NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL ANDRE VLTCHEK
O brutální dynastii Saudeleur na jihovýchodě mikronéského ostrova Pohnpei se ví dosud velmi málo. Nan Madol – rituální, náboženské a politické středisko někdejší říše – je však jedním ze skvostů tichomořské architektury a snad jedním z nejtajemnějších míst na naší planetě.
UNESCO se pokouší vyhlásit Nan Madol za kulturní dědictví lidstva, což by byl první titul této kulturní, vzdělávací a vědecké organizace OSN věnovaný architekturní či jiné kulturní památce na území Tichomoří (s výjimkou chilského Velikonočního ostrova, který ale administrativně patří Jižní Americe, přestože se nachází v Polynésii). Protože se na ostrov Pohnpei dostane jen velmi málo návštěvníků, je architektonický klenot téměř vždy opuštěn. Místní obyvatelé se tomuto místu většinou vyhývají. Věří, že ruiny by měly odpočívat v klidu stejně tak jako mrtví, kteří jsou tam pohřbení. Dosud vzpomínají na německého guvernéra ostrova Pohnpei, který v roce 1907 zemřel za krajně nejasných okolností ihned potom, co otevřel hrobku pod ruinou Nan Madolu. Přestože oficiální německá verze hlásala, že guvernér zemřel na žízeň a vysílení z tropického horka, obyvatelé ostrova si myslí své. Podle místních legend je Nan Madol jakýmsi místem duchů – vybudovaném jako model kontinentu Mu či Lemuria, který zatopilo moře. Příslušníci dynastie Saudeleur údajně viděli dosud tonoucí kontinent přes hladinu moře a budovali jeho kopii jako památku na tuto zkázu. Nan Madol se nachází na jihovýchodě ostrova Pohnpei, zhruba hodinu rychlolodí z malého přístavu vesničky Awak; cesta vede podél pobřeží kolem krásných malých korálových atolů a ztroskotaných rybářských škunerů. Jiný přístup je posilnici z Kolonie (asi hodina a půl autem), cesta však není značena a i poté, co se objeví domek správce této památky, je ještě třeba jít asi kilometr pěšinou v džungli přes polorozbořené můstky, jež spojují jednotlivé ostrůvky. Dnešní místo duchů, kdysi velkolepý Nan Madol, bylo vybudováno na devadesáti dvou umělých ostrůvcích. Voda mezi nimi je mělká a dno bahnité, nejvýhodnější je proto požádat majitele rychlolodi, aby vzal s sebou kajak. Historici a archeologové se přesně neshodnou na tom, kdy se toto město začalo budovat, nejspíše někdy mezi roky 1100 a 1200. Výstavba trvala dvě stě až tři sta let. Když u břehů přistáli první misionáři (1852), říše již prošla úpadkem a město bylo opuštěné. Místní si ale ještě pamatovali na dobu, kdy byl Nan Madol rušným – na tehdejší poměry – velkoměstem. Mohutné stěny se dosud zachovaly v krásném stavu. Největší stavby jsou na ostrově Nan Douwas – palác s nádvořím se čtyřmi kryptami: hrobkami s pozůstatky vládců dynastií Saudeleur a Nahnmwarki. Administrativní středisko říše bylo nejspíše na ostrůvku Pahn Kadira, na jehož území stál chrám boha hromu. Celé město je jakousi sbírkou tajemných legend: hrobky a domky magu; dva velké kameny, údajně symbolizující ženy, jež rozhněvaly bohy, protože zapomněly nakrmit boha Lepengo, a tak zkameněly. Tento bůh ale změnil ještě několik žen ve stromy a ty dosud rostou na jednom z ostrůvků. Magická čísla jako 333 patří svatým kamenům uprostřed rituálních stavení Nan Madolu. Město se kdysi pyšnilo svojí krásou a vyznávalo desítky bohů. Místní zkamenělé stromy, zvedající se z mořské hladiny, tajemné mangrovy a absolutní a ničím nerušené ticho výstižně symbolizují výjimečnost tohoto místa. Najít Pohnpei na mapě světa je však téměř nemožné – musela by to být mapa krajně podrobná. Ostrov je součástí Mikronésie (Federated States of Micronesia), i tu celou můžeme považovat za jednu z nejtajemnějších zemí Tichomoří. Vzdálenosti jsou tu obrovské a doprava velmi omezená. Větší ostrovy mají letiště, na kterých několikrát týdně přistává velký Boeing 737–900 americké letecké společnosti Continental Micronesia na své cestě z Guamu (území USA) na Hawaii s mnohými mezipřistáními na letištích Mikronésie a Marshallových ostrovů: cesta tak trvá až patnáct hodin. Continental Micronesia je jedinou společností, která sem létá. Obyvatelé Yapu musejí například přestupovat na letišti v Guamu, pokud se chtějí dostat na jiné ostrovy své země. Letenky jsou krajně drahé – až 1200 dolarů zpáteční z Manily (Filipíny) na Pohnpei v ekonomické třídě – a cesta je nepohodlná. Důsledkem toho Pohnpei navštíví ročně jen kolem šesti tisíců osob (včetně služebních cest), na ostrov Kosrae se podívá jen přes dva tisíce lidí. Celkem v této malé federaci žije kolem sto šedesáti tisíců obyvatel, většinou Mikronésanů, s výjimkou dvou malých ostrůvků Nukuoro a Kapingamarangi, které obydleli Polynésané. Ostrovy Mikronésie byly obydleny již ve druhém století. První Evropané přistáli na ostrově Yap až v roce 1526. Později bylo celé území karolínských ostrovů, na kterých se Mikronésie nachází, kolonizováno španělskou korunou. Ta je v roce 1899 prodala