“Jezte med, je dobrý.” I když to vypadá jako nevýrazný reklamní slogan některého ze supermarketů, je to citát z bible. Podobně se o medu zmiňuje i korán. Včely jsou na světě zhruba 15 milionů let a již první člověk zařadil med do svého jídelníčku. Dopomohl mu k tomu medvěd, který vylupoval včelí hnízda v dutinách stromů. Pračlověk brzy poznal, že vybíráním plástů s medem včely ničí, a naučil se získávat med z dutin padlých stromů, jimž se říkalo brtě, aniž by včelám ublížil. Proslulost tohoto způsobu lesního včelaření je v Evropě spojena s prvními Slovany.
ELIXÍR DÁVNOVĚKU
Není vůbec přehnané tvrdit, že med byl elixírem dávnověku. Svědčí o tom nápis pocházející ze čtvrtého století před naším letopočtem, který byl vytesán na průčelí řeckého chrámu: “Nerozčiluj se, jez mléko s medem, pěstuj divadlo, gymnastiku, a dožiješ se klidného vysokého stáří.” A když se někdo vysokého stáří nedožil – jako třeba Alexandr Veliký – tak jeho tělo, aby ho dopravili z Persie do rodné Makedonie, zakonzervovali do medu. Dokonce se říká, že med nalezený v pyramidách byl i po těch staletích poživatelný.
Podle nejnovější definice je med potravina přírodního sacharidového charakteru, vytvářená společenstvím včel z nektaru či medovice ze živých částí rostlin. Včely obojí sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají zrát v plástech. Med – ať již květový, nebo medovicový – je extraktem rostlinné šťávy obohaceným o vše, co rostlina získává z půdy, vody a ze vzduchu. Světlý květový med získává včela na květních i mimokvětních nektariích rostlin. Tento med obsahuje kromě jiného bílkoviny z pylových zrn. Medovicový med vzniká jako vedlejší produkt činnosti některých mšic, puklic, červců a dalších zástupců třídy hmyzu. Ti nabodávají listy nebo jehlice stromů, vysávají rostlinnou šťávu, ale spotřebují z ní převážně bílkovinu. Přebytečnou šťávu, bohatou na cukry, vystřikují ve formě kapének na povrch listů nebo jehlic. Tyto kapénky včely sbírají a vytvářejí z nich silně aromatický tmavý med s minimálním množstvím bílkovin, ale zato s velkým množstvím rostlinných silic a minerálních látek. Oba druhy medu jsou stejně hodnotné. Vedle svého účinku na posílení imunitního systému a nesporného příznivého vlivu na zažívání je med i vynikajícím zdrojem okamžité energie při fyzickém nebo psychickém vyčerpání. Edmund Hillary – pokořitel Mount Everestu – používal při nejobtížnější části výstupu med. Jako včelař věděl, že mu rychle dodá ztracenou energii, a přitom nejméně zatíží zažívací trakt. V medu obsažené složité cukry – dextriny – mají značný hojivý vliv na lidskou kůži a sliznici. Medový obvaz, který se přiloží na popáleniny, napomáhá rychlému zhojení i rozsáhlých jizev. Hlavní význam chovu včel však spočívá v opylování hmyzosnubných rostlin, bez něhož by se příroda neobešla. Proto také státy Evropské unie hradí z poloviny náklady na rozvoj a zachování včelařství.
CESTA ZA MEDEM
Na pastvu vylétají většinou včely létavky. Vycítí nektar na vzdálenost až pěti kilometrů, ale cestou zpět značnou část nektaru spotřebují. Proto je nejpříhodnější, aby pastva byla do dvou kilometrů od včelína. Létavka sbírá nektar nebo medovici a plní tak svůj medný váček, což je rozšířený konec zažívací trubice před žaludkem. Při pastvě a při zpracovávání v úlu přidávají včely k nektaru či medovici výměšky svých trávicích žlázek. Ty obsahují enzymy, které štěpí nevstřebatelné složité cukry na cukry jednoduché. Tím je zahájen proces zrání medu. Vedle toho mají včely ještě jednu výjimečnou schopnost – dokáží z nasbíraného nektaru odfiltrovat škodlivé látky. Když vědci zkoumali vzorky medu, pylu a vosku z hlediska obsahu škodlivých látek z ekologicky různě zatížených oblastí, ke svému překvapení zjistili, že zatímco obsah škodlivin v pylu a vosku byl shodný s mírou znečištění jednotlivých oblastí, vzorky medu znečištění nevykazovaly. I z těch nejvíce ekologicky zatížených oblastí byl med kvalitní jako z oblastí bez výskytu škodlivin.
