Ani nevím, kde a jak začít. V době, kdy budete číst tyto řádky, bude již stoletá voda zpustošivší počátkem prázdnin třetinu naší země dávno kdesi v dalekých mořích a oceánech. Televizní zpravodajství a titulní stránky novin budou zaplněny palcovými titulky dalších ožehavých témat a událostí. Život běží dál. Běží ale také tam, kde se před dvěma měsíci zastavil? Ale hlavně – dalo se tehdy pro záchranu lidských životů a majetku udělat víc?
JAKO VE VÁLCE
 Pár dní po opadnutí vody se všude povaloval vyhozený, špinavý a poničený nábytek. |
Jistě, všichni teď mohou namítnout, že po bitvě je každý generálem. S živelnou pohromou takovéhoto rozsahu u nás nikdo neměl zkušenosti. Znali jsme ji pouze prostřednictvím televizních obrazovek z různých koutů světa.
Do oblasti postižené povodněmi jsme dorazili v úterý 8. července těsně nad svítáním. Připomínám, že na Vsetínsku a Bruntálsku začal vodní živel řádit v neděli odpoledne. Informaci neuvádím proto, abych zdůraznil naši akceschopnost, nýbrž z daleko důležitějšího důvodu.
Našim záměrem bylo pořídit reportáž o práci těch, kteří jako jedni z prvních nasazovali při záchranných pracích své životy – o příslušnících Zásahové jednotky PČR Správy Severomoravského kraje.
Od operačního důstojníka jsme dostali pokyn dopravit se do Dukelských kasáren v Opavě, odkud operoval jeden z vrtulníků letky ministerstva vnitra. Do kasáren jsme se dostali celkem bez potíží a za chvíli jsme již stáli na starším hřišti, odkud vrtulníky vzlétaly.
Ten “náš” zde však zrovna není, a tak vyčkáváme pod přístřeškem chránícím nás před přívaly deště. Po chvíli přistává vojenská “emiosmička” a vystupuje z něj mladá žena v úplně promočených letních šatech a sandálech. “Prosím vás, strašně potřebuji pomoc,” snaží se překřičet rachot běžícího motoru. “Potřebuji se dostat do Krnova, mám tam samotné své malé děti. Říkala jsem to už vojákům v Hlučíně, odkud jsem sem přiletěla, ale ti mi řekli, že mne mohou dopravit jenom sem, za řeku (Opavu, pozn. red.) Prosím vás pomozte mi…,” obrací oči směrem k vojákům. Opavský velitel by rád poskytl těžké vozidlo s řidičem, ale sám jich má akutní nedostatek. Svou pomoc tedy nabízíme my a vyrážíme směrem ke Krnovu.
Krnov rozhodně patřil k nejvíce postiženým větším městům, která byla zasažena hned první vlnou povodní. Před městem se protrhla záchytná hráz a ulice se rázem proměnily v řeky, které si svou dravostí nezadaly s horskými bystřinami.
Paní Renata Reznerová, jak se naše spolucestující jmenovala, se čtrnáct dnů před naším setkáním s manželem narychlo rozhodla, že pojedou na týdenní zájezd do Paříže. Zájezd vzali místo sestry, která náhle onemocněla. Návrat byl naplánován právě na ono nešťastné úterý. Děti ve věku pět a osm let měly čekat u těžce nemocné maminky paní Reznerové. Autobus je dovezl před Hlučín, kde na místě silnice bylo jedno velké jezero. “Řidič, když to uviděl, tak nás i se zavazadly doslova vyházel a mazal nazpátek. Pak přiletěla helikoptéra, a tou jsem se dostala do Opavy.”
Těsně před Krnovem nás zastavuje policejní hlídka. “Dále nemůžete, jediná cesta je tady nahoru kolem hradu.”
Vysvětluji policistům situaci naší pasažérky a ptám se, kdo jí může pomoci. “Nahoře je krizový štáb, tam se obraťte.”
Popsaný objekt však nacházíme uzamčený a liduprázdný. Rozhodujeme se jet dál, kam až to půjde. Po chvíli narážíme na zcela promoklého mladého policistu. Vaši kolegové nám řekli, že tady najdeme krizový štáb. Nevíte o něm něco?
“Tady a krizový štáb… to těžko. Tady o ničem takovém nevím.”
