Mongolsko je téměř na dosah a o to zvláštnější je, kolik je v něm dosud neprobádaných míst a že tu dosud spousta lidí žije téměř stejně jako kdysi jejich předkové. Je to jen o něco pochopitelnější, když si uvědomíme, že v podstatě třetinu území tvoří poušť Gobi, rozlohou jedna z největších na světě a zároveň jedna z nejsušších. V důsledku její polohy ve výšce okolo tisíce metrů nad mořem tu navíc klesají teploty až na minus 40 stupňů Celsia a v létě naopak přicházejí až čtyřicetistupňová vedra.
Lidé zde žijí roztroušeně jako drobky. Když pak mezi ně přijde Evropan, překvapí ho, jak vřele ho uvítají a jak k sobě mají blízko.
Pustina má svá pravidla
Trvá hodiny jízdy terénním automobilem, než se v rozlehlých mongolských oblastech dostane jeden člověk ke druhému. Natož používá-li stále ještě obvyklého dopravního prostředku – koně. V jakém jsme století, se dá místy poznat snad jen třeba podle satelitu na stěně jurty. Jinak se tu od obzoru k obzoru rozprostírá zdánlivě monotónní rovina (místy pustina, někde ale i keře, lesy, pastviny), která ovšem nabízí nečekaně nádherné scenerie. Mezi tím i jezera, některá slaná; kde je dnes Gobi, bylo před třemi sty miliony let moře. Mongolsko je tak dodnes rájem pro geology nebo další vědce. Existují tu místa, ve kterých se dá číst historie Země jako v otevřené knize. Ví se, kde leží meteorické krátery v centrálním a jižním Mongolsku, stejně jako takzvaný zkamenělý les nebo jedno z největších nalezišť fosilií dinosaurů a další zvláštnosti, přesto ještě stále nejsou zcela prozkoumány.
Pustina vtiskla životu lidí přesná pravidla, která se zatím příliš nezměnila. Rozvoji turistiky tu brání fakt, že zde prakticky neexistují cesty. I když právě to má samozřejmě kouzlo pro ty, kteří hledají drsnou přírodu a pocit prostoru a svobody.
„Lidi opouštějí pastviny a odcházejí do měst,“ popsal ale jev, který se nevyhnul ani Mongolsku, jeden z pastevců. „Někdy tu bývá hlad,“ vysvětlil. Někteří Mongolové dokonce opouštějí chudou zemi a míří do Evropy. Řada z nich v současné době žije i v České republice.
Host vždy vítán
Pro cizince je v Mongolsku často problematické se domluvit, jen sem tam se najde někdo, kdo alespoň trochu mluví anglicky nebo rusky. Místní lidé to ale vyvažují snahou porozumět a vyhovět. Každý host je vítán, protože přináší novinky ze světa, který leží „tam někde daleko“.
Samozřejmě je i pohoštěn. Musí se ale připravit na to, že jídlo se bude skládat z potravin, které Mongolové právě mají k dispozici. Kdo nejí skopové, neměl by snad do Mongolska ani jezdit.
Byl jsem docela překvapen, když jsem viděl, jak do velké aluminiové konve, která se u nás dříve používala na mléko, pastevci postupně naskládali vždy vrstvu skopového masa se solí a kořením, něco málo zeleniny a mezi to dočervena rozpálené kameny. Vše pak hermeticky uzavřeli a nechali stát asi hodinu až dvě ve vychládajícím ohništi. Konev fungovala asi jako náš Papinův hrnec.
Koně, koně a zase koně
Když zavítá host do jurty, je dobré pochválit hostitelovi koně. Kůň prý má pro Mongola větší cenu než člověk. Pravda, bez svých koníků by ostatně kdysi nedobyli svět a pastevci jsou na nich dodnes závislí. Koně a hlavně ovce nebo i exotičtí jaci představují jediné, co pastevci mají, a na nich závisí i jejich vlastní život. Když v roce 1993 postihla severozápadní Mongolsko krutá zima, která znemožnila dobytku vyhrabat si ze sněhu potravu, a nakonec přišly povodně, zůstalo mnoho Mongolů bez dobytka a nastal hlad. Do Mongolska tehdy poslala humanitární pomoc i Česká republika.
Mongolové i dnes vypadají, že jsou se svými koňmi srostlí. Starat se o ně je stejně přirozené jako dýchat, a to i pro děti, které už odmala pomáhají mužům starat se o koňská stáda i ostatní dobytek.
Děti by sice měly navštěvovat školu, ale rozlehlost oblastí má na svědomí to, že někteří rodiče do toho mnoho chuti nemají, a mnoho lidí v Mongolsku dodnes neumí ani číst, ani psát. Když Mongolové pošlou děti do školy, je často vzdálena hodiny jízdy na koni, děti musí zůstat ubytované ve škole a rodiče je pak i několik měsíců vůbec nevidí.
Co však ozvláštnilo celkem jednotvárný život pastevců, je návrat buddhismu, který nastal v 90. letech, když začal mít bývalý Sovětský svaz své vlastní problémy a jeho vliv na Mongolsko postupně zeslábl. Během roku se koná řada svátků, kterých se lidé zúčastňují, a jsou atrakcí i pro toho, kdo do Mongolska přijede. Silný dojem v nás vyvolaly i kláštery ve středním Mongolsku, ať už v samotném Charchorinu, nebo klášter Amarbayasga či město Bulgan. Nám možná připadá život Mongolů chudý. Ve skutečnosti jsou bohatí – svou hrdostí a svobodou. A krásnou, tajemnou zemí.
