Poslední století končícího milénia poznamenaly životní osudy světových politiků, z nichž celá řada se svým způsobem přičinila o jeho dramatický průběh. Žádné z předcházejících století se nemůže pochlubit tolika jedinci usilujícími o světovou nadvládu. Nikdy předtím nestál svět před sebezničením, a počet obětí z útrap dvou světových válek spolu s dalším vzájemným vyvražďováním pro politickou, náboženskou či rasovou nesnášenlivost přesáhl počet zabitých ve všech válkách do počátku tohoto tisíciletí. Bylo to století, kdy člověk vynalezl sebezničující sílu v podobě atomové bomby, přistál na Měsíci a zanechává Zemi na prahu ekologické katastrofy.
Počátek století je ovlivněn učením německého filozofa Friedricha Nietzscheho (1844-1900), jednoho ze zakladatelů existenciální filozofie. Ten odmítá křesťanskou etiku i socialismus jako morálku otroků. Ve svém díle “Tak pravil Zarathustra” hovoří o zrození nadčlověka, jenž díky své duševní a morální převaze není závislý na měšťanských normách. Pozůstatky jeho učení se dají vystopovat přímo či nepřímo v jednání a činech téměř u všech protagonistů světové politiky.
KRVAVÝ KRISTUS NOVOVĚKU
Prvním občanům tohoto století bylo čtrnáct, když začala první světová válka. Na jejím konci v roce 1917 vynesl výstřel z křižníku Aurora na politické kolbiště první velkou osobnost – Vladimíra Iljiče Lenina (1870-1924). Vůdce ruského proletariátu nastolil vládu bolševiků a stal se předsedou Rady lidových komisařů. Mnozí ho nazývali “Kristem novověku”, ale stal se zakladatelem “Říše zla”. Pod rouškou diktatury proletariátu začaly represe všeho druhu končící příkazem k vyvraždění carské rodiny. Z dosažené moci se však neradoval dlouho. V dubnu 1922 se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Ruska (bolševiků) Stalin, a Lenin odešel do ústraní, kde opuštěn, neschopen pohybu i řeči v lednu 1924 zemřel.
Jeho pokračovatelem se stal bývalý dobrodruh a údajný spolupracovník “ochranky” (carské bezpečnosti) Josip Vissarionovič Stalin (1878-1953). Jen národy Sovětského svazu jsou schopny změřit hloubku utrpení, které musely prožít za jeho vlády. Hladomor, nesmyslné popravy, gulagy (koncentráky), ale i vítězství ve druhé světové válce. Stalin byl despota obávající se o svůj život, do posledního vydechnutí připravoval likvidaci svých protivníků.
VELKÝ KORMIDELNÍK, VELKÝ POŽITKÁŘ
Dalším velkým uchvatitelem moci byl v Číně Mao Ce-tung (1893-1976). Pocházel z bohaté rolnické rodiny a proti vůli otce vystudoval učitelský ústav. Pracoval však jako knihovník v Pekingu, kde se seznámil s marxismem. V roce 1921 se stal zakladatelem Komunistické strany Číny. V roce 1927 poznal, že v ekonomicky zaostalé Číně je možné dojít k revoluční přeměně aktivizováním rolníků. Nástup k moci zahájil legendárním “Dlouhým pochodem” v roce 1934. Expedice v délce 12 000 km trvala rok a v jejím průběhu byla vytvořena revoluční správa a rozdělena půda velkostatkářů. Na vrcholu moci se ocitl 1. 10. 1949 vyhlášením Čínské lidové republiky. Byl tím ukončen letitý spor s generálem Čankajškem, trvající od roku 1927, kdy Čankajšek nechal vyvraždit tisíce komunistů a vytvořil vládu Kuomintangu.
