi.” Tak by mohla historka končit. Jenže ani ne za dva měsíce se onen mladík objevil v krámku znovu. Tentokr át nabízel zbraň k výkupu. Perkusní revolver. A víte za kolik? Za pět tisíc… Druhý závažný nedostatek současného zákona o zbraních a střelivu je ten, že kdokoli legálně nabyde střelnou zbraň, může ji nosit nabitou i na veřejnosti kdykoli připravenou k výstřelu. Zpráva z tisku: Novopečený držitel zbraně, padesátiletý V. K. se chtěl pochlubit své známé pistolí CZ 6,35 vz. 45. kterou ned ávno zakoupil. Po vzoru filmových hvězd začal při kafi točit pistolí okolo prstu a prostřelil si hlavu. Byl na místě mrtev.
ŘEDITEL POLICIE, KTERÝ NEPOVOLUJE. Odpovídá ředitel okresní správy Policie ČR v Ústí nad Labem, pan Valeš: – Jak si představujete nový zákon o zbraních? -Úplně volné držení zbraní nemůže být. Žadatel musí splňovat určité podmínky a musí být rozdíl mezi držením a nošením. To současný zákon nerozlišuje. A to je největší problém. Ochranky tu chodí jako kovbojové, kolty zavěšeny proklatě nízko. Kdekdo je tu okšírovanej pistolí, to v cizině neuvidíte – Soukromé bezpečnostní služby ale mívají zbraně na hromadný zbrojní průkaz (Majitelem zbraní je organizace nebo podnik)? – Není to pravidlem. Je tu ještě soukromá bezpečnostní služba, která má soukromé zbrojní průkazy. – Vám vyhovuje hromadný zbroják? – Jistě. Pro soukromé BS jednoznačně. Pro kontrolu. Musí být námi povolené ukládání, náboje a bezpečnost, kniha výdeje zbraní. Pohyb zbraně musí být evidovaný. Při vydávání HZP musí mimo jiné žadatel předložit i seznam osob, kterým zbraň může půjčovat. A ty si my můžeme prověřit v rejstříku trestů, ale i na magistrátu (přestupky, výtržnictví, opilství atd.) – Máte tedy možnost uhlídat, aby zbraně nepřišly do rukou lidem nepovolaným? – Několikanásobně vyšší než u soukromého zbrojního pasu.
Na HZP musíme dělat ze zákona kontroly nejméně jedenkrát ročně. My děláme dvě až tři, víc nestačíme. U soukromé zbraně si můžeme pozvat majitele jednou za tři roky. – Jestliže omezíme vydávání legálních zbraní, nebojíte se černého trhu se zbraněmi? – Já neříkám, že ne. Jenže černý trh existoval a existovat bude, ať děláme co děláme. Ale ten tu rozšiřují převážně cizí státní příslušníci. – Mohou cizí státní příslušníci obdržet povolení k nákupu střelné zbraně? – Teoreticky by mohli. Je tu spousta lidí, kteří u nás žijí patnáct dvacet let, pro ně je rejstřík veden v Brně. Jinak, pokud by se jednalo o Němce, tak nějaké ty možnosti k ověření způsobilosti také máme. Jsou to ale neoficiální dohody se Spolkovou policií. U Itala nebo Jugoslávce se nedozvíme nic. – Vraťme se k eventuálnímu rozlišení držení a nošení zbraně. – K držení zbraně by se měl minimálně vyjádřit ošetřující lékař, když už ne psychiatr. Zda žadatel není alkoholik, narkoman, nebo tak. Ale rozhodně nepovolit držení tak, jako se to povoluje dnes. – Kolik trestných činů bylo u vás spácháno legálně drženou zbraní? – Je to ročně čtyři až pět případů. A ti ji pochopitelně už nemají. – Co to bylo za případy? – Máme tu i případ klasifikovaný jako loupež. Ale většinou je to neopatrná manipulace ve spojení s alkoholem, Silvestry atd. Lidé nemají dostatek sebekázně. – A ta loupež? – Bývalý manžel vymáhal na druhovi bývalé manželky video a televizi s tasenou zbraní. Samozřejmě bez právního nároku: „Ustřelím ti hlavu, jestli mi to nedáš!” Ten mu to samozřejmě dal. Právně kvalifikované jako ozbrojená loupež. – Kdyby nový druh manželky legálně vlastnil zbraň, mohl by se účinně bránit a bývalého manžela třeba i zastřelit? – To je otázka, teoreticky ano. Jenže posuzovalo by se to jako nutná obrana? Vždyť mu šlo jen o video a televizi. Nutná obrana někdy vypadá jako oko za oko, zub za zub. V právní teorii je obrana přiměřená tehdy, jestliže odvrací přímo hrozící nebezpe čí. – Co je přímo hrozící nebezpečí u střelné zbraně? – … Okamžik zmáčknut í spouště… Jinak se to stanovit nedá. – A co když se zjistí, že útočníkova zbraň nebyla nabitá? – Je nepodstatné, jestli je nabitá. Obránce mohl předpokládat, že útočník vytáhl zbraň proto, aby ji použil. Pan Valeš vystřílí sto až dvě stě ran za rok. Zatím použít zbraň nemusel, vždy to šlo vyřešit jiným donucovacím prostředkem. „Záleží na okolnostech, ale doufám, že co budu sloužit, ji nebudu muset použít.
