VYDRŽÍ TA KRA, NEBO NEVYDRŽÍ? MIZEJÍCÍ LED Z POLÁRNÍCH MOŘÍ OHROŽUJE ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ JEDNOHO Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH TVORŮ NAŠÍ PLANETY. STÁLE ALE NENÍ NA ZÁCHRANU TĚCHTO OBRŮ ZIMY POZDĚ.
TEXT A FOTO: ONDŘEJ PROSICKÝ
Když jsem o cestě za medvědem ledním před třemi lety poprvé uvažoval, trochu jsem měl obavy, aby nás v létě led pustil dostatečně vysoko na sever a já tato zvířata poznal tam, kde je to pro ně nejpřirozenější – na plovoucích ledových krách a sněhu. Nakonec jsem jako nejideálnější termín vybral červenec. Lodí se v tu dobu můžete dostat třeba až za 80° severní šířky a okolo nás by mohla být spousta plujícího ledu. V ideálním případě obsazená ledním medvědem hodujícím na tuleňovi. Bohužel se nakonec ukázalo, že takto příroda nefunguje. Každý rok je jiný.
Mapy z archivu norského Meteorologisk institutt v Tromsø, zobrazující jak v průběhu roku v Arktidě ubývá ledu, sleduji několik let a rok od roku led v létě roztaje více na sever. Pro můj záměr s ledními medvědy to nebylo nic povzbudivého. Bál jsem se, že ledu bude málo, na plovoucí kry se medvěd lední nedostane a já jej budu fotografovat na pevnině v rozkvetlých kytičkách.
NA MOŘE ZA POTRAVOU
Ledu na severu ubývá a tím i možností, jak by si medvěd lední obstarával potravu. Typický je pro něj lov tuleňů odpočívajících na plujícím ledu. Tam, kde není led, medvěd trpí. Léto na pevnině přežije pouze zlomek z nich, protože jsou odkázáni na sběr vajec z hnízd, případně „k lovu” ptačích mláďat v prachovém peří. Což jistě sami uznáte, není nic, co by toto překrásné zvíře udrželo v kondici pro další zimu. Ještě v horší situaci jsou pak mláďata ledních medvědů. Plovoucí kry jsou pro medvědy lední životní nutností. Právě tam nacházejí to, co mají nejraději, tuleně. Tito mořští živočichové, zdržující se v létě na hranici mořského ledu, tvoří z 95 % medvědí potravu. Způsob lovu je různý. Doplaváním na kry, čekáním u dýchacích otvorů v ledu nebo i pronásledováním po ledě. U ulovené potravy pak medvědi setrvávají tak dlouho, dokud ji celou nesežerou. Tedy kromě vnitřností, které nemají medvědi lední v oblibě, o ty se však postarají rackové.
Ne náhodou jsem pookřál, když jsme třetí den plavby ze špicberského městečka Longyearbyen překonali 80° severní šířky a okolo nás byly jen bílé ledové kry kam až oko dohlédlo. Netrvalo dlouho a ve vzdálenosti 250 m od lodi jsme objevili prvního medvěda ledního. Svižným krokem se procházel po krách, občas rozvířil vodu, to když musel mezi ledovými krami přeskočit.
Při prvním setkání s medvědem ledním v jeho přirozeném bílém ledovém prostředí překvapí jedna věc – zvíře není bílé. Barva medvědů ledních severně od Špicberků je k rémově žluto-bílá, proto ve zcela sněhobílé pustině poměrně vyniká. Medvěd lední je jednoznačně největším medvědem a na rozdíl od svých hnědých příbuzných i opravdovou šelmou, která potřebuje k životu maso a ne borůvky. Lze u nich obvykle dobře rozeznat samce od samice. Samci medvěda ledního váží 300–700 kg, záleží, ve které části roku a kde ho potkáte. Samice váží mnohem méně, zhruba 150–350 kg.
Bohužel, náš první medvěd o nás nijak nejevil zájem. Trochu jsem doufal, že se zvědavě přiblíží více k lodi, ale pochodoval poměrně rychle dál. Podobně to bylo s druhým medvědem toho dne. Zahlédli jsme jej, jak klidně spí na nahromaděných ledových krách, zavřené oči, tlapu s mohutnými drápy přes tlamu. Vzbudil se, když jsme byli asi 150 m od něj, zvedl čenich, párkrát pootočil hlavu a opakovala se historie z prvního setkání. Bez zájmu začal odcházet po krách. Naštěstí bylo ještě mnoho dalších příležitostí k focení.
MEDVĚDÍ DOMOV V ARKTIDĚ
medvěda ledního můžeme najít v 19. subpopulacích na území Kanady, USA, Ruska, Norska (Špicberky), v dánském Grónsku a v rozsáhlých oblastech ledu pod severním pólem. Některé skupiny ledních medvědů jsou sledovány více, některé méně. Nejpečlivěji možná ta v západní části Hudsonova zálivu, kde se medvědi lední nacházejí poměrně netypicky na stejné zeměpisné šířce jako Londýn. Právě tady statistika uvádí snížení počtu jedinců mezi lety 1987 a 2004 z 1200 na 935 jedinců. Čím blíže k severnímu pólu, tím o medvědech logicky víme méně. Jednoduše říci že medvědů ledních ubývá tedy nelze, je to trochu složitější.