Tím končí pozitivní role Mao Ce-tunga a “velký kormidelník”, jak byl nazýván, se stal neomezeným a krutým vládcem komunistické “Říše středu”. Přes jeho velkou snahu se dostal režim do potíží a Mao po deseti letech vyhlásil politiku “Tří rudých knížek”: výstavbu socialismu, velký skok vpřed a zakládání lidových komun. V roce 1963 se začal vyostřovat spor mezi Pekingem a Moskvou o upřesnění hranice na řekách Amur a Ussuri. Oboustranné konflikty na hranicích hrozily v roce 1969 vyvrcholit válečným střetnutím mezi dvěma socialistickými státy. Snad největší škody a utrpení přinesla kulturní revoluce, jejímž cílem bylo od roku 1966 vytvoření “nových” lidí oddaných straně. Začaly teroristické akce Rudých gard, polovojenských skupin převážně z řad studentů a středoškoláků, zaměřené proti privilegiím horních vrstev společnosti a vlivu Západu.
Sám o sobě byl Mao krutý člověk a velký požitkář, jehož život byl často v rozporu s tím, co hlásal. Po jeho smrti bylo období kulturní revoluce odsouzeno a její představitelé, mezi nimiž byla i žena Mao Ce-tunga, dostali v procesu proti “gangu čtyř” vysoké tresty vězení.
TEN, JEHOŽ DUŠE BYLA VELKÁ
Nenápadný indický právník Móhandás Karamčand Gándhí (1869-1948), zvaný Mahátma (“jehož duše je velká”), se zapsal do světových dějin svou teorií nenásilného politického boje. V roce 1913 překročil se svými přívrženci zakázanou hranici do Transvaalu, aby tam protestoval proti politice apartheidu Jihoafrické republiky. V praxi to znamenalo občanskou neposlušnost, protivení se úřadům bez použití jakéhokoliv násilí. Tento úmyslný, leč nenásilný odpor se stal základem politiky strany Indický národní kongres, kterou Gándhí založil. Jeho autorita byla obrovská. Podařilo se mu prosadit nezávislost Indie na Velké Británii (1947), ale nepodařilo se mu udržet jednotný indický stát. Vedle hinduistického státu Indie vznikl muslimský stát Pákistán. Při cestě na modlitební shromáždění v Dillí ho 30. ledna 1948 zastřelil hinduistický fanatik, pětatřicetiletý novinář Náthuram Godse.
ČLOVĚK, NEBO ĎÁBEL?
Snad nikoho neovlivnil Nietzsche svou teorií o “morálce pánů” víc než Adolfa Hitlera (1889-1945?). Stala se pro něho a později pro celé nacistické hnutí vzorem hledání smyslu života v existenci silného jedince, jemuž je vše dovoleno. Je až s podivem, jak na první pohled bezvýznamný človíček, který se do svých 25 let potuloval bez cíle Vídní, dokázal uskutečňovat své vize, nastíněné v “bibli pomsty” Mein Kampf (1925). Mnozí ho považovali za šílence. Ale mohl by šílenec přivést mnohé o soudnost a vyvolat v nich laviny citů až po extázi? A zároveň v nich probudit ty nejodpornější zvířecí pudy, vystupňované do chorobné nepříčetnosti?
Je známo, že Hitler věřil na horoskopy a stýkal se s lidmi zabývajícími se černou magií. Robert Payne v knize “Adolf Hitler” píše: “Hitlerova cesta k absolutní moci je jedna z těch událostí, které nelze objasnit racionálním způsobem.” Není jistě bez zajímavosti fakt, že na Hitlera bylo spácháno 42 pokusů o atentát, ale on vždy jako zázrakem vyvázl. Generál Guderian zcela vážně pochyboval, zda vůdce vůbec pochází z této planety. Hitler byl člověk, který jako první v dějinách lidské společnosti přišel s principem totálního zla.
Otazník za rokem Hitlerovy smrti je zcela na místě. Neexistuje totiž žádný důkaz, který by nezvratně potvrdil, že Hitler spolu s Evou Braunovou spáchal 30. dubna 1945 sebevraždu v bunkru říšského kancléřství. Ani Stalin nevěřil, že tomu tak bylo, jak uvádí britský historik A. Bullock v souběžném životopise dvou největších diktátorů s odkazem na svědectví Hary Hopkinse, zvláštního velvyslance USA v Moskvě. Tomu se Stalin zmínil, že mu historka o Hitlerově smrti připadá pochybná. Také maršál Žukov, který se nebál říkat pravdu Stalinovi, na tiskové konferenci v květnu 1945 prohlásil, že se nenašla žádná mrtvola, která by se dala identifikovat jako Hitlerova. Nejpodstatnější však byl jeho dovětek: “Možná, že v poslední chvíli unikl letadlem.” Nikdo nikdy neviděl tvář mrtvého Hitlera. Vítězové napsali dějiny podle svého scénáře. Mlčení prospělo všem.
