Američtí indiáni kdysi věřili, že se z člověka může duchovně stát zvíře a naopak. Jedna devadesátiletá indiánka mne kdysi přesvědčovala o tom, že před mnoha tisíci lety se nedal rozdíl mezi člověkem a zvířetem dokonce ani poznat. Mezi medvědem a člověkem se bezesporu vytvořil za roky soužití jeden z nejzvláštnějších vztahů. Ať už nad tím přemýšlíme jakkoliv, zjistíme jedno – medvěd se člověku vlastně úžasně podobá.
Medvěd našlapuje celou plochou chodidla jako člověk, má velmi podobnou kostru, je chytrý. Jediné, co mu chybí, je mimika ve tváři.
Na Zemi v současné době podle odborníků žije sedm druhů medvěda, v porovnání s ostatními šelmami je to vlastně velmi málo. A největší mědvědy hnědé přitom nalezneme v Americe a Kanadě. Žije tu ale i mnoho těch menších – černých.
Příběhy lovců a lidí z hor Britské Kolumbie, Aljašky, Tennessee, Severní Karolíny a z národních parků v čele s Yosemitským jsou vesměs dramatické a téměř vždy končí špatně. A co je nejhorší – střetů člověka s medvědem stále přibývá. Jako by se mytologie o tom, že je medvěd vlastně zosobněním moudrosti a plodnosti, dokonale vytratila.
Potrava a mláďata
Po analýze stovek útoků medvěda na člověka téměř vždy zjistíme, že se šelmě jednalo o jídlo nebo medvědice bránila mladé. V Britské Kolumbii se v posledních letech stal postrachem grizzly. Střety tohoto medvěda s člověkem se tady za posledních deset let zdvojnásobily. Dnes už si nikdo sám nevyráží na túru do hor, existují místa, která jsou pro člověka kvůli útokům medvědů velmi nebezpečená a ochránci národních parků povolují výlety pouze skupinám. Pokud někoho přistihnou v horách samotného, dostane pokutu ve výši několika stovek amerických dolarů.
Každý turista či místní ví, jak se zachovat v případě setkání tváří v tvář medvědovi. Rad od lidí, kteří přežili útok této šelmy, je spousta, i když, pravda, někdy se od sebe liší.
Základ je ale v tom ukázat medvědovi svou sílu a zastrašit ho. V případě dvoumetrového až třímetrového grizzlyho je to věc těžká. Dobré je prý dělat rámus, zbavit se veškerého jídla, utíkat a v tom nejkritičtějším případě nastavit medvědovi záda a zakrýt si obličej.
Turisté s sebou dnes dokonce nosí speciální sprej, kterým se postříkají, aby medvěda odradili od případného útoku. To nejhorší je podle odborníků medvěda překvapit – v tom případě je útok jistý.
Příběh Chrise
Potvrzuje to i padesátiletý kanadský lovec Chris Widrig. Napadla ho medvědice, která bránila mládě.
„Medvídě jsem viděl jako první a pak už jsem v zádech jenom slyšel a cítil dech grizzlyho. Utíkal jsem tak rychle, jak to šlo, a když už jsem nemohl, postavil jsem se medvědici tváří v tvář a podíval se jí do žlutohnědých očí,“ vypráví Chris. „V té chvíli mě začala kousat a drápat přímo do obličeje.“
Lovec se ještě stačil obrátit k rozzuřené medvědici zády a potom ztratil vědomí. Šelma ho jakýmsi zázrakem nechala na pokoji a odešla.
Když Chrise našli další kolegové ze skupiny, nebylo po grizzlym ani vidu. Celé drama se odehrálo hluboko v horách, kde není možná žádná komunikace s civilizací a první telefonní signál lze zaznamenat po šestnáctihodinové jízdě na koni.
Chrisův obličej krvácel a podle svědků se podobal spíše flákotě masa. Když se lovec probral z bezvědomí, byl v takovém šoku, že necítil ani bolest. Po osmnácti hodinách se objevil záchranný vrtulník a Chris se za další dvě hodiny ocitl na operačním sále. Dnes nevidí na jedno oko, jeho lícní kosti jsou nahrazeny titanovými protézami a obličej už se dá stěží i po mnohahodinových plastických operacích přirovnat k tomu, co býval. On sám dnes říká, že neví, jak by se zachoval, kdyby se do podobné situace dostal ještě jednou. Tváří v tvář medvědovi jedná mnoho lidí jen instinktivně, někdo předstírá, že je mrtvý, někdo naprosto znehybní, další se snaží s medvědem i poprat.
Chris ale na své hobby nezanevřel, protože lov je pro některé lidi jako droga. Ani po zranění se ho nevzdal, a dokonce dnes provádí po horách lovce z celých USA.
