Rozhovor JIŘÍHO MARGOLIUSE s BORISEM HYBNEREM
Projel desítky zemí. Nemusel se učit text v cizích jazycích. Divácinepotřebovali sluchátka s tlumočníkovým ševelením. Každý jeho mlčení rozuměl. I vévodkyně z Kentu; přišla po představení v Norwichi do šatny a ještě si otírala slzy smíchu. Léta snil o vlastním divadle, v němž by „říkal vše, aniž by kdy promluvil”. Sen se splnil. Boris Hybner je principálem studia Gag, prvního soukromého divadla u nás. Moc se v něm nemluví, mluví-li se v něm kdy vůbec. Všude ve světě, ba i u nás, měl a mívá otevřené dveře, teď ovšem nemůže otevřít své vlastní. Vchod do divadla GAG je před ranní zkoušku nedobytný: do zámku kdosi vrazil zlomenou sirku. Přivolaná zámečnická ochranka účtuje 280 Kč. V krátké době už třetí repríza neznámého sirkaře.
Otráví vás lumpárna? Je vůbec rezervoár dobré nálady nevyčerpatelný? Není někdy lepším řešením mávnutí ruky? Dokážete si vybavit toho darebáka, přestože jste ho nikdy neviděl? V každé době, ať jde o všední dny nebo o osudové chvíle národa, potkáváte lidi, nu, říkejme jim hajzlíci. Nejde o ten zámek. za celou uměleckou kariéru jsem se nesrazil s takovou plejádou špatných vlastností jako za poslední roky. Nová doba protrhla hráze, s vodou se přiřítilo zvířené bahno a ještě se nestačilo usadit. Někomu stačí jen ulomená sirka. A ani si neuvědomuje, že se zbavuje možnosti nakouknout přes cizí dveře klíčovou dírkou, což je další dobrá česká vlastnost. Mnohokrát jsem už o tom člověku přemýšlel. Vzal jsem si ho jako prototyp závistivce, reprezentanta komunity MČČ, malých českých ,člověků”, majících v erbu heslo ,Když nemám kozu, ať chcípne mému bližnímu”. Musí mít komplexy, že nevidí můj údiv, když přijdu ráno ke dveřím a – zase pozdrav ze Sušice. O ten požitek přichází. A já zase o spoustu iluzí. A s tím už vůbec nemá ten chudinka nic společného. Ty ztracené iluze se týkají úplně jiných lidí, s nimiž jsem se setkal jako patron tohohle divadla.
Být principálem je také naplněný sen? Proboha! Já nechtě nic řídit. Jen mít stálou adresu. Pracoviště, místo, kde bych mohl dělat komedie. To se povedlo. Za dva a půl roku jsem v tomhle divadle odehráli devět set představení.
Jaký máte soubor? Hráli jsem o dnech pohřbů v rodinách, v čase nemocí, vysokých horeček, někdo se třeba rozešel ráno se svou láskou a večer bavil lidi. Co víc říct? Třeba jak jste začal vydělávat a zapomněl na to, že vždycky se najde dost ochotných lidí, kteří s chutí házejí bližním pod nohy sloupky od banánů. Začal jsem sponzorovat jedno baseballov é a softballové družstvo. Když jsem se dočetl, že divadlo Na Provázku shánělo sponzory pro třetí díl shakespearovské trilogie, poslali jsme jim peníze. Nic moc, ale byla to pomoc. Ale teď jsme na tom bledě.
Kdo za to může? Smluvní partner. Říkejme mu pan Agentura. Dlouho se o nás ucházel, nakonec dostal naše výhradní zastoupení, aby plnil divadlo, potažmo i kasu, z níž by měl slušné obročí. Tak jsem si plácli a on plnil jen svou prkenici. Chvíli mi trvalo, než jsem pana Agenturu prohlédl. Uvažoval jsem jako zastydlý obrozenec. Raný kapitalista. Romantický kapitalista. Neboli pitomec. Tomu člověku jsem svěřili ekonomickou stránku a ačkoli jsme slušně vydělávali, nikdy jsem od něj neviděli ani korunu. A já dlouhou dobu táhl tu káru na pohon z vlastní kapsy. brzy jsem se dostali na nulu. Jeden darebák málem zruinoval divadlo se 44 lidmi. V takovém případě sice nebudete hledat nájemného vraha, ale přinejmenším schopného advokáta . . . V legislativě jsou takové skulinky, že pan Agentura se mi klidně směje do očí. Dobrý advokát je drahý advokát. Musel bych složit čtyři procenta dlužné částky, a ta už dnes dělá několik milionů. Všední příběh z novodobých dějin této země. Přes dva roky jsme existovali docela slušně. Půlrok je teď mizérie, ale v takové situaci přece nejsem sám na světě. Hlavu vzhůru a furt se „de. To říkal Honza Masaryk z Londýna a měl proti sobě mnohem větší lumpy.