MACHIAVELLI DVACÁTÉHO STOLETÍ
Jedním z mála politiků, kteří od samého začátku stáli jak proti Stalinovi, tak i proti Hitlerovi, byl Winston Churchill (1874-1965), spisovatel, malíř, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1953) a dvakrát ministerský předseda. V letech 1940-1945 zastával vedle postu premiéra i funkci ministra obrany a ležela na něm veškerá tíže střetu s Hitlerovým Německem. Zúčastnil se všech konferencí o poválečném uspořádání Evropy, na nichž se marně pokoušel zabránit Stalinovým snahám získat vliv ve východní a střední Evropě. Je také autorem termínu “železná opona” pro poválečné rozdělení Evropy na bloky, jež bylo jedním z důsledků jaltské konference (únor 1945). Považoval to za velkou chybu Západu stejně jako to, že bylo umožněno Stalinovi vzpamatovat se z důsledků německého tažení do Ruska. Byl dokonce ochoten uskutečnit nukleární útok proti SSSR.
Pro svou velkou ambicióznost a sobectví měl hodně nepřátel. Mnozí ho nazývali Machiavellim dvacátého století. Svou politickou kariéru ukončil ve věku 80 let ve funkci premiéra (1955). Královnou nabídnutý titul vévody odmítl a do své smrti byl už jen bezmocným invalidou podléhajícím depresím.
 Třicátý druhý prezident USA Franklin D. Roosevelt se svou ženou a dcerou – 1932. |
Neméně důležitou osobností protihitlerovské koalice byl Franklin Delano Roosevelt (1882-1945). Patří k nejvýznamnějším, a zároveň i nejspornějším osobnostem americké meziválečné politické scény. Oblibu veřejnosti si zajistil jako guvernér státu New York (1928-1930), když svým programem New Deal (nový úděl) dokázal překonat důsledky světové hospodářské krize. V roce 1921 onemocněl dětskou obrnou a s přibývajícími lety trpěl pokročilou paralýzou. Přesto vedl čilý společenský život a vynikal velkou pracovitostí. Někteří historikové považují jeho onemocnění za příčinu povolnosti vůči Stalinovi, zejména na konferenci v Teheránu (1943) a na Jaltě (únor 1945). Daleko pravděpodobnější je však skutečnost, že Roosevelt považoval Stalina za spojence a nesprávně odhadl jeho skutečné záměry. Potvrzuje to Atlantická charta (1941), kterou vyhlásil spolu s Churchillem a v níž jsou definovány válečné cíle a směry poválečné politiky. Ve své zahraniční politice musel čelit počátečnímu izolacionismu a pacifistickým náladám, které v Americe panovaly v otázce vojenské angažovanosti v Evropě. Po napadení Pearl Harboru (prosinec 1941) vyhlásil Japonsku válku.
Za jeho vlády byla také dokončena výroba atomové bomby. Nejstrašnější zbraň lidstva byla poprvé svržena 6. srpna 1945 na japonské město Hirošima, což přimělo císaře Hirohita ke kapitulaci a k definitivnímu ukončení druhé světové války. Příkaz ke svržení však vydal už Rooseveltův nástupce Harry Truman.
POČÁTEK ROZDĚLENÍ SVĚTA
Poválečná léta se vedle rozdělení Evropy “železnou oponou” vyznačovala vznikem nových států. Patří k nim především Izrael a Spolková republika Německo. U jejich zrodu stáli Ben Gurion (1886-1973) a Konrad Adenauer (1876-1967). Oba sehráli na politické šachovnici Evropy významnou úlohu. V roce 1947 bylo v Paříži schváleno přijetí Marshallova plánu, nazvaného podle ministra zahraničí USA George Catletta Marshalla. Plán si kladl za cíl hospodářsky a politicky pozvednout Německo a Evropu na úroveň výkonného obchodního partnera a odbytiště pro americké výrobky. Pařížské konference se zúčastnilo i Československo, ale na přímý zákrok Stalina muselo od přijetí ustoupit.
