Prastará indická kultura má v dějinách milování zcela nezastupitelné místo. Když jsem postupně poznával, jak o sexu uvažovaly dávné civilizace, nalezl jsem jen tři starověké kultury, které sex nejen praktikovaly, ale také nad ním uvažovaly, opěvovaly ho a také učily.
První z těchto civilizací byla dávná Čína, kde už za dynastie Chan prý vznikaly učebnice lásky. Druhou byla antika – Řekové, Římané i Etruskové. Konečně třetí ze starověkých civilizací, které věnovaly intenzivní, doslova “vědeckou” pozornost sexu, byla Indie. Své pohledy na lásku nám stará Indie zanechala ve slovech i obrazech.
 ilustrační foto |
ČEŠI A INDIE
Písemnou památkou o sexu je indická Kámasútra, oním výtvarným dílem je pak indické Kadžuraho. Musím ale zdůraznit, že kultura starověké Indie je nesmírně bohatá a komplikovaná, a proto nám její pochopení činí nemalé potíže. Já jsem měl v tomto směru zvláštní štěstí. Už na gymnáziu jsem měl spolužáka a vynikajícího kamaráda, který se o Indii velice zajímal, mnohé o ní věděl a mnohé mi o ní vyprávěl dávno předtím, než jsem mohl uskutečnit svoje první cesty do této země. Jmenoval se Vladimír Miltner. Byl tím, kdo mě seznámil s Kámasútrou, a mimochodem později celý český překlad tohoto staroindického textu zveřejnil. Svému zájmu o Indii zůstal věrný až do své předčasné smrti, která ho potkala také v Indii.
S dalším vynikajícím znalcem indické kultury jsem se poznal, sotva jsem přišel do Prahy na univerzitu. Vedoucím katedry etnografie a rovněž oponentem mé disertační práce byl shodou okolností veliký znalec staré Indie – profesor Otakar Pertold.
CO SI MYSLÍ TANTRICI
Kámasútra a vůbec všechno, co je ve starověké Indii spojené s kultem sexu, vychází z učení, že celý náš svět a celý vesmír vznikl tak, že božský Šiva obcoval s bohyní Šakti. Tantrici – vykladači proslulých tantrických textů, kteří se dnes těší na západě obrovské popularitě – se pak domnívali, že každým dalším pohlavním spojením Šakti a Šivy se svět obohacuje o další a další výboje jakési zvláštní kosmické energie.
Jako se milují Šiva se Šakti, tak se podle představ tantriků mají milovat i lidé. Indické tantry se navíc vyjadřují zvláštním, “druhým” jazykem, kterému se říká sandhábášá – něco jako “skrytá řeč”. Tato tantrická “skrytá řeč” používá velice často právě erotické výrazy.
V tantrických rituálech hraje zcela prvořadou roli obřadní soulož (maithuna). A to buď konaná ve dvojicích, nebo společná, skutečný “tantrický skupinový sex”, kterému se říká čakra. Tuto skupinovou soulož konají tantrici pod vedením svých učitelů – guruů.
Obřadním souložením přitom neuspokojují tantrici jen své vlastní tělesné potřeby, ale zároveň i uctívají bohy Šivu a Šakti, z jejichž milostného spojení vznikl přece celý svět.
ANGARANGA A KÁMASÚTRA
Tantra je dnes skutečně v celém světě velice populární. Kupodivu v její vlasti se kyvadlo vývoje ve věcech sexu pohybovalo jiným směrem. Zdá se, že ve starověké Indii byly pohlavní styky mužů a žen daleko častěji promiskuitní a mnohem rozmanitější, než je tomu dnes. V novějších dobách totiž bráhmani, příslušníci kněžské kasty a zároveň vlastně oficiální vykladači hinduistického náboženství, doporučují stálý partnerský vztah jednoho muže s jednou ženou.
Svědectvím starých “svobodných” poměrů je Kámasútra – asi nejslavnější kniha o sexu, jaká kdy byla na celém světě vytvořena.
