Původní obyvatelé Austrálie, černí Austrálci, byli skutečně až do doby příchodu bělochů před dvěma stoletími zdaleka nejjednoduššími obyvateli celé zeměkoule. Když pohlížím na jejich hmotnou a duchovní kulturu, mohu je plným právem – aniž bych je tímto označením jakkoli urážel – nazvat “lidmi kamenného věku”.
I v době kamenné existoval vztah mezi mužem a ženou, milostné hry, prostě to, čemu říkáme sex. Z žádného jiného místa zeměkoule však o tom, jaký byl sexuální život lidí doby kamenné, nemáme zprávy.
Australští domorodci žili ve svém velice rozlehlém domově rozděleni do několika set nevelkých skupin, které ne zcela přesně označujeme jako “kmeny”. U každého z těchto kmenů existovaly i ve věcech sexu některé odlišnosti, jiné skutečnosti platily naopak v celé Austrálii. A tak jsem se při svém hledání vlastní kultury původních Austrálců musel nejen vydávat nejrůznějšími směry jejich kontinentem, ale také procházet deníky a zprávy nejrůznějších autorů – cestovatelů, koloniálních i australských vládních úředníků, ale i geografů, geodetů, zoologů a botaniků, a samozřejmě také misionářů. Všech těch, kterým se poštěstilo navštívit některé domorodé skupiny ještě předtím, než jejich příslušníky začala ovlivňovat naše “bílá” civilizace.
Tradiční způsoby života, zvyky, obyčeje a představy domorodců ale naštěstí přežívají v některých částech Austrálie až dodnes.
SOULOŽ S DUCHEM
Jdu-li po stopách sexuálního života lidí kamenného věku, musím hned na začátku uvést asi vůbec nejpřekvapivější skutečnost: australští domorodci, nebo alespoň příslušníci veliké většiny místních kmenů, nechápali, neznali souvislost mezi pohlavním stykem a početím. Nevěděli, že muž při souloži oplodňuje ženu. Domorodá představa říká, že žena otěhotní jakoby pohlavním stykem s duchem. Přesněji řečeno – do pochvy a do dělohy vstoupí “duch-dítě”. Duchem oplodněná žena pak po devíti měsících porodí. Z této dříve takřka všeobecně platné představy vyplývá i obrovský počet těhotenství, která místní žena prodělá. Profesor Rose zjistil, že ve skupině aboriginů u Carpentarského zálivu porodila každá místní žena během života nejméně 18 dětí.
Protože pohlavní styk nemá s plozením dětí jakoby vůbec nic společného, pohlíží na něj domorodci nikoli jako na to, co má zásadní důležitost pro zachování rodu, ale jako na příjemnou zábavu, potěšení, které si chtějí dopřávat v co největší míře a tak dlouho, jak jim to jen jejich zdravotní stav dovolí.
A k čemu sloužili ve věcech pohlavního styku muži? Copak silné pohlaví v procesu početí dítěte nehrálo v Austrálii vůbec žádnou roli? Tak jednoznačné to nebylo. Muž – jak to krásně vyjádřil jeden můj známý australský etnolog – svým penisem ženu jakoby “otevíral”. Po souloži, kdy se v představách domorodých žen jejich pochva rozevřela, rozestoupila, mohl do takto otevřené vaginy duch vstoupit mnohem snáze.
Protože australští domorodci nevěděli, že k otěhotnění dojde díky pohlavnímu styku, nepotřebovali, a tedy ani “nevynalezli” žádné antikoncepční prostředky, ani ženské, tím méně mužské. Stejně tak si domorodci nepřipravovali žádná afrodiziaka, žádné prostředky povzbuzující pohlavní schopnost.
