Mezi Eskymáky se můžete dostat prostřednictvím speciálního letu společnosti Alaska Airlines pohodlným letem z Anchorage za necelých 90 minut, nebo strastiplnou cestou člunem po řece Kobuk. Eskymácké město Kotzebue leží na severozápadě Aljašky, na břehu mořské úžiny Kotzebue Sound, zhruba padesát kilometrů nad polárním kruhem. Eskymáci tvoří až 80 procent z jeho 3600 obyvatel.
Kotzebue má jedenáct kostelů, jedinou asfaltovou ulici First Avenue, jednu rádiovou stanici jménem KOTZ, jednu společnost poskytující připojení kabelové televize, jednu banku WELS FAEGO a jednu benzinovou stanici, respektive jeden stojan, kde stojí galon benzinu 3,5 dolaru, což je více než trojnásobek průměrné ceny v USA. V průvodcích je město popisováno jako centrum obchodu, kultury, letištního provozu a aktivit pro celý severozápadní arktický region. Nás, pořádkumilovné Evropany, zaujal hlavně obrovský bordel.
Všude se povalují rezavé vraky aut, rozpadající se sněžné skútry nebo zapomenutá čtyřkolka. U letiště se k běžnému sortimentu přidávají radlice, dokonce celé bagry a jeden buldozer. Na břehu průlivu se povalují dvě staré hliníkové lodě a vedle hromady rezavých barelů useklé tlapky a vyvržené vnitřnosti tuleně.
Eskymácká obydlí jsou dřevěné chatrče, kvůli jarnímu tání obvykle na kůlech, sbité ze všeho, „co dům dal“. Plechové střechy rezaví, dřevěné stěny se loupou. Kolem jsou psí boudy s podvyživenými psy husky, sněžný skútr, jedna dvě lodě s lodním přívěsem a zase několik vraků, odložené pračky, starý nábytek, rozbité hračky a spousta dalšího harampádí, které víc než cokoli jiného připomíná skládku nebo vrakoviště.
Ještě před sto lety měli Eskymáci všechny předměty výhradně z přírodních materiálů, které – odhozeny – prostředí nijak nerušily. Žili kočovným způsobem života v malých skupinách, volně roztroušeni podél toků řek, kde hlavním zdrojem obživy bylo rybaření a lov karibu. Zakládání vesnic tady nemělo žádné opodstatnění.
S příchodem Evropanů se sice adaptovali na novou kulturu, to ale neznamená, že je jim vlastní. Naučili se jen věci používat. Nic neudržovat, nic neopravovat. Když se jim sněžný skútr nebo čtyřkolka porouchá, věc prostě odloží vedle domu a pořídí si novou. Také se zřejmě nikdo nezabývá budováním centrálních skládek či odvozem velkoobjemového odpadu. Takže když doslouží nákladní auto, stejně nezbývá, než si ho nechat na dvorečku. Ostatně větší část roku je tady všechno pod sněhem a krátké léto, když zrovna neprší, je třeba využít jinak než k nezáživnému uklízení. Zatím jsou zdejší osady spíš malé, takže kromě neskutečného bince neznamená odpad vážnější zátěž životního prostředí. Jiná věc jsou lodní motory, které krajinu, řeku i moře zamořují olejem.
LOVCI NA ÚSTUPU
Potulovali jsme se kolem průlivu. U prašné cesty právě eskymácká rodina zpracovávala tulení maso. Muži tuleně ulovili desítky kilometrů od Kotzebue. Matka v důchodovém věku a dcera oddělovaly maso od kůže a na velké dřevěné desce ho porcovaly. Eskymácký nůž s dřevěnou rukojetí – ulu – má tvar půlměsíce a vlastní ho každá eskymácká rodina. Pruhy masa byly už rozloženy všude kolem a jediné, co zbývalo, bylo počkat, až uschnou a budou se moct uskladnit na dlouhou polární zimu.
Předtím než místo roku 1816 při hledání tzv. severozápadní cesty objevil polský kapitán Otto von Kotzebue, jmenovalo se Kikiktagruk a po stovky let bylo střediskem směnného obchodu Eskymáků lovců. Ještě donedávna se Kotzebue říkalo hlavní město lovců ledních medvědů. Poslední muž, který byl v této oblasti vychován jako lovec před příchodem Evropanů, Pegliruk, zemřel v roce 1947.
Prospektoři, misionáři, obchodníci a bílí lovci kožešin, kteří se na Aljašku dostali koncem 19. století, změnili Eskymákům život tak rychle, že ve čtyřicátých letech 20. století už nebyl skoro nikdo schopen vybavit si, jak se zde žilo před příchodem bělochů a jejich zboží.
