Když se něco označilo za stavbu pětiletky, vždycky to zavánělo zbytečnou megalomanií. Když se navíc poukázalo na “potřebu socialistické společnosti” a chránily se “zájmy lidu”, tak bylo téměř jasné, že stavba, přes všechny protiargumenty, je de facto schválená a stavbařsko-vodárenská lobby má o zakázku, práci i popularitu postaráno. A ten, kdo tvrdí opak, riskuje v lepším případě ztrátu kariéry. Dnešní společnost má tendenci nazývat se demokratickou, ale Novomlýnské nádrže jsou stále námětem diskusí, pří i protiprávního jednání. Jen ta příroda si, navzdory všem prognózám, dělá, co chce. Několikrát se mě ptali, proč “dělám” zrovna tenhle příběh. Odpověď je prostá. Protože mohu.
 Foto: RNDr. Petr Macháček |
KÓTA JE, KDYŽ…
Ochranáři, vodaři a dokonce už i místní obyvatelstvo začali naprosto běžně používat v řeči o nádržích slovo “kóta” a k němu přiřazují číslo s přesností na dvě desetinná místa. A vědí, která bije. Takže lidsky a stručně.
 Hladina novomlýnských nádrží zakryla hektary unikátního lužního lesa. Zbytky tohoto vzácného ekosystému jsou zachovány v rezervaci “Křivé jezero”. Foto: RNDr. Petr Macháček |
Postavily se nádrže a po jejich napuštění dosáhla voda určité nadmořské výšky. Výška 170,35 metrů nad mořem, tedy kóta 170,35, znamenala původní hladinu, ze které se začínalo a jež měla být stálá. Povodí Moravy po nejrůznějších tlacích snížilo hladinu o 85 cm, na kótu 169,50 m. To znamenalo obnažení dna a ochranáři zajásali. Po šesti letech začalo Povodí Moravy vodu zase napouštět. Každý centimetr z tohoto pohledu hraje roli. Vodař vidí zvýšení vodních rezerv, mluví o využití vody pro elektrárnu a závlahy. Jachtaři se těší na možnost využití mořských jachet s hlubokým ponorem, ochránce přírody drásá ztráta znovu vznikajících lužních lesů. Své k tomu říká jak břeclavská hygienická stanice, tak nedaleké Rakousko. A v současné době i Vláda ČR, která si v rámci jednotlivých rezortů přehazuje problém nádrží jako horký brambor. Jenže si přehazují problém současný, a “ekologická fronta” jako jediná pořád ještě argumentuje nesmyslností samotného díla, jeho podstaty. Zatímco místní je mají za zelenou totalitu, přírodovědci chtějí vrátit alespoň část přírody do stavu, v jakém byla před touto problematickou stavbou. To znamená snížit hladinu, odkrýt dno a nechat přírodě volnou cestu k návratu. Národní přírodní rezervace Křivé jezero, kde jsou u vesnice Nové Mlýny zachovány zbytky původního lužního lesa, jim ukazuje, jak obrovské množství organismů je tady doma. A bylo by i v nově zelesněném dnu nádrže. Ale jak se zdá, v boji, kde příroda jako fenomén není přizvaným účastníkem jednání, zůstávají přírodovědci čím dál osamělejší.
LAIK SE DIVÍ, PŘÍRODOVĚDEC ŽASNE
V roce 1984 jsem se v rámci akce Dno účastnil přesazování bledulí a ladoněk ze dna budoucí nádrže, patřící k systému Vodního díla Nové Mlýny. Odborné polemiky šly tenkrát mimo mě. Sraz byl ráno, my z Ostravy jsme se snažili dorazit noc předtím. V deníku z té doby mám napsáno: “…Ve tmě jsme několikrát zapadli do nějakého rybníčku nebo bažiny. Podařilo se mi zakopnout a ztratit baterku. Na prvním suchém místě jsme se vyspali a ráno jsme pořádně zabahnění dorazili na sraz k Pavlovu. Při práci jsem nafasoval úkol nosiče. Nosil jsem vyrýpané bledule a přepočítával je. Nakonec jich bylo přesazeno 17 174. Pěkná cifra.” O nějaký čas později už se nad stejnými místy proháněli cejni. Nejenom cejni, v horní nádrži bylo v letech 1973-78 zaznamenáno 32 druhů ryb. V konečném součtu plave v nádržích 41 druhů ryb, což rybáře i pytláky naplňuje docela slušným uspokojením. Vždyť jsou to skoro dvě třetiny všech našich druhů. Objevila se hlavačka mramorovaná (Triterorhinus marmoratus), což je v současné době jediný dokázaný výskyt u nás.
