Když už vás zde neohrožují běsnící sopky, připlete se vám do cesty rizikový dopravní prostředek. To vše obklopují duchové slavné minulosti. I taková je země Mayů, Guatemala.
Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, co se děje. Seděl jsem v autobuse Linea Dorada jedoucím napříč Guatemalou a sledoval dva řidiče, kteří se evidentně dobře bavili, jen jsem nedovedl odhadnout čím. Jeden řídil a druhý stál v otevřených dveřích. Troubení, smích, troubení, pískot… Tak jsem vstal, sedl si na přední sedadlo a chvíli je pozoroval. Konečně jsem pochopil. Výborná zábava našich pilotů, jak si řidiči busů v Guatemale často říkají, spočívala v krmení toulavých psů za jízdy. Přestože jsme jeli po tzv. Panamerické dálnici, vedoucí z Mexika až do Panamy, mohl jeden z mužů permanentně stát v otevřených dveřích našeho autobusu. Kvalita silnice nevalná, navíc na každých pár kilometrech omezení, kyvadlový průjezd a podobně. Prostě nuda, nuda, nuda… Kolem cesty se ale pohybovaly mraky toulavých psů, kteří byli na podobnou zábavu už zjevně zvyklí, a tak jen čekali na zatroubení. Když přišlo, pes se podíval na řidiče za volantem, odhadl rychlost vozu, pomalu se rozběhl a pak jen čekal na sousto hozené z předních dveří. Za tuhle odměnu byl každý z nich schopen udělat trik, za který by se nemusel stydět leckterý freestylista na in-linech, skateboardu nebo cyklotria¬lu. Pozoroval jsem, jak řidič během půl hodiny takhle zkrmil celé balení jakýchsi buchet a obdivoval jsem psí akrobatické umění.
A tak mi cesta k jezeru Atitlán ubíhala zase o něco rychleji. Do Panajachelu jsem dorazil až večer a tak jsem se nezdržoval nějakým průzkumem, stejně jsem tohle městečko chtěl použít jen jako základnu. Těšil jsem se na jezero a okolní vyhlášené vesnice. Byl jsem sám a tak, neohlížeje se na nikoho dalšího, stál jsem v přístavu na břehu jezera Atitlán už kolem sedmé hodiny ráno. Odměnou mi byla ocelově modrá hladina, v níž se jako v zrcadle odrážely kužely sopek, které jezero obklopují. A není to malé zrcadlo, vždyť oficiální čísla hovoří o ploše kolem 130 km2. Nad špičkami vulkánů San Pedro, Cerro de Oro, Tolimán i nejvzdálenějším Atitlánem jen líně pluly beránky z obláčků. Jinak byla obloha jako vymetená.
Motorová loď, kterým se tady říká lanchas, prořízla klidnou hladinu a já spolu s pár místními seděl na palubě. Na přídi mě příjemně zkrápěla vodní tříšť. Tyhle lodě odrážejí z přístavu podle situace, neřídí se žádným jízdním řádem, a tak jsem vlastně ani dlouho nečekal, bylo nás asi deset a vyrazili jsme. Mým cílem byla jedna z nejznámějších vesnic v okolí – jezerní osada Santiago Atitlán. Místní vesnice jsou známé svou snahou udržet si tradice a rituály mayské kultury. Je pravda, že ne vždy se to daří, což jsem pochopil hned po příjezdu do přístavu. Odehnal jsem asi desítku nabízečů čehokoliv, leč zaručeně pravého, nejméně sedmdesát let starého a hlavně tradičního. Teprve potom jsem se mohl pozvolna vnořit do úzkých uliček malého městečka. Pocitu, že tohle místo je jen turistickým lákadlem a továrnou na peníze, mě zbavil až místní trh. Tam totiž převažoval tovar určený pro místní obyvatele. A tak se síla místní kultury opravdu ukázala.
