FÈS – MĚSTO JAKO LABYRINT
Město křivých a tajemných uliček, plné nejrůznějších zvuků a pachů, není už dávno tím, čím bylo po staletí. Je to město, které bylo jako první sídlem marockých králů. Potomci slavného Moulaye Idrísse (788-828) vtiskli tomuto místu neopakovatelné kouzlo. V polovině 11. století však město na dalších téměř dvě stě let postihl úpadek. Královský lesk mu vrátila až čtvrtá dynastie Merínovců, která vládla až do roku 1465.
Další královská rodina Saadierů vládla necelé století a při tom se několikrát přestěhovala z Fèsu do Marrákeše. Také šestá vládnoucí dynastie Altavitů, která je u moci již více než tři století, často střídala královská města. Fès přestal být královským městem naposledy v roce 1912, kdy Maroko ztratilo nezávislost. Přes svou překrásnou polohu na třech vršcích uprostřed úrodné krajiny nenabízí Fès svou nádheru na první pohled. Kouzlo starého města je třeba hledat. Je skutečným labyrintem, který v sobě skrývá úplné architektonické poklady.
Čím se však město odlišuje od ostatních, toho si musí všimnout každý velmi rychle. Místní kolorit útočí především na nos. Nad celým městem se vznáší neuvěřitelný zápach mršin. Pestrobarevné, čerstvě vydělané kůže z oslů a ovcí se suší na prudkém slunci a cizinci i místní obyvatelé je bravurně přeskakují. Ještě větším zážitkem je návštěva některé z barvíren těchto kůží. Muži, chlapci i starci stojí po pás v kádích plných mastné špinavé břečky a vydělávají kůže s cáry hnijícího masa a beraními rohy.
Město má problémy s hygienou, všude je cítit louhování kůží, po ulicích tečou barevné splašky a mezi tím nabízejí ochotní prodavači vše od relativně levných kožených výrobků až po “zaručeně pravé” archeologické nálezy.
MARRÁKEŠ – ČERVENÁ PERLA
Třetí největší město Maroka je nazýváno také hlavním městem jihu. Je jako červená perla obklopená zelenými citrusovými a olivovými háji pod bílými vrcholky Vysokého Atlasu. V posledních letech je hojně navštěvováno turisty, kteří z dobrých hotelů v Marrákeši podnikají výlety do pouště i hor.
Marrákeš se poprvé stal královským městem koncem 11. století, a to na necelých dvě stě let. Za své sídlo si ho zvolila druhá a třetí dynastie Almorávidů (1061-1147) a Almohádů (1147-1212). V té době byl hlavním městem obrovské říše, která se rozprostírala od Tuniska až po Španělsko. Věž mešity Koutoubia pochází právě z tohoto období. Pak následovala přestávka až do konce 16. století, kdy se sem vracela pátá královská rodina Saadierů (1578-1666). Také oni patřili k velmi expanzivním vládcům, jejichž území končilo až za Nigerem a Senegalem. Nechali vybudovat obrovský palác el-Badi. Dochovaly se z něj však jen ruiny, neboť první sultán z poslední dynastie Moulay Ismail ho nechal zbořit ze žárlivosti na své předchůdce. K největším pamětihodnostem města patří právě hrobka rodu Saadierů. Dvě mauzolea nejvýznamnějších vládců jsou bohatě zdobená mozaikami, štukovými ornamenty a vyřezávanými deskami z cedrového dřeva. Barvou i formou vytvářejí tyto tak odlišné materiály jedinečný celek, jaký nelze vidět na žádné jiné marocké stavbě.
V září 1912 se zde usadila francouzská vojska a začala výstavba nové, moderní části města, která se rozšiřuje hluboko do pouště a je obklopena nádhernými parky a sady.
RABAT – EVROPSKÉ MĚSTO
Třetím královským městem se stal Rabat, když třetí dynastie Almohádů opustila začátkem století Marrákeš. Podruhé se stal hlavním městem až v roce 1912 a je jím dosud. Sídlí zde nejen král, ale i vláda a nejvyšší soud. Žije tam stejný počet obyvatel jako v Praze.
Díky krátkému historickému období je Rabat moderním městem, které bylo vybudováno podle evropských architektonických plánů. Hledat zde skutečný arabský svět by bylo pošetilostí. Stará část města medina je tak malá, že nestojí za řeč. Místo křivolakých uliček se spoustou podomních obchodníčků jsou zde široké bulváry s prostornými obchody a pevně stanovenými cenami. Je to také jediné město, kde může být problémem najít hustlera.
