NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA
JANA PATKOVÁ
Na svatou Helenu dopravil škuner roku 1815 Napoleona a bylo to na doživotí. Na jinou Svatou Helenu dopravily dějinné vory jen o málo let později české osadníky. Za to, že se dali zvábit vidinou vlastního pole či snadnějšího živobytí, měli do konce svých dnů bojovat s nedostatkem vody. Tahle Svatá Helena leží v rumunském Banátě, na samé hranici se Srbskem, na náhorní plošině nad korytem Dunaje.
Je poměrně mladá, hrdá a uzavřená. Není na první pohled přitažlivá, ale je stvořená k lásce na celý život. Má ráda modrou a bílou, protože to jsou jasné, otevřené a upřímné barvy. Helenští to neměli na doživotí, mají to na celé generace.
HELENA JE HRDÁ na to, co dokázala, na to, že vůbec žije. Oblast je to krasová, odhadujeme, že půda tu musí být samý šutr a velmi mělká. „Někde je i hlubší,” s nezdolným optimismem nemátá Lojza. Na Heleně se narodil, pak žil nějaký čas v Moldavě, kde si našel svoji Andu. „Odešli jsme z města zpátky k našim, bylo to pro nás všechno drahé. Máme se líp než dole, chtěl bych jenom přistavět ještě jednu místnost…” naráží Lojza na to, že s manželkou a dvěmi dětmi žije v jedné místnosti. V tom pokojíčku jsou dvě postele, kamna, stůl a televize. Ta je puštěná čtyřiadvacet hodin denně a kdo má chvilku času, věnuje ho jí. S neskrývanou radostí vzpomíná babička na dobu, kdy běžel seriál Arabela. Léto rovná se práce na poli. Spí se tři čtyři hodinky denně, ovšem pokud nejde v televizi oblíbený program, to se pak třeba nespí vůbec. Šestičlenná rodina je téměř soběstačná, krávy, prasata, slepice a králíci jsou až do své smrti jejími váženými členy. Salabovic si na svém poli vypěstují své obilí, to si sami semelou, sami si z mouky upečou chleba a také si ho sami sní. Z toho chleba pak čerpají víru v sebe sama, proto se na údolní Rumuny koukají tak trochu svrchu.
HELENA JE TVRDÁ ke všem svým. Třikrát denně vyjíždí duba – něco mezi náklaďákem a autobusem – s helenskými muži dolů. Ženy zůstávají doma a předčasně stárnou. Zachumlané v nezbytném šátku, těžko rozeznáte dvacetiletou nevěstu od padesátileté babičky. Tu ovšem odhadujete nejméně na sedmdes át. Chci vidět helenský kroj a babička Salabovic nedá jinak, než že si ho musím zkusit. A tak mě balí do nekonečného počtu sukní, spodniček a zástěr, až mi konečně přidá dobr ých dvacet kilogramů. Štíhlost s tu nenosí: „Když je nějaký děvče tak hubený jako ty,” usmívám se, to už mi skutečně dlouho nikdo neřekl, „musí si sukně pořádně zřasit, aby to aspoň trochu vypadalo, že má velké boky. Jinak by si jí nikdo nenamlouval. ” U Salabovic rodiny je nepoměr dost markantní, děda i Lojza jsou šlachovití, hubení, proti svým manželkám hotové sušinky. Po Silvestru už chápu výhody takového stavu věcí: dědeček se vrací po ranní bohoslužbě celý našišato, nohy i jazyk se mu pletou. Aby alkoholickými výpary nezamořil kuchyň, přehodí si ho babička přes rameno a odnáší ho do pokoje mladých. Helenští pálí hodně dobré slivovice, ale pijí s mírou. Opice si nemohou dovolit, protože krávy – nebo cokoli jiného – za ně nikdo nepodojí. Čestnou výjimkou jsou svátky a zabíjačky, kdy se podává zrádná hořká kořalka. Lojzův bratranec zabíjí a my se cestou ptáme, zda přijde řezník. „Všichni jsme řezníci,” nechápavě se řechtá Lojza a my pak s hrůzou sledujeme počínání pětičlenné „řeznické” party. Neboh ému prasátku pižlají krční tepnu dobrých pět minut, povzbuzováni radami a připomínkami svých žen. Vegetariánům z naší party vstávají hrůzou vlasy na hlavě a Lojza udiveně kroutí hlavou: „Když to Pánbůh dopustil…”