Hryzá vás pocit viny? Spíš pocit neobratnosti. Neprohlédl jsem člověka, který se tvářil jako přítel a mistr světa svého oboru. Omluvou mi budiž konstatování, že jsem kumštýř a divadelník. Ti jsou vždycky důvěřiví. Očekávám, že když se někdo uchází o práci a plácne si se mnou, své závazky splní. Asi jsem na zeměkouli spadl z jiné galaxie. Nebo on? Možná. Představte si: při plném sále, kdyby prodal všechny lístky, mohl mě- síčně vydělat milion! Chtěl víc.
Co teď? Čekání na Godota? Hledám slušného a dobrého manažera. Sháním sponzory. Je to těžké. Někdy ponižující. Zvykám si. Už jsem dosáhl určité rutiny a tolik mi to nevadí, pud sebezáchovy otupuje ostny, smazává pocit studu. Jsou divadla, která mají dotace a vůbec nehrají. Nerozumím tomu a nechci se tím zabývat. Chtěl jsem se jen stát skřivánkem, který si musí vrznout, i kdyby měl zmrznout, dokázat, že je možné, aby se divadlo uživilo samo vlastním důvtipem a obratností. Kvalitou a slušností.
A dnešní názor? Určitě to jde. Přes dva roky jsem byli ziskoví. Chce to jen, aby byl v pořádku poslední článek: obchodní partner. To se nevyvedlo. Také vám vykradli divadlo . . . Devětkrát! Jak vás znám, jste zarputilý bojovník.
Zvládl jste i horší životní situace? Před lety jsem hodně pil. Bude se to tisknout. Jestli nechcete, nemusíte o tom mluvit. Žádnému novináři jsem to ještě neříkal. Prostě přijel blázen posedlý divadlem z venkova do Prahy a v noci se zdálo o Fialkovi. Šel jsem na konkurs Na Zábradlí a pětkrát jsem se vracel Stříbrnou uličkou zpátky, neměl jsem odvahu přij ít na Anenské náměstí, vejít do divadla a vlézt na jeviště. Chtěl jsem si dodat odvahu. Být Pražák. Jako ostatní. Setřást ze sebe vše, co mě tížilo. Neměl jsem rozum. Hledal jsem ho na dně sklenice.
Jak se z toho člověk dostane? Třeba potká jiného člověka. A založí spolu rodinu. Pak třeba divadlo. Mimochodem: existuje někde ve světě výhradně pantomimické divadlo? Marcel Marceau nemá stálou scénu, v Anglii určitě není, bylo v Německu, je spojeno se jménem Milana Sládka, německá pantomima byl vlastně v českém područí. vedle Sládka to byl Kasal a pak ještě Dušan Pařízek. Měli štěstí, nepotkali mého pana Agenturu. Tomu jsem zavolal na Štědrý den. Zeptal jsem se, jestli se uvědomuje, co udělal. Chvíli koktal, pak řekl, že se ozve v Novém roce. Už nezavolal. I o tom svatvečeru lhal. Prostě třída. Vidím taky v šatně kolem sebe spoustu masek. Žijí večer své dvě hodiny na jevišti. Kolik masek máte mimo jeviště,
Jaký jste člověk? Důvěřivý, to už jsem poznal. A dál? Kolik je mých vlastních tváří? Nebudeme filozofovat. Jak kdy. Ode zdi ke zdi. Jekyll a Hyde. Do určité doby dokážu být hodný. Pak mi vyletí pojistky. Viděl jsem mezi rekvizitami lebku. Jako by vypadla z oka té, co držel Hamlet v dlani a meditoval.