Ve válkou zničeném Německu se začal prosazovat sedmdesátiletý právník a starosta Kolína nad Rýnem Konrad Adenauer. Když byl pro údajnou nekompetentnost britským představitelem okupační správy zbaven funkce starosty, věnoval veškeré své úsilí vzniku svrchovaného německého státu. Podílel se na založení Křesťansko-demokratické unie (CDU) a po vítězných volbách v září 1949 se stal prvním kancléřem nově vzniklé Německé spolkové republiky. Říkalo se mu “šedá eminence” evropské politiky a k jeho úspěchům patří dosažení svrchovanosti (1955) pro SRN a narovnání vztahů s Francií, když s de Gaullem uzavřel tzv. elysejskou smlouvu (1963), v níž byly novým způsobem uspořádány vztahy mezi oběma zeměmi.
Po skončení války začalo stěhování Židů do Palestiny v naději na zřízení samostatného židovského státu. V čele tohoto snažení stál původně právník David Ben Gurion. Koncem září 1947 rozhodlo Valné shromáždění OSN o rozdělení britského mandantního území Palestiny na arabský a židovský stát. Po odchodu posledních britských jednotek (květen 1948) vyhlásila židovská Národní rada založení židovského státu. Po volbách do Knessetu (parlamentu) se stal Ben Gurion ministerským předsedou. Hned druhý den se rozpoutaly boje mezi Araby a Izraelci, a celá oblast se stala permanentním ohniskem nepokojů.
MUSLIMSKÝ CHE GUEVARA
Od samého počátku stál v čele protiizraelského hnutí odporu “muslimský Che Guevara” Jásir Arafat (1929). Tento muž s nasládlým hlasem začal již od dětských let, ještě před uznáním státu Izrael, bojovat v palestinské milici Al Džihád-Mukkadas za práva arabských měst a vesnic. Po konečném rozhodnutí o rozdělení palestinského území se stal jako představitel palestinských studentů veřejným zastáncem teroristických akcí. V roce 1956 se jako expert na sabotáže účastnil v egyptské armádě bojů o Port Said a Abú Kábir proti anglo-francouzsko-izraelským jednotkám. Stál u zrodu teroristické organizace Al-Fatáh (1958), která se stala jádrem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jejímž čelným představitelem se Arafat stal v roce 1967. Své úsilí korunoval v listopadu 1988, když v Alžíru vyhlásil nezávislý palestinský stát na území okupovaném Izraelem. Pod mezinárodním tlakem byl však nucen nepřímo uznat právo izraelského státu na existenci a vzdal se práva ozbrojeného odporu, což považují radikálové v OOP za zradu. I když je Arafatovo postavení oslabeno, je stále zárukou konstruktivního řešení vztahů na Blízkém východě.
NEJSTARŠÍ DIKTÁTOR
Útokem na kasárna Moncada v červenci 1953 se na politické scéně objevil dnes nejstarší světový vůdce – tehdy sedmadvacetiletý právník Fidel Castro (1927). Ačkoli útok vedený v duchu “revolučního romantismu” neuspěl a Castro byl odsouzen k patnácti letům vězení, na přímluvu papeže Pia XII. opustil vězeňskou celu už v polovině května 1955. Předtím se mu podařilo z vězení poslat redakcím “Manifest k národu”, jehož hlavní myšlenkou bylo “posilovat cestu k nové revoluci”.