Pro přesnost musím dodat, že v Austrálii existovalo přeci jen několik kmenů, jejichž příslušníci úlohu muže při plození dětí určitým způsobem registrovali. Například v Arnhemské zemi místní lidé dětem říkají džamarguli, doslova “výsledek práce”, nebo – ještě přesněji – “výsledek dřiny”. Tedy námahy, kterou musel muž souloží se svou partnerkou vynaložit. Ani zdejší muž totiž nedokáže oplodnit ženu napoprvé, ale je třeba šesti za sebou následujících souloží, aby budoucí matka počala. Ale ani tito lidé neznali skutečný průběh těhotenství. Věřili, že během menstruace se v ženě vytvoří velké vejce a muž ho svým penisem během soulože rozbije, a tak umožní, aby později přišlo dítě na svět.
OTEVÍRÁNÍ ŽEN
Duch může do domorodé ženy vstoupit zejména na místech, která jsou pro původní obyvatele Austrálie zvláště posvátná. Na území každého ze zdejších kmenů je takových míst vždycky několik. V pouštních částech kontinentu, zejména ve Velké Viktoriině poušti, sídlí tito duchové často v místech, kde lze nalézt vodu – zde mimořádně ceněný poklad.
Žena, která si přeje, aby ji duch přivedl do jiného stavu, usedne na takové posvátné místo a široce roztáhne nohy.
Jestliže žena otěhotní, čekají ji – u některých australských skupin – různé zákazy. Někdy nesmí pojídat kraby (ti by prý uškodili plodu), jindy se musí vyhýbat yamům (ty by plod udusily).
Budoucí matka si také může přát, aby se jí narodilo dítě určitého pohlaví. Chce-li chlapce, nosí kolem jinak zcela nahého těla taštičku, v níž je uložen maličký oštěp. Přeje-li si však dceru, je v taštičce umístěna ještě menší ženská brašnička.
Žena musí rodit mimo tábor, mimo dočasné sídliště své skupiny. Muži a také dosud nemenstruující dívky nesmí porodu přihlížet. Ani po porodu se žena nesmí hned vrátit ke své skupině, ale je povinna strávit určitý čas na místě, kde dítě přivedla na svět.
Dítě, které se narodilo přičiněním duchů, brzy také dospěje a i ono bude chtít pohlavně žít. Účast v milostném životě, vstup do světa zralých mužů a žen otevírá v Austrálii nesmírně důležitý obřad – vlastně dlouhá série obřadů, kterým říkáme iniciace.
OBTÍŽE A OBŘADY DOSPÍVÁNÍ
U australských domorodců začíná proces přechodu dívek a chlapců v dospělé ženy a zejména muže v čase, kdy je patrné, že už pohlavně dospívají. U dívek lze “správnou chvíli” zvláště snadno určit. Ohlašuje ji první menstruace a také první ochlupení lůna. Pak musí dívka odejít z tábora do buše a strávit tu nějaký čas v osamocení, v maličké iniciační chýši.
V iniciační chýši vyhledají dívku staré ženy, které jí vyprávějí o tom, co ji čeká, zejména jak se má chovat v partnerském vztahu. Ženy ji také seznámí s mýty jejího kmene a s některými obřadními písněmi, které jí byly dosud utajeny.
V Queenslandu, o němž vyprávím na jiném místě v tomto čísle magazínu, je ale zasvěcovaná dívka odvedena jakoby násilím do buše větší skupinou mužů. Ti tuto pannu na odlehlém místě svléknou i z toho mála, co by případně měla na sobě, a prsty jí jeden za druhým rozevírají vaginu a vnikají rukou do těla. Poté dívka (nyní už deflorovaná) vykoná se všemi těmito muži pohlavní styk. Jejich sperma ale nesmí vniknout do dívčiny pochvy. Dívka ejakuláty shromažďuje a později je při zvláštním slavnostním obřadu vypije. Tak vstoupí mezi dospělé ženy. Smí se ozdobit náhrdelníkem z travin a od této chvíle smí spát s mužem, který se má stát jejím manželem.
Skupiny střední Austrálie konají trochu jiný obřad. Říká se mu atna ariltha kuma, doslova “rozříznutí pochvy”. I tento rituál se přirozeně koná v buši mimo sídliště domorodé skupiny. Zasvěcovači – muži, kteří budou pochvu “řezat”, ji nejprve několikrát přejedou čaringou. (Čaringa je předmět, zpravidla dřevěná, ornamenty dekorovaná destička, v níž podle představ aboriginů sídlí nějaký duch.) Tato “masáž vaginy čaringou” má magicky zajistit, aby ve chvíli, kdy bude panenská blána zasvěcované dívky proražena, nevyteklo z iniciované nadbytečně mnoho krve.