Zatímco druhá základní “učebnice milování” sepsaná v Indii – Angaranga – byla někdy v 15. století vytvořena jako návod úspěšného sexuálního života v manželství, takového, který by nesváděl partnery, aby z nudy hřešili manželskou nevěrou, Kámasútra je evidentně určená milencům. Učí radosti z pohlavního styku mezi každým mužem a každou ženou. Je adresována všem těm, kdo se chtějí radovat z jednoho z pěti M, z pěti radostí života. Jako “pět M” se označují proto, že v sanskrtu začínají jejich názvy hláskou M. Milování je tedy maithuna, dalšími radostmi jsou mamsa – tedy maso, mada – tedy alkohol, matsja – tedy ryba, a konečně mudra. O přesný překlad smyslu tohoto sanskrtského slova se odborníci dosud přou.
Kámasútra vznikla pravděpodobně ve 3. či 4. století našeho letopočtu. Je jistě ironií, že autor této velkolepé oslavy fyzické lásky byl mnich jménem Vátsjájana, který se sám nikdy se ženou (a ani s mužem) nemiloval.
MNICH VÁTSJÁJANA KÁŽE O LÁSCE
Vátsjájana sepsal své dílo v době, kdy v Indii běžně docházelo k výměnám sexuálních partnerů. Mnich jim nabízí mnoho variant sexuálního styku. V prvé řadě vypočítává jednotlivé vhodné bandhy, tedy polohy klasického koitu. Uvádí ale také dokonce osm různých forem orálního sexu. Rovněž popisuje a uvádí rozmanité druhy líbání.
Když jsem před mnoha lety začal v Indii procházet tamější chrámy, mnohokrát jsem spatřil lingam – do kamene vytesaný ztopořený mužský pohlavní úd. Uctívání lingamu má zřejmě v Indii velice dlouhou, doslova tisíciletou historii. Lingam je pro Indy zároveň symbolem boha Šivy.
Někteří Indové považovali pro pohlavní život za nejvýznamnější část pyje jeho kořen. Muži však měli podle tehdy vládnoucích představ na svém těle i jiné erotogenní zóny. Zvláště citlivou zónou na ženské dráždění je prý konečník.
Z mužova údu vystupuje semeno – bindu. Tomu přisuzovali už dávní Indové, a stejně tak i dnešní tantrici, zcela prvořadý význam. V tom se indičtí tantrici velmi podobají čínským taoistům, o nichž bude řeč příště. Mužovo semeno je pro stoupence těchto orientálních učení cosi takřka svatého. A tantrici odsuzovali, lze-li to tak říci, “nadbytečné mrhání semenem”. Doporučovali mužům, aby často souložili, ale aby neejakulovali. Doporučován byl také “přerušovaný sex” (coitus interruptus, coitus reservatus), pokud možno neukončený orgasmem.
Na okraj je třeba říci, že u tantriků sex jako by překračoval sociální hranice vytvořené už ve staré Indii tradičním kastovním systémem. Proto ve své sexuální praxi tantrici často uplatňovali to, co pravověrní hinduisté zavrhovali. Například mužům doporučovali styk s menstruujícími ženami. Někdy také bylo tantrikům jejich guruy doporučováno, aby si své chýše budovali na hřbitovech, protože to je jediné místo, kde se setkávají po své smrti příslušníci všech kast.
V Kámasútře je lingamu věnována velká pozornost. Mnich Vátsjájana třídí muže právě podle velikosti jejich pohlavního údu. Ty s malým pyjem označuje za “zajíce”, středně vyvinuté nazývá “býky” a ty s největším údem označuje jako “koně”. Stejně tak i ženy jsou rozděleny podle velikosti pochvy na “laně”, “klisny” a “slonice”. Přitom je prý vhodné, aby se laně milovaly se zajíci, klisny s býky a slonice s koňmi.