Zajímavá svědectví o příchodu bělochů do oblasti zachytil ve své knize „Kobuk River People“ americký etnograf J. Louis Giddings: „Byl jsem ještě malý chlapec,“ vyprávěl Giddingsovi v roce 1940 tehdy sedmdesátiletý Pegliruk z osady Shungnaky, „když jsem poprvé zaslechl o bílém muži jménem Mowo odněkud ‘ze spodu od Yukonu’. Někteří naši lidé získali od Mowa staré pušky předovky. Byly to zbraně na jeden výstřel… Když stříleli, nikdy nemohli střílet proti větru, aby je neošlehl plamen z hlavně. Muselo se střílet k větru bokem nebo zády.“
Dnes má zdejší obchod střelných zbraní a střeliva plné regály, ale pořádně lovit už většinou umí jen staří Eskymáci. Přes léto vyjíždějí do svých srubů roztroušených v okolí. Muži rybaří a loví. Ženy zpracovávají maso a kůže a v kopcovité krajině, zvané sloní tundra, sbírají plody a byliny, aby je v zimě mohly použít jako přísadu do vaření či k léčbě bronchitidy. Pryč jsou doby, kdy eskymácké ženy musely žvýkat lachtaní kůži, aby ji patřičně upravily před výrobou podrážek eskymáckých bot. Většina starých Eskymaček kvůli tomu taky prakticky nemá přední zuby. Také tzv. „the blanket toss“ – doslova vyhození z houně, které se dříve využívalo při lovu k vystopování zvěře, se dnes předvádí už jen při oslavách a festivalech. Lovec s nejlepším zrakem byl vyhozen z mroží kůže, která fungovala jako trampolína, do vzduchu, aby mohl v dálce zahlédnout soba.
Mladí už takto žít většinou nechtějí. Provozují pouze běžný rybolov po okolí, rádi se prohánějí po řece na motorových člunech a v zimě na sněžných skútrech. Ostatně k tradičnímu způsobu života je nic nenutí. Americká vláda přispívá každému obyvateli žijícímu v této oblasti déle než jeden rok osmnáct set dolarů ročně. Sociální příspěvky pobírají Eskymáci od státu jako američtí „native“ (kompenzace původním obyvatelům). Někteří berou peníze i za těžbu ropy na svém území.
V LÉTĚ SE NESPÍ
Korzovali jsme ulicemi nočního Kotzebue. I když „nočního“ není ten správný pojem. Je červen, arktické léto a slunce tu zapadne až 10. července. Ulicemi se proháněly terénní motorové čtyřkolky osedlané dětmi, které měly k řidičskému průkazu asi tak daleko jako já k důchodu (bylo mi 29 let). Tři dívky kolem jedenácti let a malý sotva pětiletý chlapec byli naskládáni těsně za sebou, aby se na čtyřkolku vůbec vešli. „To je dětem dovoleno jezdit?“ volám na ně. „Ne, ale nikdo to stejně nekontroluje,“ zasmáli se a zmizeli v oblacích prachu.
Další čtyřkolky jsme potkali na letišti. Brána byla otevřená a jen dvě cedule upozorňovaly na to, že v případě přibližujícího se letadla je vstup zakázán. Když kolem nás projelo několik aut a čtyřkolek, vstoupili jsme i my. Bylo krátce po desáté večer a zrovna jsme si stoupli na začátek ranveje, když se začalo přibližovat letadlo. Už to vypadalo, že letí kamsi na Sibiř, když udělalo obrat o 180̌ a během minuty se nám prohnalo nad hlavou. Byl to nákladní letoun společnosti Lynden Air Cargo, což je jedna z největších nákladních a přepravních společností na Aljašce, která je na leteckém zásobování víceméně závislá. Otočil se na konci zdejší jediné přistávací dráhy takřka jako na pětníku, a už začal přistávat Boeing 737 společnosti Alaska Airlines. Stáli jsme na ranveji přimrazeni hrůzou, pro Eskymáky byl tento provoz nad hlavami naprosto normální. Nastartovali svoje čtyřkolky a pokračovali dále svojí cestou.
Chvíli před půlnocí se ocitáme u hřbitova, odkud zrovna odcházela eskymácká matka s dcerkou. Na vedlejším hřišti právě mládež začíná zápas basketbalu. V tuto chvíli již nebylo pochyb, že eskymácký život nemá žádné hranice a podobá se spíše anarchii. Když jsme se druhý den zeptali místního průvodce: „Kdy chodí Eskymáci vlastně spát?“ odpověděl s úsměvem: „V zimě je na spánek času dost.“
