„Bejvávalo,“ řekl mi Johan, zaměstnanec jihoafrické pštrosí farmy u městečka Oudtshoorn uprostřed polopouště Little Karroo. Vyprávěl jsem mu, jak šéf této farmy tvrdil před padesáti lety cestovatelům Hanzelkovi a Zikmundovi, že má doma pštrosí peří za 150 tisíc liber šterlinků, což v té době bylo asi 30 milionů korun, a už se těší, jak ho prodá a odstěhuje se do Evropy. Možná si je opravdu užil. Po pštrosím peří ale v té době už nebyla zdaleka taková poptávka jako na přelomu 19. a 20. století, kdy tu místní „péřoví baroni“ vydělávali skutečně miliony. Módě apartních klobouků v Evropě už odzvonilo.
OBLÁZKY DO ŽALUDKU
Polopoušť Little Karroo se nachází mezi dvěma pásy pohoří – Černými a Dlouhými horami. Celá oblast byla kdysi zatopena vodou a oblé kamínky, kterými je pokrytá, ležely na dně obrovského jezera. A jakou to má spojitost se pštrosy? Pštros má dva žaludky, jeden mechanický, druhý chemický. V tom mechanickém si pomáhá kamínky, které v žaludku nashromáždí. Dospělý jedinec s sebou nosí až 1,5 kilogramu oblázků. A právě kamínky ze zdejší polopouště jsou pro pštrosy přímo ideální. Působením vodní masy jsou do hladka obroušené, tudíž pštrosy v žaludku netlačí. Navíc místní horniny díky různým minerálům doslova hýří barvami, což se ptačím obrům vždy líbilo.
VÝROBA PŠTROSA
Podobně jako chov nejrůznějších zvířat ve vyspělých zemích i péče o pštrosy je dosti intenzivní. Proto v místech, kde ještě před sto padesáti lety běhali volně, na vás dnes zírají skrz nekonečné ohradníky z ostnatého drátu. Většina pštrosů se běžně líhne v inkubátorech.
„V přírodě pštros snese dvanáct až šestnáct vajec. Když mu je odebíráme, je schopný jich snést až sedmdesát,“ říká Johan. „Vajíčka dáváme do inkubátoru, kde je 36 ̌C, a po dvaačtyřiceti dnech se vylíhnou kuřata. Zkoušeli jsme tuto dobu zkrátit zvýšením teploty, ale bezúspěšně. Samozřejmě, že mláďata, která vysedí pštrosi, jsou silnější, proto si zde udržujeme i přírodní odchov, který tvoří asi 10 % narozených mláďat. Ta zůstávají všechna na farmě. Stálé podmínky v inkubátorech dávají daleko větší – až osmdesátiprocentní – šanci, že se mládě vylíhne. V přírodě je úspěšnost jen šedesátiprocentní.“
Sedám s Johanem do pick-upu a jedeme na prohlídku pozemků farmy. Na 1500 hektarech – což je průměrná velikost místních farem – chovají okolo 1200 pštrosů. Od nejmenších, teprve dvoudenních kuřátek až po páry dospělých, kteří vysedávají další generaci. Pštrosi rostou zhruba 17 měsíců a po dvou letech začínají snášet vajíčka.
Obcházíme kolem plotů a u jedněch dvířek si bere Johan do ruky dlouhou větev.
„Chceš se podívat do hnízda?“ ptá se. Mám trochu strach, když si vzpomenu na varování, že pštros dokáže přerazit nohu i koni. Jeho kopance mohou způsobit smrtelná zranění.
„Na vejcích se střídají samice i samec. Mají k tomu dokonale přizpůsobené zbarvení peří. Černý samec zahřívá vajíčka přes noc, světlejší samice přes den,“ pokračuje ve výkladu. Johanovi se podařilo vylákat pštrosí slepici z hnízda a nabádá mě, abych se na vejce postavil: „Neboj se! Jedno unese až 120 kilogramů…“
KŮŽE, PEŘÍ, MASO A JINÉ PRODUKTY
Doba, kdy pštrosí peří vydělávalo miliony, je pryč. „Peří dnes už tvoří vlastně jen jakýsi vedlejší produkt. Pštros je beztak po osmi měsících ztrácí, tak je akorát těsně předtím stříháme. Zbytek pera sám odpadne,“ tvrdí Johan. Ptám se, co je tedy ten nejdůležitější pštrosí artikl.
„Dnes se chovají především pro kůži. Je poměrně tenká, ale díky mřížkové struktuře velmi pevná. Navíc je bílá, takže se dobře barví. Za kůži se dnes platí od tisíce do pěti tisíc randů. Druhou nejdůležitější surovinou je maso. Z dospělého kusu dostanete 30 až 40 kilogramů. Zužitkovat se dá ale v podstatě celé tělo. Tkáně z oka se používaly k transplantacím u lidí, protože mají velmi podobné vlastnosti. To ale bylo před časem zakázáno. Hlavy a konce křídel prodáváme jako krmivo na krokodýlí farmy. Nohy se často používají k dekoraci – jako lampy, nohy u stolu. A nehty jsou vyhlášené afrodiziakum…“
NĚCO MEZI KONĚM A OVČÁCKÝM PSEM
Na farmách, které jsou přístupné turistům, patří k největším atrakcím pštrosí dostihy. Pštros je vyhlášený běžec a dokáže uhánět až 80kilometrovou rychlostí, s člověkem na zádech padesátkou.
„Dostihy se zde pořádají jen pro pobavení turistů. Asi nemáme tu ‘americkou náturu’, abychom z toho udělali velkou show. Pštrosích schopností se využívá spíše jinak. Farmáři, kteří chovají skot nebo ovce, je používají jako hlídače. Pštros totiž vidí na tři kilometry a své teritorium si umí dobře bránit. Párek v ohradě zaručuje bezpečí celému stádu.“ DRUHÁ STRANA MINCE
Stranou od farem, dostupná jen po neupravené cestě, stojí kamenná vesnička. Domy splácané z kamení, hlíny, dřeva a plechu, uprostřed polorozpadlý kostelík a všude spousta malých dětí. Kolem domů se pohybují většinou jen ženy, muži pracují… „Anebo jsou někde zalezlí a chlastají. V době rozkvětu ‘pštrosího byznysu’ bylo pro farmáře výhodnější napájet hotentotské a černošské dělníky alkoholem, než jim platit mzdu. Z většiny se stali alkoholici, kteří za láhev ‘ohnivé vody’ udělají vše. Bohužel tato závislost jde nyní jen těžko odstranit. Aby dnes farmáři předešli tomu, že chlapi celou výplatu propijí, dávají značnou část mzdy v naturáliích – především mouku – jejich ženám,“ vysvětluje mi místní policista, který v džípu přijel zkontrolovat, kdo to tu okouní. Není totiž zvykem, že by turisté zabloudili i sem…