Nejdůležitější a velice detailní jsou v této více než 1500 roků staré indické příručce milování popisy jednotlivých poloh a možnosti jejich obměn. Badatelé zpravidla uvádějí, že v Kámasútře autor uvádí 84 poloh pohlavního styku. Jeden z učenců, který se Kámasútrou zabývá, v ní však prý nalezl dokonce 729 různých variací poloh.
Čísla milostný kodex staré Indie často používá. Způsoby dotýkání se partnerova těla měly být čtyři. Stejně Indie znala i čtyři druhy objetí: objetí “liánové”, objetí “mléka a vody”, objetí “sezamu a rýže” a konečně objetí, kterému říkala “výstup na strom”. Líbat však bylo možné deseti různými způsoby. S tím, že nejvíce vzrušujícím měl být pro partnery polibek jazykem.
Přitom na rozdíl od některých jiných kultur požaduje autor Kámasútry, aby milostnou aktivitu podněcoval nejen muž, ale aby stejnou iniciativu vyvíjela vždy i žena. Vátsjájana například radí:
“Je-li milenec už znaven trvalým zléháním, aniž došlo k ukojení chtíče, tu s jeho souhlasem ho milenka převrátí pod sebe a pomáhá mu v činnosti po mužsku; nebo z vlastní vůle toužíc po změně anebo milenci pro zábavu. A hodlajíc se dostat navrch, převrátí ho vpochvena, nebo nikoli. Takto se rozkoš nepřeruší, nýbrž pokračuje, a to je jedna možnost. Ona k němu přistoupí od samého začátku; a to je druhá.
A s uvolněnými květy v uzlu vlasů, smějíc se téměř bez dechu a přibližujíc svá ústa k milencovým, tiskne mu ňadra k hrudi a opět a opět k němu sklání hlavu; a oplácí mu vše laskání, jež činil předtím. Směje se a bijíc ho, hrozí mu slovy: A teď ti to oplatím! A potom jeví stud a prahne po oddechu.
A doráží po mužsku. O čemž promluvíme.
Když žena leží na lůžku s myslí zmámenou řečmi milencovými, tu on uvolní její roucho. Brání-li se, vzrušuje ji polibky na tváře a hněte ji, maje pyj ztopořen. Jde-li o první milování, tře ji mezi sevřenými stehny; totéž s pannou. A také ňadra skrytá v dlaních, a podpaží, ramena a šíji. A s chlípnicí podle nálady, a jak se hodí. Při líbání ji nemilosrdně drží za pramen vlasů a sevřenými prsty za bradu.
A přivírá oči studem; to při prvním milování a panna.
Při souložení jest s ženou zacházet tak, jak se jí líbí. Kamkoli upře zléhaná zrak, tam jest ji laskat. To je tajemství žen. Tak praví Suvarnanábha.
Známky rozkoše u ženy jsou: ochablost údů, mhouření očí, nedostatek studu a činná účast v milování.
Vrtíc se a lnouc k milenci, v závěru soulože mává rukama, potí se, kouše, nedovolí mu vstát a kope ho nohama.
Před vpochvením jest hníst hrmu rukou co slon a vpochvit se, až zvláční…”
(Překlad V. Miltner –
Státní zdravotnické nakladatelství, 1969)
SEX NA STĚNÁCH SVATYNĚ?
Co Vátsjájana v Kámasútře opěvuje slovy, to řečí výtvarného umění popsali a velebili i tvůrci nádherných erotických skulptur zdobících chrámy v indickém městě Khadžuraho. Do Khadžuraha jsem dojel z hlavního města dnešní Indické republiky celkem snadno: vlakem do města Džhánsi a potom tři hodiny jižním směrem autobusem po docela dobré silnici.
To, co jsem zde spatřil, patří k mým nejzajímavějším zážitkům z cest po této velké asijské zemi. Kolem roku 1000 bylo v Khadžurahu – za vlády tehdy panující dynastie Čandelů – postupně vybudováno osmdesát pět hinduistických chrámů. Mnohé z nich byly sice později zničeny, dvaadvacet chrámů tu však ve větší či menší míře přežilo až do dnešních časů.