POSLANEC BY ZAKÁZAL Názory ještě více vyhraněné má doc. PhDr. Jiří Machalík, CSc. – poslanec Parlamentu ČR. – V této republice je podle mého názoru příliš mnoho zbraní, které jsou k dispozici lidem, jejichž morální, ale i kvalifikační vlastnosti jdou naprosto nedostačující. Podíváme-li se do novin, tak vlastně denně dochází k vraždám střelnými zbraněmi. Já bych zavedl co nejpřísnější režim vydávání zbraní. – Pokud bude rozlišeno držení a nošení zbraně, na držení se váš názor vztahuje také? – Když jsem držitelem zbraně, kdo mne bude kontrolovat, jestli ji nenosím? Já bych na toto rozlišení nešel. – Takže myslíte, že je státní aparát schopen zabezpečit občanům bezpečí? – No. musí být přijaty takové zákony, aby mohly státní orgány bezpeční zajistit. Nezlobte se ne mne, ale jestli si někdo myslí, že je bezpečný, když má doma pistoli, tak je to podle názoru jeho životní omyl. Jestliže já, jako zločinec, budu chtít někomu vykrást byt a budu vědět, že má doma zbraň, tak musím uvažovat o variantě, že se s touto zbraní setkám. Budu tedy muset být na tuto skutečnost připraven. Já za sebe jsem tvrdě proti tomu, aby se zbraně vydávaly systémem, který dnes existuje. Z tisku: U některých občanů se nedávno objevil na tváři úsměv, když slyšeli zprávu o policistovi v Lovosicích, který na pachatele vystřílel celý zásobník, ale netrefil se…
Naopak bezbranného policistu začala násilník pronásledovat. Zneškodnil ho až teprve druhý policista, který po něm vystřelil z 25 m. První ranou se prý také netrefil… – Domníváte se tedy, že když se uvolní držení zbraní, tak to vyvolá vyzbrojení podsvětí? – Byl bych skutečně rád, kdybych neměl pravdu, ale opravdu si to myslím. – Nemyslíte si, že možnost držet zbraň člověku pomůže? Třeba už jen ten psychologický faktor? – Myslím si, že snaha ozbrojovat se je odrazem touhy být silnější než ten druhý, Bojím se, že jestli si někdo potřebuje tím, že drží pistoli léčit mindrák slabosti, tak je o to nebezpečnější. – Touhu vlastnit pistoli ale asi nezakážete… – To je problém dnes už tak rozvinutý, že je velmi složitě řešitelný. V této společnosti je příliš mnoho zbraní, které jsou drženy ilegálně. – Vyřešila by to zbrojní amnestie? – Pokusil bych se o to. Například vládní, nebo prezidentský dekret asi v tom smyslu, že každý, kdo do třiceti dnů odevzdá zbraň, kterou má doma nelegálně (například ať ji stát od něj odkoupí) a může ji třeba odevzdat anonymně, nevystavuje se trestnímu stíhání na nedovolené ozbrojování. A po této lhůtě bych dal deset let za ilegální držení zbraně. Prostě musíme hledat všechny cesty, abychom: 1. Snížili na nejnižší možnou míru počet legálních a samozřejmě i černých zbraní. 2. Vytvořili mechanismy, které výrazným způsobem zpřísní možnost legálního držení zbraně. 3. Značně ztvrdili postih za ilegáln í držení zbraně. – To jsou ale všechno restrikční věci? – Já vím, ale v této fázi si myslím, že dobré slovo… je hrozně málo. Křivka zločinnosti roste enormním způsobem a my bychom měli přijmout všechna dostupná opatření, abychom ji zastavili. Protože pokud se nám to nepovede, objeví se potřeba lidí ozbrojovat se, nějak se bránit. A vznikne začarovaný kruh, který nemůže vést k ničemu dobrému. – Je tu ale protiargument: Podíl trestných činů, spáchaných legální zbraní, je to asi jedno procento. – Tak ale budeme čekat, až dosáhne padesáti procent! Zbraň patří do rukou lidem připraveným a proškoleným, nikoliv amatérům. – Nedávno jsem narazil na případ člena SBS, který si při pochůzce v muzeu prostřelil nohu. Takže profesionál? – Vždyť ale, kdo se do civilních služeb bere? – Jestliže je veden na hromadném zbrojním pasu, tak se dá předpokládat, že …