Pokud chtěl Castro svrhnout diktátora Batistu, musel se spojit i s komunisty. A tak potomek velkostatkáře přijal postupně ideje marxismu-leninismu, protože si brzy uvědomil, že to je jediná možnost, jak získat neomezenou moc. Po Batistově útěku (1959) se mezi ostatními vzbouřenci rychle prosadil díky tvrdým a rychlým opatřením, a tak se s bezvýhradnou podporou nejchudších vrstev obyvatelstva v Kristových letech stal ministerským předsedou s čákou diktátora nového typu. Avšak jeho radikální sociální utopie vzbudila nedůvěru USA. Ta vyústila v nezdařený pokus kubánských “contras” o výsadek v Zátoce sviní s cílem svrhnout Castrův režim (1961). Vítězství v Zátoce sviní tak vytvořilo na Kubě podmínky pro dotvoření totalitního modelu politického systému sovětského typu. Havana se stala účinným nástrojem sovětské politiky ve třetím světě. Je až nepochopitelné, že tento milovník a znalec dobré literatury (osobní přítel spisovatele Márqueze) byl ochoten riskovat nukleární konflikt, když v roce 1962 připustil rozmístění sovětských balistických střel na Kubě.
SVĚT NA PRAHU SEBEZNIČENÍ
Iniciátorem této provokace byl sovětský premiér Nikita Chruščov (1894-1971). Tento rytíř smutné postavy světové politiky se proslavil především odhalením Stalinova “kultu osobnosti” na XX. sjezdu KSSS (1956). Zasadil se také o ukončení “studené války”, když při rozhovorech s prezidentem Dwightem Eisenhowerem v Camp Davidu (1959) nastínil mírovou koexistenci států s rozdílným společenským zřízením. Předtím však krvavě potlačil povstání v Maďarsku (4. 11. 1956). Od roku 1958, kdy ve svých rukou soustředil veškerou moc (první tajemník KSSS a předseda rady ministrů), začal se projevovat jako “socialistický utopista”. Jeho snaha dostihnout, a předstihnout USA spoléháním na rozvoj těžkého průmyslu a zúrodňování celin (neobdělaná půda na východě SSSR, osazovaná kukuřicí) zkrachovala. A když i jeho zahraniční politika utrpěla porážku právě při pokusu o umístění raket na Kubě (KOKTEJL 12/96 str. 20), byl Brežněvem zbaven všech funkcí (1964) a dožil prakticky v domácím vězení.
Velký podíl na zabránění světovému nukleárnímu konfliktu měl americký prezident John Fitzgerald Kennedy (1917-1963), který při jednáních s Chruščovem projevil maximální obezřetnost a diplomatickou vyzrálost. Obojí vynikne s přihlédnutím ke Castrově snaze přimět Chruščova k neústupnosti. Kennedy se zavázal nenapadnout Kubu a součástí nezveřejněné dohody bylo i postupné stažení amerických raket Jupiter z Turecka. O tom, jak blízko zničující válce stál tehdy svět, svědčí závěr Chruščovova dopisu Kennedymu z 26. 10. 1962: “Pokud tedy neexistuje snaha utahovat onen uzel, a odsoudit tak svět ke katastrofě termonukleární války, pak nechme odpočívat síly, jež tahají za konce lana, ale přijměme opatření k rozvázání onoho uzlu.” Chruščov ve svých pamětech přiznal, že kdyby Američané začali s útokem proti Kubě, nemohli by Sověti zaútočit odpovídajícím způsobem na Spojené státy, a byli by nuceni zahájit válku v Evropě.
Proslýchá se, že právě Kennedyho obezřetný postoj ke Kubě byl jednou z příčin, proč na něho byl v Dallasu spáchán atentát, jemuž podlehl (22. 11. 1963). Také jeho cíle v sociální a hospodářské politice, vyjádřené heslem “boje proti bídě”, se nesetkaly v některých kruzích s nadšením a přispěly k uskutečnění atentátu. Pro široké vrstvy Američanů však byl nadějí v dosavadní politické šedi.
Do galerie mužů, kteří sehráli významnou roli na politické scéně posledního století, lze zařadit Michaila Gorbačova (1931), jenž spolu s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem (1911) uzavřel dohodu o likvidaci jaderných raket středního doletu (1987), a po 69 letech existence se jako poslední představitel podílel na zániku Sovětského svazu. To nechť však zhodnotí budoucí historikové.
