JOSEF FORMÁNEK
Mexiko Auto pomalu ukousávalo kilometry pohoří SIERA MADRE DE ORIENTAL. Byla tmavá, nejtmavější noc v mém životě. Světla vypověděla službu a my jeli serpentinami nad několikasetmetrovou propastí jen za blikání příruční baterky a blíže nepopsatelného pocitu, který nás hnal vstříc onomu okamžiku těsně před smrtí. Tehdy jsme nebezpečí nevnímali, protože jsme se hnali za něčím, co normální smrtelník nepochopí. V tom autě se mnou totiž nejela běžná sorta lidí. A co jich přitom znám: blázny, životní kaskadéry, tuláky, suché vědce, pedanty i třeba anarchisty. Tihle však byli vším tím a ještě něčím navíc. Schopní kvůli NĚČEMU podstoupit úplně všechno – možná i život. Chtěl-li by je nějaký lupič překvapit, musel by ve zvolání: „PENÍZE NEBO ŽIVOT“ použít místo celosvětového lákadla slova – KAKTUSY!
Ale začneme popořádku, protože všechno má svůj ZAČÁTEK. Startujeme. Žvýkám žvýkačku HUBBA BUBBA od Libora, aby mne nezalehlo v uších. Trošku to kodrcá a najednou se letadlo odlepuje od země. Jarda se raduje. Pár seriózních Američanů v kravatách se otočí znepokojeno představou únosu nějakým šílencem.
Začínají se smát, ale i ostatní kluci. SPLNIL SE JIM SEN. Expedice čtyř českých studentů MEXICO ASOMBROSO pro výzkum sukulentní flóry, kaktusů v mexických pouštích na severu a hmyzu i hadů v pralesích na jihu, totiž právě začala. Smál jsem se i já, netuše, že hled ání nových lokalit vzácných kaktusů bude vykoupeno nepohodlím, zimou, vedrem, strachem. Legrací, několikrát ohrožením života a stavy hraničícími se šílenstv ím. Ve špinavém, páchnoucím, uřvaném MEXICO CITY jsme pobyli jen tak krátce, abychom se úplně neudusili šedou mlhou štiplavého smogu a stihli zařídit některé smluvené kontakty vůli zapůjčení auta z místního U.N.A.M.U – nejstarší univerzity na americkém kontinentě. Kontakty nevyšly, a tak přišla botanikům vhod nabídka od slovenského kaktusáře Milana Zachara, který v té době v Mexiku prováděl výzkumy individuálně. Rozhodnuto. Pojede se jeho starým volkswagenem, který se za pár šupů měl změnit z doplňku místního vrakoviště a automotokrosového plnokrevného oře. V té době se od nás odtrhla jižní skupina – herpetolog Jiří Bálek a entomolog Pavel Hošek, kteří zamířili ke guatemalským hranicím. Nevěděli, čemu se jim podařilo uniknout. Protože pak přišlo PEKLO.
Auto, kterému se ve všech zemích světa neřekne jinak než brouk, bylo hodno svého jména. Rychlost a zabejčilost podobná chrobákům mu byla vlastní. Poté, co na mně a Libora Kunteho začali zbylí dva členové osádky Jarda Šincer a Milan Zachar dozadu nakládat fůru věcí – kanystry, krosnami, bedýnkami s jídlem počínaje a sombrery konče, pov ážlivě zapérovalo a pokleslo. Při několikahodinovém výjezdu z MEXICO CITY to neušlo jednomu policistovi,který nás ledabyl ým pohybem ruky zastavil. Když vzadu uviděl ten nářez, rozz ářil se jak stowattová žárovka: „Gringo vylez z toho auta – vždyť máš vzadu místo lidí bagáž až ke stropu. „Instinktivně jsme se s Liborem přikrčili a nedutajíc, čekali na jeho verdikt.: „To je za půl miliónu.“ Milan, lapajíc po dechu, to nakonec usmlouval na 300 tis íc pesos (asi 3 000 Kč – pozn. Autora) policajtovi do kapsy. Ten se nerozpakoval a s úplatkem usedl do svého auta vedle nějaké ženy, kterou rozradostněný polí- bil s vědomím, že má vyděláno na příští měsíc. Ponuře jsme mlčeli, dokud jsme nesjeli ze silnice, připraveni strávit první noc v terénu. Krajina jak v českém Polabí, jen na horizontu je vidět siluety pichlavých opuncií. Na dobrou noc si dáme sušenky s banány a zapíjíme mezcalem. Chutná po jemné whisky a tak trochu po mase. Na dně láhve totiž pluje mrtvý červ. Děláme si legraci, že je to naše první a nejlepší setkání s místní faunou. Nebylo poslední. Následující ráno jsme se probudili jako slepec, ne snad kvůli pozřenému alkoholu, ale proto, že mě nějaký příslušník hmyzí říše při návštěvě mé hlavy surově kousl či píchl.