Medvědi ze Špicberků patří společně s medvědy z ruského souostroví země Františka Josefa k populaci Barentsova moře, o které se předpokládá, že má dva až tři tisíce medvědů. Na Špicberkách zatím většina medvědů tráví velkou část roku na plovoucím mořském ledu. Západní pobřeží je tudíž téměř bez medvědů, protože právě tam v průběhu dubna mizí led nejrychleji. Nejvíce medvědů tak můžeme potkat na pobřeží východním, kde mají medvědi (nejčastěji na ostrovech Kongsøya, Svenskøya, Edgeøya, Nordaustlandet a Hopen) i brlohy, a ve fjordech na severu.
NÁMLUVY MLADÝCH MEDVĚDŮ
Třetí den naší plavby jsme během odpoledne v dálce před lodí zahlédli dvojici medvědů. Jednalo se pravděpodobně o mladý pár nebo sourozence, kteří zůstali na léto spolu. Protože v jejich blízkosti byl led zbarvený krví a na něm částečně sežraný tuleň, vše nasvědčovalo tomu, že na místě medvědi i chvíli zůstanou. Moře bylo naštěstí klidné, proto jsme se rozhodli v malém člunu přiblížit se mezi kusy ledu.
Přes prvotní vylekání, kdy medvědi začali od načaté potravy odcházet a nervózně se ohlížet, kdo je to ruší při jídle, se po chvilce vrátili a my s nimi zůstali skoro tři hodiny. Neustále spolu dováděli na ledu, ale i ve vodě, tak jak je to běžné u medvědích námluv. Pro mne to bylo přesně to, co jsem chtěl, žádný nudný nehybný medvěd na ledu, ale nějaká akce. Přestože byli medvědi na ledové kře a my ve člunu, musím přiznat, že z jejich přímého pohledu ze vzdálenosti 15–20 metrů jsem měl trochu strach. Skočit do vody a vytáhnout si nás ze člunu by jim trvalo pouze několik vteřin.
Poměrně zajímavým zážitkem bylo také setkání s posledním medvědem ledním na cestě. Potkali jsme ho na malém ostrůvku v úžině Hinlopenstretet, která Špicberky rozděluje na východ a západ. Medvěd se oproti prvním setkáním procházel trávou a rozkvetlými rostlinami nedaleko od břehu a v hnízdech rybáků dlouhoocasých zoufale hledal vejce, aby se alespoň něčeho nažral. Ptáci na něj neustále odvážně útočili, až se jim ho podařilo od hnízd odehnat. Právě tento medvěd lední měl smůlu, na led se nedostal a musí čekat do podzimu, kdy moře zamrzne, on se dostane dále a zvýší se šance, že něco výživnějšího uloví.
V HLEDÁČKU LOVCŮ
Na začátku 60. let minulého století na světě kvůli intenzivnímu lovu bez omezení žilo pouze posledních 5000 kusů medvědů ledních (v současnosti se uvádí 24 000 kusů). První zemí, která lov zakázala, bylo v roce 1957 Rusko, aktuálně jej tam velmi omezeně loví jen původní obyvatelé na Čukotce. Na Špicberkách byl lov medvědů zakázán v roce 1973, každý rok je zabito jen několik málo zvířat při vážném ohrožení lidí. Největší průšvih je tedy v současné době v Kanadě, která má na svém území 60 % světové populace medvědů ledních. Ročně se tam pro potěšení nebo pro kožešiny zastřelí až 800 medvědů ledních.
Problémem je i pytláctví a znečištění moří ropnými produkty z tankerů. Zvyšuje se také poptávka po medvědích kůžích, které jsou nabízeny za 20 000–50 000 USD. K legalizaci exemplářů jsou často používány kanadské permity, včetně zfalšovaných. Obecně se uvádí, že obchod není hlavní příčinou úbytku medvědů a jeho omezení nemůže přispět k stabilizaci ohrožených populací tak, aby dokázaly lépe čelit hrozbě změn klimatu a dalších negativních jevů, které s tím souvisejí.
To, že medvědům ledním mizí led pod tlapami a každé další léto tráví více a více na severu, je realita, ale tolik bych se o ně v této souvislosti nebál. Tato zvířata jsou poměrně přizpůsobivá a za těch asi 100 000 let, co na Zemi jsou, si musela podobným výkyvem (úbytek ledu), projít několikrát. Pocitově bych se raději soustředil na zákaz lovu. Bohužel, poslední pokus z března 2013 zvýšit stupeň ochrany medvědů nevyšel, snad to vyjde na příštím projednávání za tři roky. Byla by škoda, kdyby se počet příležitostí pro úžasná setkání s touto nádhernou šelmou v budoucnu nějakým způsobem snižoval.