“To je vaše loďka?” ptal se mě okolo jedoucí cyklista, když viděl, jak se s batohem na zádech a foťákem na krku hrabu z vrbiček. V houští se pohupuje uvázaná pramička. “Ne, nejsem zdejší,” ujistil jsem ho. “Hm, tak to bude nějakého jiného pytláka.” Byl mokrý březen roku 2001, takže jsem si klidně zašel do zbytků lužních lesů pod nádržemi. Před lety mě komáři z lužního lesa vyhnali. Zastavení komářích kalamit byl jeden z nahlas proklamovaných cílů stavby. Ale paradoxně díky stavbě přírodovědec “komárolog” zajásal. Objevil a popsal nález líhniště komára Uranotaenia unguiculata v průsacích boční hráze třetí zdrže. Tento druh byl znám pouze z rybníku Nesyt, a to jen na základě odchytu jediné komářice. Jenže to asi normálního rekreanta nenadchne. Desítky druhů bodavého hmyzu (počty druhů komárů jdou opravdu do desítek) do lužního lesa patří. Byly tady před stavbou, budou i po ní. Jen se změnilo druhové spektrum. Některé druhy potřebují volnou a klidnou hladinu, jiné podmáčená, zarostlá mokřiska s vlhkou půdou. Objevily se druhy rodu Anopheles, což začne být zajímavé ve chvíli, kdy se řekne, že anofelové jsou právě ti komáři, kteří přenášejí malárii. Jejich množství udával v roce 1990 entomolog Jaromír Vaňhara “průměrně 39 kusů na 100 cm² vodní hladiny v případě odvodňovacích kanálů.”
  Situaci před zatopením ukazují černobílé snímky. Horní je z pravidelných jarních záplav, které posloužily jako argument pro stavbu nádrže. reprofoto Jarmila Kocourková |
Celou dobu existence vodních nádrží se toto téma a spor o výšku hladiny odráží ve vysokých politických kruzích. Před 11 lety se v poslanecké interpelaci od pánů poslanců J. Špačka, M. Tejkla a S. Žaluda objevila věta: “Na odhaleném dně vypuštěné nádrže nemůže samovolným procesem dojít k obnově lužního lesa a plocha vypuštěné nádrže zůstane dlouhé roky vlastně divokou pustinou,” přičemž se odvolávají na nejmenované odborníky. V témže roce byli biologové zajedno, že les tam samozřejmě být může a bude, jen to bude nějakou dobu trvat.
“Pro krajinné ekology jsou Nové Mlýny nádhernou experimentální plochou. A podle mě je to jejich jediný užitek. Díky studiím tam dělaným budeme muset trochu přepsat učebnice dendrologie. Dočtete se v nich, že vrbové semeno má krátkou klíčivost – tam se ukázalo, že to není pravda. I po několikaměsíční proluce, kdy jsme nepředpokládali, že se na obnaženém dnu vrba uchytí, bylo na 1 m² až 120 vrbových semenáčků,” říká Ing. Antonín Buček z Mendelovy univerzity v Brně. RNDr. Miroslav Šebela z Moravského muzea jej o pár dní později doplní. “V letech 1984-87 bylo obnaženo dno jedné z nádrží, aby se opravila hráz. Došlo k okamžitému nástupu vrbových a topolových houštin. Šlo to tak rychle, že to všechny překvapilo. Dneska tam zabloudíte v lese několikametrových stromů.” Biologické studie v roce 1991 pesimisticky tvrdily, že “při vypuštění dolní nádrže není reálné v době kratší než 10 let vrátit alespoň částečně charakter krajiny do původního biotopu”. Očekávaný návrat přírody co do pestrosti druhů a zejména rychlosti překvapil i ty největší optimisty. Místy na obnaženém dně docházelo k absurdním jevům. “Byla tam rajčata, která se tam dostala s vodou s příbřežních pěstitelských oblastí. Normálně tam vznikla malá rajčatová plantáž,” tvrdí dr. Šebela.
NA PTÁKY JSME KRÁTCÍ?
