Melbourne bylo letos vybráno Informačním centrem prestižního britského magazínu The Economist (Economist Intelligence Unit) za město s nejvyšší životní úrovní na světě. Bydlením za přijatelné ceny, vynikající občanskou vybaveností, nízkou kriminalitou, uměním a příležitostmi pro sport a volný čas, spoustou zeleně a dobrým jídlem a vínem předčila tato vibrující multikulturní komunita kanadský Vancouver, který si po léta držel světový primát.
IMIGRAČNÍ POLITIKA VLÁDY JE BLBOST
Arnold Zable, slavný židovský spisovatel, stojí na pódiu krásně renovovaného divadla Regent v samém centru Melbourne. Křečovitě svírá hrany stolku, oči upřené do dálky: „…ta žena se držela mrtvého těla neznámého muže… pět hodin ve vodě, než ji vylovila pobřežní hlídka. A pak řekla tomu tělu, které jí zachránilo život: Odpusť mi, tělo, děkuji ti…,“ mluví tichým hlasem, a pak udělá řečnickou pauzu. „A my té ženě teď říkáme, naše vláda jí říká: Seď za ostnatým drátem v utečeneckém táboře. Co na tom, že ti v tvé zemi zabili muže a syna a téměř jsi zahynula na otevřeném moři.“ Jeho hlas burácí sálem. „Jakým právem?!“ Několik vteřin panuje hrobové ticho. Potom se ozve bouřlivý potlesk. Nikdo z přítomných nemá sebemenších pochyb, že imigrační politika Howardovy vlády je blbost. Jsme přece v Melbourne, ve městě přistěhovalců, v kosmopolitním středisku moderní Austrálie.
DIANE Z MELBOURNSKÉ UNIVERZITY
Ve Victoria Arts Centre hraje melbournský symfonický orchestr Mahlera a zítra se chystá premiéra sibiřského tanečního souboru, za týden bude koncert argentinského tanga s kapelou, jež cestuje z Buenos Aires. V Nova Cinemas nedaleko od Melbournské univerzity hrají ve dvanácti sálech umělecké filmy z Nového Zélandu, Itálie, Íránu, vlastně z celého světa. Jde jen o jeden z desítek melbournských multiplexů. Avantgardní filmové středisko Australian Centre for the Moving Immage, jediná instituce svého druhu v Austrálii, promítá filmy, videokoláže a experimentální krátké filmy, profesionální i amatérské, z celého světa každý den. Dokonce i komerční knižní velkoobchody původem ze Spojených států, např. Borders Books, prodávají opoziční americké politické časopisy, například Z-Magazine, který je v Borders ve Spojených státech zcela nedostupný. Návštěvník si je ve větších knihkupectvích v Melbourne, která jsou otevřena až do deseti jedenácti hodin večer, čte v pohodlných lenoškách nebo v kavárně knihkupectví s mohutnými stroji na cappuccino a espreso a hříšně vyhlížejícími dorty a marcipány.
„Ještě před deseti lety bylo Melbourne ospalé provinční město. To si ani nedovedeš představit,“ vypráví mi Diane Bretherton, profesorka psychologie na zdejší univerzitě. Jedeme spolu tramvají, které jezdí po všech větších ulicích města i předměstí a staly se jedním ze symbolů města. Jsou jich totiž desítky druhů, od starých, téměř historických až po supermoderní futuristické stroje z oceli, skla a umělé hmoty. Ty nejstarší vagony byly přebudovány na luxusní „restaurace na kolejích“. (Melbourne má pouze jednu linku metra, zato spojuje všechny body městského centra a je gratis.) „Pak se najednou všechno změnilo. Asijské země se svou kuchyní a uměním rozbily západní kulturní monopol a město se stalo kosmopolitním,“ líčí Diane. „Přitom je to klidné velkoměsto, které člověka nikdy nešokuje. Poskytuje jistoty nezbytné k životu, nemá bezdomovce ani jiné excesy. Ale chceš-li vzrušení, můžeš ho mít.“
JULIE Z VESNICKÉ GALERIE