MAYSKÝ TITANIC
Především tradiční oděv tu nenosí jen ženy, které hned u přístavu prodávají cetky turistům, ale i maminky s malými dětmi, prodavačky masa, a co víc, mnohé stařenky si krásné fialové haleny – huipiles – a sukně stejné barvy doplňují i o takzvaný xk’ap. Tahle nevyslovitelná věc je vlastně jakási čelenka z bohatě vyšívané stuhy, široké několik centimetrů a dlouhé třeba i deset metrů. Omotáním kolem hlavy vznikne jakýsi prstenec, do něhož si některé ženy ukrývají drobné mince. Nebylo jich mnoho, ale pár jsem jich přece jen viděl. Osobně jsem ale mohl oči nechat na chlapech. Obvykle se mi to stává spíš u něžného pohlaví, ale mužské oblečení v Santiagu Atitlán bylo vskutku to nejoriginálnější, co jsem dosud viděl. I sedmdesátiletí dědečci tu chodí v bílých kraťasech bohatě zdobených vyšívanými květinami nebo ptáčky. A kdo nemá tenhle kousek, obleče se alespoň do střízlivější varianty bílých kraťasů s fialovými pruhy, které v pase drží bohatě zdobený široký opasek z látky.
Rozhodl jsem se vypravit dál, a tak jsem si v přístavu domluvil loď a nechal se dopravit do San Pedra. Vesnice ne příliš zajímavá, která se snaží ve své kosmopolitnosti a přístupu k turistům vyrovnat Panajachelu. Jestli se jí to daří nebo ne, jen těžko posoudit. Nechtěl jsem se tady dlouho zdržovat, nelíbilo se mi tu. Chtěl jsem tedy z přístavu pokračovat zpět do Panajachelu a vše vycházelo skvěle, loď po mé asi hodinové prohlídce vesnice odjížděla za deset minut. Dal jsem si pití v baru na pobřeží a koupil si lístek. Jaké bylo mé zděšení, když se za chvilku v přístavu objevila naše loď. Na přídi nesla hrdý název Titanic. Takovou historku si člověk nevymyslí a tak jsem kapitánovi vrátil lístek s tím, že na Titanicu mě prostě nikam nepoveze, že si raději počkám na další spoj.
MĚSTO ZEMĚTŘESENÍ
V následujících dnech jsem prošel ještě pár vesnic, ale žádná se Santiagu Atitlán nevyrovnala. Mé další kroky proto směřovaly do Antigui – nádherného města s bohatou historií, zařazeného pro svou krásu a neopakovatelnost na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Stačilo se projít jeho nenapodobitelnými uličkami a bylo jasné, že tohle ocenění obdrželo město zcela právem. Hned po příjezdu jsem dostal od jednoho poslíčka u nádraží dobrý tip. Paní Marta, majitelka malého obchůdku se vším potřebným, se mě ujala a za polovinu ceny hotelového pokoje mě ubytovala u její rodiny na dvoře. Pokojík se sprchou, oknem a plechovými dveřmi, doplněnými mým vlastním visacím zámkem byl jako ze škatulky. No co, nepřijel jsem sem bydlet, ale podívat se na město a něco zažít! A tak jsem ještě ten večer vyrazil ven. Ulice byly většinou už zahaleny v šeru, já šel ale k jedinému místu, které jsem chtěl vidět od začátku své cesty. Byl to oblouk Arco de Santa Catalina s hodinami, sklenutý přes ulici 5 Avenida Norte směrem ke známému chrámu La Merced. Tahle stavba byla pro mne od počátku symbolem mé středoamerické cesty, hrdě totiž zdobila mapu, kterou jsem měl s sebou pro strýčka příhodu. Až na místě jsem zjistil, že tenhle oblouk je pozůstatkem původní klášterní budovy ze 17. století, jeptišky kapucínky tenhle můstek používaly k přecházení mezi dvěma částmi kláštera, aby se vyhnuly nástrahám a rozptýlení okolního světa.