Když létavka přiletí do úlu, předává obsah medového váčku úlovým včelám, což jsou mladé včely, které ještě nedospěly pro práci venku. Není jistě bez zajímavosti, že k naplnění medového váčku musí létavka navštívit asi tisíc květů. Úlové včely odeberou nektar a obohacují jej výměšky svých trávicích žláz. Velmi důležitou částí jejich činnosti je zbavit nektar vody. To dělají úlové včely máváním svých křídel. Po dokonalém odpaření vody nastává přeměna nektaru v med a ten je ukládán do buněk v plástech. Když je buňka naplněna medem, dochází k jejímu zavíčkování včelím voskem. Tím se vytvořila jakási konzerva, v níž med zraje, a záleží na včelaři, aby vystihl správný okamžik, kdy začne svým včelám med odebírat.
Když včelař brtník kdysi poznal, že může včelám odebírat voskové dílo s medem, aniž by včely zničil, našel i způsob, jak se včelám při vybírání medu bránit. V nejstarší době to byla smolná louč a později nejrůznější druhy “dýmáků”, což jsou nádoby, ze kterých vychází kouř potřebný k omámení včel. V jedné více než dvě stě let staré příručce se praví: “Kdo umí včely kouřem ovládnouti, ten tím podal první důkaz svého praktického mistrovství v chovu včel.” Podle lékaře Mattioliho se měly používat vonné látky z rostlin – především z pelyňku, aby se včely kouřem netrápily.
Modernizace včelařství a konec éry těžby medu starým způsobem začíná rokem 1865, kdy byl objeven medomet. Vynálezcem medometu je Čech – František Hruška. Na myšlenku medometu přišel po příhodě, kdy vložil chlapci do košíčku kousek medového plástu. Hoch se před včelami bránil točením košíčku kolem hlavy. Když přišli domů, med v plástu nebyl. Hruška předvedl svůj medomet na brněnském sjezdu včelařů (originál medometu je uložen v Zemědělském muzeu na zámku Kačina). Fungoval na principu odstřeďovacího stroje používaného v cukrovarech.
Včela však nepřináší užitek jen tvorbou medu, ale jejím produktem je také vosk. Je vylučován ze čtyř párů voskových žláz na spodní části zadečku. Původně se myslelo, že se jedná o včelí výkaly, než se zjistilo, že jde o zažívací produkt včel. Vosk je stavebním materiálem včel při zhotovování plástů, do nichž si ukládají med a matka klade vajíčka, je to však i velmi cenná surovina. Již Boleslav II. v roce 993 při zřízení Břevnovského kláštera uložil včelařům povinnost dodávat vosk na svíce jako daň. V současné době se ho využívá jako součást některých kosmetických a lékařských výrobků.
FASCINUJÍCÍ KOLOBĚH ŽIVOTA A SMRTI
Po slunovratu při teplejším počasí začíná matka s kladením vajíček a každoročně se tak opakuje jeden z nejpozoruhodnějších koloběhů života. S nastupujícím jarem a s prvním přínosem pylu z rozkvetlých lísek a jív matka zvyšuje počet nakladených vajíček až na tři tisíce denně. Když včelstvo zaplní úl tisíci nově vylíhnutých včel a novými zásobami pylu a nektaru, projeví se u včel rozmnožovací pud. Jeho vznik může urychlit nepříznivé počasí, kdy včely nemohou vylétat, nebo stará či vadná matka. Včely začnou na plástu s výstavbou svisle uložených buněk – matečníků. Do nich nakladená vajíčka jsou zárodkem nových matek. Tehdy včely pátračky naleznou vhodný prostor pro usazení nového včelstva a při zavíčkování prvního matečníku vylétá za teplého počasí z přeplněného úlu stará matka s částí včelstva. Zatím se v úlu vylíhne první matka, která poruší matečník – buňku, kde se líhnou budoucí matky. Pokud je za určitých okolností nezničí, vylétávají vylíhlé matky v tzv. “porojích”, které většinou nepřežijí zimu, protože si nestačí vytvořit zásoby medu.