Po zasvěcení je dívka pomalována směsí tuku a rudé hlinky. Takto ozdobena se smí vrátit do tábora. Její pomalování každému zvěstuje, že už se zbavila panenství a může nyní vést normální pohlavní život. Ale dříve než začne mít pohlavní styk s tím, koho si zvolila, nebo kdo jí byl určen za budoucího manžela, musí uspokojit všechny muže, kteří ji obřadem zbavili tíže panenství.
Mužské iniciace, jimiž se chlapec proměňuje v muže, trvají u australských domorodců mnohem déle než iniciace dívek. Tento proces, skládající se vlastně z celé řady samostatných obřadů a na sebe navazujících úkonů, může trvat celá léta.
 Chlapecké tělo je na důkaz přicházející dospě- losti ozdobeno hlubokými, nesmírně bolestivými zářezy, po nichž zůstanou na kůži celý život rozsáhlé jizvy. |
Chlapcům jsou během iniciace často vyráženy přední zuby, jejich tělo je na důkaz přicházející dospělosti ozdobeno hlubokými, nesmírně bolestivými zářezy, po nichž zůstanou na kůži celý život rozsáhlé jizvy. Kdybych měl srovnat australské iniciace chlapců a dívek, řekl bych, že dívka je zpravidla jednorázovým aktem za pomoci co největšího počtu dospělých mužů zbavena panenství a tak připravena na milostný a manželský život, zatímco chlapec musí v mnohem větším počtu obřadů svou dospělost osvědčit tím, jak je schopen vzdorovat bolesti a obtížím, které ho jako budoucího lovce a bojovníka očekávají.
Přesto se ale dospělým mužem může stát jen ten, kdo je schopen vést pohlavní život. Proto se zákonitě četné úkony a obřady iniciace chlapců váží k jejich pohlavnímu údu.
U veliké většiny australských skupin bývali chlapci během iniciací rituálně obřezáni. Jen obřezaný muž byl v očích aboriginů skutečně dospělý a směl se pohlavně stýkat se ženami.
Mužský pohlavní úd byl během iniciací také různými způsoby zraňován. Krvi z penisu a také odříznuté předkožce pohlavního údu náleží v iniciačních obřadech rovněž velká úloha.
Během těchto zpravidla bolestivých úkonů, při nichž je často prolito hodně krve, dospívající chlapec jakoby “rituálně zemře”. A když se po definitivním absolvování tohoto cyklu “znovu narodí”, stane se konečně v očích původních obyvatel Austrálie dospělým mužem. Smí teď vést nijak neomezovaný pohlavní život a smí – vlastně se musí – i oženit. I když manželský svazek tu nemusí mít tak trvalý ráz, jaký vyžadují například některé křesťanské církve.
Sňatku předcházejí u aboriginů často předehry, které snad mohu srovnat s našimi zásnubami. Například u kmene Dieri je dívce při “zásnubách” vložena do pochvy část předkožky vyříznutá z penisu muže, kterého si má zanedlouho vzít za manžela. Takto vstoupí jeho penis do dívčiny pochvy ještě předtím, než vůbec k prvnímu pohlavnímu styku zasnoubených dojde. V době zásnub bývaly navíc na důkaz toho, že žena je zralá pro manželství, nastávající manželce useknuty dva články některého prstu.
JEDEN PARTNER ZA DRUHÝM
Muži i ženy, kteří se ihned po skončení iniciací neprovdaly či neoženili, vedli zcela svobodný a velice promiskuitní milostný život. Velice mě zajímalo, zda v této společnosti existuje něco jako platonická láska či láska romantická.