Německu. Vládlo tu tak brutálně, že se v letech 1910–11 proti němu zvedla revolta a bylo popraveno sedmnáct mikronéských vůdců a stovky obyvatel byly poslány z Pohnopei do vyhnanství. V roce 1914 kontrolu nad souostrovím převzalo Japonsko. Využilo zeměpisné polohy Chuukské zátoky a vybudovalo tam svoji nejdůležitější námořní základnu ve středním Pacifiku. Přezdívalo se jí Gibraltar Tichomoři. Sedmnáctého února 1944 zahájily Spojené státy těžké bombardování přístavu a potopily tu šedesát japonských bitevních lodí. Dosud leží na dně moře jako bizarní muzeum a lákají potápěče z celého světa. Po válce Spojené státy celou oblast okupovaly a vytvořily „protektorát“ (Trust Territory). V roce 1978 občané Pohnpei, Kosrae, Chuuku, Yapu, Marshallových ostrovů a Palau volili, zda přijmou společnou ústavu. Marshallovy ostrovy a Palau ji odmítly a vydaly se vlastní cestou; vyhlásily nezávislost. Co zbylo, se stalo Federativními státy Mikronésie – bez ohledu na různé kultury a jazyky jednotlivých ostrovů. V roce 1982 pak tato federace podepsala takzvaný Compact of Free Association with the USA – patnáctiletou dohodu, na jejímž základě země obdržela mohutnou finanční pomoc, celkem 1,3 miliardy dolarů během patnácti let přímé pomoci a desítky milionů ve formě rozličných grantů a podpor výměnou za exkluzivní přístup americké armády na své území. Dohoda nabyla na platnosti v roce 1986 a o pět let později se Mikronésie stala členem OSN. Francis X. Hezel, americký kněz a vědec, působí v Mikronésii dlouhá léta a vysvětlil mi, že „Spojené státy neuvažovaly o vybudování vojenských základen jako na Marshallových ostrovech. Šlo jim především o to, aby se bitevní lodě a ponorky Sovětského svazu nemohly pohybovat v obrovském mořském prostoru, který Federativním státům Mikronésie patřil. Dohoda v podstatě znamená to, že pokud by nepřátelské lodě (nepřátelské vůči Spojeným státům) propluly územím Mikronésie, USA by to považovaly za narušení vlastních hranic. Dohoda ale nabyla platnosti až v roce 1986; v době, kdy moc Sovětského svazu začala markantně upadat, a tudíž se stala z dlouhodobého hlediska daleko výhodnější pro Mikronésii než pro USA.“ Země je zcela závislá na americké finanční pomoci, což mělo do jisté míry krajně negativní dopad na místní kulturu. Vláda je nyní bez konkurence největším zaměstnavatelem a její rozpočet je financován jako z USA, tak emigranty z Mikronésie, kteří ve Spojených státech pracují (součástí dohody je poměrně neomezený pohyb osob mezi oběma zeměmi, takže desetitisíce obyvatel Mikronésie pracují a studují v USA).
Dalším podstatným zdrojem příjmů jsou daně, jež vláda vybírá od převážně čínských a taiwanských rybářských lodí lovících tuňáky. Je tu nejproduktivnější oblast světa pro lov těchto ryb. Každý z větších ostrovů Mikronésie má svoji vlastní kulturu a vlastní jazyky (osm základních původních jazyků na území země), přestože státním úředním jazykem je angličtina. Pohnpei, Chuuk, Yap a Kosrae v podstatě nemají kulturně či jazykově téměř nic společného. Chuuk je nejlidnatějším ostrovem s více než padesáti tisíci obyvatel. Je však poznamenán korupcí a etnickými a sociálními konflikty, takže je často nevlídně definován jako „ostrov konfliktů“. Láká však potápěče, kteří tu hledají nádherné korály, ale především potopené japonské bitevní lodě. Stavby na ostrově jsou krásnou kombinací veselých barev. Kosrae je naopak jedním z nejklidnějších míst Tichého oceánu, ostrovem úsměvů a vysokých kopců pokrytých tropickou zelení, jež navštíví ročně jen hrstka cestovatelů, nehledě na přírodní krásu a na ruiny historického města Lelu. Yap je ostrovem s nejhlubšími tradicemi v Mikronésii. Přežily kolonializaci i dohodu s USA. Většina žen si dosud nepřikrývá prsa a nosí jen hadřík kolem beder. Téměř všichni obyvatelé ostrova žvýkají „betel nut“ – ořech, jehož štáva má rudou barvu a lehký narkotický účinek. Yap je slavný díky svým obrovským „kamenným penězům“ zvaným rai. Vesnice Yapu tvoří tradiční stavení a kamenné cesty do džungle i několik století staré. Yap leží daleko blíže k Palau než k jiným ostrovům Mikronésie. Jeho obyvatelé proto prý tajně vyjednávají s vládou Palau o možnosti připojit se k této mladé, ale bohaté zemi. Palau se však obává, že by Yap negativně ovlivnil jeho kulturu. Na Yapu dosud funguje tvrdý kastovní systém a segregace mužů a žen. Hlavní město státu – Palikir – a zároveň nejlidnatější město země – Kolonia – se nacházejí na Pohnpei. Toto souostroví má přibližně třicet sedm tisíc obyvatel. Kolonia má 3200 obyvatel, čas od času jsou tu v ranních hodinách i dopravní zácpy. Nacházejí se tu také pozůstatky španělské koloniální architektury – hradní zeď a kostely – stejně tak jako poměrně vyvinutá infrastruktura. Na Pohnpei není ale mystické Nan Madol, ale i krásná tropická vegetace na svazích mohutných kopců s nedotčenými vodopády a klidnými vesnicemi.