– Systém hromadných zbrojních průkazů je jeden z největších nesmyslů. Jednoznačně zrušit. Jestliže někdo dostane hromadný zbroják na padesát pistolí, kdo mi zaručí, že založím bezpečnostní službu plnou kvalifikovaných připravených lidí a ne gangsterskou tlupu, která se bude pod touto firmou skrývat? – Takže zaměstnanec civilní bezpečností služby není profesion ál? – Ani z hlediska zákona není profesionál a neměl by mít právo nosit zbraň na základě nějakého hromadného povolení. Jestliže by to ale byl člověk, který skládá kvalifikační zkoušky, psychologick é testy atd., nechť dostane zbraň na základě osobního povolen í. Psychologické testy jsou nezbytné. Tuto problematiku je třeba co nejrychleji řešit, ale komplexně. Od toho „pardonu” na třicet dnů – kdo vrátí zbraň, bude odkoupena – až po tvrdé represívní opatření pro ty, kteří nebudou tento princip respektovat. – A co říkáte na použití zbraně panem Stodůlkou? (JUDr. Stodůlka je také poslanec, navíc držitel zbrojního průkazu. Jednou pozdě večer spěchal na vlak na Hlavní nádraží přes tzv. Sherwood-park před nádražím. Tam se bavili dva potetovaní ostří hoši tím, že kolemjdoucí olupovali o drobnosti, občas i zmlátili. Ani Z. Stodůlka neunikl pozornosti těchto výtečníků. V momentě, kdy již byl držen pod krkem tetovanou rukou, vytáhl zbraň a vystřelil do vzduchu. Tedy ne, že by se snad útočník lekl, teprve teď to pro něj začala být legrace: „No, jen si vystřel, tak dělej, zastřel mě!” Milý poslanec začal uvažovat, co nyní. Nenechat si zbraň vzít a přitom neublížit… Naštěstí výstřel zalarmoval polici a do minuty přijely čtyři služební automobily.) – Myslíte, že mu zbraň pomohla? Slyšel jste o tom? – Slyšel. Víte, já jsem za celý život, včetně vojny, střílel jen jednou jedinkrát a to jsem musel. A asi proto neumím na tuto otázku odpovědět. Nedovedu si za sebe představit, že bych proti člověku měl nastavit zbraň.
JAK JE TO VE SVĚTĚ. Nejvíce zbraní mezi občany je v USA a mají tam také nejvyšší kriminalitu. V Japonsku naopak „… nikdo nesmí držet střelnou zbraň nebo meč”. A kriminalita je tam jedna z nejnižších na světě. Že by měli odpůrci zbraní pravdu? Pojďme dál. Ve Švýcarsku nebo v Izraeli je automatická zbraň nebo samopal téměř v každé domácnosti (mají tak organizován branný systém) a v obou zemích je kriminalita velmi nízká. Přitom vojenské nebo útočné (střílející dávkou) zbraně, jsou ve většinou ostatních zemí zákonem zakázány. V Rakousku, Německu, Velké Británii, Itálii, Belgii, Finsku, nebo ve Španělsku se osvědčily oddělené instituty držení a nošení zbraně. Nošení zbraně většinou povoluje policie nebo jiný státní orgán a váže se na výkon takového povolání, které nošení zbraně (mít ji kdykoliv na veřejném místě nabitou u sebe) přímo vyžaduje. Naproti tomu držením se rozumí její přechovávání v obydlí, podniku nebo na vlastním pozemku, včetně možnosti přenést ji nenabitou třeba na střelnici. Na držení zbraně vzniká občanovi nárok po splnění poměrně volných kritérií – plnoletost, čistý rejstřík, atd. … Ostatně země ES chystají sjednocení platných předpisů, týkajících se zbraní všeobecně. Doporučení Rady Evropy již z roku 1984 navrhuje rozdělit zbraně do čtyř kategorií: – Zbraně zakázané – zbraně automatické, zbraně maskované jako jiný předmět a střelivo s výbušnou nebo zápalnou střelou. – Zbraně podléhající povolení úřadů (krátké palné zbraně). – Zbraně podléhající evidenci, ale nikoliv povolení – dlouhé zbraně s drážkovanou hlavní – Ostatní, nepodléhající žádným regulativům – brokovnice, plynovky a další zbraně omezené účinnosti.
