Od dvoufázového rozbití Československa ve smršti mezi podzimem 1938 a jarem 1939 uplynul již věk dvou tří generací. Zdá se nám, že víme vše, známe přece rozhovory státníků, jejich korespondenci, jsou zveřejňovány stěžejní dokumenty… Jenomže politika, diplomacie, pohyby armád, veřejné projevy – to je v okamžicích, kdy se hraje o mnoho anebo o vše, jen jednou stranou karty. V pozadí stojí často ještě ona těžko zanedbatelná složka, kterou už Napoleon nazval neviditelnou armádou. Muži, bez nichž moudří státníci rozhodnou málokdy, lidé, kteří si své povolání nepíší na vizitky, muži stínů: příslušníci tajných služeb. Jedním z hlavních bodů jejich neporušitelného desatera je mlčenlivost a proto se o jejich práci většinou příliš mnoho neví. Předválečná léta však jsou už nyní historií – a tak plukovník v. z. Alois Frank, před okupací jedna z hlavních postav našeho vojenského ofenzívního zpravodajství, za války důstojník československé zpravodajské služby s působištěm v Haagu a Londýně, člověk, který mimo jiné mnohokrát jednal s legendami opředenými agentem A-54, mohl před časem promluvit. Setkával jsem se na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let se všemi tehdy dosud žijícími našimi zpravodajci, i když v počínající normalizační době už byla malá šance, že by jejich vzpomínání mohlo v ucelené podobě spatřit světlo světa. „Nedovolí vám, abyste tlumočil naše názory, překážíme jim,” řekl mi jednou plukovník Alois Frank, „stejně jako jsme jim překáželi po Únoru, kdy nás ještě navíc zavírali.” Chvil, kdy toto strachuplné, zbabělé omezování pominulo se bohužel žádný z našich zpravodajců, z lidí, kteří pro republiku učinili tak mnoho a tak málo za to byli oceněni, nedožil.
Dejme teď jaksi dodatečně slovo alespoň jednomu z nich. Mnichov ani 15. březen 1939 nespadly, pane plukovníku, z nebe. Obě tyto pro nás tak bolestné události se dlouho připravovaly, zrály, vše v té předehře souviselo se vším. Který časový úsek bychom měli vzít za výchozí? Frank: „Začnu podzimem 1937. Tehdy jsme se od našich agentů dozvěděli, že při pobočce německé zpravodajské služby (abwehru) v Drážďanech vznikl nový referát, který měl za úkol zabývat se čistě československými záležitostmi. Jeho vedoucím se stal kapitán Dehmel a hlavními důvěrníky byli činitelé německé menšiny uvnitř naší republiky, kteří pak získávali další spolupracovníky. Kapitán Dehmel budoval svou zpravodajskou síť tak, aby splňovala všechny požadavky v případě německé mobilizace proti ČSR. Jeho lidé organizovali na našem území sabotážní skupiny ze sudetských Němců. Vyžadovali od lesníků německé národnosti, aby v pohraničí systematicky sledovali naše opevňovací práce. Později jsme získali i zprávu, že nejvyšší šéf německé vojenské špionáže admirál Canaris svolal na přelomu let 1937 a 1938 tajnou poradu do Drážďan, kde vydal instrukce pro podřízení abwehrstelle: zintenzívnit špionáž proti Československu, nešetřit penězi či lidmi a používat všech prostředků, třeba i vloupání a vražd, aby se opatřil materiál o československé armádě. Mohu s klidným svědomím říci, že naše obranná zpravodajská služba proti tomuto náporu velmi aktivně zasahovala. Čtvrtého března 1938 nám agent A-54 (Paul Thümmel) předal informaci, že Němci posílají na naše území krátkovlnné rádiové vysílačky, jimiž lze v případě potřeby navázat spojení s centrálou c Drážďanech. Vysílačky zabalili do krabic od margarínu, napsali na ně české adresy a dopravili je na německo-československé hranice, kde je převzala sudetoněmecká spojka a v některém větším pohraničním místě, kde to nebylo tolik nápadné, podala na poštovní úřad.
