V malajštině orang je muž a utan znamená lesní. K nerozeznání od sumaterského orangutana je jeho bratr, orangutan bornejský (Pongo pygmaeus pygmaeus). Jeho domovem je Kalimantan, třetí největší ostrov světa. Na ploše 700 000 km2 je ohromné přírodní bohatství, roste zde 11 000 druhů rostlin, 5000 druhů stromů, 800 druhů orchidejí. Na jednom hektaru je až 150 druhů stromů.
Samice orangutana mají hmotnost 30-50 kg, samci 50-90 kg. Teritorium samice je 0,65 km2, samce 2-6 km2, a překrývá teritoria samic. Samice mívá mládě jedenkrát za 4 až 8 let, za život má pouze 3-4 mláďata. Narozené mládě má hmotnost 1,5 až 1,9 kg, samečci bývají těžší. Na matku je plně vázáno do 2,5 roku, ve 3,5 letech se osamostatňuje a přechází na potravu dospělých. Samci dospívají v 7-10 letech, dalších 15 let však mohou zůstat subadultní. Jakmile se v teritoriu uvolní místo po dominantním samci, nahradí jeho místo a v poměrně krátké době mohou dosáhnout hmotnosti až 100 kg.SETKÁNÍ PRVNÍ – SEPILOK
Pokračující devastace primárních deštných lesů zatlačila poslední orangutany do národních parků. Malajský Sepilok je asi nejznámější reintrodukční stanice bornejských orangutanů. Leží na severozápadě Kalimantanu. Na rozloze 40 km2 tam žije asi 200 orangutanů. Z nedalekého Sandakanu sem proudí denně stovky turistů, aby zhlédli malé orangutany na krmném platu. Mimo dosah návštěvníků je ještě další krmné plato, kam přichází pro potravu především kojící samice a orangutani, kteří se ještě úplně neadapto vali na přírodní prostředí. Zcela záměrně jsme porušili nařízení o odložení všech osobních předmětů do bezpečnostních skříněk. Bez vody bychom daleko nedošli a já bez fotoaparátů nechodím nikam
BLÍZCÍ PŘÍBUZNÍ
Nakrmení orangutani se rozběhli po deštném lese, asi je bude těžké objevit. Ale vtom již něco šramotí nedaleko za terénní vlnou. Pomalu se tam kradu, a nevěřím svým očím. Dvě orangutaní samice se šourají v podrostu. Je to mé první přímé setkání s těmito pány pralesa. Jak se zachovají, neutečou, než udělám pár obrázků? Pro tmu to bez blesku nepůjde!
Polokrotcí orangutani ve mně asi poznali blízkého příbuzného. Radostně zamávali dlouhýma rukama a namířili přímo ke mně. To jsem nečekal. Vzpomněl jsem si na bohatou výstavku ve vstupní hale, kde bylo množství předmětů, o které připravili orangutani neopatrné turisty.
Dal jsem se na ústup. To orangutany zjevně zarmoutilo, zastavili se a v malých očkách bylo vidět jejich zklamání. Nabyl jsem sebedůvěru, nasadil blesk a postoupil o několik kroků dopředu. Orangutani si to vysvětlili po svém a radostně mi vyrazili v ústrety. Opět jsem zacouval, a orangutany opět zarmoutil. To se opakovalo ještě několikrát, než to orangutany omrzelo. Přece jen jsem stačil několikrát exponovat, ale nebylo to ono. Obvykle se takovým snímkům říká “černoši v tunelu”.SETKÁNÍ DRUHÉ – KUTAI
Téměř na rovníku, nedaleko městečka Bontang, je nejméně známý národní park Kutai. Díky laskavosti pana Varsita, ředitele indonéských národních parků na Kalimantanu, jsme získali pozvání k pobytu. Kutai byl založen v roce 1971, rozprostírá se na ploše 2000 km2, nejvyšší nadmořská výška je 397 m n. m. Ročně zde spadne 2000 mm srážek, přičemž období dešťů je tu od listopadu do března. Teploty se pohybují od 26-31 oC, vzdušná vlhkost je 80-100 %.