Znovu vysvětluji situaci a ptám se, kde by mamince mohli pomoci. “Já opravdu nevím, zkuste jet dál dolů do města. Bohužel – nám ani nejdou vysílačky.”
Vjíždíme do prvních ulic Krnova a pozorujeme hrůzu kolem. Dravá voda vyvolává pocity úzkosti nejenom v nás, paní za námi se jen stěží ovládá.
Zastavujeme v protisměru jedoucí policejní vozidlo. Potřetí opakuji problém paní Reznerové a důrazně žádám alespoň o informaci, kam ji máme zavézt. “My teď na váás nemááme čááás! Rozumíte? Nemááme na váás čááás!!!” řve starší hasič v roli důležitého spolujezdce a auto se zapnutým majákem ujíždí. Navzdory průtrži mračen zůstávám stát na místě jako opařený.
Pokračujeme ještě dále, ale definitivně nás zastavuje vodní překážka, kterou už bohužel nejsme schopni přebrodit. Vysedáme a ptáme se místních lidí, co se dá dělat. “Tam se paní dostane jen pěšky po trati, jinak už ne. Je to odsaď asi pět kilometrů,” radí starší muž. Paní Reznerová odmítá námi nabízený doprovod a odchází své děti hledat na vlastní pěst.
Plně si uvědomuji, že podobných případů budou desítky, ne-li stovky a mnohdy ještě mnohem tragičtější. Za naprosto neomluvitelné však pokládám chování kompetentních orgánů, se kterými jsme se setkali. Pokud nás ZMÍNĚNÍ policisté nebyli schopni nasměrovat na krizový štáb, či jiné místo, kde bychom mohli získat zprávy o osudu bydliště paní Reznerové, je to více než smutné. Rozhodně bych nenasazoval psí hlavu pouze jim, ale především těm, kdo je řídili.
Vcházíme do hospody s nadějí na teplou polévku. Marně, protože hospoda je sice otevřená, ale bez vody, proudu a plynu. Hospodský při svíčkách nalévá hostům pouze něco ostřejšího. Na zahřátí. “Otevřel jsem hlavně kvůli lidem, kteří nemají kam jít, ať nemusí mrznout na dešti. Není jich zrovna málo.”
“To vás nikdo neinformoval, kde je středisko pro lidi bez přístřeší?” ptám se u jednoho stolu. “Děláte si srandu? Už to trvá druhý den a nikdo z města se tu ani nebyl podívat. O ničem takovém nevíme. Tady vedle v obchodě mají poslední vodu v lahvích, až dojde, tak nevím, co budem dělat.”
KDYBY BYLY LIDOVÉ MILICE…
Na okraji zatopených ulic živě diskutují hloučky občanů nejrůznějšího věku i sociálního postavení. “Takový bordel tu nikdy nebyl. Všichni se na nás vysrali,” míní muž středního věku. “Takhle ostře bych to neříkala,” přidává důchodkyně, “ale v podstatě s vámi souhlasím. Nikdo tu nebyl, nevíme jestli jsou nějaká střediska pro ty, kteří přišli o střechu nad hlavou. Prostě nikdo nic neví.” Nutno dodat, že v podobném duchu hovořily desítky dalších Krnovanů, se kterými jsme se v okolí ulic Stará, Libušina a Sokolovská setkali. Právě tyto ulice tvořily epicentrum vodní zkázy na pravém břehu rozvodněné Opavy. Najednou přijíždí na kole asi dvacetiletý mladík. Kolem pasu opásaný horolezeckým lanem se zavěšenými karabinami, na zádech napěchovaný batoh.
“Tam ve druhém patře mám sestru s malým dítětem. Nesu jim aspoň vodu a chleba,” vysvětluje svůj záměr a odhodlaně se vydává brodit metr hlubokou kalnou vodou.
Tento případ bohužel nebyl ojedinělý. V uvedených ulicích žilo několik rodin s malými dětmi, které po celé dva dny byly odkázány pouze na případné zásoby, které zvláště po víkendu a před výplatou nebyly zřejmě nijak velké. Obyvatelé Libušiny ulice si dokonce z nouze pořídili jakousi “provázkovou poštu”. Protilehlá okna spojili pevnými provázky a po nich si vzájemně vyměňovali, co kdo mohl ještě obětovat.