Dostali jsme od čtyřiapades átky skoro úplný seznam adresátů vysílaček a pokud se pamatuji, šlo jmenovitě o Prahu, Plzeň, Brno, Košice, Chomutov, Most, Litoměřice a České Budějovice. Držitelé vysílaček jsme pak po celou dobu sledovali a v kritické době před Mnichovem, kdy už hrozilo konkrétní nebezpečí záboru sudetského území, je naše bezpeč- nostní složky zatčením zneškodnily. Činnost vysílaček z Německa řídil důstojník wehrmachtu Brettschneider. A tahle akce nacistům prostě nevyšla.” Pašoval se k nám ve velkém množství i sabotážní a teroristick ý materiál? Frank: „Těsně u německo-československých hranic v Löbau a Pirně, a pochopitelně i na jiných místech, v první polovině roku 1938 zřizovali skladiště zbraní. Také třaskaviny pro sabotážní skupiny kapitána Dehmela byly připraveny. Výrobky v půlkilových konzervových plechovkách, označené českými nápisy „marmeláda´, „kompot”, „švestky”, „hrušky” a podobně. Tyto trhaviny se tajně přepravovaly do úkrytů vedoucích sabot ážních skupin v Liberci, Mimoni, Ústí nad Labem, Mostě, Kadani…
V té době byla v Německu cvičena také takzvaná Sudetská legie. Tvořili ji českoslovenští státní příslušníci německého původu, kteří byli jednak k této složce přímo povoláváni, přirozeně tajně, nebo za různých okolností utekli do Německa, aby třeba nemuseli sloužit v naší armádě. Tato jednotka freikorpsu měla na zvláštní rozkaz a v příhodnou dobu vpadnout na československé území, a to podle jednoho z rozkazů, který jsme zachytili, jmenovitě v prostorech Podmokly, Děčín, Bílina. Německá zpravodajská služba očekávala, že k tomuto vpádu Sudetské legie dojde asi 21. až 22. května 1938. Úkol: vyvolat paniku a před světovou veřejností pak hlásat, že tito ozbrojenci přišli ochraňovat své soukmenovce, kteří jsou Čechy utiskovány a vražděni.” Jak jsme na všechny tyto varovné skutečnosti reagovali: Nebylo přece možné jen s rukama v klíně přihlížet? Frank: „Náčelník hlavního štábu naší armády vyhlásil takzvanou velitelskou pohotovost, když předtím o situaci podrobně informoval vládu. Po bouřlivé diskusi kabinet rozhodl, že jako protiopatření bude 20. května 1938 vyhlášena částečná mobilizace a povolán jeden ročník záložníků. To se také stalo a 21. května ráno stála na hranicích „stráž obrany státu”. Československo dalo najevo, že je připraveno bojovat…”
Nakonec vše dopadlo jinak. Spolu s Mnichovem a počátkem takzvané druhé republiky nemohlo nedojít i ve vaší zpravodajské práci ke změnám. Je to tak? Frank: „Pod nátlakem Němců byli donuceni odstoupit náčelník hlavního štábu generál Krejčí, rovněž můj přímý šéf, přednosta 2. oddělení plukovník Hájek, byl zbaven funkce. Náš velmocenský soused si také na tehdejší pražské vládě vynutil závazek, že ustane jakákoli zpravodajská činnost proti Německu. Poslechli jsme jenom formálně, ve skutečnosti se vytvořila užší skupina důstojníků, v níž jsme byl i já, která zůstala věrna své práci. A měli jsme tímto směrem vybudovanou velmi dobrou agenturní síť, naši informátoři nám pomohli zjistit a odhadnout, jak se asi situace obklíčené republiky bude vyvíjet. Nenechávali jsme si své zprávy pro sebe. Beranova vláda byla od nás konspirativní cestou dobře informována. Už koncem roku 1938 jsme znali přesnou dislokaci sil wehrmachtu, nasazených podél našich hranic. Informacemi z několika různých pramenů jsme dokázali odhadnout a pojmenovat i základní Hitlerův strategický plán: obsadit zbytek Čech a Moravy a všestranně pomoci při odtržení Slovenska. Se souhrnem toho všeho jsme také seznámili naše kolegy – zpravodaje Anglie, Francie a Sovětského svazu.
