Napsal a vyfotografoval: Michal Černý
Do Bandar Abbasu nejezděte. Je tam horko, zápach a spousta zlodějů, varovali nás kolegové. Jinak jsme se od nich o největším přístavu na íránském pobřeží Perského zálivu a ostrovech v jeho blízkosti mnoho nedozvěděli.
OSTROV PAŠERÁKŮ Když se z oparu postupně začaly vynořovat obrysy Hormuzu, připadalo mi, jako bychom se blížili k ostrovu pokladů. Osobní dopravu mezi ostrovy obstarávají jednoduché laminátové čluny s přívěsnými motory, které obvykle vezou kolem desítí pasažerů. Když je moře klidné, je cestování mezi ostrovy exotickým výletem, ale při rozbouřeném moři se může změnit v nepříjemné a mokré dobrodružství. Hradba zubatých hor se vynořuje přímo z mořských vln a když člun přijede blíž, je vidět pusté vnitrozemí ostrova plné divokých skal zbarvených černě, rezavě, žlutě, zeleně a bíle Krajina jsko strořená pro natáčení filmu o pirátech.
Zakrátko je rozpoznat i nábřeží městečka Hormuz a rozvaliny staré portugalské pevnosti. Po vylodění v malém přístavišti se vydám na obhlídku města. „Mister, mister!” ozývá se za mnou a v zápětí jsem obklopen houfem sedmi osmiletých kluků v žákovských uniformách. „How are you? Jak se máte? Odkud jste? Jak se jmenujete?” Snaživě lámou angličtinu a hrdě ukazují učebnici. „Welcome in Hormuz,” uzavírají diskusi a se smíchem odbíhají. Nikde jinde jsem neviděl tolik školáků s takovým zájmem o angličtinu. Až dodatečně mi dojde, že se vlastně od malička připravují na pašer áckou kariéru. Ale o tom až později. Za hodinu jsem v Hormuzu popul ární osobností. Všichni se po mě otáčejí, někteří mě zastavují a přátelsky vyzvídají, odkud jsem. Dnešní Hormuz není příliš zajímavý. Je složen převážně z nových domků postavených z betonu a tvárnic, tudíž postrádá kolorit vesnic a měst na pevnině se starými domy z vepřovic a hlíny. Ostrov Hormuz má však díky své strategické poloze v hrdle Perského zálivu dlouhou a zajímavou historii. Původně se Hormozeia – Hormuz jmenovalo sídlo poblíž dnešního Minabu, několik desítek kilometrů ve vnitrozemí. Bylo to město se slavnou obchodní tradicí, známý byl hlavně obchod se skvělými koňmi. Po nájezdech Tatarů bylo v roce 1355 město přem ístěno na ostrov Jerun, který byl přejmenován na Hormuz. Na ostrově vzniklo město, které bylo téměř tři stoeltí významným střediskem obchodu, známých po celém Orientu. Pro svou živost a krásu bylo opěvováno i ve verších. Na počátku 16. století, když Portugalci rozšířili svou působnost v oblast Indického oceánu, označili tři místa jako klíčová pro obranu tohoto teritoria. Byla to Goa, Aden a Hormuz.
První útoky uskutečnili na Hormuz v tetech 1506 – 1507 a definitivně jej bez boje obsadili v roce 1515. Ostrov zůstal pod jejich nadvládou skoro sto let. Portugalci měli v té době monopol na obchod v zálivu. V 17. století se jejich obchod v oblasti dostal do krize, a tak začali rychle ztrácet svoji silnou pozici. Situace vyvrcholila, když šáh Abbas dal dohromady loďstvo a spolu s Brity zaútočili na portugalské pevnosti. První padl ostrov Keshm a v dubnu 1622 se vzdala posádka pevnosti na Hormuzu. Krátce poté byl ostrov opuštěn. Obchodní centrum bylo přesunuto na pevninu do vesnice Gorubrun, která brzy vyrostla ve velké přístavní město a byla přejmenována na Bandar Abbas, přístav šáha Abbase. V 18. století se hlavní středisko obchodu posunulo dále na západ do přístavu Banda Bushehr, a to znamenalo na dlouhou dobu úpadek Bandar Abbasu a blízkých ostrovů. Odpoledne začínaj jezdit kolem pobřeží motorové lodě. Hormuz je totiž důležitou přestupní stanicí pašeráků převážejících zboží, hlavně spotřební elektroniku a cigarety, ze Spojených arabských emirátů do Íránu. jejich aktivittu na první pohled připomínají tisíce krabiček cigaret vyplavených na okrajích pláží. Když totiž pašerákům hrozí zadržení policií, nezbývá jim nic jiného, než zboží hodit přes palubu. Pašeráci nás tedy nevidí rádi. Později odpoledne se situaci vyhrocuje. Jedna loďka přiráží ke břehu. Divoce vyhlížející pašerák vystupuje a míří přímo k Jardovi, který je v tu chvíli u našich věci sám. „Dej nám chleba!” říká tvrdě. „Jsme tady čtyři a chleba máme málo. Nezlob se,” snaží se mu Jarda vysvětlit pomocí jednoduché perštiny. „Pět chlebů!” opakuje pašerák, nekompromisně sahá do našeho pytle s chlebem a vytahuje příslušný počet palcek. Beze slova se naloďuje a odjíždí. · · ·