Historie tohoto místa sice sahá až do 3. století před naším letopočtem, kdy tady Římané postavili město, ale se současností to nemá nic společného. První sultán z dynastie Almohádů zde zřídil opevněný klášter Ribat (dnešní Kasbah), který dodnes ční nad městem. Vnuk zakladatele dynastie vytvořil z Ribatu hlavní město své obrovské říše, jež sahala od Tripolisu až po Toledo. Město nazval Ribat el-Fath – tedy Klášter vítězů. Kolem města nechal postavit obrovské hradby a začal se stavbou mešity, která měla svou krásou i velikostí překonat všechny muslimské mešity a ohromovat islámský svět. Avšak smrt sultána ukončila krátký čas slávy Rabatu. Poslední kapkou bylo zemětřesení v roce 1775, které téměř dokončenou stavbu zničilo. Z města se na dlouhá staletí stala skrýš obávaných maurských námořních pirátů. Jejich lodě s plochými dny se dostaly do přístavu, zatímco jejich pronásledovatelé uvázli na mělčině.
Nový rozkvět přinesl městu až příchod francouzských vojsk v roce 1912. Usídlil se zde francouzský generální guvernér a sultán vzápětí přenesl své sídlo z Fèsu do Rabatu.
ANGELIKA A SULTÁN
Meknès zažil sice krátký, avšak o to velkolepější rozmach, který trval necelých padesát let. První vládce z poslední královské dynastie sultán Moulay Ismail (1672-1727) se totiž rozhodl zastínit krásu dvora Ludvíka XIV. ve Versailles. Se svými 500 manželkami, 12 000 koňmi a 30 000 otroky se mu to málem podařilo. Z období jeho vlády pochází většina paláců, staveb i legend. V každém případě se stal inspirací pro známý příběh Angeliky a sultána. Nikdo z jeho potomků se však do tohoto nádherného města nevrátil. Přesto to, co zůstalo z dob jeho velké slávy, dělá z města jednu z největších pamětihodností země. Nikde také nelze uvidět tolik nádherných arabských a berberských koní, neboť tam jsou královské stáje.
NÁBOŽENSKÝ FANATISMUS V MALÉM
Ještě před pár desetiletími existovala města, která byla pro nemuslimy zcela nepřístupná. Jedním z nich bylo i velmi krásné město Moulay-Idriss, jež otevřelo své brány pro nevěřící až v roce 1917. I nyní však ukazuje cizincům svou tvář jen za denního světla. Od západu slunce jsou městské hradby nepropustné. Nevěřící by svou přítomností znesvětili svatou půdu. Z tohoto důvodu není ve městě ani jeden hotel.
Kořeny místního náboženského fanatismu jsou spojeny se vznikem města, které v roce 788 založil první člen královské dynastie Moulay Idríss. Ten se později stal nejuctívanějším marockým světcem. Je pochován uprostřed města v hrobce, k níž se každoročně přijíždí poklonit statisíce Severoafričanů. Pro ty, kteří nemohou vykonat svatou pouť do Mekky, což je povinnost každého muslima, může být toto svaté místo dostatečnou náhradou.
Snad proto, že se obyvatelé považují za následníky svatého spoluobčana, dýchá město nepřátelstvím vůči všemu, co není muslimské. Vedle krásné vyhlídky z nejvýše položené části města jsou všechny pamětihodnosti pro turisty uzavřeny. Navíc Evropanky by se v okolí města měly držet svých průvodců, neboť bigotní obyvatelé města nepovažují únos ženy za nic zakázaného. Také přístavy Tan-Tan nebo Tarfaya působí na cizince až nepřátelsky. Nevraživost dýchá ze všech zdí. Tmavá pleť a černé obleky mužů celkový pocit jen umocňují. Ženy jako by ve městě ani nežily. A pokud se objeví na ulici, jsou důkladně zahalené. Obyvatelé těchto měst vypadají jako opravdoví potomci slavných maurských pirátů. V blízkosti obou měst dodnes za bouří ztroskotávají námořní lodě. červen 1999
Každá mince má dvě strany. Zatímco královská města se před turisty natřásají, jiná zavírají své brány a cizince vpouštějí jen s velkou nechutí. Královská města jsou v Maroku čtyři: Fès, Rabat, Marrákeš a Meknès. Zakázané město je už jedině Moulay-Idriss. Ale ani tady se pravověrným nepodařilo zastavit postup doby. Před nevěřícími uzavírá své hradby jen od západu do východu slunce.
Každá královská dynastie si zvolila za své sídlo jedno ze čtyř měst, které pak za její vlády rozkvétalo. Stavěly se v něm nejkrásnější paláce, mešity i školy. S nástupem nové vládnoucí rodiny upadlo v lepším případě do stínu nezájmu, v horším pak byly nádherné stavby jako živoucí důkazy síly předchozího vládce zničeny.
