TEXT A FOTO: Robert Mikoláš (Český rozhlas)
Polární oblasti se opět ponořily do víru tance. Na noční obloze roztáčí římskou bohyni úsvitu Auroru západní vítr Boreás, v tundře se v rytmu bubínků pohupují Sámové a z podzemí vše pozorují skřítkové Maahinen.
Laponci obývající sever Skandinávie se už dnes nemusejí obávat o svá práva. Turistická lákadla v podobě přírodních krás, Santa Clause nebo i samotných Sámů však zcela mění jejich tradiční způsob života.
Sobi, kam se podíváš
V ruce bubínek, na sobě tradiční pestrobarevný oděv ze sobí kůže, zvaný gakti. Paní Ann hraje a zpívá jednu z tradičních sámských písní. Stojíme na kraji lesa, okolo nás se rozkládá bílé království a pod všudypřítomným sněhem se prohýbají mohutné jehličnany. Pohádkovou atmosféru dotvářejí sobi, kteří téměř bezstarostně procházejí jen několik metrů od nás.
Farma paní Ann se totiž nachází v divočině, 120 kilometrů severně od polárního kruhu. V místě, kde po staletí žili i její předci. „Můj nejbližší soused bydlí dva kilometry odtud,“ říká. Ani za nic by prý ale neměnila. To už přicházíme k dřevěnému srubu, který slouží k setkávání přátel, k větším oslavám i pro návštěvy turistů. Paní Ann si sundává teplé pončo zvané luhkka a usedá k otevřenému krbovému ohništi uprostřed místnosti obložené sobími kůžemi a parožím.
„Měla jsem svého vlastního soba od mých pěti let. Je běžné, že rodiče darují dětem tato zvířata už ve velmi útlém věku, někdy dokonce i celé stádo. Sobi nás prostě doprovázejí celým životem. Jsou pro nás zdrojem potravy, masa, kožešin, ale slouží i k výrobě různého náčiní a nářadí,“ vysvětluje Ann.
Na důkaz svých slov ukazuje na stěnách rozvěšené kožešiny, čepice, huňaté rukavice, tradiční nože i maso a sobí salám uschovaný v lednici. Sobi pro Laponce prostě znamenají doslova všechno. Podobně jako slunce, jehož symboly můžete vidět na stěnách sámských domů, na bubnech starých šamanů a dokonce i vytetovaná na tělech mužů a žen. „Ta ovšem můžete spatřit jen při saunování,“ dodává s úsměvem. Mimochodem i Sámové jakožto obyvatelé Finska mají pochopitelně na svých pozemcích i saunu, v případě paní Ann se nachází na kraji lesa, hned vedle ohrady se soby.
Bez sauny by se však Sámové obešli, ale bez sobů nikdy. Stávají se totiž součástí jejich života už od narození. „Ano, jako dítě jsem měla dva soby, jmenovali se Nobs a Santeri a s nimi jsem jezdila. Cvičila jsem je spolu s otcem a pak i sama. Dokonce když jsem byla příliš líná, tak jsem s nimi jezdila do školy,“ vzpomíná.
Právě sobí spřežení znají lidé na celém světě, zejména pak to, co vozí Santa Klause, který mimochodem přebývá právě ve Finsku, za polárním kruhem. Pro Sámy však mají i stovky různých dalších významů. Vyjadřují třeba moudrost, nápaditost, bystrost i vynalézavost či důvtip. A prý i pomáhají předpovídat počasí.
„Podle jejich chování můžete usoudit, jaké bude počasí. Fungují jako meteorologické stanice. Třeba když společně skáčou nebo rychle pobíhají, což jinak vypadá hodně legračně, tak je jasné, že se blíží bouře,“ vypráví Ann, která dnes vlastní asi stovku sobů. „Jsou celý můj život. Sobi pro mne znamenají všechno, miluju je nade vše a bez nich bych to už nebyla já,“ přiznává ve své rodné sámštině paní Ann. V jazyce lidí, kteří v severských oblastech Skandinávie žijí už nejméně 5000 let.
Bůh i život v podzemí
„Na Štědrý den jdeme do sauny. Musí ale být co nejčistší, takže nejprve v ní pořádně uklidíme,“ vede mne paní Ann k malému dřevěnému domku ve tvaru tradičního kuželovitého obydlí, lavvu s plechovým komínkem jakoby vyrůstajícím ze špičky střechy. Většina z celkem asi jednoho sta tisíc Sámů, kteří žijí na území čtyř států – Norska, Švédska, Finska a kvůli invazi a násilnému zabrání části finského území na přelomu let 1939 a 1940 sovětskou armádou i Ruska, vyznává křesťanství, převážně jsou protestanté, ti, co žijí v Rusku, pak náležejí i k pravoslavné církvi.