Večer je na Hormuzu a jeho okolí živo. Všechny loďky odjíždějí kamsi na druhý konec ostrova a tamtéž směřují po souši motocyklisté. Krátce po setmění se začínají vracet zpět s nákladem. Lodě jedou bez světel, většinou po dvou po třech v pravidelných rozestupech. Podle zvuku motoru je slyšet, že jsu zatížené nákladem. Náhle začíná tmu prořezávat světlo silného reflektoru policejní lodě. Většina pašeráckých člunů je už v přístavu a v bezpečí, ale jeden je přece jen reflektorem zachycen. Nastává krátká honička, výstřel, zahasnutí světel a ticho. Můžeme se jen domýšlet i s kontrabandem anebo se ho posádce podařilo zavčas svrhnout do moře. Je také možné, že to byla jen volavka, která měla za úkol upoutat pozornost policistů, zatímbo zbytek výpravy z kontrabandem v klidu plul kolem pobřeží. Skoro jisté je, že zítra přibude pár vyplavených krabiček cigaret.
OSTROV V BUDOUCNOSTI. Parziv je na zdejší poměry výjimečný člověk. Hovoří dobrou angličtinou, má rozhled, už bezmála dvě desetiletí cestuje po světě a v Íránu se zdržuje jen na krátkou dobu. Hned po zaklepání na jeho dveře otevírá a nadšeně nás vítá: „Ahoj! Pojďte dál a chovejte se jako doma. Támhle si můžete složit věci, vzadu je koupelna. Jedete na ostrovy? Pojedu s vámi a budu vás provázet. Znám tam spoustu lidí. Já jsem vždy připraven vyrazit na cesty. Mám pořád sbalený batoh, podívejte. ” A opravdu, v rohu místnosti stojí připravená krosna. Je to v Íránu rarita, protože Íránci nemají žádný vztah k cestov ání, bojí se změn, všude je pro ně nebezpečno, a když už někam jedou, tak nejraději sedí v hotelu, popíjejí čaj a diskutují. Po očistě se scházíme v hlavní místnosti a povídáme si. „Parvizi, jsi muslim?” vyzvídáme opatrně. „Ano narodil jsem se jako muslim, ale muslimové se ke mně a mojí rodině nezachovali dobře. Po islámské revoluci nám všechno sebrali, odnesli mi mé knihy, fotografie, časopisy, vyhnali mě z univerzity, kde jsem studoval psychologii. Od té doby se toulám po světě. Tam jsem poznal i křesťanství, budhismus a meterialistickou ideologii. Všechno jsem si dal dohromady a vytvořil si svůj vlastní názor na svět. Věřím teď v člověka, přátelství a přírodu.” Parviz ale taky kouří hašiš, který je v Bandar Abbasu snadno dostupný. Po vykouření hašišové cigarety přednáší dlouhé rozevláté projevy o krásách a neřestech tohoto světa a některé jeho názory by určitě nadchly naše mladé anarchisty. Je na něj však spoleh a drží slovo, což je v Íránu také dost neobvyklé. A tak je pro nás neocenitelným průvodcem na cestě po ostrovech. · · ·
Napřed jedeme na ostrov ´Keshm, největší z ostrovů v Hormuzské úžině. Stejnojmenné hlavní město patřící mezi nejrychleji se rozvíjející města v Íránu. Přispívá k tomu hlavně zóna volného obchodu, která byla poblíž města před několika lety založena a díky níž se Keshm stává důležitým střediskem mezin árodního obchodu. Ve městě je na první pohled vidět vliv protějšího Arabského poloostrova. Klasické štíhlé minarety a muži oblečeni v bílých či pastelově modrých chalátech prozrazují, že na ostrově převažuje, na rozdíl od většiny Íránu, sunnitský směr islámu. My však míříme směrem na západ, do městečka Tabl. Cesta vede plochou, spoře zarostlou pouští, místy přerušenou nízkými kopci a romantickými stržemi a kaňony. Občas poušť oživuje oáza datlových palem, nad níž ční bílé minarety. Jenže pobřeží u Tablu skrývá ještě exotičtější atrakci. V místech, kde se na protější pevnině vlévá do moře řeka Rúdháne-ye-Mehrán, se nacházejí na íránské poměry rozsáhlé mangrovov é porosty. Najímáme si motorovou loďku a vydáváme se na projížďku po kanálech a lagunách mezi houštinami obojživelných stromů – mangrovů. Je to jedinečné safari, při kterém můžeme pozorovat plameňáky, pelikány, volavky, kolpíky a řadu dalších druhů vodních ptáků. Každý ornitolog by tady musel být nadšen. V těchto místech si uvědomujeme další perspektivy ostrova Keshmu. Pokud se časem v Íránu otevřou možnosti pro západního turistu, může Keshm nabídnout spoustu atrakcí. Dlouhé opuštěné pláže, pouště a divoké skály ve vnitrozemí, malebné oázy, safari v mangrovech, potápění na korálových útesech. Rozhodně by zájezdy na tento ostrov oživily někdy dost fádní nabídku cestovních kanceláří. Navíc přítomnost zóny volného obchodu a letiště přímo vybízí k možnosti nabídnout cestujícím obchodníkům příležitost k odpočinku a rozptýlení. Zatím jsou ale pláže pusté, jediný hotel na ostrově je v hlavním městě a rozvoji turistiky v západním stylu brání striktní islámské předpisy.