V ZAJETÍ ZÁVODŮ. Ráno jen jsme vyjeli na silnici, auto chcíplo. Myslel jsem, že budu motor následovat. Slepý, zarovn án batohy bez možnosti pohybu, jsem se dusil výpary benzínu a vyhlídkou, že se v tom horku zalknu a nebo si trochu zalétám, až budou unikající pohonné hmoty explodovat. Po půlhodině shánění přišli kluci konečně s automechanikem. Opravil, co šlo, aby nám to zase po pár kilometrech kikslo, a přímo v nějaké šílené vesnici. Místo silnic a chodníků bláto, lemované mrtvolami psů, jejichž nohy trčely až k nebi jako němá připomínka temperamentn ích mexických řidičů. Z domů, podobných našim garážím před demolicí, se začali sbíhat lidé. Vytáhli jsme v autě okénka a na hruď si přitiskli foťáky. Nic. Jen se pohodlně rozsadili okolo a se zájmem vyčkávaly. Pochopili jsme: asi jsme jim nahradili pojízdné kino, které do téhle vesnice mělo přijet už před měsícem. Auto nám za těžké prachy opravil jeden asi osmnáctilet ý automechanik. Dojeli jsme jen do další ulice. Tam jsme si museli zaplatiti dalšího automechanika. Bylo mu asi dvanáct. Blížíme se ke křižovatce, blízko jedné vytipované lokality, když tam zprava přijíždějí dvě policejní auta. Vyskočí z něho policisté a na silnici začnou stavět kužely. Najednou se odkudsi vynoří temperamentní diváci, kteří mají za 15 minut opravdu čemu tleskat, neb se řítí první závodník se svým automobilovým veteránem. Říkám, aby nás pustili, že spěcháme, a vytahuji novinářskou průkazku. Dav mě uchopí a doslova mě vyndá z fotobrašny fo- ťáky a při každém projíždějícím automobilu řvou: „Mira hace fotos! Rychle foť! Budeš mít superreport áž a supernejslavnějším závodu veteránů.“ I když mě automobily tolik něří- kají, jsem donucen rezignovat a fotím. Nakonec s klukama nervově nevydr žíme a obracíme auto, abychom závody objeli. Ty však už asi skončily – neboť se začíná uvolňovat zácpa automobilů směrem k nim. Už ale nemáme sílu znovu obrátit a modlíme se, abychom z té zácpy vůbec vyjeli. Jsme venku. Najednou auta před námi brzdí. Křižovatka. Zleva přij íždějí dvě policejní auta, vyskočí z něho dva poliši a na silnici začnou dávat kužely. Myslíme, že se nám to zdá. Závod objel Tehuacan a pokračuje obloukem ke startu. Šéf expedice Libor Kunte, zezadu zavalen krosnami, jen zasípá: „Kruh se uzavřel.“
ÚSPĚCH. Cestou necestou, až od auta odl étaly kameny, jsme šplhali s kvílícím motorem stále výš na náhorní plošinu. Ta mi vyrazila dech. Krásné, štíhlé a vysoké juky, zakončené střapatou kšticí, se tu zvedaly od hlazených oblázků a ostřicovité trávy k azurov é obloze. A mezi nimi, rozházené jako tím nejcitlivějším básníkem-zahradníkem tur ostly ve fantastických kombinacích symetrické, brčálové zelené agáve a stovky kaktusů. Od sudovitých tlouštíků s ohromnými trny až po ty dlouhé, majestátní, s rozvětvenou korunou, známé z arizonsk ých pouští. Pohádkový kraj do nedohledna. Ticho a mír, že bylo mezi tmavými a opuštěným vrcholky hor snad slyšet i šeptat indiánské bohy. Nebo to byl vítr, jehož studené poryvy činily jinak vlhký vzduch dýchatelným? Nevím. Zůstávám u auta sám, kluci pracují v terénu. Jen co se rozprší, přibíhá Milan, aby zachránil své drahocenné fotoaparáty. Za chvíli se na zem valí přívaly vod. V tom skrz záclony H2O na předním skle, vidíme přibíhat Šnicera a Kunteho. Jarda se směje, vyskakuje do vzduchu a řve: „Napiny, kurva, mám je.