Většina obchodních transakcí se tu zatím odehrává v chaotickém labyrintu tržnic a v místních karaoke barech s pochybnou pověstí. Mong Cai je ošklivé město: rušné a špinavé. Nenajdete tu elegantní budovy ani historické chrámy, kterých má Vietnam jinak tisíce. Nejsou tu muzea, divadla, kina, dokonce skoro ani žádné restaurace. Město se rozrůstá bez architektonických plánů. Jde tu jen o jediné – o byznys. Život je tady podřízen ekonomickému růstu, který je v poslední době závratný. Mong Cai totiž leží na vietnamsko-čínské hranici. Z vietnamského vnitrozemí sem nyní proudí už tisíce přistěhovalců, kteří nehledají nový domov, ale práci.
6000 ČÍŇANŮ DENNĚ
Pod hraničním mostem přes řeku Ka Long je malý, ale neuvěřitelně rušný přístav. Každou minutu z něj vyplouvají staré říční čluny, převážející zboží většinou z Číny do Vietnamu, ale i naopak. U přístavu je malá celnice, ale vietnamské úřady zboží, jež proudí do země, kontrolují jen zřídka. Vše, počínaje ovocem či spotřební elektronikou a pneumatikami konče, se ihned prodá vedle na obrovské tržnici.
„Za obchodem, ale i turistikou tu projde denně kolem 6000 Číňanů,“ říká poručík vietnamské pohraniční stráže, který mě doprovodil do poloviny mostu, jenž obě země rozděluje. Jako občan Spojených států potřebuji do Číny vízum, bez něhož nesmím navštívit ani čínská pohraniční města. S průkazkou OSN a trvalým pobytem ve Vietnamu mě však pohraniční stráž pouští. Přes most smějí jen chodci, auta a autobusy nikoliv. Velké čínské autobusy Číňany vysadí na své straně a poté, co přejdou hraniční most, vyzvedne si je na druhé straně autobus vietnamský. Zdobené hraniční patníky s květinami na obou stranách mostu připomínají spíš pomníky než oficiální státní hranici a při tomto provozu působí poněkud bizarně.
Na vietnamské straně, hned za mostem a celnicí, se tyčí obrovské monstrum několikapodlažní budovy – jakýsi superpanelák s desítkami obchodů v přízemí. Kolem budovy se však potácí žebrák v cárech a chodník, nedávno vybudovaný, je již rozbitý a děravý. Číňané tu ovšem už budují další nákupní středisko.
Ostatně jediná slušná budova ve městě – Li Lai International Hotel – má výhradně čínskou klientelu a tudíž i čínský personál. Ve všech průvodcích je označený jako luxusní podnik. Má sice všechny znaky extrémního kýče: pseudořecké sloupy, repliky zvířat, přebytek zlatých barev, bezesporu je to však pětihvězdičkový hotel, který v interiéru skrývá i elegantní kasino, kde se údajně denně protáčí stovky tisíc, ne vždy poctivě nabytých, peněz. Je ve Vietnamu, ale veškeré ceny v hotelu jsou v čínských devizách. Nenašel jsem tu jediný jídelní lístek či jinou informaci v angličtině, vše je psáno čínsky a občas vietnamsky.
Ve Vietnamu i ve velkých městech jen málokdo mluví cizími jazyky. Město Mong Cai, kde se teď točí vietnamsko-čínské obchody, je výjimkou. Téměř veškeré zdejší obyvatelstvo je dvojjazyčné – mluví jak čínsky, tak vietnamsky.
OBCHOD JE PRODUKTIVNĚJŠÍ NEŽ SPORY
Na vietnamsko-čínském pomezí teď panuje čilý ruch a vztahy mezi Vietnamem a Čínou se téměř úplně znormalizovaly. V minulosti bylo ale všechno jinak. V roce 1978, kdy Vietnam rozpoutal velkou „antikapitalistickou“ kampaň, musely tuto zemi opustit tisíce čínských maloobchodníků. Z příslušníků této čínské národnostní menšiny se přes noc stali utečenci, kteří na místě museli nechat téměř veškerý majetek a půdu. Ve stejnou dobu docházelo na jihu Vietnamu k pravidelným útokům Rudých Khmerů, podporovaných Čínou, na vietnamské vesnice a Vietnam byl donucen k akci. Koncem roku 1978 vietnamská armáda překročila hranice Kambodže a Rudí Khmerové ztratili moc a Čína v této oblasti svůj vliv. Reagovala v únoru 1979, kdy čínská armáda překročila hranici Vietnamu a začala intenzivní sedmnáctidenní válka, během které se Vietnamu podařilo invazní jednotky odrazit.
