Když Angličané stavěli železnici z Karáčí do Lahore, potřebovali pro zpevnění písčité půdy pevnější materiál. Najatí indičtí dělníci začali z blízkého okolí místa zvaného Harappa (v poříčí řeky Ráví, přítoku Indu) přinášet předměty, které začali podkládat pod pražce kolejnic. Někdo si ale všiml, že jsou to dobře vypálené cihly.
Tak byly odkryty pozůstatky tzv. harappské či protoindické kultury. Tam, odkud brali dělníci tento báječný stavební materiál, odpočívaly stavební základy velké starobylé civilizace, jejíž počátky spadají do třetího tisíciletí před naším letopočtem! Odborníci žasli nad dokonalostí urbanistického uspořádání města i kanalizační sítě, která svědčila o vysoké úrovni hygieny tamních obyvatel, související s hygienou rituální.
Našlo se však mnohem víc! Hroby s lidskými a zvířecími kostrami, kultovní předměty, sošky s výraznými ženskými znaky, ozdoby, knoflíky, nádoby, hračky i zbraně.
Archeologické práce, vzhledem k politickým poměrům v koloniální Indii, postupovaly pomalu. Systematické vykopávky začaly až ve dvacátých letech našeho století. Postupně byly odhaleny stopy po této civilizaci na velmi rozsáhlém území, které se táhne po celém povodí řeky Indu a zasahuje až do indických států Rádžastán (s významným nalezištěm Kalibangen), Gudžarát (např. Lothal) a Východní Pandžáb (např. Rupar). Nejrozsáhlejší naleziště a nejbohatší sbírky předmětů se našly ve městě Mohendžo-daro, čtyři sta mil (640 km) jihozápadně od Harappy, v provincii Sindh a v Harappě samotné. Do dnešní doby se na tomto rozsáhlém území objevilo sedmdesát míst, která nálezy odpovídají stejné kultuře.
HARAPPSKÁ PEČETIDLA, JAZYKOVÝ HLAVOLAM
Kromě výše jmenovaných předmětů se však nalezlo něco, s čím si doposud neporadili jazykovědci z celého světa. V roce 1875 totiž anglický archeolog Sir Alexander Cunningham publikoval článek o předmětu, připomínajícím pečetní destičku, popsaném krátkými nápisy v neznámých znacích. Na nalezištích bylo postupně objeveno okolo tří tisíc těchto steatinových pečetidel, která jsou dnes pečlivě zkoumána. Mají různý tvar, jsou oválná, okrouhlá, tvaru obdélníku nebo válečku, nejčastěji však čtvercová o velikosti od 1,5 x 1,5 do 5,5 x 5,5 centimetrů. Z rubové strany jsou někdy plochá, někdy opatřená ouškem. Na lícové straně se někdy nacházejí buď pouze nápisy nebo jen reliéfní stylizovaná vyobrazení lidských a zvířecích postav a rostlin. Nejčastěji ale jde o kombinace figur i znaků.
Ze zvířat jsou na pečetidlech zobrazeni zejména vodní buvoli, skot, nosorožci, sloni, antilopy, gazely, tygři a pravděpodobně obětní býci. Rostliny jsou nejčastěji zastoupeny posvátným stromem, zvaným pípal. Z lidských figur si největší pozornost zasluhuje ta, která představuje boha, sedícího v lotosové pozici, s trojcípou ozdobou hlavy a ztopořeným lingamem. Ze všech rohů ho obklopují zvířecí figury · tygr, slon, nosorožec a vodní buvol. Pod sedačkou jsou zobrazeny dvě gazely. Vědci se domnívají, že je to prototyp hinduistického boha Šivy, vyobrazeného jako Pašupati, král zvířat.
Celkem se našlo šest pečetidel s podobným výjevem.
CESTA DO PÁKISTÁNU
Staré civilizace stále více lákají zvědavce z celého světa. Na rozdíl od atakovaných pyramid v Gize a Sakkaře, královských hrobů v Údolí králů na středním toku Nilu, nebo pozůstatků ze Staré Číny, je cizinec v pákistánské Harappě dosud spíše výjimkou a cesta za jejími památkami přímo očistcem.
Pracovali jsme nějaký čas v Indii ve škole, a když nastaly prázdniny, vydali jsme se na dlouhou cestu z Dillí do Harappy. Nejprve nás čekalo šest hodin z Dillí do sikhského Amritsaru. Tam jsme přestoupili na autobus, který nás zavezl do pohraničního městečka v indickém Pandžábu. Museli jsme tu znovu přestoupit na poslední indický autobus, jehož trasa končila deset kilometrů před hraničním přechodem Wagah. Dál už hromadná doprava nevedla. To ale dobře věděli rikšové, pohotově připravení nabízet své služby.