Původně jsme se domnívali, že k německým akcím proti Československu dojde ještě do konce roku 1938. Generálové však Hitlerovi rozmluvili zimní operaci… Koncem února 1939 jsme získali zprávu, že v Německu byl utajeně vyhlášen takový stav bojové připravenosti, kterému jsme říkali napětí. Tedy vojenské přípravy k rozsáhlé akci, jednotky se přesunuly blíže k praporním hranicím, na kterých jsme stáli zcela odkryti.” V té době se, pokud vím, znovu ozval Paul Thümmel alias A-54. Muž, který působil v Canarisově abwehru a z dodnes ne zcela jasných důvodů, údajně finančních příčin, se dal k dispozici československé zpravodajské službě, přičemž není vylou- čeno, že v tom směru hrál roli o skrytý záměr některé ze složek německých tajných služeb. Frank: „Ozval se v tom období hned několikrát. Sedmého března 1939 jsme se od něho dozvěděli, že k obsazení zbytku republiky dojde buďto 14. nebo 15. března, o přesném datu prý führer dosud s konečnou platností nerozhodl. Téhož dne o tom zastupující náčelník hlavního štábu generál Fiala a zastupující šéf 2. oddělení plukovník Moravec informovali vládní kabinet. V předpokoji Kolovratského paláce je přijali Beran, ministr zahrani čí Chvalkovský, ministr obrany generál Syrový a ministr Havelka. V zásadě však byli Fiala i Moravec ústy do značné míry protiněmecky orientovaného Chvalkovského odmítnutí. Někte- ří ministři věřili více slovům Berlína než našim zprávám. Moravec mi o několik hodin později s pobouřením tlumočil, co prý jim Chvalkovský řekl: „Uklidněte se pánové! Žádnou paniku! Mám od našeho vyslance zprávu, že v Berlíně je naprostý klid a němečtí představitelé se chovají k našim diplomatickým zástupcům velmi korektně. Nemohu uvést žádný čin, který by v současné době zhoršoval německo-československý vztah.” Samozřejmě, řekl jsem si, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají…
My jsme ovšem ihned začali s protipřípravami, aby náš tajný zpravodajský materiál nepadl do rukou nepřítele. Nemohli jsme se ale po prvním neúspěchu vzdát a i nadále jsme naše vládní místa téměř hodinu od hodiny burcovali. A-54 nebyl přece naším jediným a výlučným zdrojem informací. Několikrát jsem zprávy osobně předával v Kolovratském paláci, mnohdy jsme přísně důvěrné informace posílali i v noci do bytu příslušným členům vlády. Sám jsem mluvil s Beranem, Chvalkovským i Syrovým, vše bylo bezvýsledné…” To už ovšem republice zbývalo jen několik málo dnů existence. Frank: „Desátého března přišel na 2. oddělení lístek od čtyřiapadesátky. Podstata alarmujících informací agenta A-54 – kromě podrobného plánu rozmístění německých jednotek – spočívala podle našich záznamů v těchto bodech: l V době od 12. do 14. března budou československými Němci uměle vyprovokovány demonstrace (zejména v Jihlavě a Brně), kde se ozvou požadavky po připojení k Říši. l Čtrnáctého března večer dojde na letištích v Ruzyni a ve Kbelích k vysazení německých parašutistických oddílů s cílem, aby tato letiště byla již 15. března v časných ranních hodinách pevně v rukou hitlerovské armády pro klidné přistávání dopravních letounů. l Města Plzeň a Ostrava budou obsazena 14. března večer, okupační jednotky armády i speciální policejní sbory s tímto pověřením jsou již připraveny. l Přichystány jsou již také diferencované zatýkací seznamy, mimo jiných i seznam důstojníků 2. oddělení MNO, kteří mají být v noci ze 14. a 15. března zatčeni, tajně odvezeni do Drážďan a odtud po krátkém výslechu dopraveni rovnou do Berlína.” Předpokládám, že v tomto seznamu bylo na jednom z prvních řádků i vaše jméno? Frank: „Ovšem. Doplnili jsme Thümmelovo sdělení dalšími poznatky, které jsme měli, a Fiala s Moravcem se opět vypravili do sídla vlády. Byl jsme tehdy také s jednou dodatkovou zprávou v Kolovratském paláci a cítil jsme, že jednotliví ministři postupně přestávají věřit Chvalkovskému ujišťování a začínají chápat dosah toho, co přijde. Hledalo se východisko ze strašné situace, v níž jsme se nacházeli. Našlo se v něčem, proti čemu jsme důrazně protestovali: musí být prý vše zamlčeno, aby nedošlo k nepokojům, národ bude, dojde-li k tomu, k čemu mělo dojít, postaven před hotovou věc. S tím nebylo možno souhlasit třeba i jen z vojenského hlediska. Leccos se přece i v této časové tísni dalo zachránit.