OSTROV ŽRALOKŮ. „Parvizi, jak to, že je tady moře tak kalné a nezajímavé? Čekali jsme, že uvidíme korálové útesy, ale na Hormuzu byly jenom skály a písek a viděli jsme sotva pár ryb. Nevíš o něčem lepším? vyzvídáme. „Jistě,” odpovídá náš přítel. „Nejlepší je ostrov Larak. Znám tam pár lidí, a kdysi, ještě za šáha, jsem tam pomáhal natáčet televizní dokument o útesech „Takže tam jsou korály?” „Jistě!” „A co krásné lastury?” „Samozřejmě!” „Žraloci?” „Kolik si budeš přát!” „Jezdí tam pašeráci?” „Jenom projíždějí kolem.” „Tak jedeme.” Larak je nejvzdálenějším ostrovem, nejvíce vysunutým směrem k Arabskému poloostrovu. Je vyprahlý, skalnatý, na celém ostrově existuje jediná obydlená rybářská vesnice. Na první pohled niz zajímavého. Krása se ovšem skrývá pod mořskou hladinou. Větší část ostrova totiž lemují korálové útesy. Jsou dosud jen málo porušené, místní rybáři ohrožují společnenstvo útesů jen minimálně, a tak se zde dá za pár hodin vidět snad vše co může útes nabídnout. Korálová krajina s pestrými rybami připomíná pohyblivý obraz šílen ého malíře. Elegantní žlutočerné klipky se proplétají mezi korálovými trsy fantastických tvarů, neonově barevné papouščí ryby okusují korály, malí oranžově a žlutě prohovaní klauni se pohupují na chapadlech velkých sasanek, z dutin v korálových blocích vykukují langusty. Murény číhají v temných kor álových jeskyňkách, nad písčinami se vznášejí rejnoci, na vrcholech korálů se líně válejí mohutné mořské želvy a nad vším tím rybím hemžením proplouvají hejna tuňáků a barakud. Vzácností nejsou ani žraloci, které lze potka i blízko břehu. při setkání s těmito elegantn ími králi mořských dravců nám sice trochu zatrnulo, ale ubezpečoval jsem všechny přítomné, že tento druh obvykle na člověka neútočí. Poslední ráno se loučíme s ostrovem Larak a netušíme, že nám připraví na rozloučenou ještě dva zážitky. První přichází několik set metrů od břehu. „Cigarety, nalovíme si cigarety!” křičí Parviz. A opravdu. Haldina je poseta plovoucími krabičkami cigaret značky Bond, které do moře hodili minulou noc pašeráci, pravděpodobně v důsledku další honičky s policií. Krabičky jsou často ještě neprosáklé vodou a cigarety použitelné. Z hladiny je plnými hrstmi sbírají všichni i nekuřáci. „Nekuř to, když je to tak levný!” křičí sportovec a nekuřák Jarda a zapaluje si dvě cigarety najednou. „To je paráda! Až budu doma promítat diapozitivy z ostrovů, budu při tom nabízet mořský Bondky,” dodává. Porviz mezitím překládá to co povídá rybář, který nás veze. „Takhle je to tady každou chvíli. Nalovit se dá všechno možné, nejenom cigarety. Dnes ráno jsem vytáhl z moře čtyři barené přenosné televizory. Plavaly v polystyrénových krabicích, zatavené v igelitu a jsou nepoškozené.” „Co je tedy výhodnější? Lovit ryby, nebo odhozený kontraband?” Rybář se jen usmívá. „