Pozoruhodné hinduistické chrámy jsem spatřil i na mnoha jiných místech Indie a také v Nepálu, na severu Srí Lanky, dokonce i na indonéském Bali. Ty zdejší se však pyšní nesmírně bohatou sochařskou výzdobou vnějších stěn. Například Šivovi zasvěcený chrám Khandarija Mahadéva je ozdobený více než devíti sty takovými skulpturami! Stejně bohatou výzdobu má také zdejší Višnuovi věnovaný chrám Lakšman, ale i svatyně Džagadamby a další.
K nejobvyklejším námětům sochařské výzdoby khadžuražských svatyní patří právě vyobrazení sexuálních styků. Spatřil jsem tu zobrazení nejrůznějších poloh. Některé zřejmě vyžadovaly od milujících doslova akrobatické schopnosti. Jsou zde ale vyobrazeny i pohlavní styky jednoho muže s více ženami, nebo naopak jedné ženy milující se současně se třemi muži najednou.
Khadžuražské chrámy jsou svědectvím toho, jak důležitou roli hrála v životě tehdejší indické společnosti fyzická láska. Navíc ti, kdo nechali zdejší svatyně vybudovat – králové čandelské dynastie a elita jejich společnosti – sami praktikovali obřady, jejichž součástí byl mnohdy i pohlavní styk.
SPALOVÁNÍ VDOV
Bráhmani se v pozdějších stoletích indické historie snažili původně zcela neohraničený zájem o sex omezovat. Místo hesla volnost hlásali nyní věrnost. Věrnost doslova až za hrob. Tak vznikl i obyčej satí, Tedy spalování vdov. Satí, což znamená zhruba tolik co “ctnostná žena”, se nemá odloučit od svého životního partnera ani po jeho smrti. Právě naopak. Má ulehnout na hranici vedle mrtvého manželova těla a nechat se také spálit. Ve zvláštních případech, kdy měl zemřelý více partnerek (což ale nebývalo obvyklé), měly se nechat zaživa zpopelnit všechny po něm pozůstalé ženy.
V době, kdy oficiální vykladači hinduismu prosazují ženinu “věrnost za každou cenu”, se rodí i další pozoruhodný obyčej – panenské vdovy. Dívky jsou nyní často zaslíbeny svým budoucím manželům ihned po svém narození s tím, že až obě děti dospějí, uzavřou sňatek. Takový závazek dívčiny věrnosti měl platit až do její smrti. A jestliže její snoubenec – například dvouletý chlapec – zemřel, stalo se děvčátko vdovou. A vdovou a přitom pannou muselo zůstat až do své smrti.
Obřad satí byl v Indii oficiálně zakázán už v minulém století. A instituce panenských vdov zmizela v této zemi úplně. Co naopak dnes znovu počíná hlasitě promlouvat, je obdiv, úcta a zdůrazňování významu milostného života. Není jistě náhodou, že právě tantrici jsou dnes ve světě tak nesmírně populární. A takové úctě mezi věřícími, a to i mimo Indii, se těší také indický bůh Kršna. Přitom měl podle některých vyprávění přesně 16.108 partnerek, z nichž každá mu prý porodila deset synů a navíc vždycky i jednu dceru. Ze všech Kršnových partnerek je pak v Indii jistě nejpopulárnější Rádha. Jejich milostná spojení jsou opěvována mnohými slavnými indickými literáty, například bengálským básníkem 12. století Džajadévou a jeho následovníky. Bohové Kršna či Šiva, chrámy v Khadžurahu, učebnice lásky a mnohé ostatní jsou darem starověké Indie. Darem kultury pro nás možná mimořádně komplikované, ale nesporně nesmírně bohaté, krásné a inspirující.