Na těch posledních deset kilometrů k indicko-pákistánské hranici nikdy nezapomenu. Na šlapací rikše, s termoskou a svačinou v ruce a slaměným kloboukem na hlavě, jsme projížděli ostře sledovaným vojenským pásmem, ohrazeným ostnatými dráty, za nimiž stály ozbrojené pohraniční hlídky. Dorazili jsme na hranice. Byli jsme jediní, kdo ten den zatím přešel. Prošli jsme špalírem celníků a po tradičních úředních rituálech vstoupili na pákistánské území.
Z hranic jsme se dostali nejprve nákladní dodávkou na korbě s domorodci a jejich dobytkem, a pak přeplněným minibusem do starobylé metropole provincie Pandžáb · města Lahore. Rikša nás dovezla na vlakové nádraží. Pak už nás čekaly jen čtyři hodiny cesty po železnici do pákistánského vnitrozemí a nakonec poslední jízda autobusem. Během té venku kvapně ubývalo zeleně, přibývalo písku a hliněných domorodých vesnic. Po dvou hodinách řidič autobusu zastavil uprostřed pustiny a řekl: “Tady je to.”
Vystoupili jsme. Nikde nic a nikde nikdo. Šli jsme po prašné cestě dál a dál. Konečně se před námi objevila tabule s nápisem “Harappa · Police station”. Za ní se začaly rýsovat úhledné cestičky k jednotlivým archeologickým lokalitám, před kterými stály pečlivě zpracované tabule s popisky. Za nimi byla šipka do maličkého harappského muzea.
JEDNO Z NEJMENŠÍCH MUZEÍ NA SVĚTĚ
V něm jsou vystaveny předměty nalezené v Harappě · pečetidla, hračky, figurky zvířat, knoflíky, nádoby (pánve, amfory, cedníky, hrnce a olejničky), zhotovené většinou z pálené hlíny, lineárně zdobené tmavým pigmentem ve více či méně složitých ornamentech. Ale také věci ze slonoviny, skla, mušlí (zejména ozdoby a knoflíky), z kamene i kovu (šípy, sekery, nádoby) · z mědi a bronzu.
Pozornost také zaujmou asi decimetrové ženské figury z červené pálené hlíny. Jejich tvůrci se soustředili nejvíce na vypracování detailů v obličejích, na účesech, ozdobách hlavy a pohlavních znacích. Vytvořili ženy silné i štíhlé, s očima kulatýma i protáhlýma, samotné nebo s dítětem v náručí. Oči, ústa, ňadra, ozdoby kolem krku i ve vlasech, to vše vyřešili dolepováním hliněných detailů na základní hmotu. Byly to hračky nebo bohyně Matky?
NA POKLAD JE MOŽNO SI SÁHNOUT
Když jsme ve stínu stromů nabírali síly k prohlídce zpřístupněných vykopávek, přistoupil k nám jeden z domorodců. Ze zástěry začal vytahovat hliněné figurky, podobné těm, které jsme před chvílí viděli v muzeu, kde byly pečlivě střeženy. Ptali jsme se, odkud je má. Ukázal jen, že máme jít za ním.
Za zahradou muzea se skrývaly nenápadné hrnčířské dílničky a ubytovny. Všude kolem byly koše plné hliněných buvolů, vozíčků, nosorožců a ženských figurek s roztodivnými účesy či pokrývkami hlavy. Vyráběli je tady najatí indičtí hrnčíři.
Na zápraží vyšla mladá cizinka. Představila sebe i své kolegy z kalifornské univerzity, oboru archeologie. Se zapadajícím sluncem se z terénu vraceli s lopatkami v ruce jejich studenti.
“Ty hliněné kopie figurek máme pro studijní účely · aby si na ně mohli naši studenti doma skutečně sáhnout. Pracujeme tady už devět let. Za měsíc se tahle skupina vrací po půlroce domů. Každou středu nám sem domorodci vozí jídlo, pití a mýdlo.”
Neodolali jsme a do vaty si pečlivě uložili hliněného tygra, nosorožce, gazelu… a dovezli je zpět do Dillí. Tam jsme zjistili, že v Národním muzeu, kde jsou harappské nálezy také vystaveny, existuje podobná dílnička, kde vyrábějí kopie záhadných pečetidel.
DOKÁŽEME NAJÍT ODPOVĚĎ? Nápisy na pečetidlech dosud nevydaly své tajemství ani nám, lidem stojícím na prahu kybernetického věku. Jejich rozluštění teprve čeká na svůj správný klíč. Až se někomu podaří ho najít, odhalí nejen tajemství používání starověkých pečetidel, ale přispěje i k doplnění mozaiky o vzniku, dlouhodobé existenci i rychlém zániku této podle všeho vzkvétající mírumilovné civilizace, jejíž význam se může přiřadit k takovým starověkým kulturám, jakými byly Egypt, Čína či Mezopotámie.
