“Jestli máš být vždy silný, tak musíš každé ráno vstát silný, a jestli si toto neuvědomíš, tak veškerou moc a sílu ztratíš.”
Chief Washoe
Až se příště budete prát se samotou dálnice 80 vedoucí přes celou Nevadu, zastavte se u Bouřlivé hory a doplňte si víru v lidské schopnosti překonávat…
STRÁŽCE HORSKÝ ŠÍLENÝ MIKE
Poprvé jsem tam přijel před devíti lety. Tenkrát jsem byl zaměstnán jako řidič amerického trucku – toho obrovského dálničního korábu. Vezl jsem zboží napříč Spojenými státy – “coast to coast” (od pobřeží k pobřeží), jak se v truckerské hantýrce říká, a když jsem projížděl Nevadou, zmocnil se mě náhle jakýsi podivný neklid. A pak jsem to zahlédl – mezi stromy stála jakási zvláštní stavba. Byl krásný, slunečný, horký letní den uprostřed pouště někde mezi městy Reno a Winnemucca. Vzduch se jen tetelil, když jsem vylézal z trucku, a bylo ticho – takové silné, pronikavé, tenkrát mě ohlušovalo. A v pozadí se tyčila hora, majestátní, posvátná, samozřejmá kulisa zdejší scenerie. Podivné stavení oddělovalo od dálnice pouze několik desítek metrů křovin a stromů, mezi nimiž postávaly sochy. Mou zvědavost už nemohl zastavit ani natažený drát simulující zřejmě plot okolo celého tohoto záhadného území. Přestal jsem vnímat okolí a vstoupil jsem do neskutečného světa snů a představ…
Do reálu mě však velmi rychle vrátil povel jako výstřel z revolveru: “Don’t move!” – Nehýbej se!, a já náhle zkamenělý jako jedna z okolních soch ohromeně zíral do ústí hlavně 45 Magnum!!! Kdo někdy žil v USA, ví, že soukromí je tu naprosto nedotknutelné – bylo mi jasné, že tady přestává veškerá legrace.
Revolver držel polonahý chlap v džínách a vysokých botách. Z tváře zarostlé hustým černým plnovousem a lemované dlouhými vlasy mě pozorovaly pronikavé oči, které nevěstily nic dobrého. Chvíli si mě prohlížel, naslouchal, poté sklonil hlavu a zajistil natažený kohoutek revolveru: “OK,” zabručel a podával mi ruku. “Jsem Mountain Mad Mike (Horský šílený Mike), vítám vás u památníku Thunder Mountain, příště mi sem nelezte přes plot a dávejte pozor na chřestýše.” To poslední se zřejmě týkalo mých tenisek.
Prošli jsme mezi sochami a stromy přímo před monument. Nevěděl jsem, kam se mám dřív dívat. Byl jsem obklopen množstvím soch, tváří, šklebů, různých věcí i nevěcí a toto vše spolu zakomponováno do nejroztodivnějších výtvorů a výjevů, jaké vůbec kdy mohl člověk spatřit. Starý psací stroj, radlice, zvířecí zuby, torzo auta, množství láhví, skel, rohy, parohy, zbytky lana, kameny dřevo, železo, lebky, kříž… A beton a beton, či chcete-li, cement jako pojivo i jako materiál na výrobu a stavbu a také místo sochařské hlíny na sochaření.
A celému tomuto bizarnímu panoptiku vévodí svým charakterem i stavbou zvláštní, asi 15 metrů vysoký třípodlažní MONUMENT.
Celý je vystaven, jako ostatně vše, z kamene a betonu, doplněn dřevěnými oblouky a žebříky. Okna jsou vytvořena ze zazděných prázdných různobarevných skleněných láhví a některá z čelních skel automobilů. Do stavby vede dvojí schodiště, které stráží socha indiánského náčelníka stojícího před kamennou zvonicí. Sochy jsou vlastně všude, jako strážci i jako bazilišci, až má člověk pocit, že je sledován ze všech stran – ze země, ze vzduchu, zvnějšku i zevnitř. Tohle místo ovládá jakási síla, která mě sem během necelého desetiletí přitáhla pětkrát.
 Beton sloužil výstředním umělcům jako pojivo, stavební materiál i místo sochařské hlíny. |
NÁČELNÍK BOUŘLIVÝ HORSKÝ HROM
Mike mi vyprávěl příběh o vzniku Monumentu a jeho tvůrci Rolling Mountain Thunder – Bouřlivém horském hromu: “Náčelník Bouřlivý horský hrom se narodil jako Frank Van Zant 11. 11. 1911 v Oklahomě a v jeho žilách kolovala indiánská krev kmene Creek. Byl mužem rozmanitých dovedností – za svůj život pracoval mimo jiné jako dřevorubec, horník, policista, i duchovní. Postavou byl spíše vyšší, hubený a šlachovitý, se silnou vůlí něco dokázat. Navenek filozofické povahy se smyslem pro humor, víceméně sarkastický a s citem pro umění. Takový ten přírodní talent, či, jak se říká, měl shůry dáno. Byl hluboce věřící a celý život zůstal věrný pravidlu spoléhat pouze sám na sebe,” vypráví Mike příběh o tom, jak se potkala hora s člověkem:
“To, že se vůbec dostal do těchto míst, bylo s naprostou určitostí řízením osudu. Poprvé sem přijel asi v roce 1959 nebo 1960, strávil zde deset dní a poznal tuto horu. Neuvažoval o tom, že by se zde usadil. O osm let později se objevil znovu. Starší, ale odhodlán to zde vytvořit. Podle svých vlastních slov vybudoval ´cosi’ na jednom místě asi tak jednu míli výše v horách a chtěl odejít, ale neustále ho to přitahovalo zpět. Od majitele pozemků pak dostal skvělou nabídku, a tak se tady usadil. Bouřlivá hora, neboť tak se jmenovala, ho úplně ovládla. Cítil přítomnost starodávné indiánské kultury, nejposvátnější civilizace, jakou kdo kdy znal.”