Mladá matka pak za teplého počasí vylétá na shromaždiště trubců, což je klimaticky nejpříhodnější místo v okolí, kde se každoročně uskutečňují snubní lety. Během několika výletů je matka oplodňována, dokud není její semenný váček plný. Každý z trubců, který přispěl k obtěžkání matky, umírá. Ti, co neuhynou během zásnubního letu, jsou na podzim izolováni v úlu, vyhladověni, a oslabené trubce vynesou včely z úlu, aby neubírali přes zimu potravu. Po návratu do úlu začíná matka zhruba po dvou dnech s kladením vajíček a sama si určuje, do které buňky naklade oplodněné vajíčko. Kdyby záleželo jen na včelách, tak by vzhledem ke svému pohlavnímu pudu vystavěly víc větších buněk. Proto se jim v tom včelaři snaží zabránit tzv. mezistěnami, čímž nutí včely stavět menší buňky pro dělnice. Ty se rodí za 21 dnů, trubci za 24 dny. Všechny larvy jsou po svém vylíhnutí krmeny po tři dny “mateří kašičkou”, což je výměšek hltanových žláz včel. Potom se “mateří kašičkou” krmí jen ty larvy, z nichž se mají vyvinout matky. Ostatní larvy jsou krmeny směsí z květového pylu a medu. Vývin matky v buňce trvá šestnáct a půl dne. Matka se dožívá až čtyř let, zatímco včela v době snůšky pouze šesti týdnů. Velká výživná hodnota a výrazný hormonální účinek mateří kašičky jsou zřejmé při přepočtu na člověka. Obrazně řečeno to znamená, že by se žena dožila 2500 roků a denně by rodila 15 dětí! Vzhledem ke specifickým účinkům mateří kašičky se jí používá v krátkodobých léčebných kúrách při poškození centrálního nervového systému nebo při degenerativních onemocněních mozkové tkáně, jako je Parkinsonova nemoc.
ČESKÝ MED OD ČESKÝCH VČEL
Tradice českého medu přetrvává od středověku dodnes. Náš med patří díky své kvalitě mezi nejlepší na světě. Dnes však trpí téměř všechna včelstva po celé planetě varroázou, způsobenou roztočem Varroa jacobsoni. V Evropě je varroáza záležitostí posledních dvaceti let. Rozšířila se z Indie, kde roztoč napadl včelu indickou, která sídlí na stromech. Když došlo k napadení, odstěhovalo se včelstvo jinam, což včela medonosná nedokáže. Pokud nejsou včely léčeny, hynou. Uchránit včelstva před varroázou lze jedině pomocí léčiv, jejichž zbytky však zůstávají v medu a znehodnocují jeho kvalitu. Nejnázornější je příklad Izraele, kde teplé podnebí umožňuje rychlý rozvoj roztoče, takže léčení se musí opakovat téměř každý týden. Ale i ostatní země s teplejším podnebím mají podobné problémy s následky léčení varroázy. K léčení se používala většinou nejrůznější antibiotika a navíc léčba probíhá nepravidelně a nesystematicky.
U nás se podařilo Výzkumnému ústavu včelařství ve spolupráci se Státní veterinární správou vypracovat metodiku léčení, kterou nám svět závidí. Pomocí přípravku varidolu se ničí roztoči, ale včelám se neublíží. Léčba se uskutečňuje komisionálně nejméně třikrát do roka mimo období snůšky. Důslednou prevencí se tak podařilo ochránit včelstva před nákazou a zároveň uchránit med před zbytky léčiv. Také v případě včelího moru, jenž ohrožuje včelstva na celém světě, vyvinul Výzkumný ústav včelařství účinnou metodu jeho zjišťování z plodu, která umožňuje spálit jenom úly se včelstvem postiženým nákazou. Vedle těchto opatření závisí kvalita medu na jeho zpracování a uskladnění. Med je vhodné uchovávat při teplotě od 5 do 20 stupňů Celsia a v temnu. Když porovnáme, při jakých teplotách a často i v nádobách nevhodných pro potravinářské účely je uskladňován med v Číně a Jižní Americe, odkud se do Evropy z 90 % dováží a v supermarketech prodává, není se čemu divit, že v něm probíhají chemické změny působící negativně na jeho kvalitu. V českém medu jsou nežádoucí látky hluboko pod stanovenou normou. Svědčí o tom i ta skutečnost, že v Německu se prodává český med jako německý ekologicky nezávadný med.
