Napsal a vyfotografoval Tomáš Kubeš Křesťanské kostely v Súdánu? Na první pohled to může připadat jako blouznění, protože Súdán byl vždy považován za místo pod čistě islámským vlivem. Polští archeologové ale tak trochu v tichosti objevili v této zemi dávných černých faraonů něco, co teď bere odborníkům dech. Určit si náhodně bod na mapě a tam dojet se může zdát jednoduché, ale když jste u cíle, někdy se vkrádají pochybnosti. Ty přišly, sotva auto zastavilo a řidič nás vyklopil do tmy na okraji oázy. Kde to vlastně jsme? A co tu děláme? Po chvíli se ale mezi domy obklopenými palmovým hájem vynořil kužel světla a k všeobecnému překvapení se ozvalo: „Sakra, koho sem čerti nesou takhle pozdě v noci?“ Řidič totiž nepozorovaně vyslal svého pomocníka mezi domy pro někoho, kdo se nás ujme. A tím byl Stefan, postarší Polák s plnovousem a osmahlou tváří v zaprášené čapce. Když jsme na něj promluvili česky, málem mu vypadla svítilna z ruky. Když jsme nasedali ve městě Dongola na Severu Súdánu do toyoty s plachtou a dřevěnými lavicemi pro cestující, netušili jsme vůbec, jak dlouhá cesta pouští nás čeká. Měli jsme štěstí, že toho únorového dne probíhal v Dongole trh a mířili tam vesničané žijící podél Nilu. Tady totiž doprava funguje, jen když se setká tolik lidí, že se vyplatí vyjet. Stará Dongola (neplést se severnějším městem Dongolou) je zapomenuté místo na pravém břehu Nilu mezi třetím a čtvrtým nilským kataraktem, tedy česky peřejemi. Nil jich v mnoha zákrutách z Chartúmu musí překonat šest. Dokonce i v minulosti se lodě používaly vždy pouze mezi katarakty, pak se zboží překládalo na jinou. Nebo po vzoru britské armády, která táhla pokořit Mahdího armádu, se jednoduše lehké parníky rozebraly a pod nesjízdnou peřejí znovu postavily. Rozladěný reportér Poláci se nás okamžitě ujali. V zimě pobývají v prostorném hliněném domě s trámy z palmového dřeva. Zjistili jsme, že jde o archeology, kteří už dlouho působí ve Staré Dongole. Že o tom nikdo neví? O Súdánu neexistují příliš čerstvé informace vyjma zpráv z občanské války na jihu nebo Dárfúru. Získat jakoukoliv novinku o běžném životě nebo o památkách je opravdu velké štěstí. Když se pak doktor Stefan Jakobielski, vedoucí expedice, dozvídá, že jsme novináři, je očividně potěšen. Může představit objevy, které zde expedice během dlouhých vykopávek učinila. A navíc, Češi s Poláky si rozumějí! Postupně se seznamujeme s celým týmem a přijde i na pochoutky, jako je salám nebo vepřové klobásky, které jsme už skoro dva měsíce v islámském světě neviděli. Jak se ráno ukázalo, zájem novinářů je veliký, hned brzy ráno přijíždí fotograf a novinář Uwe z časopisu Geo. Zpočátku je dost rozladěn naší přítomností, chtěl mít unikátní materiál. Ale když zjistí, že ho nechceme předběhnout, uklidňuje se a navrhuje společnou spolupráci.