KONEČNĚ V RÁJI
Pan ředitel nás upozorňoval, že najdeme pouze prostou chatu, ale čekalo nás něco podobného kůlně. Stan posloužil jako moskytiéra, jako podestýlku jsem mačetou nasekal sloní trávu. Strážci se nestačili divit.
Na rovníku se stmívá rychle, dvanáctihodinový den s neúprosnou pravidelností střídá dvanáctihodinová noc. Do nádherného rána nás budí známý hlas vzácných gibonů Müllerových, kteří nocovali na nedalekém stromě. Deštný les je přece jen pro nás trochu nezvyklé prostředí, a tak vyrážíme se strážcem a jeho mačetou. Jakou máme naději, že objevíme orangutany? Komunikace se strážci je nulová, jazyková bariéra je absolutní. Náš strážce si každou chvíli povídá pomocí krátkovlnné vysílačky s kolegy, náhle je z intonace hlasu zřejmé, že se událo něco mimořádného. Vybízí nás k pochodu.
Pod stromem stojí dva strážci a dívají se dalekohledem do výšky. Nevěříme svým očím, ve větvích se krmí orangutaní samice a na břiše má asi roční mládě. O pár metrů dál je asi pětiletý sameček, nepochybně její předchozí mládě. Nečekal jsem, že divocí orangutani budou mít tak malou útěkovou vzdálenost. Na naši přítomnost téměř nereagují. Fotím jako blázen, ale vzdálenost je značná a světelné podmínky mizerné. Nezachránil to ani výkonný blesk, ani značně citlivý film. Mladému samci se mé blýskání nelí bí, hrozí posuňky rukou a následně se mne snaží pomočit.
Pro nás i strážce nastává perná práce, začíná každodenní dvanáctihodinové pozorování, při kterém strážcům pomáháme.
ORANGUTANÍ DEN
Směna končí před šestou večer, jakmile samice dokončí stavbu hnízda. Začíná opět před šestou ráno, kdy se probouzí. Nezbytnou pomůckou kromě bloku a tužky jsou zapálené knoty, které pomáhají zapudit roje komárů. Ale pozorování skrývala i jiná nebezpečí, asi metr ode mne se zabodla do země silná suchá větev, která se pod váhou orangutana ulomila. Ani zbytky potravy a výkalů, které padají shora, nejsou příjemné. Pohyb pralesem zde není nijak obtížný, pouze křovinaté a bylinné patro a nebezpečné liány rattanů nám kladou překážky. Samice se přemisťuje zvolna, a není příliš obtížné ji sledovat. Bez mačety to ovšem nejde. Za den urazí ve větvích 260 až 335 metrů. Dle literatury to je dolní hranice, podle výzkumu urazí orangutan za den 200 až 1000 metrů.
Samec následuje matku vždy tak, aby byla na dohled, ale pouze dvakrát se krmí na jednom velkém stromě. Nikdy jsme je však neviděli v přímém kontaktu, ani jinak spolu obě zvířata nekomunikují. Pohybují se ve výšce 5 až 25 metrů, mnohdy se zdá, že samice musí slézt na zem, že na další vzdálený strom nedosáhne. Ale orangutan vyleze do koruny tenčího stromu, který se pod jeho váhou silně nakloní. Rukou a nohou se pak zachytí větve sousedního stromu. V tomto období pijí pouze dešťovou vodu, i když na něk olika místech jsou tůně s poměrně znečištěnou vodou. Každodenní tropický liják samice přečkává schoulená ve větvích. Ruce má spojené na hlavě nebo si utrhne velký list jako deštník. Mládě je ukryté na hrudi jako pod střechou.
Populační hustota se počítá podle počtu orangutaních hnízd. Strážci pravděpodobně znají všechna hnízda v okolí, většinou jsou však stará. Velikostí se výrazně liší hnízda velkých samců. Zvláště mladší orangutani využívají k nocování stará hnízda, která si pouze upravují. Podle velikosti hnízd bylo zřejmé, že se v tomto areálu pohybuje také dospělý samec.