Santa Catalina je však jen kapkou v moři překrásných zdobných staveb, kterými Antigua oplývá. Přestože velká většina z nich byla zničena řadou zemětřesení, nebo možná právě proto, že většina okázalých staveb ve městě byla takto zničena, má Antigua neopakovatelnou atmosféru. Po kostkami vydlážděných ulicích jezdí barevné vyřazené školní autobusy z USA, ulicemi procházejí guatemalské ženy v tradičních krojích a snad v každé ulici je nějaký poničených chrám, klášter, škola, kostel či jiná budova. Přitom Antigua byla založena jako nové hlavní město až po zemětřesení, které v roce 1541 smetlo dosavadní metropoli Ciudad Vieja, vzdálené od Antiguy jen pár kilometrů. Misionáři z Evropy se tak následující léta snažili dát městu to nejlepší, proto tolik škol, klášterů a církevních budov. Procházka mezi ruinami obrovských chrámů, časem již velmi opotřebovaných, jako by mi cpala do objektivu ty nejbizarnější záběry. Vydal jsem se k obrovskému kostelu San Francisco. Mezi rozbořenými masivními zdmi starých budov je hrobka prvního svatého ve střední Americe, Hermana Pedra de Betancourta.
HOŘÍCÍ AUTOBUS
Sopka Agua nad městem jakoby navíc byla vztyčeným ukazováčkem, že příroda a pekelný živel ještě neřekly poslední slovo. Ale jakási vnitřní vzpoura mne přinutila zkusit sopku zdolat, dostat se na vrchol. Jestli to ale byla Agua, kdo nakonec zhatil moje plány, to dodnes nedokážu říci. Jen vím, že tuhle historku si zase jen těžko člověk vymyslí. Mávl jsem si a nasedl do jednoho z místních busů. I když je mi jasné, že všechny tyhle stroje jsou vyřazené z provozu a dovezené z Ameriky, tenhle mezi nablýskanými kolegy už při nastupování vypadal dost uboze. Majitel se s výzdobou moc nemazlil, velmi vkusně skloubil Ježíše, tady mu říkají El Seňor, a Mickey Mouse. Mým cílem byla vesnice Santa Maria de Jesus, a tak jsem měl pocit, že jsem pod několikanásobnou ochranou. Vůz byl nacpaný k prasknutí, čestné místo na sedačkách vyrobených pro děti zaujaly vždy tři až čtyři místní ženské, na klíně klece se slepicemi. No klasický chicken bus. Řidič evidentně dobře naladěn, jak uviděl „Grunta“, zesílil rádio, abych si místní hudbu užil dosyta. Vesnice leží na úpatí sopky, cesta tedy vedla jen do kopce, a tak si přeplněný stroj už po prvních kilometrech evidentně sáhnul na dno. Asi v půlce cesty jsem měl pocit, že řidič podřadil z jedničky na nulu a kolem řadicí páky se vyvalil první obláček dýmu, který houstl a houstl. Prach, říkal jsem si, protože nikoho z cestujících tahle scénka nevyděsila. Tety vedle mne spokojeně klábosily, smály se, jiné se zakloněnou hlavou podřimovaly. Prostě idylka, jen zápach škvařícího se motoru ji mírně narušoval. Ale řidič i naháněč se pořád usmívali, tak jsem nechtěl být hysterický, nevšímal jsem si toho. Až do chvíle, než kouř zhoustl a řidič se snažil nenápadně rozhánět dým rukou. Asi taky trochu proto, aby viděl na cestu. Většina cestujících, kteří dosud spali, už byla vzhůru a kašlajíce se jali otevírat okénka. Dokonce i muž za volantem se vyklonil z okna, asi aby se zorientoval a nadechl. To už jsme ale zastavili v Santa Maria de Jesus. Řidič vyskočil z auta a odklopil kapotu motoru. Teprve malý plamínek, který se ve stroji objevil, ho přinutil vypnout motor a věnovat se hašení. Naštěstí se nic nestalo, ale já to bral jako znamení, a tak místo na sopku Agua jsem se vydal zpět do Antigui pěšky.