Mohlo odletět naše technicky i personálně vyspělé letectvo, které by sice bylo možná v některém z okolních států internováno, ale materiál by alespoň nepadl do rukou Němců. Mohly by se ničit muniční sklady a továrny, znehodnotit vojenská výzbroj a výstroj, skladiště oděvů mohla vyhořet. Nic z toho se nestalo, vojenský materiál mnohamiliónových hodnot spadl potom do rukou Hitlerovy armády, která jej v pozd ější době použila pro vyzbrojení vlastních útvarů.” Jaké kroky jste mohli v tomto krátkém časovém úseku učinit vy – zpravodajci? Frank: „Především jsme znovu informovali spřátelené zpravodajské služby: Francouze, Sověty a především Brity. První reakce přišla pak 13. března právě od Angličanů. Major Gibson navštívil plukovníka Moravce a tlumočil mu nabídku svých londýnských šéfů, se kterými byl v neustálém rádiovém spojení, k našemu odletu do zahraničí. Moravec pochopitelně věděl, že máme být zatčeni a uměl si také představit tragické následky toho, kdyby se Němcům dostaly do rukou naše tajné materiály – anebo kdyby některý z nás při mučení promluvil. A kdybychom všechny písemnosti bez výjimek zničili, znamenalo by to konec naší dlouholeté protiněmecké práce, zmar všech jejích okamžitých a hlavně potenciálních výsledk ů. Plukovník Moravec tedy Gibsonovu nabídku přijal. Zbývalo nám přibližně čtyřiadvacet hodin. Náš zpravodajský archivní materiál jsme třídili již od 7. března. Dokumenty, které neměly další upotřebitelnost, jsme pálili na hlavním štábu v kotlích ústředního topení, později i rovnou na betonovém dvoře. Zprávy ještě živé, evidenční listy našich agentů a další nepostradatelné složky, jsme balili do beden. S Angličany bylo domluveno, že bedny uchovají na jejich zastupitelstv í a později za námi spolehlivou cestou odešlou. Brzy už neobsahovaly naše trezory nic, co by mohlo Němcům usnadnit pátrání po agentech, kteří pracovali v náš prospěch. Byl jsem pak v té době – mimo jiné – pověřen odvozem zpravodajského materiálu do konspirační vily v Praze-Podbabě.
Bedny jsme nakládali na dvoře hlavního štábu v Dejvicích, vyjížděli odtud zadním vchodem. V Podbabě zajížděli až do garáže, bedny složili a vrátili se pro další. Z Podbaby si Angli čané svým vlastním diplomatickým osobním vozem odváželi vše na velvyslanectví. Do celé operace byl zasvěcen jen nepatrný počet lidí.” To už jste od plukovníka Moravce věděli, že v nejbližší době poletíte do Anglie? Frank: „Svěřil se nám s tím, což je pochopitelné, až na poslední chvíli. Mne si zavolal 14. března dopoledne a řekl mi ,Víte, Franku, jaká je situace. Ptám se Vás, zda chcete dobrovolně a ještě dnes odletět do zahraničí a tam dál zpravodajsky pracovat proti nacistickému Německu? V budoucnu se spolu s Brity pokusíme i o evakuaci našich rodin. Máte minutu na rozmyšlenou.” Odpověděl jsem bez zaváhání: Ano, souhlasím s touto cestou.” Upozornil mne, že náš odlet musí být absolutně utajen už proto, že poletíme přes Německo. ,Domy, kde bydlíme”, řekl , jsou již podle hlášení našeho obranného zpravodajství vesměs střeženy německými agenty. Jediný objekt, který snad není dosud hlídán, je váš byt na Uralském náměstí, protože jste se nedávno stěhoval z ulice Na Plavě. Máte teď volnější pohyb a proto vám uložím zvláštní a velmi důležitý úkol. Ve 13.00 hodin odjedete vaším vozem do Ruzyně a budete čekat na letadlo holandské společnosti KLM. Bude to letoun na normální lince Bukurešť-Amsterodam. Mezipřistání v Praze oficiálně nemá, ale Angličané tajně vyjednali změnu trasy. S pilotem nebo Gibsonem zmocněnou osobou projednáte podrobnosti odletu a zavoláte mne na hlavní štáb přímou linkou. Budeme tu čekat.” Vše bylo jasné. Zatelefonoval jsem pak manželce a poprosil ji, aby mi přepravila kufřík s nočním prádlem a cestovními drobnostmi – že odpoledne jedu do Bratislavy. Trochu se divila, ale byla už za ta léta zvyklá nic nenamítat.”
