Pobřeží Kréty – zejména to severní – je v současnosti již hodně turistické. Ale kdo se vypraví do vnitrozemí nebo do hor, případně na jižní pobřeží, mnohde se ocitne doslova ve středověku. Nezřídka sdílejí s lidmi ovce, kozy, prasata a slepice jednu z kamenů a hlíny slepenou místnost bez vody, natož toalety. Kde je voda? Kde je základní hygiena? Kde se ti lidé myjí, perou prádlo? Těžko uvěřitelné – dnes a v Evropě…
Jsou tu klidné vesničky, stejně jako osamocená stavení, kde v okruhu mnoha kilometrů a převýšení stovek metrů není nic dalšího než skály, kamenitá půda a bodláky. Obyvatelé očividně žijí nerušeně svým původním způsobem. Nemají kreditky, neznají PIN a mnohdy ani svůj věk, netrápí je bankovní poplatky. Nemají nic, a přesto všechno. Jsou šťastní. Neskutečně drsné ruce a roky nestříhané nehty ztvrdlé na kost. Ženou pět báječně zamatlaných prasat, a přesto jsou čisťouncí jako z prádelny. Kdo se jim podívá do očí, chce se mu z jejich čistého pohledu brečet. Neučili se ve školách, přesto vědí všechno – alespoň o životě. Je to vidět v očích, v pohledu, cítit z gest. Obklopuje je mír, úcta k životu, k přírodě, k druhému, ke zvířatům, hrdost, čest. Ropa, výkyvy na burze, internet? Nezajímavé, nedůležité – nepotřebné.
Jsou sdílní. V přístavních vesničkách při nabídnuté skleničce rakije nebo silné kávy ochotně vyprávějí. Poznat Kréťany se dá jen tehdy, pokud se člověk nechá unášet beze spěchu a v klidu časem, který tu pozvolna plyne. Hrdost, touha po svobodě a čest jsou pro ně stále ohromně důležité. Možná bych i řekl stále prvořadé.
Ohromný zážitek je, pokud Kréťané tančí, baví se a smějí – dělají to rádi, ale jen když sami mají chuť. Pobýt v takové společnosti může být stejně silné jako setkání s historií od prvního osídlení někdy před šesti tisíci lety!
Jak to bylo s labyrintem
Nejslavnějším obdobím Kréty je doba minojská. V mnohém unikátní minojská kultura, která se zde vyvinula, bohužel zanikla již kolem roku 1450 před Kristem. Nejhustěji osídlená tehdy byla centrální Kréta kolem dnešního hlavního města, tehdy nevýznamného přístavu Irákleia. Právě tady stály nejvýznamnější paláce jako Knóssos, Malia a Faistos, jejichž rozvaliny se zachovaly do dnešních dnů, stejně jako četné dvorce a vily.
Nejznámější a nejnavštěvovanější je úchvatný minojský palác Knóssos. Zasloužil se o to ostatně i jeho objevitel sir Arthur Evans, který od roku 1900 na vykopávkách pracoval čtyřicet let. Celý komplex byl mezi lety 2000–1450 před Kristem vládním, správním i kulturním centrem Kréty.
Palác měl na tehdejší dobu těžko uvěřitelný počet místností – 1400. Některé budovy měly až čtyři poschodí a podle odhadů v nich před třemi a půl tisíci lety žilo až deset tisíc obyvatel.
Bohužel vše, co o paláci dnes víme, jsou převážně více či méně odborné spekulace, protože se kupodivu nedochovaly žádné písemné prameny z minojské doby a zdrojem poznání jsou pouze nálezy z vykopávek.
Přesto lze identifikovat alabastrový trůn krále Minoa a v jiném místě komplexu i alabastrový trůn královny, centrální nádvoří, které jistě bylo dějištěm kultovních her a procesí, kapli, pokladnici, překvapivě přirozeně působící koupací vany nebo náznaky toalety se splachováním. Obrovské vázovité nádoby ve velikosti dospělého muže (pithoi) sloužily jako zásobárny obilí, oleje či vína a jsou stejně zajímavé jako zbytky hrnčířských nebo kamenických dílen.
Někdy kolem roku 1450 před Kristem minojská říše zanikla. Jako nejčastější příčina se uvádí přírodní katastrofa – výbuch sopky na ostrově Santorin. V ruinách však ještě nějaký čas žili lidé.
Pro Acháje a Dóry musely být zbytky paláců stejně působivé, jako dnes pro nás. Možná právě to stálo u zrodu pověsti o Minotaurovi, za jehož labyrint byl Knóssos a jeho nepřehledné chodby totiž často pokládán.