Ptačí společenstva jsou po těch lidských na Nových Mlýnech těmi nejnápadnějšími. Kdokoli se projde po hrázi kterékoli z nádrží, uslyší křik mnoha druhů. Ti šťastnější uvidí sokola či orla, ti méně šťastní určitě alespoň několik druhů racků a vodního ptactva. A co se racků týká, tisícová hejna nejsou žádnou zvláštností. Na první pohled ptačí ráj a inspirace pro Hitchcocka. Letošní jaro bylo pro ornitology zážitkem. Mezipřistání tisíců párů hus přilákalo z daleka příznivce a milovníky opeřenců s dalekohledy. “Já je viděl támhle za ostrovem,” hlásí mi chlap, který si mě podle foťáku zařadil do cechu ptáčkařů. “Já tady čekám od rána,” tvrdí další, jenž popíjí čaj z termosky a s videokamerou čeká v autě na svoji chvíli. Svistot křídel přelétajícího hejna o několika tisících ptáků je opravdu výjimečný zážitek.
Před napuštěním nádrží zde bylo 158 druhů ptáků, z toho 88 hnízdících. V letech 1979-80, tedy po napuštění nádrže, bylo zjištěno pouze 20-25 hnízdících druhů. Později začali hnízdící páry rušit rekreanti provozem loděk. Opravdu malou náplastí je 5 ptačích druhů, které jsou zde díky nádržím nové. Útěková vzdálenost ptáků je přitom poměrně velká, což svědčí o tom, že ptáci mají se soužitím s člověkem své zkušenosti. A z čím větší dálky prchají, tím jsou jejich zkušenosti horší.
NEJEDNOTNOST PŘÍRODOVĚDNÉ FRONTY
Už od počátku stavby bylo jasné, že široká přírodovědná fronta je proti stavbě. Na první pohled to tak vypadá i dnes. Jenže podmínky se změnily a jednotlivé biologické obory nahlížejí na současnost nádrží různě. Shodnou se v tom, že kóta 170,35 metru je nesmysl, 170,00 metrů je pro ně nevýhodný kompromis a nejlépe by bylo jednat o dalším snížení.
Problém je mimo jiné v tom, že samotní ochránci přírody nejsou ve svých požadavcích na budoucnost nádrží jednotni. Od striktního “vypustit!” přes “rozkolísat” až po “udělat další studie”. Ale všichni se shodují v tom, že stavba byla zločinem na přírodě a společnost má víc než morální povinnost zachránit, co se dá. A jak přirozený návrat lesa ukázal, zachránit se dá mnoho. Představa o výšce hladiny ichtyologa, tedy “rybího” odborníka, se liší od ochránců ptáků, odlišné představy má hygienik či lesák. Jeden z přírodovědeckých požadavků je rozkolísanost hladiny. RNDr. Josef Chytil to vysvětluje.
“Podle evropské směrnice o ochraně ptáků patří mezi nejvzácnější obyvatele Novomlýnských nádrží racek černohlavý (Larus melanocephalus) a rybák obecný (Sterna hirundo). Ti si ale nestaví hnízda na stromech. K úspěšnému vyhnízdění potřebují obnaženou plochu, protože kladou vejce přímo na zem v blízkosti vody. Pokud by nedocházelo ke kolísání, mohlo by dojít k situaci, že nebudou mít kde hnízdit. Při trvale snížené hladině by vhodná hnízdiště zarostla, při zvýšené by byla zaplavena. Částečné přeplavování mimo hnízdní sezonu by mohlo být ideálním řešením. A protože se snažíme dostat do EU, měli bychom dodržovat mezinárodní směrnice, ke kterým jsme přistoupili.” Oscilace hladiny přitom není jen teoretickým výmyslem, ale úspěšně odzkoušenou metodou.
Na druhou stranu ředitelka Okresní hygienické stanice v Břeclavi, která má rajon nádrží na starosti, snížení hladiny nepovoluje. Dr. Laštovičková ve svém záporném stanovisku uvádí: “Vlivem snížení hladiny dochází k nadměrnému prohřívání vody a růstu fytoplanktonu. Z důvodu využívání těchto vodních ploch má toto negativní vliv na zdraví lidí.” “Navíc by při snížené hladině nebyl dodržen sanitační průtok,” říká později. Negativní vliv na lidský organismus při koupání v nádrži, kde nastal bouřlivý rozvoj řas a sinic, je dokázaný fakt. Navíc dle některých biologů jsou nádrže “septikem Moravy”. Na druhou stranu ryby lovené ve zdejších vodních nádržích jsou komerčně prodávané do evropských států, jejich svalovina při rozborech v sobě neměla cizorodé látky a díky stavbě čističek se kvalita přicházející vody lepší.
