Gilgameš. Jméno, které známe ze školních učebnic. Byl vládcem Uruku kolem roku 2600 př. n. l. Vypráví se, že prý panoval 126 let. Kdo ví. Legendy rády přehánějí. Téměř jisté však je, že nesmrtelnosti, po které toužil a pro kterou podnikl dlouhou, poučnou, ač strastiplnou pouť, nedosáhl. Svůj příběh o hledání nesmrtelnosti vytesal Gilgameš údajně sám do kamenných tabulek. Zhruba toto se v nich praví…
Na počátku své vlády jsem žil, pravda, nezřízeně. Miloval jsem ženy a bral si je bez ptaní. Desítky panen mi musely být po vůli, až se jejich otcové a mužové modlili k matce bohů Aruře a prosili ji, aby stvořila protivníka, který by se mi mohl postavit. Tak byl zrozen Enkidu, divoký muž stepi. Nikdo ovšem nemohl tušit, že právě my dva se staneme největšími přáteli. Sice jsme se nejprve trochu poprali, pravda, až se zdi otřásaly. Ale nakonec jsme se přeci jen shodli a vymyslili první společný plán hodný naší síly a odvahy. Společně jsme zabili Chumbabu, lidožravého obra z cedrového lesa, jehož řev je zbraň rovná potopě, jehož řeč je oheň a jehož dech je smrt.
Doma pak po mně, hrdinovi převlečenému v čistém rouše opásaném šerpou, šílely všechny ženy. I krásná bohyně Ištar mě chtěla za muže. Ale já ji znám. Každého svého milence, kterého se nabažila, proměnila v nějaké zvíře. Kdepak. Odmítnul jsem ji. Jenže to jsem neměl dělat. Nevěděl jsem, jak smrtelně raní ženu, když ji muž odmítne. Ta saň vlétla na nebeskou oblohu a prosila svého otce Anua, aby jí dal nebeského býka, který by mě srazil k zemi. Když pak tohoto býka přitáhla do Uruku, stačilo, aby si ta potvora jenom odfrkla, a už pukala zem a do jejích hlubin padaly stovky uruckých mladíků. Ale můj přítel Enkidu se na něj vrhl a statečně s ním bojoval. Já mu pak vrazil meč do šíje, vyvrhl vnitřnosti a jeho kýtu vmetl Ištaře do tváře. Ta koukala.
Bohužel v tomto boji Enkidu zemřel a já zdrcen odešel z Ururu, abych našel odpověď na to, proč život končí, a abych se znovu setkal se svým přítelem. Nebyla to snadná cesta. Musel jsem přejít hory, v jejichž průsmycích číhali lvi, bránou, kterou střežili lidé-škorpioni, přebrodit prastarý močál beznaděje a projít zahradou drahokamů až k břehům moře. Není divu, že jsem byl pěkně zřízený, když jsem dorazil k šenkýřce bohů Siduri. Nejdřív ze mě měla strach, protože si myslela, že jsem nějaký pobuda, vrah a lupič. Nakonec mi ale poradila, ať vyhledám u vod smrti lodivoda Uršanabiho a přemluvím ho, aby mě vzal přes moře s sebou.
Tak jsem se konečně dostal k Utanapištimu, tomu, který se svou ženou přežil potopu světa, a dostal jsem odpovědi na své otázky. Nebyly však takové, jaké jsem čekal: “Žádný nespatří smrt, žádný nespatří tvář smrti,” pravil Utanapišti, “žádný neslyší hlas smrti, surová smrt jen lidstvo podetíná.”
“Ale co nesmrtelnost? Ty jsi přeci nesmrtelný,” nevydržel jsem již muka nejistoty. Utanapišti se jen usmál a poradil mi, ať podstoupím zkoušku nesmrtelnosti. Šest dní a sedm nocí jsem měl bdít. Jenže já byl po té štrapáci tak unavený, že jsem celých těch sedm nocí a šest dní prospal. Když jsem se probudil, pochopil jsem, že má snaha dosáhnout nesmrtelnosti je marná. Utanapišti mi však dal novou naději. Daroval mi božskou rostlinu omlazení. Když jsem se však vrátil do Uruku, ukradl mi ji had. Smutně jsem vzhlédl vzhůru k obloze, a vtom jsem to spatřil. Hradby města, které jsem rozestavěl. Ano. To je moje nesmrtelnost. Dostavím hradby a chrám, a moje dílo přečká věky!
