Město na místě dnešní Mdiny založili už před třemi tisíci lety Foiničané. K vybudování svých obydlí si vybrali náhorní plošinu uprostřed největšího z maltských ostrovů. Proč, to pochopíte, teprve až se rozhlédnete z nejvyššího místa Mdiny. Uvidíte totiž téměř tři čtvrtiny rozlohy celého ostrova. Říká se, že jde už o sedmé město na stejném místě. Základy současných paláců údajně stojí na troskách dřívějších sídel, z nichž nejstarší byla neolitická osada, která vznikla někdy před pěti tisíci lety. Strategicky výhodnou plošinu však dokázali bezezbytku využít až Římané, vybudovali tu třikrát větší město, než je Mdina dnes. V době římské se toto centrum celého souostroví jmenovalo Melita – odtud je také odvozen název ostrova Malta. Ať se tomuto místu říkalo v historii jakkoli, po dlouhá staletí to bylo politické, kulturní a náboženské centrum Malty. Teprve až v šestnáctém století převzala tyto role nově postavená Valletta.
Jméno Mdina mají na svědomí Arabové, kteří město v devátém století dobyli. Rozdělili sídlo na dvě části a nazvali je po svém. První část římského osídlení obehnali mohutnými hradbami a baštami, postavili strážní věže, vyhloubili příkopy a nazvali ji jednoduše Medina (arabsky město). Ostatní nazvali Rabat (arabsky předměstí). Po arabských dobyvatelích přišlo mnoho dalších vládců, ale charakter Mediny – Mdiny zůstal dodnes stejný. Jediné, co se změnilo, bylo její okolí. Rabat je už několikanásobně větší než samotná Mdina, kterou svírají hradby.
Snad díky tomu se Mdině podařilo zachovat si jedinečný středověký charakter. Kamenné uličky jsou tak úzké, že jimi těžko projede jakékoli auto. Žije zde jen asi tři sta stálých obyvatel, většinou přímých potomků slavných aristokratických rodin. To je také důvod, proč si Mdina vysloužila příznačný přídomek “mlčící” nebo “tiché” město. Po založení nového hlavního města Valletty význam Mdiny rychle upadal. Dnes je vlastně jakýmsi muzeem, ale vůbec nic neztratila ze svého věhlasu. Její obyvatelé důsledně dbají na zachování až patricijského rázu svého města. Nepřipouštějí, aby někdo rušil jejich klid. Nedovolí dopravním prostředkům vjíždět za městskou bránu (samozřejmě kromě aut). Autobusy a auta přivážející “cizáky” musí být zaparkovány v uctivé vzdálenosti před hradbami, jejich osádky za to pak mohou hodiny a hodiny bloudit temnými a opuštěnými uličkami starobylého města. Dokonce i obchůdky a výborné restaurace jsou proti pravidlům obchodu pečlivě ukryty před zraky svých zákazníků, aby nerušily kouzelnou atmosféru. Tady se potvrzuje, že dobré zboží se chválí samo, a nepotřebuje být prezentováno na křiklavých vývěsních štítech.
Zdi šlechtických paláců, klášterů, kaplí a kostelů tvoří typické uličky. Některé z paláců zabírají celé bloky. Hlavní náměstí, malé prostranství jakoby vystavěné z divadelních kulis, je “orámováno” jen čtyřmi budovami. Hlavní vchody domů jsou většinou bohatě zdobeny a dveře září křiklavými barvami. Často je to červená, zelená nebo tmavě modrá a je na nich připevněno tradiční klepátko. Každý dům i palác je opatřen nenápadným keramickým štítem s názvem budovy. Dodnes je v Mdině jméno domu platnou poštovní adresou. Pravděpodobně nejhezčí budovou Mdiny je Palazzo Falzon, nebo také normanský dům na ulici Villegaignon. Za pozornost stojí také katedrála svatého Petra a Pavla nebo palác Xara. Na každých deseti krocích je co obdivovat, i ten nejmenší dům má svůj vlastní příběh, začínající v temných dobách středověku. Není divu, že Mdina je chráněna organizací Unesco jako jedna z nejpozoruhodnějších městských památkových rezervací na světě.
