Monetovy obrazy leknínů a jezírka s můstkem porostlým vistárií patří k nejproslulejším dílům francouzského impresionismu. Inspirovala je zahrada, kterou vytvořil sám malíř, často nazývaný “Mistr z Giverny”, jehož nadšení pro zahradu a květiny si v ničem nezadalo s jeho vášní pro malování. Ne nadarmo se jednou přiznal, že za to, že se stal malířem, vděčí vlastně květinám. Claude Monet svou zahradu vytvořil, aby ji mohl malovat. Ten, kdo zahradu navštíví, se ocitá v impresionistickém světě barev a hry světla a stínů – zkrátka v Monetově obrazu.
KVĚTINOVÝ LES
Správa Monetova muzea v Giverny návštěvníkům doporučuje, aby pokud možno nepřijížděli o sobotách a nedělích, zvláště pak v květnu a červnu, kdy se před zahradou tvoří dlouhé fronty. Náhoda tomu chtěla, že jsme – nic netušíce – do Giverny dorazili za slunného nedělního květnového odpoledne. Pohled na štrúdl turistů před vchodem nás zaskočil. Sotva jsme však vstoupili do zahrady, davy záhadně zmizely. Tento efekt způsobuje Monetovo architektonické řešení. Zahrada je rozčleněna do pravoúhlých uliček propojených pergolami. Rostliny na záhonech i na pergolách rostou do neuvěřitelné výše, zatímco okraje lemují stejně bujné nízké a poléhavé rostliny. Každý, kdo do zahrady vstoupí, je v prvním okamžiku zcela zaskočen mohutností a barevností vegetace. Tento úchvatný první dojem popisuje ve svých pamětech René Gimpel: “Museli byste být Maeterlinck, abyste popsali zahradu, jež se nepodobá žádné jiné zaprvé proto, že je vytvořena z nejběžnějších květin, a zadruhé proto, že tyto květiny rostou do tak nesmírné výše. Nemyslím, že by tam byla nějaká květina nižší než metr. To není louka, ale panenský les květin, všechny jsou zářivých barev, žádná jemná růžová či světle modrá, nýbrž jen červená a modrá.”
ZAHRADA MONETOVA NADŠENÍ
Na jedné ze svých malířských výprav Monet objevil dnes již legendární růžovou usedlost v Giverny a bez váhání si ji od majitele, jistého pana Singeota, pronajal, ačkoli si na zálohu na nájemné musel půjčit od galeristy Duranda-Ruela. Po nějaké době, když už z prodeje svých obrazů zbohatl, dům i s pozemkem koupil a pustil se do rozsáhlých úprav. K domu původně přiléhal sad s centrální alejí, vroubenou jehličnany. (Tato část Monetovy zahrady, přiléhající k domu, je známá pod názvem Clos Normand.) Monet nechal ovocné stromy pokácet. Vykácel i jehličnany, až na dva tisy, které chtěla jeho žena zachovat a jež tam stojí dodnes. Místo jehličnanů nechal postavit pergoly, po nichž se pnou růže a plaménky, a na pravoúhlých záhonech zkomponoval barevně promyšlené bloky květin. Vytvářel záhony v odstínech jedné barvy nebo překvapivě sdružoval komplementární barvy, čímž dociloval uklidňujících, nebo agresivně působících efektů. Barvy v jeho zahradě vibrují a vytvářejí světelné mozaiky, což opět není náhoda, protože Monetovy barevné kombinace jsou přesně promyšleny tak, aby byly co nejpůsobivější ve slunečním svitu či v ranní mlze. Jeho styl se zcela vymykal tradičnímu dobovému řešení zahrad.
Monet si na své zahradě velice zakládal. Udržovalo ji šest zahradníků pod vedením hlavního zahradníka. V průběhu let se měnilo Monetovo nadšení pro různé rostlinné druhy. Se svými přáteli si vyměňoval sazenice, ale vzácné odrůdy si nechával posílat někdy i z ciziny. Stěžoval si, že všechny peníze utratí jen za zahradu, ale nemohl si pomoci. Jeho největší vášní se však stalo jezírko.