“Který z těch vrcholů je posvátná hora?” přerušil jsem Mikovo zajímavé povídání, sleduje nedaleké, přímo z prérie se tyčící pohoří.
“Ó tam ten divoce rozeklaný skalnatý vrchol. To bylo vždy duchovní posvátné místo, kde si přáli být mnozí lidé pohřbeni. A tam, mezi Bouřlivou horou a Hvězdným vrcholem, bylo odedávna posvátné poutní místo, kde se lidé setkávali už dávno předtím, než přišel bílý muž.”
 monument je asi 15 metrů vysoká třípodlažní stavba. okna jsou ze zazděných skleněných láhví a některá z čelních skel automobilů. |
ŽIVOT V KOMUNITĚ
“Samotný náčelník Rolling Mountain Thunder žil ve zdejší pouštní krajině se svou o 37 let mladší manželkou Ahtrum, také indiánkou, a jejich třemi dětmi Obsidian Lighting Thunder (Bouřlivé lávové světlo), Thunder Mountain Thunder (Hromský horský hrom) a True Brave Eagle Thunder (Bouřlivý hrdinný orel),” pokračoval ve svém vyprávění Mike.
“Postupně se zde začali usazovat další lidé, někteří sjeli z dálnice, jiní jen tak přišli. Většinou to byli staří lidé, ale docházeli i mladí. Vytvořila se komunita povětšinou uzavřených, samotářských lidí majících blízký vztah k horám a snažících se o znovuzrození starobylého způsobu života. Sešli se zde lidé různých profesí včetně doktora, odborníka na ocelový odpad, svářeče, právníka, až po indiánskou medicinemanku. Všichni zde žili, pracovali a dělali vše dle svých možností, ale jedna zásada zde vždy platila: každý má svůj dům a svůj pokoj. A to je zároveň odpověď na otázku, proč spolu vydrželi lidé ve zdejší komunitě žít více jak dvacet let, když mnoho dalších společenství jako například hippies či rainbow v poměrně krátké době zanikalo. Stejně jako oni, jsme i my dohromady žili, pracovali, vypěstovali si jídlo a měli rodiny. Na druhé straně měl ale každý z nás právo na svůj vlastní, soukromý a nedotknutelný život. Jediný důvod k zastavení práce či k přerušení soukromí byla potřeba pomoci, ať už z komunity, či zvenčí. Platil zde nepsaný řád, který zavedl náčelník Bouřlivý hrom a jejž každý za jeho života respektoval.
Během této doby jsme pod vedením náčelníka zbudovali blízko Imleye v Nevadě podle dálnice 80 několik neobvyklých stavení. Využívali jsme přitom jako materiál odpad, patřící neodmyslitelně k dálnicím a jejich provozu – části autovraků, vyhozené lednice, odpadlé poklice, zbytky svodidel… To vše spolu se dřevem, sklem, láhvemi a železem z opuštěných domů, tunami kamenů a cementu vytvořilo bizarní Monument století. Jenom tuto budovu jsme stavěli téměř rok a spotřebovali jsme při tom 25 tun cementu. Náčelník Hrom zde vytvořil dílo, které – jak sám věřil – přetrvá tisíciletí. Celá tato pouštně-dálniční atrakce je nazývána jednoduše Monument (Památník) a je věnována velkému Manitou – bohu indiánů.
 Celá tato pouštní a dálniční atrakce je věnována velkému Manitou – bohu indiánů. Jedinečné dílo bylo zahrnuto mezi historické památky státu Nevada. |
POCTA INDIÁNŮM
Náčelník Bouřlivý horský hrom se 8. ledna 1989 rozhodl vzít si život. Učinil tak v Nevadě poblíž svého Monumentu, této ručně vytvořené pocty americkým indiánům.”
Zde se Mike odmlčel. Vzpomínky byly zřejmě ještě příliš živé. Po chvíli už jen dodal: “Nevím, proč se rozhodl odejít. Jednou mi řekl: Řítíme se do intelektuální chudoby a to je horší, než být v jakékoliv rezervaci, jakémkoliv vězení, protože odtud se nedá uprchnout. Je to dobrovolné vydání se do otroctví… Možná, že zde je odpověď. Kdo ví?”
Po smrti náčelníka se Horský Mike z jakési pocty k němu ujal role správce Monumentu a pozemků k tomu patřících. V průběhu několika let se postupně celá komunita, nyní bez vůdce, rozpadla. Odstěhovala se i jeho žena se svými třemi dětmi. Zůstal jediný Mike se svou ženou, dětmi a stádem koní. Žijí v opodál stojícím “mobil homu”, stráží a opatrují toto jedinečné dílo, které bylo 25. 10. 1992 zahrnuto mezi “důležité historické památky” státu Nevada a zapsáno do státní matriky historických bodů.
 Monument leží u dálnice číslo 80 mezi městy Reno a Winnemucca. |