Ve vodě se občas objevují jedovaté zplodiny produkované bakterií Clostridium botulinum. Ty mohou způsobit otravu a v případě ptáků se to několikrát stalo. Ale přestože jsou životní nároky bakterie známé, projevy její toxicity se občas objeví zcela nečekaně. Prostě si potvůrka dělá, co chce. Ptáci navíc mohou zažít a někdy i přežít otravu olovem, což má na první pohled stejné příznaky jako botulismus. Tím nemyslím na smrt zastřelením, což by nějaký cynik mohl brát jako “otravu olovem”, ale na situaci, kdy nezodpovědná kachna brok spolkne. Nebo je jen lehce zraněná, ale brok uvízne v těle. A podle množství nalezených nábojnic musí být v nádržích broků hezkých pár desítek kilogramů.
VODAŘI A JEJICH MILIONY
Povodí Moravy je státní podnik, takže by se měl starat, aby zacházel se státními prostředky co nejhospodárněji, a navíc cílem každé firmy je něco vydělat. Ovšem Novomlýnské nádrže dělají v peněžence Povodí pěkný průvan. Ztráta za rok 1991 byla 74,6 mil. korun. Přírodovědcům bylo v případě nádrží vyčítáno, že jejich argumentace postrádá “tvrdá” měřitelná data, zatímco ekonomové měli své tabulky a grafy jasně vypočítané. Teď se ukazuje, že většina přírodovědných argumentů by měla být uznána, a prognostici, kteří hlásali ziskovost stavby, by se měli podílet na jejich milionových ztrátách.
“Nové Mlýny se rozhodně nevyplatí, ztráty platíme ze svého. Do těchto nádrží jdou prostředky jiných odběratelů,” smutně to hodnotí ing. Košacký. “Hospoda Nové Mlýny prostě nesype. Ale zavřít se nedá, a tak ji dotujem z jiných hospod, které sypou,” sáhne pro příklad z laikovi známější oblasti. “A jak chcete vypočítat cenu lidského života či traumat, která způsobí povodeň?” zní závěrečný emocionální argument.
SVĚTLO NA KONCI TUNELU?
Zdá se, že celý příběh má nádherně jednoduché řešení. Zatímco všichni licitují a hádají se (a to ne vždy čestně) o výšku hladiny, stačí, aby se legislativní cestou změnil účel vodního díla. Všechny další kroky včetně výšky hladiny pak budou podléhat novému účelu. Například pokud bude upřednostněn zájem ochrany přírody, která dokáže, že vodní dílo neplní současný účel, může se hladina snížit a nastane stěhování desítek kormoránů, kolpíků a desetitisíců racků.
V opačném případě, pokud budou platit současné normy, zejména manipulační řád, není na první pohled co řešit. “Manipulák” je závazný dokument, který určuje, jak se má zacházet s výškou hladiny při různých situacích. Je to několik desítek stran tlustý fascikl plný tabulek a nařízení. Řešení musí brát věci od začátku, a přitom se spory točí kolem skutečností pevně zakotvených někde uprostřed.