ZDROJ INSPIRACE
Pozemek, na němž je dnes věhlasné jezírko, Monet dodatečně přikoupil. Leží za silnicí a dnes je s domem a původní zahradou spojeno podchodem. Pozemkem protéká přítok Epty – říčka Ru, na níž Monet nechal uměle vyhloubit nádrž. Vesničané se proti jezírku bouřili, měli obavu, že podivné rostliny infikují vodu v říčce. Monet se v dopise prefektovi hájil, že jezírko vytváří především proto, aby je mohl malovat, a pěstovat bude pouze lekníny, rákosí a kosatce, což jsou přirozené vodní rostliny, takže o nějakém znečištění nemůže být ani řeč. Prefekt Monetově žádosti vyhověl, a umožnil vzniknout scenerii, která se stala předobrazem několika nejslavnějších děl moderního výtvarného umění. Monet se nechal inspirovat grafikami japonských zahrad, jichž byl nadšeným sběratelem. Dlužno podotknout, že kromě “přirozených vodních rostlin” kolem jezírka skutečně pěstoval i druhy, které vesničanům musely připadat krajně podezřelé, například různé bambusy, japonské kdoule či sakury.
I za slunečného dne působí zahrada stinně, světlo se filtruje přes větve bambusů, smutečních vrb a azalek a v odlescích dopadá na vodní hladinu. Ve vodě plují lekníny a odráží se v ní zelená vegetace, takže vzniká jakýsi uzavřený svět vodních zrcadel. Podobně uzavřené je i mikroklima kolem jezírka, které je nezávislé na okolním prostředí a vytváří dokonalý ekosystém, svět sám pro sebe.
 obraz “Lekníny – večerní efekt” a skutečnost |
Jezírko bylo po více než dvacet let pro Moneta zdrojem inspirace. Trávil u něj každou volnou chvilku, maloval můstky, lekníny a kosatce. Těsně před smrtí prý nedokázal myslet na nic jiného než na zásilku japonských irisů, které měl obdržet od jednoho přítele z Tokia.
REKONSTRUKCE ZAHRADY
Po Monetově smrti dům zdědil jeho syn Michel, ten zde však nebydlel. O dům i o zahradu se starala Monetova nevlastní dcera a zároveň snacha Blanche Hoschedéová-Monetová (dcera jeho druhé ženy, která si vzala Monetova syna z prvního manželství). Po její smrti dům i zahrada zpustly. Tabule skleníku popraskaly při bombardování za druhé světové války, dřevěné trámy shnily, schodiště se zřítilo a ateliérem, přestavěným speciálně pro malbu obrovských panelů s motivem leknínů, prorostly tři mohutné stromy.
V roce 1966 Michel Monet kapituloval a přenechal nemovitost i s pozemkem francouzské Akademii výtvarných umění. K obratu však došlo až v roce 1977, kdy se správcem majetku stal Gérald van der Kemp. Dokázal sehnat peníze od amerického sponzora, obdivovatele Monetova díla. Spojil se s André Devillersem, který znal Georgese Truffauta, Monetova zahradníka. Devillers s Truffautovou pomocí zrestauroval obě části zahrady do původního stavu, což dosvědčili i Monetovi současníci. Havarijní stav si vyžádal rozsáhlé úpravy: jezírko bylo nutné znovu vyhloubit, zahrada musela být opět osázena původními rostlinami jako za Monetových časů, dům i ateliér vyžadovaly rekonstrukci a starožitný nábytek zrestaurování. Legendární japonský můstek musel být znovu postaven, avšak slavnou vistárii, jež se po něm pne a kterou zasadil ještě vlastníma rukama Monet, se naštěstí podařilo zachovat. Monetova zahrada se stala legendou nejen díky obrazům, které “Mistr z Giverny” na její motivy vytvořil. S obdivem o ní psali mimo jiné Octave Mirbeau, Georges Clemenceau, ba i Marcel Proust, jenž ji nikdy na vlastní oči neviděl a slyšel o ní pouze vyprávět. Monetovy obrazy leknínů obměkčily dokonce Edgara Degase, který se jinak o Monetově díle vyjadřoval dosti nelichotivě. Není divu, kouzlu, jež Monet rafinovaně vytvořil ve své zahradě, musí podlehnout každý.