“ Musíme ho skoro násilím vtáhnout do auta. Je šťastný . Ještě večer u ohně se celý promáčený a kašlající nepřítomně usmívá do plamenů a ani nechce jíst hnijící salám a trotilové placky. Objevil totiž nesmírně vzácnou populaci asi 50 rostlin kaktusů MAMMILLARIA NAPINA. Od sedmdesátých let, kdy je v tomto kraji popsali Američané, se totiž myslelo, že se tu už nevyskytují. Ráno se kluci vrací na objevenou lokalitu, já si fotím kaktusové scenérie po okolních kopcích, protože mě ta šílená vzácnost nechává klidným – podobá se tak trochu pichlačům, které mám doma v obýváku. Zato Jarda, Milan i Libor šílí. Z fotografických bakchanálií mě vytrhne až jakýsi Mexičan se stádem koz a puškou. Chce mé fotoaparáty, že z nich jeho rodina bude dlouho žít. Říkám, že též nejsem bohatý Američan – gringo, ale že jsem tu na trabajo – práci. Snědý a malý horal o tom nechce ani slyšet a nervózně si pohrává se starou mušketou, snad ještě zdob španělských conquistadorů. Mlčíme a díváme si do očí. Bojíme se k němu obrátit zády. Nebýt volání klůků, které ho upozorní, že nejsem sám, možná jsem tam stál dodnes. Cestou do hor v Zapotitlan de Salinas, kde rostou doslova lesy až osmimetrovými sloupovitých a vousatých cefálocereusů s dlouhými a bílými trny, míjíme mexickou svatbu. Auto má místo stuh a myrt na oknech a kapot ě, fáborky z igelitu a vzadu na nárazníku přivázané rachotící plechovky. Za autem ženicha a nevěsty jede zablácený náklaďák se svatebčany, kteří nám s křikem mávají.
HOMO CACTUS NEBO SAPIENS? A skále blízko Metztitlanu, kde kluci hledají za deště neúspěšně jeden zajímavý kaktus, uhodí blesk. Všichni seběhnou dolů celí bílí a vyděšení, jen Jarda, který byl nejblíž, se nevrací. Vtipkujeme o jeho smrti, až ho vidíme scházet dolů překvapeného, proč už nehledáme. O blesku nic neví: „Jo, něco tam bouchlo”. Ale co snad není možný, ty potvory chlupatý tam nikde nejsou!“ Až teď poznávám, co to je kaktusář. Nejenže se dokážou bavit 24 hodin denně o kaktusech, na objevené lokalitě vůbec najíst, nepít a jak v tranzu fotografovat jedinou rostlinu na několik filmů, ale jsou schopni i kompletně ohluchnout . Jarda Šnicer to dovrší v noci u ohně, když si povídáme:“Ty vole, mě by bavilo možná mít trny a bejt kaktusem. Jedině tak bych si zjistil, co ke svýmu životu ty chlupáči optimálně potřebujou.“ Bez komentáře. Myslím, že se zde jedná už o záležitost patologickou a vědci budou mít co do čin ění s popsáním nového lidského druhu. Za svou ložnici si vybíráme horský les. Když usínáme, Libor do cikád cvrčků vykládá, že tu podle mapy už mohou být jedni z nejjedovatějších hadů – korálovci. Je mně proto takhle pod širákem prima a dlouho do noci poslouchám každý šustot pralesa s nervy vypnutými dlouho,neb na nás útočí komáři. Všichni svorně doufáme, že nepřenáší malárii.