Pět let byla snížená hladina a došlo k fantasticky rychlému návratu lesa zpět na obnažené dno. Povodí Moravy začátkem roku 2001 začalo zvedat hladinu, čímž došlo k zaplavování nově vznikajícího ekosystému – lesa, který se mezitím stihl vyšplhat do několikametrové výšky. Okamžitě se zvedla vlna protestů. Povodí Moravy je obviňováno z toho, že ze státu vyinkasovalo 100% dotace na výstavbu ostrovů, které si teď vesele zase zaplaví. Skutečnost, že byly za 60 milionů postaveny dva ostrovy, a pak se začala zvedat hladina, je z ekologické fronty jeden z nejkritizovanějších momentů. Ostrovy vznikly v rámci budování biokoridoru. Ovšem možným zaplavením ostrovů i nově vznikajícího lesa na původním dně smysl biokoridoru mizí. Technicko-provozní ředitel ing. Václav Košacký to vysvětlil jednoduše: “My jsme ty ostrovy nechtěli, v podstatě jsme k jejich výstavbě byli dotlačeni ministerstvem. Snížená hladina byla pouze po dobu výstavby ostrovů. A teď nás ministertsvo životního prostředí tlačí k tomu, abychom hladinu nezvedali. Říkají, tytyty, milé Povodí, my ti dlužíme 4,2 milionu a klidně ti je budeme dlužit dál, pokud se nebudeš chovat mravně.” Mravně znamená protiprávně, neboť rozhodnutí jde proti manipulačnímu řádu. “Ten jsme povinni dodržovat, a je tady jasně dáno, že normální hladina je 170,00 m n. m.,” říká ing. Košacký. A ing. Adámková vše jednoduše a bez zbytečných složitostí shrne: “Kdokoli protestuje, tak směrem k Povodí zbytečně. Prostě brečí na špatném hrobě. V případě, že by byl jiný důležitý zájem společnosti, který by vyvolal potřebu změny výšky hladiny, je to možné, pouze když se změní účel vodního díla, pro nějž bylo postaveno. Kdo žádá změnu, musí ji zdůvodnit. A doložit potřebnými dokumenty a expertizami, které mohou stát velké peníze. Zatím, pokud vím, tento podnět nikdo nedal.”
 Elektrárna na nádržích pomáhá snižovat finanční ztrátu, kterou zde povodí Moravy vykazuje. Foto: Topí Pigula |
Přitom ale fakt, že vodní dílo neplní některé z účelů, pro něž bylo vybudováno, je na první pohled jasný. Nejčastějším argumentem pro výstavbu byla potřeba závlah. Když se projdete okolo dolní nádrže, je vidět, že některé zavlažovací soustavy už nebyly několik let použité a jsou částečně rozkradené. Jiné patří dnes již neexistujícím firmám. “Ale odběry jsou nasmlouvané a my jsme povinni je zajistit. Bohužel, odběratel je nemusí odebrat. Navíc pouštíme vodu do Dyje, která je hraniční řekou. A do mezinárodního jednání už vůbec nikdo nepůjde.” Dalším z argumentů, na základě kterých byly nádrže postaveny, byla ochrana před povodněmi. Josef Chytil to sarkasticky hodnotí: “Aby nedocházelo k povodním, tak se zaplavilo zhruba 3500 hektarů té nejlepší zdejší půdy. A ochrana je víc než sporná, protože na pořádnou povodeň jsou jezera příliš mělká.” Nádrže mají opravdu regionální charakter, který ale v soustavě vodních děl nad nimi může mít svoje místo v protipovodňové prevenci.
PRÁVNICKÉ SERPENTINY PARAGRAFŮ
Spory provázejí tuto stavbu po celou dobu, to znamená už několik desetiletí. Došlo dokonce k demonstracím a výhružkám násilného vypuštění. V současné době nastala právnicky patová situace, neboť došlo k vydání dvou předběžných opatření, která jdou proti sobě. Okresní úřad v Břeclavi ukládá Povodí Moravy manipulaci s výškou hladiny na kótě 170 metrů. Česká inspekce životního prostředí ukládá totéž, jenže na kótě 169,50 metru. Ten “směšný půlmetr” hladiny ale rozhoduje o tom, zda bude zaplaven nově vznikající les a většina plochy ostrovů, které Povodí za 60 milionů postavilo. Logika věci se ztrácí. Desítky milionů ze Státního fondu životního prostředí mají sloužit k postavení ostrovů, na nichž by mohli hnízdit vzácní ptáci. Zároveň jsou ostrovy součástí systému ekologické stability. Ve smlouvě s Fondem se píše, k čemu mají být peníze použity. K “výstavbě ostrova za podmínky snížení hladiny”. Ale někde se zatoulalo slovíčko “trvalého”, mrška jedna. A pokud jde o snížení přechodné, mohou být ostrovy po výstavbě zaplaveny. Takže se spor dostal až do kanceláře ombudsmana.
“Spor o výšku hladiny ve střední ze tří nádrží Nové Mlýny na Břeclavsku je první ekologickou kauzou kanceláře,” řekl k tomu náš první veřejný ochránce práv. Mezitím ovšem proběhlo několik odvolání a rozhodnutí, čert (tedy právník) se v tom vyznej. A raději nebudu zmiňovat podrobnosti Směrnice Rady evropského společenství o ochraně volně žijících ptáků či mezinárodní Ramsarskou konvenci (úmluvu o ochraně mokřadů), kterou díky nesrovnalostem okolo nádrží Česká republika vesele porušuje. Nové Mlýny asi zažijí nejen novou generaci vodohospodářů, ale i právníků.