Někteří však dodnes s úctou hledí k šamanům, noaidis, a žijí v souladu s přírodou, tedy i s bájnými tvory nazývanými Maahinen. „Žijí v podzemí, jsou malí, v mnohém se téměř podobají lidem, přesto jsou odlišní. Mají nádherné soby, černé i bílé s dlouhýma nohama, a vůbec všechno, co my nemáme. Krásné šperky, místa, kde bydlí. Musíte si ale na ně dát pozor, protože když je rozčílíte, můžete přijít o svého soba,“ říká paní Ann.
Raději ani nedutám a opatrně našlapuji. Dychtivě ale čekám na další vyprávění. „Stále si pamatuji, jak mi manžel mé tety vyprávěl o tom, jak se máme chovat v lese. Tedy že nesmíme vydávat žádné hlasité zvuky, protože patří těmto skřítkům. Nebo že při vaření vody na kávu musíte být opatrní, abyste ji nevylili, protože byste tyto Maahinens spálili, opařili a tím si je proti sobě maximálně popudili,“ pokračuje s posvátnou úctou v hlase.
Mnozí Sámové bez ohledu na převažující křesťanskou víru i civilizační pokrok ve dvacátém a jednadvacátém století ale zůstávají animisty a věří v existenci nesmrtelné duše a duchovních bytostí. Mimochodem, jejich praotcem a pramatkou jsou Mattarahkka a Maderacce, kteří bývají srovnáváni s Adamem a Evou.
Víra v nadpozemské síly se promítá i do vnímání sámských Vánoc. Slaví sice narození Ježíše Krista, zároveň se však bojí rozhněvat si tvory nazývané Stállo. „Vždy v adventní čas jezdí spolu se zvířaty táhnoucími saně napříč zasněženými lesy. Stállo jsou vždy velmi hladoví a žízniví, a pokud je vyrušíte nebo rozčílíte, vrhnou se na děti, kterým vysají mozek a vypijí krev,“ vypráví paní Ann.
Filmové i televizní hvězdy
V roce 1852 se v severonorské farnosti Kautokeino vzbouřilo přes padesát Sámů proti místní správě. Zabili jejího nejvyššího představitele lensmanna, obchodníka s alkoholem a zbili pastora a několik dalších lidí. Za útok bylo odsouzeno sedmnáct žen a jedenáct mužů, dva z nich k trestu smrti stětím hlavy, píše se v záhlaví snímku sámského režiséra Nilse Gaupa nazvaného „Vzpoura v Kautokeinu“.
Film, který díky severským filmovým čtvrtkům v Praze mohli zhlédnout i čeští diváci, líčí události, které povstání předcházely. A nutno říci, zcela výjimečnému povstání. Sámové vždy bývali mírumilovným národem a trpělivě snášeli ústrky ze strany většinových Norů, Finů i Švédů. Až do druhé poloviny dvacátého století, kdy se přihlásili o svá práva. Před šedesáti lety dokonce nemohli ve školách mluvit ani vlastním jazykem. S výjimkou Ruska jim je ale vlády zemí, kde Sámové žijí, nakonec přiznaly.
„15. srpna 1986 byla přijata sámská vlajka během 13. sámské konference ve švédském městě Åre. Do soutěže bylo přihlášeno přes 70 návrhů, nakonec zvítězila vlajka navržená norskou sámskou umělkyní Astrid Båhl,“ vzpomíná si paní Ann. Jak dodává, na vlajce jsou všechny čtyři tradiční sámské barvy, tedy červená, zelená, žlutá a modrá. Je na ní také kruh symbolizující měsíc a slunce.
Opět se tu tedy setkáváme s animistickými tradicemi, s motivy dvou půlkruhů často zobrazovanými na bubnech sámských šamanů. Sámové v posledních letech doslova letí. „Někdy mám tolik objednávek na návštěvu, že turisty odmítám. Radši jim řeknu, že mám plno, a vyrazím do lesů. Jen já s některým ze svých sobů,“ prozrazuje paní Ann.
Nejvíce jí ale vadí komercionalizace sámské kultury i tradic tohoto severského etnika. „Není výjimkou, když na různých slavnostech a festivalech vystupují lidé v našich krojích a vlastně nás zneužívají pro své cíle. A z toho je mi dost smutno.“ Masová turistika je ovšem na pochodu a davy návštěvníků touží spatřit ty pravé praobyvatele oblastí za polárním kruhem, proto je ráda za podobné snímky, jaké točí sámský režisér Nils Gaup, jako třeba film Veiviseren, Stopař z roku 1987. A když přijde řeč na světovou kinematografii, vždy prý zahraniční návštěvníky uzemní tím, že jim začne vyprávět o nejznámější sámské herečce, hollywoodské superstar se sámskými předky, kterou je představitelka Bridget Jonesové Renée Zellweger.