Člověk si nezadá
Příběh Chrise je jen jedním ze spousty dalších. Svůj strach z medvěda mi nedávno líčil i americký lovec Jarrett Garrison. Tento devětatřicetiletý muž jezdí do hor v Britské Kolumbii téměř každým rokem. Když projížděl na koni jedním z míst hluboko v horách, ucítil něco velkého v zádech. Otočil se a přímo za sebou uviděl stát asi dvouapůlmetrového grizzlyho. I dnes Jarrett popisuje toto setkání s hrůzou v očích. „To, co se odehrálo v mé hlavě během několika sekund, si málokdo umí představit. Měl jsem před sebou scenerie ze všech možných filmů a přiznám se, že jsem zpanikařil. Nechtěl jsem nikdy zabít medvěda a v podstatě toho dnes lituji.“ Když šelma vyrazila, Jarrett po ní vystřelil a zabil ji.
Statistiky dokázaly, že za posledních dvacet let došlo v Britské Kolumbii zhruba ke sto třiceti útokům medvědů, z toho čtrnáctkrát skončily smrtí člověka. Někteří zoologové stále tvrdí, že medvědi útočí spíše výjimečně, jiní zase považují zdvojnásobení počtu útoků za alarmující. Je to podobné jako s hurikány a globálním oteplováním – mnozí meteorologové tvrdí, že loňská nejničivější sezona hurikánů v USA je klasickým důkazem globálního oteplování, další odborníci dokládají, že jde jen o přirozený jev.
Zajímavá je i statistika toho, jak nakládá s medvědem samotný člověk. V posledních čtyřech letech zabili lovci v Britské Kolumbii v průměru 870 medvědů. A to v podstatě jen pro peníze a zábavu.
Málokdo dnes ví, že byznys průvodce lovců v horách je v současné době velmi výnosný a lovecké výlety jsou jedny z nejdražších dovolených. Často se v domech milionářských amerických rodin setkáte s vycpaninou dvoumetrového medvěda na důkaz statečnosti a materiálních možností lovce – majitele. Jeden takový týdenní výlet s lovem na grizzlyho přijde na 15000 až 20 000 amerických dolarů.
Jen o něco menší strach
Poněkud méně tragické jsou historky turistů v Severní Karolíně či Tennessee. Tady žije jen medvěd černý, poměrně menší než grizzly. Těchto medvědů je v Severní Americe daleko více než v sousední Kanadě. Zatímco v Britské Kolumbii se počet medvědů černých odhaduje na 160 000, v Americe jich je asi 803 000. Za poslední roky se ale tato šelma stále více přibližuje k lidským obydlím.
Charlie Sproos, majitel kempu v městečku Spruce Pine u známé vysokohorské silnice Blue Ridge Parkway, na sklonku roku 2005 uvedl: „Kemp provozuji přes deset let a letos poprvé jsem viděl třikrát černého medvěda. Nechtěl jsem tomu věřit, myslel jsem nejprve, že je to obrovský černý pes. Stalo se to vždy v noci a bylo jasné, že medvěd hledá potravu.“ Kemp se čtyřiceti místy pro stany leží téměř na okraji města.
Sama jsem v národním parku ve Smoky Mountains (Kouřící hory) narazila na mláďata a medvědici. Byli jsme tam na túře a já uviděla na stromech něco jako obrovské černé chomáče. Zpočátku jsme nevěděli, co to může být. Když jsme se ale přiblížili, zjistili jsme, že jde o tři roztomilá černá medvíďata. Instinktivně jsme se začali od stromu opatrně vzdalovat a v té chvíli jsem asi tři metry od cesty zahlédla medvědici. Stála výhružně na zadních, mohla mít kolem metru a půl. Začali jsme utíkat, co nám nohy stačily, a měli jsme štěstí – medvědice nás nepronásledovala. Zřejmě i proto, že se blížila další skupinka turistů.
Konec éry srubů?
Dnes si mnoho obyvatel USA i Kanady rozmyslí, zda mít, či nemít romantickou chaloupku či srub v horách. Přispívají k tomu příběhy z lesů ve Virginii. Tam se medvěd stále více přibližuje k lidem. Často budí místní lidi hlukem, jak chce získat něco k jídlu. Prodírá se na balkony, terasy, do garáží, všude, kde by mohl najít nějakou potravu. Některé historky jsou až komické. Nedávno našel medvěd plechovky s pivem, které si majitel horské chaty připravil do garáže na sobotní party. Šelma nakousla všech třicet plechovek a vypila je. Pivo medvěda zmohlo jen pár metrů od domu, kde ho ráno objevil majitel chaty. Alkohol ze zvířete táhl na sto honů.
Medvědi ovšem při svých raziích do lidských obydlí dělají velké škody. Ničí vše, na co přijdou, okusují výhonky pěstovaných stromů, rozdupávají záhony, lámou přírodní ploty a rozdrápávají mrazicí boxy. Jeden medvěd se dostal až do haly nemocnice v Marylandu. Naštěstí na nic nečekal a při prvním setkání s místním personálem utekl.
Protože medvědy přitahuje hlavně vůně potravy, existuje spousta návodů, jak ukládat v noci v přírodě potraviny co nejbezpečněji. Mezi nejpraktičtější patří třeba pověsit batoh do výšky na lano mezi dva stromy.
Kdo je na vině?