Today is life,
tomorrow never comes…
Žij dneškem, zítřek nikdy nepřijde… To byla šedesátá léta a neformální hnutí hippies. Dlouhá hára hubených mladíků protestujících téměř proti všem a všemu, korálky, na krku na šňůrce z kůže klimbající se symbol míru, od úst k ústům putující uzounká cíga s marjánkou a holky nahoře bez a dole často jako nahoře. Nikdy nekončící mejdan. Přece dnes je život! Tak to byla Amerika šedesátých let. Jenže také Kréta!
Matala. To byl mezi znalými hippíky pojem! Leží zhruba v polovině jižní části ostrova a mohla by hodně vyprávět. Kvůli jeskyním obývaným již od doby kamenné, ale i jako proslulý ráj příslušníků hnutí hippies. Ti totiž jeskyně obývali také, i když mnohem častěji vyhledávali širokou písčito-oblázkovou pláž rozprostřenou do půlkruhu kolem laguny s křišťálově čistou a krásně vyhřátou vodou.
Na jedné straně pláže skála s jeskyněmi, na druhé straně taverny. V takzvané ulici bazarů kupovali kdysi hippíci trávu, dnes to tu vypadá v sezoně díky davům turistů jako o jarmarku. Každopádně – být na Krétě a nevidět Matalu je jako být v Paříži a nezažít večerní atmosféru na Pigalle nebo v desítkách barů u náměstí Bastily.
Horký dech Afriky
Bonbonkem Kréty pro mě byla Ierápetra a ostrov Chrissi. Kdo přijíždí ze severu, musí přes hory. Dramatické hory. Uzounká silnice, protisměrné zatáčky, strže, rokle, propasti. Dokonce dodnes koluje legenda, že propasti u Arvi stvořil svými hromy a blesky samotný Zeus. Najednou se rozprostře rovina a pak už je tu Ierápetra. Je starobylá. Za antických dob se jmenovala Hierapytna, vládli jí Římané, Benátčané i Turci. Dodnes jsou všechny tyto vlivy patrné na architektuře. V roce 1798 zde údajně strávil jednu noc i císař Napoleon při svém tažení do Egypta.
Velká muzea zde chybějí, stejně jako velké vykopávky, i když nálezů by se tu prý při systematickém průzkumu našla celá řada a svět by se i divil. Jak se říká – nejsou lidi. Chybějí lidé, peníze, chuť, zkušenosti a odhodlání. Vlastně podobně jako na celé Krétě, která musí být se svou nejméně šest tisíc let dlouhou pohřbenou minulostí ukrytými památkami doslova prošpikovaná. I ona asi dosud čeká na svého velkého Schliemanna, který svou Tróju hledal tak dlouho, až ji nakonec (snad) objevil.
I když zde nejsou velká muzea nebo honosné památky, je tu něco těžko uchopitelného, všeobklopujícího. Je to možná i tím, že toto místo je kromě jednoho velkého hotelového komplexu ušetřeno nájezdů turistů.
Taverny jsou přiměřeně zaplněné a s báječnou atmosférou a je jedno, jestli leží na honosné kolonádě nebo někde v křivolakých uličkách města. Z některých je nádherný výhled na mohutnou pevnost u vjezdu do přístavu. Ta dává vzpomenout mimo jiné na strategickou pozici města ve středověku, kdy bylo významným místem pro obchod s Afrikou.
Až sem totiž zasahují žhavé pouštní větry z Afriky, které v létě přeměňují město v žárem sálající kotel. Na druhou stranu se tu dá smočit v moři i v prosinci a v lednu.
Navíc dvakrát denně odjíždí kousek od pevnosti Chrissi Express, stařičká železná nýtovaná loď tak pro stovku lidí, která za hodinu a půl doveze zájemce na nedaleký neosídlený „Zlatý ostrov Chrissi“. Místní mu však říkají méně libozvučně, a to Gaiduronissi – Oslí ostrov. Je to jen veliký kus skal tak jeden krát pět kilometrů. Vichřice na něj ale donesly obrovské množství jemňoučkého písku z pouštní Sahary, ze kterého trčí v neskutečných tvarech pokroucené borovice a cedry.
V hlavní sezoně vám tady poskytnou nejnutnější občerstvení dva žalostně vypadající bufíky. Nedej bože, aby ve vás ostrý kebab vyvolal člověčí potřebu. Museli byste do jedné ze dvou hodně nevábných kadibudek. Není zde ani kapka vody. Jenom písek, písek a pokroucené stromy.
