Text a foto Ivan Brezina, magazín Maxim
Indické Kalkatě se někdy přezdívá Město smrti. Nikde jinde na světěnespatříte tolik lidského utrpení. A nikde jinde na světě nedostanete takovou příležitost se díky tomu něco naučit. Do těch nenápadných dveří jsem poprvé vstupoval v srpnu 1999. Dodnes si vzpomínám, jak mi tehdy celé tělo svírala úzkost z neznámého.
Nejdřív jsem ucítil slabý zápach lyzolu. Když moje oči přivykly šeru, stál jsem v rozlehlé hale vyplněné řadami lehátek. Zahlédl jsem muže s obrovitým nafouklým břichem, mrzáka na pavoučích nožkách, stařenu, jejíž hlava se monotónně kývala ze strany na stranu…
Jenže na okounění nebyl čas. Kdosi mi podal gumovou zástěru, rukavice a roušku – mezi těmi, o které jsem se měl starat, byli totiž i nemocní tuberkulózou a dalšími nakažlivými nemocemi. A pak jsem prostě pár dnů dělal to, co bylo právě potřeba. Uklízel zvratky, převazoval hnisající rány, krmil ochrnuté, pral pokálená a zakrvácená prostěradla, masíroval těla pokrytá vředy…
NEPOSKVRNĚNÉ SRDCE Dům umírajících stojí hned vedle Kalighatu, jednoho z nejposvátnějších indických chrámů, zasvěceného černé bohyni smrti Kálí. Staří a nemocní lidé z celé Indie se sem sjíždějí umřít v naději, že tak podle hinduistické víry dosáhnou vysvobození z řetězce převtělování. Přes den žebrají, v noci spí na ulici. Dřív tam ve špíně a hladu končily i jejich bídné životy. V 50. letech minulého století přišla do Kalkaty Albánka jménem Tereza Bojaxhiu. Ženu, která založila křesťanský řád Misionářů charity (zemřela v roce 1997), dnes zná celý svět pod jménem Matka Tereza. Jednoho dne spatřila na ulici balík špinavých hadrů. Když přišla blíž, zjistila, že je to stará žena v agónii. Ta dosud žijící lidská bytost měla tvář na kost ohlodanou od krys. Útočícím hlodavcům se už nedokázala ubránit. Tereza dovezla ženu do nemocnice, ale tam ji odmítli přijmout. Neměli dost místa ani pro nemocné, natož pro umírající, kterým už nebylo pomoci. A v tu chvíli si Tereza uvědomila, co Kalkata nejvíc potřebuje: místo, kde by lidé mohli zemřít jako lidé. Úřady jí nabídly nevyužitou noclehárnu pro věřící. V dubnu 1952 tu vznikl útulek Nirmala Hriday, což v bengálštině znamená Místo neposkvrněného srdce. Mnohem známější je ale jako Dům umírajících. Už sama jeho existence Kalkatu proměnila – na ulici dnes zemře jen málokdo. „Celý život jsem prožil na ulici jako špinavé zvíře, ale dnes umírám jako anděl,“ cituje spisovatel Navin Chawla jednoho z „klientů“ Domu umírajících.
ČAS JE DAR
Řádové sestry hledají „klienty“ na nádražích, ve slumech a pod mosty. Do Domu umírajících je sváží sanitka. Kolik lidí tu umřelo, se ale přesně neví – žádné statistiky se nevedou. Odhady mluví asi o stotisících. Každý rok přijíždějí do Kalkaty stovky mladých lidí z celého světa. Sester je na tu práci málo a bez západních dobrovolníků by se Dům umírajících neobešel. Ale pozor, tohle není žádná brigáda, která by vám v Indii pomohla vylepšit cestovatelský rozpočet. Je to dobrovolnická práce v pravém slova smyslu. Nedostanete tu žádný plat a všechny náklady včetně letenky, jídla a ubytování v některém z levných kalkatských hotelů si musíte platit sami.