Bohatství vyrvané poušti V roce 1960 dostal polský tým úkol pátrat po dávném osídlení v místech, která měla zatopit právě budovaná Asuánská přehrada. Tehdy bylo na hranicích mezi Egyptem a Súdánem na šedesát expedic, které měly zachránit to, co navždy pohřbí vodní hladina. Poláci začali kopat pozůstatky staveb ve Farasu, vesnici položené v nejsevernější části Súdánu, a k jejich překvapení místo chrámů faraona odkryli zbytky kostela z 8. století. Postupně našli spoustu vzácných fresek a poodhalili tajemství núbijských křesťanů, o kterých se v té době víceméně nic nevědělo. Od roku 1965 působí samotný Stefan Jakobielski v severním Súdánu a postupně se stal i ředitelem celého projektu. Řídí ho od roku 1981. Tady ve Staré Dongole, nedaleko Nilu, byly pod nánosy písku objeveny pozůstatky křesťanských kostelů a klášterů až v roce 1989. Stavby pocházely už ze 7. století. Pro vědce je překvapením, že v této islámské krajině kláštery fungovaly podle archeologů až do 14. století, některé snad i déle. Dokonce bylo několik koptských kostelů objeveno i v okolí samotného Chartúmu, i když se jednalo o poměrně velký klášter, bohužel se zde nic důležitého zatím neobjevilo. Postupně nám celý tým ukazuje fotografie objevených míst a překreslený obraz jedné z fresek. Podstatné ale je, že výzkumy dokazují, že se křesťané vydali ze Svaté země nejen do Evropy, ale také níže podél Nilu. Více to vysvětluje, jak se křesťané dostali až na území dnešní Etiopie, kde se uchytili. Poslední objev – stéla
Ale ani Stará Dongola neměla malý význam. Zdejší klášterní komplex byl pravděpodobně mocenským centrem, jehož vliv sahal až daleko na Saharu k pohoří Tibesti v dnešním Čadu. I zde byly nalezeny doklady kultury núbijských křesťanů. Jejich kultura je velmi specifická. I když je na ní patrný vliv egyptských koptů a byzantské říše, udržela si poměrně dost odlišností. Stefanova kolegyně Malgorzata Martens-Czarnecka, která je druhou duší projektu (podílí se na něm od roku 1969), nám hrdě ukazuje další překreslené fresky. Jednou z nich je nástěnná malba z 12. století, která zobrazuje tehdejší tradiční tanec, na němž je patrno, jak se mísila africká kultura s arabskou. A pak nás vede k největšímu objevu posledních dnů. Kamenná deska, stéla ve tvaru kříže, pochází ze 7. století a je na ní vytesán starý koptský text. Rozluštit ho není v současnosti už tak složité, přestože místní jazyk byl specifickou směsicí koptštiny, která se tu vyvinula v již vymřelý jazyk – staronúbijštinu. Postupně procházíme mezi spoustou úlomků nádob, věcí, které sloužily ke každodenním potřebám, a začínáme se propadat do světa starověkých předků.
Záplava Poláků Stará vybledlá černobílá fotografie v místnosti není jen vzpomínkou, ale i připomínkou doby, kdy nebylo vůbec jednoduché cestovat do Súdánu. Většinou se to podobalo velkolepé expedici, která se přesouvala nejen lodí, ale také parníky mezi katarakty Nilu nebo na velbloudech. Dnes se vše přepravuje letecky a až na místo se dá dojet autem. Ptám se Stefana, kolik lidí tu vlastně pracuje. „V současnosti devět Poláků a máme tu i studenty. Všichni sem jezdí během zimního období, kdy je klima nejpříhodnější, na dva až tři měsíce. Na místě si pak najímáme až padesát dělníků, kteří nám kopou, nosí písek a pomáhají s těžkou prací. A také je dobře platíme. Každý dělník si vydělá za měsíc něco málo přes sto amerických dolarů.