To je ale to horší z Chrissi. To krásné je asi kilometr chůze po břehu liduprázdné mělké laguny s neuvěřitelně křišťálovou vodou. Balzám na tělo i duši. Kdo je dostatečně vyzbrojen na přenocování, může si nechat ujet i poslední spojení se světem a prožít si západ slunce pod vonícími cedry uprostřed pouštních dun. Občasné přenocování na Chrissi ve volné přírodě není zakázáno. A navíc první loď přijíždí už druhý den ráno v deset hodin.
Jaká je Kréta
l Od západu na východ měří 260 km a od severu na jih až 60 km.
l Kréta má kolem 600 000 obyvatel, což je zhruba dvacetina obyvatel Řecka. Přes 150 000 z nich žije v hlavním městě Irákleiu (Herákleionu).
l Kréťané sice přikládají velkou váhu své příslušnosti k Řecku, avšak zcela v protikladu k tomu se považují za zcela zvláštní a mimořádný národ.
l Pobřeží Kréty je velmi mnohotvárné. Zatímco na severním pobřeží ostrova jsou kromě Irákleia ještě další větší města, jako (od západu k východu) Kissamos, Chaniá, Réthymno a půvabná města Agios Nikólaos a Sitía, na jižním pobřeží se nalézá v jeho východní části z větších měst pouze libyjsky africká Ierápetra.
l Ke Krétě patří ještě několik ostrůvků, trvale osídlen je pouze Gávdos. Na ostatních je tak nepoškozená příroda, liduprázdné pláže a nádherné zátoky s křišťálově průzračnou vodou.
Jaká byla Kréta
l Na Krétě byli Achájové, Dórové, Římané i Arabové – pobyli a odešli nebo byli vytlačeni dalšími. Kréťané zůstali.
l 1700–1450 př. Kr. – Kréta byla námořní velmocí v Egejském moři.
l Až do stěhování národů byla Kréta podmaněna Acháji.
l kolem roku 1100 př. Kr. – Acháje vytlačují Dórové.
l 650–332 př. Kr. – Válčí spolu opevněná krétská města.
l 67 př. Kr. – Přicházejí Římané, doba helénská.
l Historicky dlouhé je až na necelých 140 let arabského podmanění (824–961) byzantské období (do roku 1204 po Kristu).
l Nadvláda benátská (1204–1669), jakož i turecká (1669–1898).
l V roce 1913 Kréťané dobojovávají svou touhu po svobodě ve formě sjednocení s Řeckem.
l Přes téměř trvalé podmanění v celé historii Kréty se s ním Kréťané nikdy nesmířili. Dlouhá staletí docházelo k povstáním, která byla stále, znovu a opět krvavě potlačována. Podobný duch vládl na Krétě i za německé okupace, kdy krétští partyzáni způsobili německé armádě těžké ztráty i za cenu následných stejně těžkých ztrát na civilním obyvatelstvu.
Co si nenechat ujít
l Amnimos. Dřívější přístav minojského Knóssu je dnes příjemným letoviskem s řadou báječných taveren. Třeba taverny na Acapulco Beach nabízejí skvěle připravené ryby a mořské plody.
l Faistos. Nelze vynechat. Palác ve Faistu byl v minojské době centrem úrodné roviny Messara. Do dnešní doby se z něho zachovaly pouze zbytky západního a severního křídla, kde člověk uvidí památky staré 4 tisíce let.
l Górtis. Fascinující místo. Leží mezi Irákleiem a Faistem a není ničím jiným než hlavním městem ostrova z římských dob – tedy jeho pozůstatkem. I když ještě dnes se můžeme podívat na rozlehlé zbytky města, které poskytlo útočiště Hannibalovi, nebo na některou z dvanácti tabulí, do kterých je vytesáno 2500 let staré dórské civilní a trestní právo. K tomuto městu se vztahují i úžasná dramata z dob římských – stojí za to si je nechat odvyprávět.
l Náhorní plošina Nida. Je ve výšce 1400 m n. m. a lze si zde mimo jiné prohlédnout jeskyni Ida, ve které byly nalezeny zlaté a stříbrné šperky, hroty oštěpů a pečetidla z období sahajícího od minojské až po římskou éru. l Kde přišel na svět Zeus. Zátoka Mirabello patří k nejkrásnějším na Krétě. Vůbec krajina kolem města Agios Nikólaos, které je oficiálním správním místem východní Kréty, přímo hýří krásou. Pomáhá tomu vydatně i tajuplné, ve skále usazené a záhadami opředené 64 metrů hluboké nevelké jezero Voulismeni kousek od centra města. I nedaleká náhorní plošina Lassithi v pohoří Díkti je díky jeskyni, kde se podle pověsti narodil Zeus, mezi návštěvníky Kréty hodně populární. Ale vlastně i díky stovkám a tisícům větrných kol a úctyhodné výšce pohoří 2148 m n. m.