A CO NA TO ČESKÁ STRANA?
“Můžu si přisednout? Prý se má zvyšovat hladina, je to pravda?” Tak jsem začínal hovory u piva, které jsem střídal s kávou ve vesnických hospodách okolo Novomlýnských nádrží. Oficiální stanoviska mnoha institucí, jež do toho “mají co mluvit”, jsou často velmi protichůdná. Ale mají společného jmenovatele – lidi, kteří v okolí nádrží žijí. Zaštiťují se jimi. Že se jim ulevilo od komářích kalamit, že mají zisk z turistického ruchu. Tak jsem se za nimi vydal. Neprošel jsem všechny hospody (ledviny mám jen jedny) ani všechny obce, takže vzorek lidí je silně nereprezentativní. Chlapi bezkonkurenčně převažovali. Ale názory byly ve vzácné shodě. “Zeleňouši, kterým chybí trocha selského rozumu, by měli jít dělat něco užitečného.” Ti rozparáděnější používali i ostřejší výrazivo. “Dyť je to logický,” říká jeden z místních rybářů, “když budu mít v nádrži málo vody, prohřeje se dřív, a ryby chcípnou.” A sám snížil hladinu ve svém půllitru. “Jsou to všiváci,” nadává jiný na Povodí. “Když se ryby třou, tak začnou hýbat s hladinou – to je jasné, že to rybí osádce nedělá dobře. Takže mrtvé ryby potom smrdí.” “Jó, komáři tu byli, kolikrát se nedalo sedět venku,” hodnotí situaci hospodská v Nových Mlýnech. “Já jsem nimrod, bobrů je tu tolik, že by se měli začít střílet. Vždyť dělají škodu.” Je pravda, že bobřích okusů jsem viděl hodně. I bobrem skácenou vrbu, která měla průměr kmene dobrých třicet centimetrů. Sice v těsné blízkosti nádrží, ale okolní kanály bobrovi vyhovují víc než souvislá vodní plocha. Na té totiž hráz tak snadno nepostaví.
Co se člověk v hospodě všechno nedozví. Jak se do deníků zaznamenávají falešné průtoky. A jak se později tyto záznamy stávají podkladem pro studie a zdůvodnění. Stanislav Vichta, který dělá v novomlýnské elektrárně, disponuje jednoduchou logikou: “Když se blíží povodeň, což se dozví každý ze zpráv, tak se přehrada odpustí, aby se do ní vešlo víc vody. Při odpouštění během povodní chybělo 10 centimetrů, aby se nám to vylilo přes cestu. Odpouštěli jsme víc, než se psalo. Jenže než si ti nahoře mezi sebou vyřídí, co a jak, tak by bylo kolikrát pozdě. A tak musíme dělat věci na vlastní triko.” Hospodské tlachy? Možná, ale já bych jim věřil.
Jen v hospodě v Dolních Věstonicích, které se přezdívalo U Mrtvoly, je skutečně mrtvo. Dokonce není ani nikdo, kdo by otevřel. V místě, kde měl být výrazný turistický ruch. Prší, mám mokro v botách a na nádraží je to ještě asi 4 kilometry daleko. Takže vyhlídky nic moc. “Turisto, turisto!” mává na mě nějaký chlápek. Na zahrádce se peče sele, společnost je schovaná pod igelitovou stříškou. Jde mi naproti a rovnou nese skleničku slivovice. “Natočte turistovi pivo,” haleká na domorodou obsluhu u zahradní pípy. “Co tady děláš, turisto?” Znova stejné otázky a opět se celá společnost shodne. Rozhodně hladinu zvýšit! Hlas lidu, hlas boží. Stačilo se setmít a já musím opět do deště. Sice o něco rozkolísanějším krokem, ale o názory “obyčejných” lidí bohatší. Ti mě neodkazují na oficiální stanovisko své tiskové mluvčí, která byla v případě Ministerstva životního prostředí několik dnů po sobě nesehnatelná. Třeba by se mohla prořeknout, mluvka.
…A POHÁDKY JE KONEC?