Proč dnes medvědi více než dříve vyhledávají lidská obydlí, se vysvětluje mnoha důvody. Někteří experti se domnívají, že na vině je globální oteplování a sucha, při kterých medvědům ubývá přirozená potrava v horách a lesích. Někteří zoologové zase tvrdí, že se jedná o přirozený jev a vina je na člověku, protože se více a rychleji množí a zakládá nebo rozšiřuje města a vesnice i v teritoriích medvědů. Jedno je ale jisté – vztah člověka a medvěda se po tisíciletích změnil. Vždyť lidé v některých mytologiích dokonce věřili, že medvěd je jejich ochránce, a teprve středověcí křesťané ho označili za nebezpečné zvíře. Dnes lze za nejmírumilovnější označil snad jen pandu velkou, která ale tvoří v řádu šelem speciální čeleď. Jak bude soužití člověka a medvěda pokračovat? Odpověď dá až čas. Člověk nad tím ale může přemýšlet už teď.
Jiří Kolbaba: Tak jsem fotografoval medvědy
„Musím potvrdit, že setkání s medvědem je silný zážitek,“ říká Jiří Kolbaba, fotograf. „Směs strachu a obdivu. Rozhodně to není žádná plyšová hračka.“ Jeden ze snímků medvěda hnědého visel v čele výstavy jeho fotografií na lednovém veletrhu Go v Brně.
Jen blázen se vydá v Americe nebo v Kanadě do míst, kde může ve volné přírodě potkat medvěda, aniž by si nejprve zjistil, co od šelmy může čekat. „Mnoho lidí doplatilo na to, že podcenili výborný čich medvěda. Uvádí se, že mršinu dokáže vycítit na mnoho kilometrů. Je pak logické, že kosmetika, kterou má někdo v batohu, natož jídlo a další voňavé věci přitahují jeho pozornost. Ať už proto, že má hlad, nebo proto, že je zvědavý,“ uvádí Kolbaba. Na svých fotolovech medvědů proto s sebou nosil jen to nejnutnější, a pokud musel se svým společníkem někde přenocovat, držel se zásady, že ruksaky se musí pověsit mezi stromy dál od stanu. „Spí se téměř sterilně – žádné mytí voňavým mýdlem a podobně. Stačí tři kapky coca-coly, a je to. Medvěd člověka klidně vytáhne ze stanu.“
Kolbaba věří ujišťování odborníků, že medvěd neútočí, pokud není zaskočen. „Vím, dobře se to poslouchá, ale hůře se tomu věří, když jste od medvěda jen na pár metrů. Ale byl jsem u některých medvědů hodně blízko a nic se nestalo. Samozřejmě, že člověk při tom musí být velmi opatrný.
Osobně jsem se setkal jen s jednou situací, kdy medvěd zaútočil, a to šlo o mládě. Bylo to na Aljašce v Anchorage, kde málem přišel o život traper, který jen uprostřed mělké řeky lovil lososy. Medvědice s mládětem šly každý po jednom břehu a ona se ohlédla po mláděti právě ve chvíli, kdy se traper ocitl mezi nimi. Bez zaváhání na muže zaútočila.“
Podle Kolbaby dobře pomáhala k odstrašení medvědů písnička Medvědi nevědí… „Jako prevence se skutečně doporučuje dělat po lese hluk. V infocentrech na kraji národních parků se proto dají koupit zvonečky, které si turisté věší na sebe. Když už se medvěd objeví, vyplatí se nějak zvětšit svůj objem, aby měl pocit, že proti němu stojí větší zvíře – dát si tričko nad hlavu nebo batoh, když je vás více, přimknout se k sobě a podobně. Mluvit se pak ale doporučuje tlumeným a hlubokým hlasem, protože vysoké tóny medvěda rozčilují. A potom raději pomalu couvat čelem k šelmě, jako že chceme odejít.“
Kolbabovi se také jednou stalo, že se medvěd rozešel přímo proti němu a jeho společníkovi. „Oba jsme zdvihli ruce nad hlavu, stoupli si těsně vedle sebe a doufali, že medvěd opravdu nezaútočí.“ Došel na šest metrů a potom se otočil.
„Nevím, co bychom pak dělali. Pokud nic nepomáhá, doporučuje se rozeběhnout se proti němu, i když je fakt, že to chce velkou odvahu. Ale asi to pomáhá více, než začít utíkat. Medvědovi se nedá utéct. Běhá až padesátikilometrovou rychlostí, dobře plave, dobře leze po stromech. Řada lidí si také myslí, že se stačí schovat do auta. Ale medvědi ročně zničí v severoamerických parcích několik set aut, do kterých se dobývají kvůli potravě. Pokud uvnitř cítí něco zajímavého, dokáží drápy vylomit dveře. Dokonce se staly případy, kdy medvěd po autě skákal. Střecha se pod jeho váhou skutečně zkroutila a vylomit dveře pak pro něj nebyl problém.
Slyšel jsem různé rady, co dělat, když už medvěd útočí. Protože útočí na hlavu, je třeba si ji chránit rukama. Sbalit se do klubíčka a dělat mrtvého. Je šance, že to napadený přežije, že si šelma pohraje a nechá člověka být.“ zpracovala Dagmar Cestrová
