Záhadný strojek z vraku antické lodě u ostrova Antikythera vydal svá tajemství. Vědci si nad ním lámali hlavy celé století a nyní mají výsledek, ve který mohli doufat jen největší optimisté: jeho funkční repliku. Přístroj vzrušoval vědce od doby, kdy pochopili, co drží v ruce. To, co vypadalo jako kus kamene, byl ve skutečnosti zkorodovaný mechanismus plný ozubených koleček a převodů. Navíc tak složitý, že něco podobného známe až ze 17.–18. století. Ležel přitom ve vraku lodě, která ztroskotala někdy mezi lety 85–65 před naším letopočtem. Prvnímu důkladnému výzkumu podrobil strojek v padesátých letech minulého století Brit Derek J. de Solla Price. Dospěl k závěru, že se jedná o jakýsi astronomický kalendář, zařízení k počítání polohy hvězd a planet. Další výzkumy za pomoci rentgenových snímků princip mechanismu stále zpřesňovaly a již tehdy vznikaly první funkční repliky. V roce 2005 se spojily univerzity v Cardiffu, Athénách a Soluni se společnostmi X-Tek Systems a Hewlett-Packard, aby přišly záhadě definitivně na kloub. Do athénského muzea, kde je přístroj uložen, vědci nastěhovali dvanáctitunový počítačový tomograf a snímací systém s vylepšenou optickou zobrazovací metodou. Na konci minulého roku zveřejnili výsledky.
Vědci objevili další součásti přístroje. Vrstvy nánosů ukrývaly celkem 37 ozubených koleček vyrobených z bronzu. K dosud známé tisícovce řeckých znaků z dochovaného textu přibylo dalších tisíc. Podle nalezených pantů je zřejmé, že přístroj byl původně umístěn v dřevěné schránce, která měla zepředu ciferník a zezadu další dva. Celé zařízení mělo rozměry asi 33x17x9 centimetrů a bylo nejspíš poháněno klikou.
Po rozluštění nápisů a zpřesnění principu celého soukolí se ukázalo, že přístroj byl ještě dokonalejší, než předpokládal Price. Vedle zobrazování ročních období a řeckého zvěrokruhu uměl předpovídat i zatmění Slunce a Měsíce. Díky vyrovnávacímu soukolí dokonce počítal i s mírně eliptickou měsíční dráhou a tedy i proměnlivou rychlostí pohybu Měsíce po obloze. Přístroj také uměl zobrazit polohu Venuše a Merkuru. Vědci soudí, že původně ukazoval polohu všech tehdy známých planet, tedy ještě Marsu, Jupiteru a Saturnu. Zřejmě se však nedochoval celý a příslušná část chybí. Přístroj si dokázal poradit i s rozdílnou délkou astronomického a kalendářního roku, a to dřív, než se s tímto problémem vypořádal v roce 46 před naším letopočtem Julius Caesar zavedením roku přestupného. Kdo ve starověku dokázal tak složitý přístroj sestrojit? V písemnostech se dochovaly jen dvě zmínky o něčem podobném. Jedna mluví o nebeském globusu řeckého matematika a fyzika Archiméda (287–212 př. n. l.), ovšem neexistují bližší informace o tom, na jakém principu fungoval. Druhou je poznámka římského řečníka, politika a spisovatele Cicera (106–43 př. n. l.) o tom, že jeho přítel, všestranně nadaný filozof Poseidonios ze syrské Apameie (135–51 př. n. l.) sestrojil přístroj, který „s každou otáčkou napodobuje tytéž pohyby Slunce, Měsíce a hvězd“. Ať už jej však sestrojil kdokoli, platí, co řekl profesor Seiradakis z Aristotelovy univerzity v Soluni: „Pro technologii je tento mechanismus tak důležitý, jako Akropole pro architekturu.“ zpracoval Aleš Horáček
Skládanka z hlubin
* Před Velikonocemi 1900 objevil řecký sběrač mořských hub Elias Stadiatos poblíž ostrova Antikythera v hloubce 42 metrů vrak římské nákladní lodi.
* Potápěči z vraku vynosili sochy, mince a další předměty. Patrně se jednalo o kořist, která směřovala z Ródosu do Říma pro Julia Caesara.
* V roce 1902 si archeolog Spyridon Stais mezi nálezy všiml jakéhosi kamene, ze kterého vyčnívalo ozubené kolečko. * Postupně se podařilo shromáždit 81 kusů a kousků.