 Od jara do podzimu je vidět rybáře a turisty a stopy po nich zůstávají na březích celý rok. Foto: Topí Pigula |
Pohádka o nádherném koupání, o zavlažených okolních polích, která dávají úrodu v kraji skvělého vína, má pořád rozepsaný konec. Jsou k dispozici tisíce stran studií a odborných posudků, jejichž celková váha už přesáhla deset kilogramů. Nejrůznější závěry nejrůznějších komisí odborníků jsou sice komplexní – ale navzájem si odporují. Zdá se, že každý si najde argument pro ten svůj šťastný konec. Při potulkách mezi knihovnami, odborníky i běžným lidem jsem se nejednou stal svědkem zesměšňování a pomluv protivníka. Pro někoho je zásadním argumentem úhyn škeblí, jiný argumentuje naprostou ekonomickou nesmyslností vodních nádrží a rybáři si na svoje tiché miláčky, které úspěšně prodávají nejen na místním trhu, nedají dopustit. V povzdechu ekologa “tady jsme měli zvát Holanďany a učit je stavět poldry” je cítit smutek ze zaplavení a nejistota z výsledků dalších jednání. Jediný, kdo má ze současné situace jasný zisk, jsou právníci, kteří bloudí v zákrutech paragrafů, neboť tato stavba se stala sporným bodem mnoha právních otázek už v dobách svého vzniku. Jistotu tady nemá nikdo, neboť právo stojí rozporuplně na několika stranách najednou. A zatím tu ve stavu, kdy nic není jisté, dál tratí všichni, kteří mají s nádržemi cokoli společného. Třeba jen místo bydliště. Na každou otázku v případě Nových Mlýnů existuje několik různých odpovědí. Než zazvoní zvonec, uplyne v Dyji ještě hodně vody. A stejně se nakonec někdo proti konci odvolá.
STARÉ NOVÉ MLÝNY
 Foto: Topí Pigula |
Historie Novomlýnských nádrží pamatuje padesátá léta minulého století. Tehdy se objevují první oficiální podněty ke stavbě ve Státním vodohospodářském plánu. V polovině let šedesátých bylo usnesením vlády uloženo “vypracovat a schválit dokumentaci, která by mohla vyřešit úpravy odtokových poměrů na řece Dyji”. Základním argumentem, který se objevoval do poslední chvíle (a místy i dnes), je potřeba závlah a odstranění povodní. Roku 1962 byla schválena projektová dokumentace úprav řek, jež mají budoucí nádrž napájet, a projekt výstavby tří nádrží o rozloze zatopeného území více než 3000 ha byl zpracován r. 1967. Vláda rozhodla zahájit stavbu o rok později. V této době začal sílit odborný tlak biologů a ekologů i občanů, kterým se realizace stavby nelíbila, přesto ale schválení územních zásad r. 1977 odstartovalo stavbu. Ta byla rozvržena do dvou částí s tím, že druhá část se započne až po zkolaudování první. To se nestalo a stavební povolení druhé stavby bylo nelegální, což konstatovala r. 1991 i krajská prokuratura. Rok 1989 byl rokem dokončení – napustila se poslední nádrž. Tlak “zelených” sílí, jsou pořádány demonstrace na podporu vypuštění, nebo alespoň snížení hladiny. Ministerstvo životního prostředí nechává vypracovat studie, které mají ukázat nejlepší vodní režim z hledisla ochrany přírody. Bohužel trvale jsou zatopeny lokality, jež měly unikátní význam nejen z hlediska regionu, ale i pohledu evropského. Koncem února 1993 ministerstvo rozhodlo o snížení hladiny druhé a třetí nádrže. Povodí Moravy dostalo ze státních prostředků 59 milionů korun na výstavbu dvou ostrovů, které mají být součástí zdejšího biokoridoru. Po postavení ostrovů začalo Povodí Moravy napouštět hladinu a hrozilo zaplavení postavených ostrovů. V současnosti jsou vydána dvě proti sobě jdoucí předběžná opatření a vyřešení problému výšky vodní hladiny je na nějakou dobu právnicky zablokováno. Výška vodní hladiny ale zásadním způsobem ovlivňuje vývoj zdejších společenstev, kvůli kterým celá záležitost vznikla.
Z materiálů Ekologického právního servisu a podkladů RNDr. Mojmíra Vlašína zpracoval Topí Pigula