Zdá se, že nikoli či jen v malé míře. Badatelé sice dokázali zaznamenat (například u domorodců žijících u Rose River) milostné písně. Ty však více než romantické city opěvují rozkoš, kterou způsobuje pohlavní styk. Další z těchto písní mají přímo sexuální touhu podněcovat.
Neženatých iniciovaných mužů a zejména neprovdaných dospělých žen je v australské domorodé společnosti jen málo. Dospělí muži, ale zejména dospělé ženy žijí prakticky celý život v manželství, přesněji řečeno v manželských svazcích. Samotné uzavření sňatku je u australských domorodců zpravidla krajně jednoduché a velice neformální. Například u lidí žijících ve Velké Viktoriině poušti se celý svatební obřad skládá z pouhého “předání”. Bratr nastávající manželky ji prostě doslova předá do rukou maridžiho – tedy svého nastávajícího švagra. A touto jednoduchou transakcí je celý svatební obřad ukončen.
Žena se prakticky vždycky vdávala nebo vdává mimo svou lokální skupinu. Prvním manželem mladé ženy se zpravidla stává o mnoho a mnoho let starší muž. Obecně, a to nejenom v Austrálii, se předpokládá, že pro mladou manželku je starý muž partnerem nejideálnějším, protože ji díky svým mnohaletým zkušenostem nejlépe naučí technikám milostného styku.
Když první manžel zemře, je vdova opět provdána do jeho lokální skupiny. Děti, které se z těchto manželství rodí, nejsou častými sňatky svých rodičů většinou nijak psychicky, tím méně fyzicky, poškozovány. Mimochodem – děti bývaly svými rodiči často slibovány za manžele či manželky dětem rodiny jiné. Australští rodiče mohli přislíbit i své dosud nenarozené děti.
HOMOSEXUÁLOVÉ Z VŮLE RODIČŮ
V některých částech Severního teritoria byl rozšířen dost zvláštní obyčej. Místní rodiče mohli svého maličkého synka přislíbit jako partnera jinému muži. Homosexuálem se v dospělosti stal takový chlapec ne kvůli své vlastní sexuální orientaci, ale z vůle svého otce a matky. Těmto australským homosexuálům z rozhodnutí rodičů se tu říká “chlapci-otroci”.
Jinak jsem ale o homosexualitě a také o méně standardních sexuálních praktikách slyšel u australských domorodců jen zřídka. V Západní Austrálii praktikují muži styk s jinými muži v době, kdy jsou dlouhodobě vzdáleni ze svého tábora, a tedy od svých partnerek.
Důležité místo má však soulož mužů s muži při velkých náboženských “tajných” obřadech. V těchto zvláštních rituálech jejich jednotliví (jen mužští) účastníci hrají úlohy různých nadpřirozených bytostí. Některé z těchto bytostí spolu podle mýtů souloží. A tak ti, kteří je v obřadu jako “herci” zastupují, spolu musí souložit také. Jakmile je však po obřadu, z rituálních homosexuálů se opět stávají standardní heterosexuálové.
Tak jako může muž během manželství spát s jiným mužem, tak může samozřejmě spát během manželství i s jinými ženami. Stykům mimo manželství říkají domorodci v mnoha částech Austrálie pirauru.
Více než běžný mimomanželský styk si však zaslouží pozornost různé formy chování, které bychom my označili – ne však zcela správně – za “skupinový sex”. Ještě v devatenáctém století bylo v mnohých oblastech Austrálie obvyklé, že všichni pokrevní bratři vedli pohlavní život se všemi ženami, které byly dcerami jedné společné matky.
Párová manželství, i když nebyla nijak ocelově pevná, končila smrtí některého z partnerů. Manželé však za svého života takřka vždycky zplodili mnoho dětí. A ty se milovaly stejně intenzivně a stejně často. Vlastně jediní, kdo se svou velice jednoduchou kulturou australským domorodcům částečně podobali, byli jejich blízcí sousedé obývající Papuu-Novou Guineu a k ní přiléhající ostrovy Melanésie. A o nich budeme hovořit v příštím čísle našeho časopisu, v díle, který nese název “Milování u lidojedů”.