PRODEJCE REALISTA. Tyto a jiné informace ale nadávají jednoznačnou odpověď. Ozbrojit nebo neozbrojit řadového občana? Zeptal jsem se i nejmenovaného prodejce zbraní a loveckých potřeb, který je zároveň provozovatelem civilní bezpečnostní služby, zda současný zákon o zbraních a střelivu neumožňuje nekontrolovatelný nástup hromadného ozbrojování: – Mluvíte jako náš okresní ředitel policie. Ale v tomto případě nejde o nekontrolovatelné držení zbraně. Pokud dostanete nákupní povolení, nejedná se o nekontrolované ozbrojování. Ale to jsme řekli A. Teď si řekněme B: Kolik lidí má zbraň nelegálně a prst se jim ohýbá rychleji? Přitom téměř každej chlap, když dostane zbraň, tak se cítí silný. Okamžitě mu narostou ramena, vytahuje se s tím atd… Prostě nikdo není schopen předem říct, co s ním ta zbraň provede (psychologové tvrdí, že to poznají, ale já si myslím, že ani oni ne). Navíc málokterý člověk, který si přijde koupit pistoli, má alespoň trochu ponětí o tom, co ta jeho zbraň umí v cíli udělat. – No a co školení, předcházející vydání osvědčení o způsobilosti? – Školení dělají střelci, kteří na to mají licenci. Licence uděluje Živnostenský úřad magistrátu. Já jsem toto školení také dělal před lety a probírali jsme vždy použití zbraně z hlediska zákona, ale i způsobené škody. A to já mám dnes za zlé lidem, kteří ověřují způsobilost, že za vším hledají jen prašivý peníze. Aby to bylo co nejlevnější, nechá vás vystřelit z „Margolina” (malorážní terčová pistole), Ne, že bych chtěl snižovat nebezpečnost malorážných zbraní, ale zákazník by si měl osahat zbraň,, o kterou má zájem. Nebo alespoň konstrukčně a typově podobnou. Takhle si nikdo nedovede představit, co s sebou vlastně bude nosit. – A co bezpečnostní agentury, ty vědí, jako použít zbraň? – My pokud nemusíme, do služby vůbec zbraně nebereme. Jenže některý zákazník nás tlačí k tomu, abychom ozbrojeni byli. Myslím, že i když budeme chrastit bouchačkou, nabitá asi nebude.. nenechám si přece kvůli nějakýmu plašanovi, co zazmatkuje, sebrat licenci… – Vlastně bezpečnostní agentury jsou před zákonem osoby soukromé. Policista musí před výstřelem varovat… – Ano, jistě, to civilista nemusí. Ale jak policista, tak soukromá osoba musí dodržovat zákon a zákon mluví o nutné obraně a jejich následcích. – Jenže mě se zdá, že příslušník policie má daleko striktnější povinnosti při použití zbraně, než řadový občan? – Fajn, já vám položím protiotázku. Setká se občan s tolika darebákama, jako policista? – Právě proto! Policista je v rizikové situaci daleko častěji a přesto má předpisy daleko přísnější, než občan, který přijde do krizové situace poprvé v životě a není na ni vytrénovaný. – Proč třeba angličtí policisté chodí neozbrojeni? Protože když tam někdo sáhne na policajta, strhne se takový tóčo, že je to jeho konec. U nás? Když střelej policajta, tak má ještě průšvih z toho, že vytáhl zbraň. Kde se může stát, že podřežou pět vězeňských dozorců a vězeň sedí dál vysmátej na doživotí?