“ Jak uvádí dál, Poláci nepracují jen tady. „Menší tým nedaleko vykopá další křesťanský kostel, v Karimě máme ještě větší skupinu, která pracuje v okolí města, a dokonce pomocí leteckého průzkumu úspěšně vyhledává pozůstatky starověkého osídlení. Prostě záplava Poláků v Súdánu,“ usmívá se archeolog. Súdán si Stefan vybral z velice prozaických důvodů. Jeho profesor na univerzitě mu doporučil zemi jako jedno ze dvou míst, kam v té době směřovaly investice na výzkum památek z fondů UNESCO. A jelikož zde i v minulosti pracovalo několik Poláků, rozhodnutí bylo jednoduché. Práce na desítky let Ani se nemůžeme dočkat, až vykopávky uvidíme na vlastní oči. Hlavní objekt, který je zde odkrýván, je klášter Svaté Trojice, který vznikl v 7. století a patřil do velkého komplexu staveb. Svou rozlohou pravděpodobně zabíraly až třicet pět hektarů. Dosud se podařilo vyrvat poušti jen zlomek původních staveb, kdo ví, co tedy ještě čeká pod pískem za objevy. „Bude to práce ještě na desítky let,“ rozhodně prohlašuje Stefan. V každém případě zůstaly klášter a okolní stavby díky suchému písku dokonale zakonzervovány. Na nevelkém písečném kopci je už z dáli vidět dělníky, kteří vynášejí stále se pohybující písek z místa vykopávek. Archeologové právě pracují na záchraně fresek. Není to lehká práce a vyžaduje spoustu trpělivosti, obzvláště v horkém pouštním dni, kdy je většina prostor bez denního světla. Celý vnitřek staveb je z nepálených cihel s omítnutými stěnami. Vedoucí vykopávek nám na nich s velkou obřadností ukazuje zachráněné fresky. Poslední, kterou právě ošetřují, je z 11. století a znázorňuje v životní velikosti dvanáct apoštolů. Člověku se až tají dech ze znovuobjeveného svědectví. Ovšem to nás čeká ještě další nově objevený unikát, krypta arcibiskupa Georgiose z roku 1113. Stěny zdobí texty v koptském a řeckém jazyce. Zvláštností je, že hrobky byla využita i pro další čtyři hodnostáře, kteří tu byli pochováni v pozdější době. Jakmile Stefan zapálí olejovou lampu, vidíme ve svitu mihotavého plamínku malby přesně tak, jak je viděli pradávní malíři a poutníci. Labyrint chodeb pak odhaluje mnohé další fresky biblických příběhů. Vidíme archanděla Michaela, kterak svými křídly chrání chlapce, Kristovu matku kojící dítě nebo obraz Krista, kterak uzdravuje slepce i Marii. Některé malby už, bohužel, pohltil zub času, ale díky zručným archeologům se může podařit překreslit zbytek malby na pauzovací papír a v počítači zrekonstruovat původní obraz. Tak se daří najít stopu minulosti, která spolu s nalezenými texty leccos vypoví o počátcích křesťanství a seznámí nás s tehdejší dobou. Každý koš písku je pečlivě proséván, protože jakýkoliv nález a úlomek může být vodítkem k dalšímu porozumění dávné minulosti. Jen zbloudilec na oslu
Klášter ve Staré Dongole už objevili i turisté. Ostatně polští archeologové s patřičnou hrdostí odkrytými zbytky staveb provázejí každého, kdo sem přijde, a představují krásu starověku. Nejsou tu ale jen vykopávky. Na nedalekém kopci stojí stará mešita a město, které fungovalo jako sídlo dongolských králů. Od 9. století až někdy do roku 1317 městu vévodil královský palác, který byl později, po jeho dobytí, přeměněn na mešitu. Expanze islámu pokračovala od 7. století po ovládnutí Egypta postupně i podél Nilu, a tak byla časem křesťanská Etiopie izolována od věřících v Núbii. Islám začal převládat i zde, v Dongole, a kláštery zanikly a postupně se na ně zapomnělo.
O velkoleposti města vysoko nad Nilem ale svědčí dosud zachovalé trosky budov a opevnění. Dnes se tu prohání jen vítr, který na ně pomalu přesouvá písečné nánosy a zasypává je stejně jako kdysi kláštery. A všude okolo jsou jen samé zbytky paláců, hradů, sloupů, kostelů a klášterů. Je až s podivem, že v tak krásném místě nikoho nepotkáte, nanejvýš zbloudilého jezdce na oslíku. Druhým pozůstatkem arabského vlivu jsou kuželovité hrobky zvané qubbaby, kam byli pohřbíváni významní muži islámu. Jako velké včelí úly lemují okolí opuštěného města. Zpočátku vypadají jako malé pyramidy, které nemohou soupeřit se svými většími jmenovci. Ale i zde je mrtvo. Jen kruh z oblázků a hnízda ptáků uvnitř těchto prapodivných hrobek s nedalekým islámským hřbitovem dokládají posvátnost místa. Epilog Stejně jako v dějinách na sebe navazovaly kultury, tak spolu v severním Súdánu sousedí pozůstatky a úlomky z doby karimské kultury, zbytky sloupů pocházejících z období Římské říše, křesťanské kostely a opuštěná mešita s hrobkami. Jako by čas zapomněl na své hranice a minulost i přítomnost se sžily v dokonalé harmonii.