Paradoxem je, že o pouhé dva bloky dále měli svou mobilní základnu pražští hasiči. Přijeli na pomoc i s nafukovacími čluny. Ovšem bez pádel a motorů, které jim údajně někdo z Krnova slíbil a svůj slib nedodržel. Nezbývalo jim nic jiného, než si místo vesel popůjčovat alespoň lopaty.
“Proč nejedeme do těch ulic, kde jste byli? Protože je tam příliš silnej proud, a s těmahle člunama se tam nedostanem,” vysvětluje starší hasič v zářivém reflexním obleku a nablýskané helmě.
Přijíždí policejní vůz, se kterým už jsme se dnes jednou potkali. Přicházím za policistou s otázkou, proč lidem o dva bloky dále nikdo nepomůže. “Slyšel jste to, je tam silný proud. Nedostanou se tam.”
“Ale vždyť tam maminky zachycují pro své děti dešťovou vodu, kterou už ani nemají jak převařit. Proč zde tedy není ženijní technika?”
“Vy máte ale dotěrné otázky,” odpovídá mi dnes už podruhé policistův spolujezdec, patrně zasloužilý hasič.
Přistupuje ke mně asi pětadvacetiletý mladík. “Víte, co si říkají lidé? Že kdyby byly Lidové milice, tak to tak daleko nedošlo. Ty by se o nás postaraly.”
Chystáme se k odjezdu, když právě doráží zelená dodávka. Podsaditý řidič odráží mohutné boční dveře a zve všechny přítomné na čerstvý grog, kterého má v autě celý barel. “Přijeli jsme sem s rodinou na dovolenou, ale ta je odříznutá kdesi za městem. Tak alespoň rozvážím po městě grog.” Řada přítomných se následně silně červená nejenom účinkem nápoje mořských vlků.
DEN POTÉ
Rozhodujeme se navštívit stejné místo i následující den. Pomalu projíždíme ulicemi Krnova, které ještě před dvanácti hodinami byly řečištěm dravé řeky. Blížíme se k Libušině ulici, její stav nemá cenu slovy popisovat, stačí si prohlédnout fotografie. Z dálky nás zdraví včerejší známí. “Ještě štěstí, že přestalo pršet, ale jinak se nezměnilo vůbec nic. Zase tu nikdo nebyl, nevíme ani, kde dostaneme pitnou vodu…”
Míříme na radnici. Starosta Bedřich Marek mne přijímá a soustředěně naslouchá našim zážitkům. “To je smutné, co jste viděli, a nemělo se to stát.”
Proč nebyla v těchto kritických místech nasazena ženijní technika?
“Už v pondělí jsme žádali o čtyři obojživelníky a dva vrtulníky. Dodneška jsem tady nic z toho neviděl. Můj dojem ze spolupráce s krizovým štábem je nedobrý. Mám pocit, jako by Krnov někdo vymazal z mapy republiky.”
V neděli byla celá televizní Debata věnována této živelné pohromě. Přednosta bruntálského okresního úřadu tam na otázku moderátora, zda se nedalo miliardové škodě v Krnově nějak předejít, odpověděl: “Oni si to Krnovští tak trochu zavinili sami.”
Nevím, zda bych jako povodní postižený obyvatel Krnova měl ještě náladu poslouchat vzájemné osočování těch, kteří měli v nejkritičtější situaci táhnout za jeden provaz a profesionálně řešit všechny problémy. Jen si říkám: kolik asi bylo takových Krnovů?
ZÁSAHOVÁ JEDNOTKA V AKCI
V oblasti, kterou jsme navštívili, jsme byli svědky utrpení stovek lidí, nekompetentnosti a chaosu ze strany řídících orgánů. Vůbec nechci naše poznatky zevšeobecňovat. Doufám a chci věřit, že jinde tomu bylo jinak. Na straně druhé jsme viděli ohromné nasazení řadových záchranářů, přičemž jich většina zůstane bezejmenných. Například “záklaďáky” po krk ve vodě se brodící k zatopeným domům, vojáky před přísahou, kteří žádali své velitele, aby mohli jít také pomáhat, mladé hasiče na pokraji sil, piloty vrtulníků s kruhy pod očima jak smuteční pásky…
Nedá se napsat o všech, chtělo by se říci, že si všichni zaslouží velké uznání, ale to je slabý výraz. Přesto si dovoluji přinést pár informací o práci těch, o nichž se ve sdělovacích prostředcích takřka mlčelo – severomoravské policejní Zásahové jednotce.
