Město, kam se dá stále vracet

Rembrandt se mírně uklonil všem okolostojícím. Pak si poopravil plášť, vzal do ruky paletu a široce se rozmáchl štětcem. Stařičký Leonardo da Vinci si zamyšleně uhladil stříbrné dlouhé vousy a svou stříbrnou štíhlou rukou pohladil po vlasech malého Holanďánka. Kolem přešel oranžový průvod hnutí Haré Kršna, hned vedle zněly naživo ty nejlepší z rokenrolů 60. let a zástupci jakési moderní církve rozdávali své letáky. A kolem toho všeho město Amsterdam. Žilo, bavilo se, šumělo, chodilo pěšky, jezdilo na kole, přemísťovalo se tramvají a posouvalo se loděmi po kanálech… Jedno všední odpoledne V srdci Amsterdamu na jeho náměstí Dam, kde všechno začalo a pokračuje. Tady okolo roku 1275 vznikly na řece Amstel první přístavy, tady se dnes děje vše, co se ve městě dít může. Živé sochy, hudebníci, posedávající milenci, turisté. Stříbrní Rembrandtové, bílí pieroti, Neptunové oblepení mušličkami – i tak si přivydělávají zdejší studenti. A kolem pospíchají ti, kteří už studenty nejsou a vydělávají. A protože žijí v tomhle zvláštním nenapodobitelném nizozemském Babylónu, pospíchají velice často na kole. Dotvářejí tak jeho atmosféru, stávají se jeho nepostradatelnými postavičkami. Bez souvislých ranních a odpoledních cyklistických proudů by Amsterdam nebyl sám sebou. Na svých speciálních holandských typech kol dokáží jeho obyvatelé neuvěřitelné kousky. Bravurně kličkují mezi chodci, auty i tramvajemi. A aby nekličkovali příliš, věnovalo jim město část ulic a vytvořilo pro ně síť cest (poznají se podle červené barvy asfaltu). KOLA VŠUDE DOKOLA Kdo chce město opravdu poznat, měl by se do něj vydat na kole. Nezabloudí – všude jsou ukazatele. Nic ho neporazí – v praxi má téměř stoprocentní přednost. Svou sedací část si neotlačí – holandská kola mají široká měkká sedla. Nebude se hrbit a bude se moci pohodlně rozhlížet – kola mají vysoko posazená řídítka. Ve středu města je hned několik půjčoven. A kandelábrů, zábradlí a stojanů, o které se dá kolo opřít a pořádně zamknout, je také dost. NA VLNÁCH GRACHTŮ Kolo je zaparkované, a co dál? Do „pokladnice Nizozemska“ – Rijskmusea ani do muzea Vincenta van Gogha teď raději ne, na ně je potřeba příliš mnoho času, jejich umělecké sbírky se nedají proběhnout za pár hodin, pro ně jste si kolo půjčovat nemuseli. Nechte je na jindy, teď si dejte trochu relaxace – třeba hodinovou projížďku lodí po amsterdamských kanálech – grachtech. Je jich víc než 160 a prý kolem nich roste na 25 000 jilmů. To je po půldenním ježdění po městě to pravé. Naštěstí pro projížděkchtivé turisty je už pryč doba, kdy na kanálech kotvilo tolik hausbótů, že se pomalu nedalo projet. Teď je jich „jen“ na 2400 a z výletní lodě můžete nevychovaně nakukovat do jejich oken. Stejně jako holandské domy totiž ani holandské hausbóty nemají záclony. Pokud je jich opravdu přesně 2400, jak uvádějí průvodce, pak jen 2.387 rozšiřuje bytovou kapacitu Amsterdamu. Dalších deset je pronajímáno jako romantické ubytování turistům, v jednom je muzeum hausbótů a poslední dva poskytují domov opuštěným kočkám. Adresu všech najdete snadno, číslují se podle domů, naproti nimž stojí. Výletní loď tiše plyne, míjí jiné výletní lodě, brzdí u nejhezčích domů a na nejromantičtějších křižovatkách kanálů, ukazuje brusírny diamantů, proplouvá pod zvedacími i normálními mosty, zastaví u repliky obchodní lodě Východoindické společnosti Amsterdam (potopila se v roce 1749), ukáže na námořní muzeum, vysvětlí, kdy se na Noodermarkt konají pouliční trhy. Turistovi je pak jasné jedno – buďto si kolo musí půjčit na několik dalších