Největším překvapením pro mne je potravní spektrum orangutanů. V této době přijímají pouze tři druhy potravy. Je to naprosto nesrovnatelné s bohatou a různorodou každodenní krmnou dávkou orangutanů v zoologických zahradách. Pravděpodobně to je ovlivněno sezonností. V průběhu roku rozkvétají a plodí další dřeviny, a tak se potravní spektrum mění. Orangutani přijímají asi 50 druhů plodů, 13 druhů listí a 7 druhů kůry.
Základ potravy našich orangutanů tvořila kůra stromu kulit. Orangutan ji špičáky narušil a pak odtrhl. Sežvýkal vnitřní dužnatou část a v chuchvalcích vyplivával tuhá vlákna. Bobule stromů tintan vypadají jako malé zelené citrony, vyrůstají přímo na kmeni. Tento jev se nazývá kauliflorie. Bobule stromu butah tintan jsou menší a podélně rozdělené na pět schránek. Oboje jsem ochutnal, ale rozhodně jsem v nich zalíbení nenašel. Chutnají téměř stejně, hořko-kysele, natrpkle.
Celou oblast postihl v roce 1983 požár, jemuž podlehly tisíce hektarů, a tak je část porostu poměrně mladá. S požáry se však tropický deštný prales vyrovnává mnohem snadněji než s devastacemi, které působí člověk.
Ve výzkumné stanici v Samboji jsme si teprve uvědomili, jaké jsme měli štěstí. Někteří zahraniční výzkumní pracovníci, se kterými jsme mluvili, neviděli divoké orangutany ani po několika letech práce na stanici.
POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ
Indonésané mají zakázáno držení orangutanů v domácnostech. Většinou však trvá značně dlouho, než se mláďata dostanou od místních lidí do péče odborníků, a pak je již pozdě na vrácení do přírody. Řada těchto mláďat končí v žalostných provizorních klíckách zoologických zahrad, neboť velké volné orangutaní výběhy, které většina indonéských ZOO má, jsou již plné. V současné době je v Indonésii asi 120 orangutanů, pro něž není umístění, a návrat do volné přírody již není možný. Jistě neradostné zjištění.
V národním parku Kutai jsme zažili ty nejkrásnější chvíle našeho dvouměsíčního pobytu. Dostali jsme se do jiných dimenzí, prohloubili svoji pokoru k přírodě a pobyt alespoň na čas upravil naši duševní rovnováhu. Bez potíží jsme se obešli bez všech doma nezbytných civilizačních vymožeností. Mnoho zvířat jsme neviděli, to ale je pro primární deštný les typické. Kromě orangutanů jsme pozorovali poměrně hojné makaky jávské a langury, které jsem druhově pro velkou vzdálenost neurčil. Mihl se nám binturon g a malajský medvěd nám vynadal, že jsme jej vyrušili. Ještě nás však čeká přejezd na jih ostrova. Zde je již silnice, pokud ji ovšem nevzaly vody tropických dešťů.
Na závěr musíme bohužel konstatovat, že divoká populace orangutanů bornejských nemá, tak jako většina divokých zvířat, příliš růžovou budoucnost. Původní populace čítala dle odhadů asi půl milionu zvířat, dnes jich je asi 4000. Největší hrozbou pro ně je kácení primárních deštných lesů. V indonéské části Kalimantanu je situace deštných lesů o něco lepší než na malajském západě. I zde se začíná kácet i v nedotknutých oblastech. Hrozbou je vládou subvencovaný tlak přistěhovalců z přelidněné Jávy a Sum atry, lidé potřebují nové plantáže, další plochy pro svá obydlí. Přicházejí z relativně civilizovaných oblastí a chybí jim cit pro soužití s přírodou, který mají původní obyvatelé – Dajákové.
Vše vystihl jeden venkovský učitel, s nímž jsme hovořili. “Indonésie má spoustu místa na tisících ostrovech, je třeba, aby rodiny měly více dětí, abychom je mohli osídlit. Již se nám to daří!”