“Naše Zásahová jednotka společně s letkou ministerstva vnitra byla nasazena jako vůbec první složka pro záchranné vyprošťovací práce v podvěsu, a to už v pondělí ráno,” popisuje velitel jednotky, “celkově jsme za dva dny v podvěsu přepravili helikoptérami 375 lidí plus dalších 651 v kabině. Museli jsme hodně improvizovat. Problémy jsme měli hlavně s nejmenšími dětmi.”
Novodobými Lidicemi bývá nazývána obec Troubky u Přerova. Zde je svědectví příslušníka Zásahové jednotky, účastnícího se záchranných prací. “Informaci o tom, že máme letět nad Troubky, jsem dostal v úterý kolem 10. hodiny. Na místo jsme přiletěli za necelou hodinu, a hned se nám před očima zřítily dva domy jako by byly postaveny z karet. Mimo nás zde zachraňovaly ještě dva požární čluny a dvě kanoe. Hodně lidí spasil řidič obrovského buldozeru, který ověšený ze všech stran vypadal ze vzduchu jako Noemova archa. Situace byla opravdu kritická. Viděl jsem například mávat paní na střeše domu, než jsme se otočili a přiletěli blíže, tak již na jeho místě byla pouze vodní hladina. Přednostně jsme vyprošťovali malé děti, kojící matky, staré a nemocné. Lidé to chápali. Na víc opravdu nebyl čas. Piloti se přibližovali a přistávali na naprosto nepředstavitelných místech v okolí stromů a drátů vysokého napětí… Dva dny záchranných prací mi vydaly za celých sedm let u Zásahové jednotky a v URNĚ.”
Je paradoxem, že Troubky se nalézají pouze asi deset kilometrů od sídla ústředního povodňového štábu v Olomouci. Vojenské vrtulníky, o jejichž nasazení tak často hovoříval generálmajor Petr Voznica, přiletěly do Troubek až v devět hodin večer.
“Chtěl bych říci, že komunikace mezi námi a olomouckým krizovým štábem byla katastrofální a zcela nedostatečná,” komentuje ředidel letky ministerstva vnitra Vladimír Panenka. “Do Olomouce jsme se nemohli dovolat, neustále bylo měněno jejich sídlo a čísla mobilních telefonů. Naopak, vysoce hodnotím spolupráci s operačním střediskem severomoravské policie a Zásahové jednotky. Podle mého by centrální krizový štáb vůbec neměl být na bázi politicko-vojenské, ale na bázi odborné, to jest tvořen policisty a hasiči.”
Dle slov čelního představitele centrálního povodňového štábu by naše generace takovouto pohromu podle statistických výpočtů už neměla zažít. To si před rokem obyvatelé Zátoru a Lichnova na Bruntálsku říkali také… Při dopisování těchto řádek slyším z rádia varování. Blíží se další vydatné srážky.
DRAMA NA HORNÍM LABI
V sobotu (19. 7.) vysílá rozhlas další závažnou informaci: Z přehrady Labská je vypouštěno 220 kubických metrů vody za vteřinu – město Vrchlabí nacházející se pod přehradou je ohroženo, silnice na Špindlerův Mlýn je neprůjezdná.
“Tato zpráva je pro mne dostatečně srozumitelná,” komentuje můj dobrý přítel, vrchlabský rodák, běžkař, vodák, rybář… atd.
Do auta nakládáme neopren, vestu, přilbu, záchranářské potřeby a vyrážíme k pověstné “bráně Krkonoš”.
Již od Jičína je celá severní obloha zakryta temnými mračny v několika vrstvách. K Vrchlabí dorážíme kolem sedmé hodiny večerní. V části Podhůří míjíme most přes Labe, přes který jasně ještě zcela nedávno přetékala voda. U mostu diskutuje hlouček obyvatel nedalekých domků. “Ještě štěstí, že už to kleslo, tolik vody tady ještě nikdy nebylo. Nevím, co budem dělat, jestli to přijde znova,” uvažují nahlas, viditelně ještě vyděšeni z odpolední pohromy.
Labe, protékající Vrchlabím, je za normálních okolností větší přívětivý potok tekoucí regulovaným řečištěm. Nyní však stojíme nad zuřící vysokohorskou řekou, sevřenou (prozatím) vyskokými kamennými stěnami (díky našim předkům z minulého století).