Co nutí bohaté obyvatele Západu dělat dobrovolně a zadarmo práci, kterou by většina lidí nedělala ani za všechny peníze světa? „Je to přesně obráceně,“ vysvětlil mi německý student Andreas. „Umírající nás vlastně už nepotřebují. To my potřebujeme je. Dávají nám darem veškerý svůj zbývající čas. Můžeme se od nich poučit, že smrt je úplně přirozená. Jsou už klidní, smíření a plní světla. A navíc tu panuje zvláštní společný duch, kvůli kterému nás ta práce strašně baví. Mnoho dobrovolníků tu poprvé v životě zažije pocit, že dělají něco, co má hluboký vnitřní smysl.“
V Domě umírajících je čisto a rozhodně tu nenajdete děsivou, smutnou a skličující atmosféru. Představy bývají mnohem horší než realita. Práce je tolik, že zažít tady strach nebo odpor prostě nestíháte. Máte ale čas naslouchat příběhům. „Jmenuji se Alúk Nán, pane,“ řekl mi při mé druhé návštěvě Kalkaty na jaře 2001 plynnou angličtinou stařec, na něhož jsem při odpolední pauze namířil kameru. Běžně se v Domě umírajících filmovat ani fotit nesmí, ale já dostal od vedení řádu zvláštní povolení natočit tu dokument pro Českou televizi.
„Proč jste tady? Co se vám stalo?“ zeptal jsem se ho.
„Trpím epilepsií. Upadl jsem a rozbil si hlavu. Nějací lidé mně našli a přinesli sem.“
„Takže jste ležel na ulici?“
„Já žiju na ulici, pane. Tak se to prostě nějak v životě seběhlo, že nemám domov… A co vy? Kde žijete vy, pane?“
„V Praze. To je hlavní město bývalého Československa…“
„Já vím. Dnes je to Česká republika, že pane? Vždycky mně zajímal zeměpis a historie. Pamatuju se na jednoho vašeho politika, jmenoval se Dubček… Vaše země tehdy volala po reformách… Ale teď mně prosím přikryjte dekou. Najednou je mi strašná zima.“
Když se Alúk pod dekou zahřál, oholil jsem ho a přinesl mu čaj. Ten kalkatský bezdomovec mi pak dva dny vyprávěl, jak v roce 1968 hltal v novinách zprávy o Pražském jaru. Další den odpoledne Alúk umřel. STÍNY LIDÍ Letos v květnu jsem se do Domu umírajících vrátil znovu. Ani při třetí návštěvě jsem se ale nezbavil palčivého pocitu nepatřičnosti, se kterým jsem tu jako fotograf vstupoval do cizích osudů. Ne, nikdo z „klientů“ proti mému objektivu neprotestoval. Byl to jen můj vnitřní pocit, protože většina z nich se dokonce usmívala. Radovali se, že je fotím. V době, kdy čtete tohle číslo Koktejlu, je už většina z nich mrtvá. Zůstaly po nich jen obrazy zachycené na křemíkovém čipu, rozložené do digitálního jazyka jedniček a nul a pak znovu složené tiskovým strojem do barevného rastru na stránkách časopisu. Stíny lidí, kteří už odešli.
A tak jsem se při cvakání spouští raději ponořil sám do sebe a meditoval, jak člověka promění, když vám někdo umře pod rukama. Co vám ten zážitek dá? Proč kvůli němu vážit cestu přes půl zeměkoule? Možná jen proto, že v naší aseptické klimatizované hygienické hi-tech západní realitě tohle nikdy nezažijete. Smrt jsme vytěsnili kamsi do hlubin nevědomí. Jako kdyby snad ani nikdy neexistovala. Doktoři nám nedovolí ani kdysi tak běžnou a samozřejmou věc jako sedět celou noc u někoho blízkého a držet ho za ruku, která pomalu chladne.
A právě proto díky za Kalkatu. Protože když vám pak umře táta, budete na to aspoň trochu připraveni. Na první pohled se toho ve vás asi mnoho nezmění. Až na JIP upadne do milosrdného bezvědomí, nebude u jeho postele míň křečovitě zatínat pěsti a kousat se do rtů. Až vám o pár hodin později přijde od primáře interny SMS, jejíž obsah znáte už předem, nespolykáte méně neurolů. A až v krematoriu zazní Requiem a vy před rakví zajíždějící za oponu naposledy povstanete, nebude vaše clona slz pro tátu méně hustá.
V čem je tedy rozdíl? V tom, že po pár směnách v Domě umírajících v téhle situaci už budete VĚDĚT. Co? Nebudu se pokoušet to tady vysvětlovat, protože by to nutně bylo kýčovité, hloupé a banální. Slova jsou někdy příliš hrubým nástrojem k popisu reality. „O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet,“ říkal kdysi filozof Ludwig Wittgenstein.