HELENSKÁ VÍRA v Boha je věcí stejně samozřejmou, jako její češství. Každé jídlo začíná dlouhou modlitbou, jindy tolerantní otec Lojza rozdává pohlavky malému Dolfimu pokaždé, když se na svou modlitbičku nesoust ředí. Ve vesnici je katolický a baptistický kostel, ani jeden si na návštěvnost nemůže stěžovat. O Svatoštěpánské mši pan kazatel hřímá do přeplněných kostelních lavic: „Zvláště vás, hříšné, bych chtěl na tomto místě vídat,častěji, nejen o velkých svátcích!” My se usmíváme a ti, kter ých se to týká, provinile sklánějí hlavy. Vesnický chorál necvi čených hlasů začíná zpívat známé české koledy, zpěv je ale nezvykle táhlý a se smutnými „kudrlinkami” při přechodu z vysokých do nízkých tónů. Děti pláčou, padají jim bonbóny, samy padají svým matkám z klína a ty jsou při zpěvu nebývale krásné. Pak kostel zaplní helenští mrtví – donekonečna předříkávaná jejich jména spolu s modlitbou jim mají zajistit klidné odpočinutí daleko od původní vlasti. Mše k našemu překvapení nekončí svatým přijímáním a teprve později se dozvídáme, že pan farář nebyl žádný farář, ale modlič, který prošel spe ciálním kursem a teď může za skakovat za skutečného kněze, který svou obrovskou farnost nikdy nestíhá obejít. Josef Pek je oním modličem, stejně jako místním kronikářem, samozvaným předsedou a vůbec osobou číslo jedna. Když chcete něco vědět, běžte za ním, bylo nám řečeno, takže ho jdeme vyzpovídat, jakže to bylo se slavnými helenskými pohřby. „Byl takový zvyk na Heleně, že kdo nesl rakev s nebožtíkem, dostal od pozůstalých při této příležitosti šátek. Jenže pak se chtěl každý chytit rakve aspoň chvilku, aby ten šátek dostal a příbuzní měli moc velkou spotřebu šátků. Tak se to odbouralo a rakev povinně veze kravský potah.” Jak hezké, jak české!
ZAPADLÍ VLASTENCI hluboko v rumunském okolí to mají čím dál těžší. Občas si některý český synek přivede jako nevěstu rumunskou cérečku a jejich děti už jsou s češtinou na štíru. To je i případ Lojzových dětí, Bětky a Dolfiho. „strmečku stveej, ovoce dvej, umyj se, ustrj se, je Štědrej den…,” s námahou slabikuje jedinou českou větu, kterou zná, pětiletý Dolfi. Jejich rumunská matka česky rozumí, mluvit však odmítá. A tak všechno visí na babičce, která neúnavně vypr ví jednu českou pohádku za druhou. Do čtvrté třídy sice na Heleně probíhá vyučování v češtině, celé další vzdělání se ale děje v rumunštině, pokud se vůbec děje. Nejsou české knihy, čeští učitelé jsou přímo nedostatkoví. A vůbec nejvíc teď pravověrné Čechy štvou Rumuni z Pescari, vesnice při Dunaji. Pescarský mužský dorost je totiž nejdrzejší a díky kšeftov ání s naftou nejbohatší v celém okolí. Každý večer přijíždějí na Helenu údolní adolescenti v terénních vozech značky Dacia, plaší poklidné obyvatele a jejich krávy a koně zuřivým troubením a co je nejhorší, odvážejí si česká děvčata. Někdy k chvilkovému pobavení, jindy do svých nových domů natrvalo. Zatímco doposud bylo pro obyvatele všech českých vesnic v Banátě hlavním kritériem při výběru partnera jeho češství, nyní národnostní hrdost lehce přehluší cinkot německých marek. A jak se zdá, ani přísní helenští otcov é nemají se svými zákazy šanci. Odjíždíme z Heleny se smíšenými pocity. S Andou jsme se pokoušeli příst, abychom nakonec zničili jak vlastní prsty, tak ovčí vlnu, jejich děti jsme nadchli tužkou, papírem a kouzly, které s tím lze předvádět. Dýchly na nás nikdy nepoznané časy babičky paní Němcové, jenomže my tu byli na prázdninách a oni tu žijí. A nestěžují si. Kdo chce ochutnat čerstvě nadojené mléko nebo pocit volného plynutí času, nechť se za krajany na Svatou Helenu vydá, ale kdo tu chce žít natrvalo, ať si to důkladně rozmyslí. Protože umět se o sebe dokonale postarat, to už pro našince není žádná legrace. I když jsme také Češi.