Vydáváme se proti proudu směrem Špindlerův Mlýn. Silnice, jež zde sleduje tok Labe, byla podle nánosů ještě před pár hodinami místy zcela pod vodou. Na dolní hranici Špindlerova Mlýna nás vítá temný hukot vody přepadávající z přehrady horními propusťmi. Po koruně zcela zaplněné přehrady kráčíme k domku hrázného, jehož okna na druhém břehu září v běsnící průtrži mračen jako maják. Překračujeme zbytky smrkových kmenů, které odpoledne zablokovaly propustě, a kdyby je včas neuvolnili záchranáři, tak přehrada přetékala vrchem. Vůně vlhkého jehličí mi připomíná pohodu Vánoc. Ale jen na nepatrný okamžik.
“Tolik vody jsem tady ještě nikdy neviděl,” křičí ve větru můj průvodce. S obavou pozorujeme hladinu přehrady, bičovanou dalšími přívaly deště.
Pracovna hrázného je, i když se sem ten výraz zrovna nehodí, příjemně vytopená. “De to dolů, pouštím teď kolem devadesáti kubíků,” sděluje a kývne směrem ke stěně zaplněné ukazateli nejrůznějších přístrojů, “jestli ale bude ještě dvě hodiny pršet, tak to zase vyletí. Já už tady víc nezmůžu.”
Povodí Labe vydalo ve čtvrtek na základě meteorologické předpovědi příkaz přehradu preventivně vypouštět, a hrázný tak neprodleně učinil. Přehrada tak byla vypuštěna až na hranici hygienického minima. Za jedinou noc (!) z pátku na sobotu přesto hladina vzrostla o deset metrů. “Byl to velkej šplouch,” vzpomíná hrázný.
Nejmenovaná televizní komerční stanice hned přispěchala s informací, že pokud hráz praskne, tak se přes Vrchlabí přežene osmimetrová povodňová vlna.
Sjíždíme do Vrchlabí. Město mi silně připomíná chorvatský Osijek, který jsem navštívil dva roky zpátky před očekávanou ofenzivou. Liduprázné ulice, vyprázdněné autosalony, opuštěné restaurace…
Rušno je jen na zámku, sídle Obecního úřadu. “V poledne bylo obyvatelstvo varováno rozhlasem. Jsme připraveni na evakuaci ohrožených oblastí, už odpoledne jsme evakuovali dva domy a 120 dětí z letního tábora,” popisuje aktuální situaci zástupce starosty Josef Pištora.
V jednom baru vtipkují návštěvníci. “Dneska tady pijem naposled, víš… Zítra budem někde u Mělníka.”
Kolem druhé hodiny ranní znovu vyjíždíme na hráz. Voda od naší poslední návštěvy znovu stoupla. Říkáme si, že tady asi nebudeme nic platní a vracíme se zpět do města. Jdeme se ještě podívat na kamenný most, který jako jediný vydržel poslední potopu přesně před sto lety. Jeden z kamenů si vybírám za ukazatel stavu hladiny. Co dvě hodiny ho pak chodím kontrolovat. Zdá se, jako by se příroda umoudřila. Voda nestoupá.
Dopoledne jedeme potřetí do Špindlerova Mlýna. Déšť se utišil a hráz je ověnčena množstvím převážně německých turistů. Voda sice ještě stále přepadá horními propusťmi, ale od noci viditelně klesla. Zdravíme se s unaveným hrázným. “Už je to snad za náma, pouštím teď kolem osmdesáti kubíků. Hory jsou ale hrozně nacucaný, pokud zas začne pršet, tak to tu máme znova.”
Vracíme se do Prahy. Ve Vrchlabí se ještě zastavujeme u jednoho z jezů. V jeho blízkosti pálí starší žena dříví, které na břeh naplavilo Labe. “Tak se mi ulevilo, že už je to pryč. Když jsme s dědečkem slyšeli tu zprávu o možném protržení hráze, tak jsme si s dědečkem sbalili malý kufřík a čekali celou noc. Autem bychom asi stejně daleko nedojeli…”
Nebezpečí dalších povodní je snad pro tuto chvíli zažehnáno, zůstávají však nezodpovězené otázky. Proč se to všechno stalo? Kde jsou příčiny? Jedná se o daň za necitlivé zásahy do přírody v uplynulých letech? Jak se žije v postižených oblastech? Nejen na ně budeme hledat odpovědi a přineseme vám je v některém z dalších čísel magazínu Koktejl.