Podle některých teorií okupační čínská armáda v době útoku přesunula kolem sta hraničních patníků a spory o tom, kudy přesně vede hranice, pokračovaly až do konce 20. století. Loni byly sice podepsány (tajné) dohody a hranice mezi oběma zeměmi byla na většině své délky konečně přesně vymezena, dosud se však jedná o technických detailech, jež se týkají například rybolovu v Tonkinském zálivu. Poslední rozpory by se měly definitivně vyřešit v první polovině tohoto roku.
Vietnamská vláda se však nečekaně dostala pod palbu vlastních občanů, z nichž si někteří myslí, že Vietnam postoupil Číně část svého území, jen aby co možná nejrychleji normalizoval politické a ekonomické vztahy se svým velkým a bohatším sousedem.
Začátkem letošního ledna začal dokonce soud s novinářem Nguyenem Vu Binhem, který byl zatčen poté, co na Internetu uveřejnil článek nazvaný „Zamyšlení nad čínsko-vietnamskou hraniční dohodou“. Nguena Vu Binha viní žaloba ze špionáže a hrozí mu trest odnětí svobody od 12 let. V souvislosti s tématem státní hranice bylo vyslýcháno a vězněno i několik vietnamských disidentů.
Hanoj vždy odmítala přiznat, že během vyjednávání s Čínou (jež trvalo 6 let) ustoupila a vzdala se části svého území. Toto téma však zůstává dodnes tabu a dosud se ani neví, na jakém základě byla „nová“ hranice definována. Mnozí odborníci se domnívají, že se obě strany odvolaly na staré mapy z koloniálních dob.
Po letech konfliktů a bitev dvě sousední komunistické země však konečně dospěly k názoru, že spolupráce a obchod jsou produktivnější než spory. Obnovily letecké spoje mezi několika městy v Číně a Vietnamu, otevřely nové hraniční přechody a železnice a Vietnam nyní ročně navštěvují tisíce čínských turistů, kteří z Mong Cai jezdí na slavnou Dračí zátoku (Ha Long Bay) na severu země, necelých 200 kilometrů od čínské hranice. CENA ZA ÚSPĚCH
Mong Cai patří do provincie Quang Ninh, která se od čínské hranice rozkládá až k Dračí zátoce. Provincie je díky blízkosti Číny jednou z nejbohatších v zemi, s průměrným HDP na osobu a rok přes 1000 dolarů (vietnamský státní průměr je dosud necelých 500 dolarů ročně). Přispěl k tomu samozřejmě i zákon o podnikání z června 2000, který ve Vietnamu umožnil vznik malých a středních firem. Zvláště sektor služeb, který je v soukromých rukou, zaznamenal obrovský boom a už v roce 2000 přispěl 40 procenty na tvorbu hrubého domácího produktu.
Nový ekonomický pragmatismus a ochota přizpůsobit se světovým trendům, jež země bývalého sovětského bloku postrádaly, přiblížily Vietnam daleko bohatší Číně, která je ale stále o nějakých patnáct dvacet let dál.
Současně právě provincie Quang Ninh platí za svůj ekonomický úspěch vysokou cenu. Existují tu již vyhraněné sociální problémy včetně nerovného rozdělení příjmů. A je tu také nejvyšší počet nákaz virem HIV, především vinou drog, jež údajně proudí z Číny, a prostituce, jež se živí z cestovního ruchu a řidičů kamionů, kteří převážejí zboží mezi hranicí a hlavním městem Hanojí.
Reymond, manažer hotelu Li Lai v Mong Cai, který pochází z Hongkongu, komentuje svůj dočasný pobyt ve městě pragmaticky: „Samozřejmě jsem si to místo nevybral. Jednoduše mě sem poslali, začínají se tu hýbat obraty. Nemohl jsem odmítnout. Kdykoliv můžu, přejdu hranici do Číny do Dong Hungu.“ Čínské město Dong Hung na druhé straně řeky má tradiční staré jedno a dvoupatrové budovy, je daleko živější a výstavnější, trochu čistší a má více servisu než Mong Cai, ale na čínské poměry je poměrně chudé. „Ne že by to tam bylo nějak skvělé, ale tady se všechno zatím jen buduje; neuvěřitelně rychle a dost chaoticky, moc zábavy tu není. Večer většinou zůstávám v hotelu – máme tu alespoň evropskou kapelu, kasino a dvě dobré restaurace. Je to opravdu jediný slušný podnik v celém městě.“ Zatím…