SMŮLA, SMŮLA. Ráno si urazím podrážku pohorek, Libor zlomí mačkátko na citróny, Jarda rozsedne banány k snídani a Milan přejede při odjezdu meloun, který jsme zapomn ěli pod autem. Auto po deseti metrech škrtne a odmítá spolupr áci. Nakonec přece jen vyrážíme do horského puebla Hualula, a pak za něj stále výš úzkými serpentinami pohoří Sierra Madre de Oriental. Okolo překrásných scenérií kaňónů a vysokých skal, lemovaných obrovským jezerem. Všechno se topí v mlze ranního svítání. Tady místo aut už potkáváme jen místní obyvatele na oslech a mezcích. Pak nám motor vypoví službu úplně. Okolo jsou jen hory, hory, pichlavá tráva, řídký vzduch. Klukům to je vcelku jedno,protože okolo jsou přece kaktusy. Jarda se při bádání, jak nám potom vypravuje Libor, málem zřítí ze skály, která se s ním utrhne. S Milanem se vracíme pěšky asi 15 km zpět do Hualuly pro pomoc, která by nám umožnila zprovodit stávkujícího brouka. Nejprve dojdeme ke dvěma rančům. Na okénku jednoho z nich je španělsky napsáno: Zde žije katolická rodina. Nepřipouštíme zde agitaci protestantů či žádné jiné podobné sekty!! (Mexiko je totiž převážně, až na pár indiánsk ých kmenů na jihu u guatemalsk ých hranic, kde působili američtí evangeličtí misionáři a na kmen izolovaných Tarahumarů na severu, země s bigotním katolicismem, převzatým od španělských dobyvatelů. Komické je, že nejortodoxnější katolíci jsou většinou Indiáni, kteří ovšem zároveň dodržují některé pohanské zvyky.) Potkávám mladého Indiána, který nás zavede k jednomu míšenci, který prý rozumí autům. Starý pán s prořídlými vlasy si bere malou taštičku s nářadím a následuje nás. Jde pomalu, jako by věděl, že v život není kam spěchat. Míjí nás bílý rančer s džípem a nabízí se, že nás k našemu autu zaveze. Zatím co se starým míšencem v plandavých kalhotách opravujeme do noci auto, Jarda Šnicer s Liborem Kuntem odjedou s rančerem do Meztitlánu na jinou lokalitu, aby den badatelsky nezabili. My s Milanem nezabili den, ale málem sebe. Jen co jsme večer s broukem vyrazili, začala slábnout světla. Aby je Milan úplně nevybil, zapamatoval si obrysy cesty k nejbližší zatáčce, vypnul je a jel k ní zpaměti. Pak už si jen radši svítil příruční baterkou, kterou držel v jedné ruce a druhou řídil. Najednou z ní vystřelilo víčko.
TMA. Než stačil můj slovenský kamarád zabrzdit, uviděl jsem z okna v hloubce pod námi v kaňonu světýlka nějaké indiánské vesničky. Hystericky křičím: „Pozor sráz!“ Prudce brzdíme. Otevřel jsem dveře auta. Málem jsem vystoupil do vzduchoprázdna pode mnou a pochopil, jak blízko jsme byli smrti. Milan si začal potichu něco pro sebe monotónně mumlat. Nevěděl jsem, jestli se modlí nebo říká sprostá slova. Po chvíli jsem mu porozuměl: „Do riti, důfám, že se nám při tom nevypchaly vrecka se semeny KAKTUSŮ.“ Podíval jsem se na dno kaňonu. Z několikasetmetrové hlubiny stoupala vzhůru nasládlá vůně orchidejí. Zhluboka jsem se nadýchl.