Melbourne má nádherné okolí. Kolem prámu, jenž převáží cestující a automobily z Queenscliffu do Sorrenta, proplouvají krásné a mohutné velryby. Mezi Melbourne a Sorrentem se vlní zelené kopce pokryté lesy a vinicemi, krásnými statky a uměleckými galériemi, které prodávají obrazy i keramiku místní výroby. Ve vesnicích kolem městečka Red Hill nabízejí také čerstvé sýry, med, víno a džemy. Julie, majitelka umělecké galerie White Hill, ztracené v lese za městečkem, jen krčí rameny: „V životě by mě nenapadlo, že se Melbourne stane městem s nejvyšší životní úrovní na světě. Teď to čtu ve všech novinách a napadá mě: vlastně proč ne? Cestovali jsme s manželem po celém světě a vždycky jsme se sem rádi vraceli. Je to nakonec náš domov. Co je však na Melbourne tak výjimečného, tak zvláštního? Nejspíš je to jeho solidnost. Vždycky víte, že tramvaj přijede včas. A když je člověku špatně, zavolá lékaře, záchranku a ví, že lékař ho zachrání včas. A nemáme tu moc strach ze života. Žijeme tu teď s manželem v lese, máme tu velmi drahé obrazy, dvě auta, spoustu elektroniky, nábytek. Kde jinde na světě bych se cítila tak bezpečně?“
HELEN Z NOČNÍHO KLUBU
V malých uličkách se krčí zajímavě dekorované kavárny, obskurní jazzové kluby a čínské, vietnamské, nepálské, bangladéšské a nevímjaké jídelny. Vietnamci tvrdí, že pho – typická nudlová polévka, jež se jí všude od Ho Či Minova Města po Hanoj – chutná nejlépe ve vietnamských restauracích a jídelnách Melbourne. Paprikáš v Seherazade na předměstí St. Kilda je jako v Budapešti. V pátek večer se ve čtvrti St. Kilda téměř nedá zaparkovat. Stovka vináren, klubů a etnických restaurací má nabito. Helen, dívka s tetováním na zápěstí a pěti náušnicemi v levém uchu, mi v jednom klubu kolem druhé ráno povídá: „Co je absolutně skvělé na Austrálii a na Melbourne, je, že se tu člověk může hezky flákat, když je mladý. Máme tu vynikající sociální systém a granty pro studenty. Nikoho, kdo má v hlavě mozek, ani nenapadne hledat nějakou trvalou práci, pokud mu není alespoň třicet. Nikdo z nás tu práci nemá. A všichni nějak žijeme, studujeme, neztrácíme čas… Když cestujeme, hlavně do Evropy a Spojených států, překvapuje nás, jak jsou tam mladí lidé unavení, zhnusení systémem. A přitom nedělají nic, aby ho změnili. Tady to také není dokonalé. Naše vláda je třeba plná blbců, kteří líbají zadek Americe a posílají naši armádu do celého světa, jen aby sami sobě dokázali, že jsme pořád ještě ‘bílá země’. Což naštěstí nejsme.“ POSLEDNÍ OSTROV POHODY
Melbourne není městem, do kterého se člověk zamiluje na první pohled. Jeho značná část sice leží u vody, přesněji u zálivu, na jeho břehy však nenaráží těžké a mohutné vlny oceánu a slunce tu nezapadá za velkými horskými masivy jako v Rio de Janeiru či Kapském Městě. Jeho mrakodrapy jsou skromnější než v Hongkongu, Tokiu či New Yorku. „Staré město“ má za sebou jen pár století, nikoliv tisíciletí. Po práci ale můžete trávit dlouhé hodiny u moře nebo v kopcích na vinných statcích. Vybrat si program v kinech, divadlech, v koncertních síních, zajít si do kasina nebo na novou dráhu pro formule 1, po které normální smrtelník může jezdit většinu roku…
Ne, Melbourne není městem, do kterého se člověk zamiluje na první pohled. Ale je městem, na něž si člověk velmi rychle zvykne a které je pak velmi těžké opustit. Je jedním z posledních ostrovů pohody a slušnosti v rozbouřeném světě. A také důkazem toho, že stovky etnických skupin a národností mohou žít společně v jednom městě, kde židovský spisovatel Arnold Zable bouří proti diskriminaci svých íránských přátel, kde smíšené páry jsou zcela přirozeným jevem a nikoliv výjimkou, kde se z reproduktorů kaváren line hudba z Ugandy, Capo Verde či Indonésie. Kde každá kultura, jež dorazila k dalekým břehům Austrálie, obohatila toto město, aniž by byla nucena ztratit svoji vlastní identitu.
