“Ty, který se díváš na tyto fotografie…, jistě vidíš bídu, utrpení… Možná si myslíš, jak mnoho je třeba udělat, a máš pravdu… Možná si představuješ těžkou práci misionářů, konání velkých skutků pomoci, účast na obrácení mnohých, nebo snad velké dobrodružství – a zatím – je to naprosto obyčejný, všední život s Bohem ve službě druhým v jiné zemi.” slova Zdislavy Noskové k výstavě
fotografií z kazachstánské misie
Kazachstán se řadí díky obrovským zásobám ropy, plynu a nerostného bohatství mezi potencionálně nejbohatší státy světa. Po roce 1991 měl také čtvrtou nejsilnější nukleární výzbroj a současně také největší světové středisko pro nukleární zkoušky – Semipalatinsk. Vláda Kazachstánu však odzbrojila a pracuje na odstranění škod po několika stovkách jaderných výbuchů. Do země v poslední době přicházejí investice z mnoha rozvinutých zemí včetně USA a Německa. Přesto tu zhruba šedesát procent obyvatelstva stále žije pod hranicí chudoby a nezaměstnanost dosahuje alarmujících čísel.
Ačkoli hlavními náboženstvími v zemi jsou sunnitský islám a ruské pravoslaví, žijí tu také katolíci, jichž jsou asi tři procenta. Proto v osmdesátých letech přichází do Almaty, tehdejšího hlavního města, otec Michael, františkánský kněz z Litvy. Dnes je klášter domovem pro několik kněží a sester ze všech koutů světa. Jsou tu Italové, Poláci, Korejci, Slovenky. Do misie přijíždíme i my, abychom zde dva měsíce fotografovali.
O POMOCI A BEZMOCI
V zemi, kde je naprostá většina věřících pravoslavných či muslimů, nehledají místní obyvatelé cestu do misie snadno. Ledy začaly roztávat až poté, co se součástí kláštera stala ambulance, kterou kněží-lékaři začali provozovat nedlouho po svém příchodu. Zdravotnictví je v Kazachstánu ve špatném stavu, nejsou k dostání ani základní léky. Klášterní ordinaci tedy navštěvují hlavně chudí a nezaměstnaní. Léčí je tu především homeopatiky a akupunkturou, nejlevnější dostupnou metodou ve státě, kde se za léky platí v dolarech takové sumy, že si je může dovolit jen horních deset tisíc.
V čekárničce je nabito a od lidí se dozvídáme, že kdo by se sem chtěl zapsat jako pacient, musel by čekat zhruba rok, aby na něj přišla řada. Při fotografování v ambulanci se musíme střídat, je tak malá, že se při práci pleteme pod nohy sami sobě i doktorům a jejich místnímu personálu. Ve vzduchu je tolik bolesti, smutku, starostí a chudoby, že vydržím fotografovat nejvíce půl hodiny, a musím ven na vzduch. Některým lidem tady nedokáží pomoci – přichází mladík se zlomenou rukou. Posílají ho do státní nemocnice, mladík vrtí hlavou a odchází sledován bezmocným pokrčením ramenou hlavního lékaře.
Pravidelně dvakrát týdně vyjíždí celá ambulance do okolních vesnic. Scény se neustále opakují – bábušky s oteklýma nohama, mladá maminka s nehybným děckem v náručí, nezaměstnaní v teplákových soupravách. Těm, kteří to nejvíce potřebují, koupí řádové sestry antibiotika ze svého symbolického platu. Když peníze dojdou, nedá se nic dělat.
DĚTI A ŠTĚŇATA
Misionáři založili dětský domov. Sedmnáct kluků a holek mezi deseti a patnácti lety si hraje s našimi foťáky, vznikají nekonečně přirozené snímky dětí rozdováděných návštěvou. Značíme si filmy, abychom si omylem nepřivlastnili cizí snímky, rozdáváme prázdné krabičky. Všude je plno koťat a kočiček sebraných z ulice, maličké štěně s obrovským nafouklým bříškem. Přišlo sem včera odpoledne bůhví odkud, černé jako uhel.
“Musela jsem ho několikrát umýt, abych se o něj neumazala,” říká jeho dvanáctiletá panička. “Nejedlo asi delší dobu, a teď se tak přecpalo, že nemůže chodit. Víc už mu nedám, bojím se, aby mi neprasklo.”
Vychovatelka nás zve na společný oběd. Po společné modlitbě všichni vážně a tiše jedí – polévku a vařenou rybu s brambory. Do večera mají děti volno, zítra je neděle, a tak se jde na osmou ranní do kostela na mši. Odpoledne procházka a v pondělí zase do školy…
POZVÁNÍ NA KARTOŠKU
V malém dřevěném domku v sousedství kláštera se řád rozhodl otevřít před zimou jídelnu pro chudé. Jedna místnost s několika sraženými stoly, výdejní okénko, kuchyň a v ní obrovské hrnce a v sudech naložené zelí ve slané vodě. Dnes je poprvé otevřeno, v kotli se vaří všudypřítomná “kartoška”.
Už půl hodiny jsou otevřené dveře na ulici, ale nikdo nepřichází. Dovnitř nakukuje stařík ve špinavém obleku s medailí na klopě. Vchází a zaraženě si vybírá židli sledován pohledy kuchařek. Je prvním strávníkem a všechny se předhánějí, aby ho obsloužily. Přes rozčilené protesty dostává porci, s níž by si neporadil ani horník po směně. Kuchařky ho nadšeně pozorují.
Toho dne nepřišel už nikdo a brambory se dojídaly ještě druhý den. Je prý potřeba, aby si lidé zvykli.
. . . . .
“Bojuj všemi silami proti bídě ve všech podobách, bídě, která zotročuje člověka, ale zůstaň chudým… zůstaň prostým v srdci – a budeš šťasten.” (Zdislava Nosková) Součástí našeho projektu byla i humanitární sbírka pro misijní ambulanci. Díky několika dárcům, mezi které patří výrobce léků Apotex, se nám podařilo nashromáždit a předat léky v hodnotě sedmdesáti pěti tisíc korun. Vzniklo také několik maket knih seznamujících se životem v Kazachstánu a s prací misie, které slouží řádu k prezentaci u případných sponzorů. Proběhlo několik výstav, z nichž ta hlavní bude k vidění od 2. do 30. listopadu v Pražském domě fotografie.