dní, anebo potřebuje pořádné boty na chození, protože z autokaru uvidí opravdu jen malinko. I když i ono „malinko“ stojí za to, vždyť mimo jiné zahrnuje i krátkou návštěvu Rijskmusea, aby turista na vlastní oči viděl proslavenou Noční hlídku, exkurzi do jedné z mnoha brusíren a prodejen diamantů a popř. i muzeum piva Heineken s ochutnávkou. Pokud má ovšem turista na Amsterdam několik dní a dělal si při projížďce lodí popř. autokarem poznámky, je mu vše jasné. Ví, že nejblíže středu města je kanál Singel, dál Herengracht, za ním Keizersgracht a vnější kanálová podkova, Prinsengracht, historické centrum Amsterdamu uzavírá. Nazítří turista vyrazí Kus zvládne podle plánu, pak se ale podívá nahoru, a je konec. Uvidí typické amsterdamské štíty měšťanských domů a plány hodí za hlavu. Začne bloumat a kochat se domy, které jsou si tak nezaměnitelně podobné, a přitom dokáží být každý jiný. Cihlové, s bílými okenicemi, úzké tak, že na něco, co by připomínalo solidní schody, už nezbylo místo. Jen jakési úzké průchody, po kterých se do horních pater nedá nastěhovat ani větší židle, o lenošce či gauči nemluvě. Proto ze štítu každého z nich trčí do prostoru kladka na vytahování nábytku. Ten se naštěstí tahá maximálně do čtvrtého patra, blátivo-písčité podloží je příliš měkké na to, aby uneslo váhu vyšších domů (starý Amsterdam stojí proto na 20–25 m hluboko zaražených dřevěných pilotech, moderní na stejně dlouhých betonových). Turista jde či jede s hlavou zvrácenou vzhůru, až nekompromisní rázné zazvonění rodilého Amsterdamce ho vrátí na zem ke grachtu. A zase vidí štíty, tentokrát ve vodě. Mírně se vlní, získávají surrealistické tvary, je otázka, která podoba města je ta pravá. Pod vodou, nebo nad ní? TVÁŘE Z CELÉ ZEMĚKOULE Další zazvonění ho vrátí na ulici. Ohlédne se, jak vlastně vypadá pravý amsterdamský „místňák“? Pokud si ho představoval vysokého a modrookého, bude značně zklamán. Najde je nejvíc na severu Nizozemska ve Frísku, v Amsterdamu najde především všechny národy světa. Teprve v amsterdamských ulicích si uvědomí, jak mocnou koloniální říší byl tento dnes tak malý, ale stále neobyčejně podnikavý národ. Dnešní typický Amsterdamec, může být sice blond, ale zrovna tak může být čokoládový z Afriky, nažloutlý z Indonésie nebo černovlasý ze Střední Ameriky. Stačí jeden pohled do plné tramvaje, maximálně 2–3 tváře budou z jednoho koutu Země. 20 DRUHŮ PIV V této chvíli si turista musí opsat z nejbližší cedulky název ulice či grachtu, zajít do nejbližší hospůdko-kavárny a najít si na mapě, kde vlastně je. Ale jakmile zasedne ke stolu, bude to vlastně zbytečné. Zjistí sice možná, že poblíž se nachází jeden z kouzelných zajímavě specializovaných obchůdků (např. obchod s tepanými lampami, mýdlem, pitnou vodou, houpacími sítěmi), že se usadil ke stolu hned vedle Begijnhofu, idylického uzavřeného náměstí lemovaného štítovými domy ze 17. a 18. století, nebo v blízkosti hlavních tříd Damrak, Rokin či nákupní ulice Leidsestraat, ale to už mu pravděpodobně bude jedno. Pokud totiž vkročil do jedné z proslavených „hnědých kaváren“, určitě neodejde brzy. Vždyť se nabízí k ochutnání nejméně 20 druhů piv! Ze stěn shlížejí zahnědlé staré obrazy a fotografie, tmavé tapety a obložení stěn mohou vyprávět o generacích návštěvníků a tlumené světlo látkových stínidel připomíná poklidnou atmosféru měšťanských domácností minulého století. Poklidnou atmosféru, která také zapadá do tepajícího moderního Amsterdamu, kam patří a kde může žít a projevovat se všechno. Protože Amsterdam je město svobody a tolerance snad ke všemu, co zajímá naši současnost.