Vždyť v Německu nebo v Americe by pomalu museli zavřít každýho policajta . Prostě není účinná represe. Když paní Burešová tvrdila, že život smí vzít jen Pánbůh – tak jen u nás roste 150-200 pánů bohů ročně. A o zbraň si dneska může zažádat každý. I když nevidím důvod, když splňuje základní podmínky, proč by ji neměl dostat. Ale jak jsem řekl, nikdo neví, co to s ním udělá. Nejhorší na tom je, že dneska si pořizují zbraně lidi – řekněme rádoby podnikatelé. Další jsou lidé, kteří, když je vidím, tak bych jim zbraň radši neprodal. Ne, že by někoho zabili, ale proto, že by v první řadě zabili sebe. Někteří lidé se prostě nenaučí normálně používat a řídit automobil. Zrovna tak, jako se někdo nenaučí zaházet bezpečně se zbraní. – Jenže to přece není důvod, abychom „někomu” zbraň odepřeli… – Jistě, protože když jí nedostanete, tak co uděláte? Budete hledat jinej způsob. Budete se chránit jinak (klacek, plyn nebo tak). Jenže spousta lidí chce bouchačku, a tak si ji pořídí ilegálně. Slyšel jsem od jednoho potencionálního zákazníka: Když mi ji policajti nedají, půjdu na teplickou burzu a tam si ji koupím. Nedávno tomuhle zákazníkovi totiž chlapík nabízel z polootev řené tašky plné pistolí jeden kus 6,35 mm za čtyři tisíce. Vedle policajta, který stál samozřejmě zády. U mne koupíte 6,35 mm zbrojovku za 3 700 korun. Takže lidi, kteří chtějí mít boucha čku, si jí pořídí velice snadno. Já jsem tedy příznivcem toho: Chceš mít bouchačku? Nejsi cvok? Nejsi alkoholik? Tak ji dostane š. Ale musíš dodržovat zákon a zdravý rozum. Legální držení je totiž určitá psychologick á brzda. Nemůžeš si totiž jen tak mýrnix-týrnix zmačknout spoušť. Vždyť oni vědí, že mám tu a tu ráži a poznat, z které hlavně vyšel projektil, to umějí s naprostou jistotou. – Takže povolit? – Když není problém mít legálně zbraň, tak má policie šanci, když se něco semele. Černé zbraně, to je průšvih. Dnes se tu pohybuje plno lidí, kteří jsou ozbrojeni nejen pistolema, ale i samopalem. Dobře, já říkám: Jsem pro, aby se zbraně silně omezily, ale pak musí nastoupit státní moc, aby nastolila pocit bezpečí. neříkám bezpečnost, protože tu nemůže zajistit nikdo, ale alespoň pocit vlastního bezpečí.
Každý vám s jistotou potvrdí, že je lepší mít hladu zbraní legálních, než jen samý nelegální. Víte, mluví se stále častěji o malém právním vědomí občanů. Podle mého názoru je třeba mít především rozumnou legislativu bez extrémů. A nejen to, je třeba posilovat vážnost a autoritu policie a ostatních orgánů, činných v trestním řízení a ne naopak. Ale to už je jiná písnička. Zdá se, že všichni víme, co chceme. především, abychom se cítili bezpečně. Jenže ono „jak?” není jen tak jednoduché. A střelné zbraně jsou jen malým výsekem z celé problematiky. Nepsal jsem o jiných obranných prostředcích, jako jsou plynové pistole (kdokoliv ji máte, vystavujete se nebezpečí trestního stíhání), spreje s různým účinkem, elektrické obušky nebo Flashbally… Nepsal jsem o trestním právu a soudní praxi… Nepsal jsem o obecních policistech a neexistujících šatlavách… Tak alespoň ještě jednu sedmilhářskou historku na konec: Kdysi v malém městečku ve Spojených státech docházelo týden co týden k ozbrojenému přepadení místní banky. Přes veškeré snahy šerifa všechny pokusy o vypátrání a dopadení pachatele zůstávaly bez výsledků. A tak se místní radní rozhodli a vydali vyhlášku: Každý muž starší 21 let musí být na veřejnosti ozbrojen. Od té doby místní banka nezaznamenala ani jedno přepadení.