FAKTA A OTAZNĺKY
Záplavy, které na začátku měsíce července letošního roku postupně zasáhly více jak třetinu území naší republiky, se řadí svým rozsahem i napáchanými škodami na majetku a lidských životech mezi největší svého druhu za posledních sto let. Příroda opět dokázala, v čem je její síla. Dokáže udeřit nečekaně tvrdě. V době, kdy se člověk v představě své dokonalé výlučnosti stále vrhá do nového a nového podmaňování si pro něho doposud neznámých věcí, to pak vyzní malinko nepochopitelně, když si neví rady s takovou “banalitou” jako je voda. Vlastně, jako je hodně vody. Záplavy, které postihly severní a střední Moravu, jsou označovány za stoletou vodu celkem právem. Například na Lysé hoře spadlo ve srážkové periodě od 4. do 9. července 596 litrů na metr čtvereční, což je plných 41 procent ročního průměru. Podobně rekordních lokalit by se ovšem dalo vyjmenovat hned několik. Vysoké hodnoty srážkových vod však nebyly jedinou příčinou záplav. Svou roli zde sehrála i jedna přírodní zvláštnost. Na soutoku Moravy a Bečvy se totiž synchronizovaně sešly stoleté vody, čímž došlo k jejich součtu a zdvojení. Hladiny řek se v této oblasti zvedly v průběhu několika prvních dnů, od pátého do jedenáctého července, v průměru o pětinásobek svého normálu. Jako první padají za oběť běsnícímu vodnímu živlu samozřejmě města a vesnice, jež se rozkládají v těsné blízkosti rozbouřených vodních toků. Kompletně je zatopena obec Opatov na Svitavsku, kde dochází k prvním evakuacím ohrožených lidí. Z Bruntálska přicházejí první zprávy o ztrátách na lidských životech. Rozvodněné řeky se spojují a jako po stole rozlité kakao si frontálním postupem razí cestu krajinou. Týden, který přinesl katastrofu a předznamenal, jakým směrem se budou ubírat další události, skončil v neděli 13. července. Během záplav našlo v běsnícím vodním živlu smrt přes čtyřicet lidí. Někteří utonuli, další zahynul v troskách domu, někdo podlehl srdeční či jiné slabosti.
K 15. červenci bylo zlikvidováno v asanačních podnicích 135 284 kusů zvířat, z toho 295 kusů skotu, 2108 prasat, 19 koní, 24 ovcí a koz, 122 000 kusů drůbeže, 10 750 drobných zvířat a 88 kusů volně žijících zvířat. Ke stejnému datu se rovněž odhaduje, že bylo celkem zatopeno v okresech severní a jižní Moravy a ve třech okresech východních Čech 310 obcí a 190 zemědělských farem, kde bylo ustájeno 10 388 kusů skotu, 21 136 kusů prasat, 646 ovcí, 355 tisíc kusů drůbeže a 255 koní. Bude trvat ještě velice dlouho než se vyčíslí skutečné materiální škody, ale určitě to bude částka přesahující několik desítek miliard korun, když si uvědomíme, že pouze škody v zemědělství odhadl ministr Lux na částku 12 miliard korun. Spousta lidí ztratila střechu nad hlavou a nemají doslova vůbec nic. V této fázi vstupuje do celé záležitosti stát. Vyčlenil 30 tisíc korun jako okamžitou pomoc občanům, která je jim vyplácena na obecních úřadech. Každý ze čtyřiadvaceti postižených okresů dostane ze státních fondů okamžitě 13 milionů korun na rekonstrukci elektrifikace, kanalizace a plynofikace. Pět miliard na obnovu získá stát prostřednictvím dluhopisů pro občany a instituce. Pět miliard stát převede z výnosu malé privatizace. Dále vláda myslela na zajištění bezpečnosti a pořádku v postižených oblastech, a to zpřísněním postihů trestných činů rabování a lichvy. Ve vládě se diskutuje i zavedení mimořádné daně. To ovšem až po konečném vyčíslení všech škod. Vedle těchto čistě materiálních problémů vyvstalo v souvislosti s povodněmi i plno otázek, které bychom mohli shrnout pod jedinou: “Jaká je naše připravenost čelit podobným krizovým situacím, neméně podobným červencovým záplavám? Kde hledat příčiny oněch tragédií, které se před zraky nás všech v červenci na Moravě a Slezsku udály.”