Což takhle dát si Hamleta jako pantomimu? Jakžtakž jste se trefil. Meditace s lebkou v ruce je závěrečný obraz budoucího představení. Bude se hrát o Frankensteinovi, umělém člověku. V našem případě ho nestvoří jedna země nebo šílený osamělý vědec, nýbrž to bude první umělý světoobčan. Různé státy dodají součástky. Partnerství pro Frankensteina. Co dodáme my? Nic. A ta lebka? V nekonečném hvězdném prostoru nad ní bude Frankenstein mudrovat o tom, co byl přírodní člověk, který vym řel na nemoc zvanou civilizace. K žádnému lichotivému závěru nedojde. Nic veselého. Být doktorem a přijít ke mně Hybner, že trpí melancholií, neposlal bych ho asi na Hybnera, jako doktor Ricord v Paříži Deburaua. Mechanismus dramatu musí směřovat k apelu. Podle toho, jestli zjistíme, že máme dost času, neboje na katastrofických hodinkách za pět minut dvanáct. Důležité je, aby apel nepřišel po dvanácté. Podle času na orloji umělec volí prostředky. Třeba Frankensteina s lebkou.
Byl jste na pařížském hřbitově Pere-Lachaise? Hned vlevo od hlavního vchodu, u hlavní zdi, v 59 oddělení? Byl. K Deburauově hrobu jsem byl přitahován dlouhá léta. Pocity jsem měl smíšené. Pieta, obdiv, zbožnění a taky vědomí, že to byl člověk z masa a kostí, který se trápil a na jevišti rozesmával Paříž, zatímco v šatně mu tekly slzy. Deburau mi zosobňuje Kožíkovu knihu, Carného film s Jeanem-Louisem Barraultem, dva doby mého soukromého vesmíru, které mě přivedly k pantomimě.
Co je pantomima? Magie. Čarování. Krásná záležitost. Už jen to slovo mě pořád vábí. Pantomima je Deburau. Stal jsem se jejím náru- živým vyznavačem. Jsem mimoman.
Co člověk řekne, když odchází od Deburauova hrobu? Merci. Děkuji. Jaké máte touhy? Pobavit a potěšit lidi. Stojí za to? Samozřejmě. Pořád jsem optimista. Pan Agentura mě nerozhází. S ním to nebyla prohra. Jen zkušenost. Touha je nezničitelná, obrněná a chráněná ochranným vakem jako pacient v kyslíkovém stanu.
Čím jste původně? Ničím. Tímhletím. Jste pantomimou umanutý, je to tak? Samozřejmě, Kdysi dávno jsem četl beatniky, Ginsberga, Ferlinghettiho, taky Kerouaca, chtěl jsem podle nich žít. Jako zbitá generace, která zoufale hledá místo ve světě. Ještě nebyl rock’n’roll, poslouchali jsme jazz. Hrál jsem na kytaru. Osciloval jsem mezi Fialku a Velebným. Bavilo mě být mezi lidmi. Něco objevovat. Když se optali Jamese Cooka, proč pořád leze do nehostinných krajů, plaví se po mořích a něco hledá, řekl – pro kouzlo prvních stop v neznámé zemi. Nechci objevovat nové světy, jen dělat poctivě to, co umím. Jak říká Zdeněk Svěrák v reklamě na Czech Made – malý Čech čeká na vaše výkony!
Pantomima vám taky pomohla od pití? Jednou dopoledne jsem seděl v hospodě. Seděl . . . Hlavu složenou na stole, byl jsem úplně vyřízenej. Slyšel jsem dialog dvou kumpánů nad hlavou. Říkali – ten půjde do jara pod kytičky. A co vy na to? Vstal jsem a řekl – pánové, když budu chtít, tak odejdu z téhle restaurace a už mě v životě nikdo v podobném zařízení neuvidí. A tady že jdu! Nevím, jak to tehdy komentovali. Ale ta prognóza o kytičkách mě tak hluboce zasáhla, že jsem odešel po svých a skončil s pitím. To bylo před devatenácti lety. Uvědomil jsem si v tu chvíli, že bych už nemohl hrát pantomimu. Byl jsem na dně. Nechtěl jsem, aby mě nesli nohama napřed. Přednost má mít za všech okolností hlava.
Může mim skutečně říct vše, ač nepromluví? John Lennon řekl: „Slova zpomalují komunikaci.”
A Charles Baudelaire? „Pantomima je čistý, koncentrovaný komický živel.” Werich říkával, že když je lidem dobře, není o čem mluvit. A když je lidem zle, tak to nestačí – dodávám já.