Holandské letadlo přiletělo přesně? Frank: „Kdepak. Ještě v 15.00 hodin se u mne v Ruzyni nikdo nehlásil. Byl jsem krajně netrpělivý. Uvědomte si pros ím, že v té chvíli nám už zbývalo velmi málo času. Historie se tehdy promítala doslova do hodin a minut. V poledne toho dne se odtrhlo Slovensko a v Bratislavě vznikl Slovenský štát, německé letecké síly byly už jistě připraveny na svých letištích ke startu… Konečně v 15.30 jsem uviděl vejít do haly menšího muže, zpravodajským instinktem jsem vycítil, že to by mohl být ten, na koho čekám. Když mne míjel, řekl tiše anglicky: ,Major Frank?´ Kývl jsme. Oznámil mi, že letoun před okamžikem přistál a právě tankuje. Za deset minut ke mně přistoupil člověk v uniformě zaměstnance KLM a řekl mi německy: ,Vše připraveno, ať pánové laskavě přijedou… Běžel jsem do telefonní budky a volal Moravce. Deset mužů ve třech vozech vyjelo vzápětí zadním vchodem z budovy hlavn ího štábu a složitými oklikami, třemi různými směry, dorazilo do Ruzyně. Dali nám razítka do našich pasů a v 17.30 hodin se letoun odlepil od rozjezdové plochy. Poslední pohledy na Prahu, pilot nabral kurz Krušné hory-Erfurt. Českon ěmeckou pomnichovskou hranici jsme přelétli ve výšce 3 000 metrů, za Krušnými horami nás uvítala sněhová vánice, která se stále stupňovala a východně do Erfurtu se změnila ve sněhovou bouři.” Němci váš letoun rádiově nezachytili? Frank: „Už nad Erfurtem našeho pilota volaly pozemní stanice a dotazovaly se na státní poznávací značku. Neodpov ěděl a zhasl vnější osvětlení. Letěli jsme takto napříč téměř celým Německem, v prudké bouři, letadlo se propadalo, smý- kalo ze strany na stranu. Volala další německá letiště, světlomety ze země se pokoušely prorazit sněhovou clonu a letadlo osvítit – marně. V oblasti Porúří se vánice změnila v déšť, o něco později k nám přišel pilot a s ulehčením řekl: ,Pánové, připoutejte se, za krátkou chvíli překročíme německo-holandskou hranici a budeme sestupovat.” Přistáli jsme v Rotterdamu, po hodině čekání znovu odstartovali a přes moře zamířili na západ. Kolem 22. hodiny jsme pod sebou uviděli zář osvětleného Londýna a croydonské centrální letiště.” V té chvíli… Frank: „V těch okamžicích už hranice republiky na několika místech překročily vojenské jednotky okupantů. Republiku, kterou jsme milovali, čekala nelehká doba. Pro nás osobně, pro jedenáct vojenských zpravodajců z Československa, začínala šestiletá etapa protiněmecké výzvědné práce. Tak, jak nám to druhého dne, 15. března, řekl z očí do očí a s úsměvem, který byl typicky jeho, vyslanec Jan Masaryk: ,Mládenci, dnes startujeme druhý odboj!” Nemýlil se.
