Vyznavači vertikál – horolezci – ve Francii většinou míří do Buoux, Verdonu a Calanques. Přitom jen 50 km jižně od „hlavního města Alp“ Grenoblu se rozkládá jeden z největších přírodních parků Francie, Vercors, který je součástí tzv. Dauphinéských Alp. Jeho majestátní vápencovou náhorní planinu protkávají kaňony, jeskyně, horské prameny a louky s pestrobarevnou směsí vzácných bylin, přesto sem překvapivě turistický ruch ještě nedorazil. Uprostřed panenské přírody se tady v srdci parku tyčí fascinující osamělá Mont Aiguille, 2089 metrů vysoká stolová hora, nazývaná také „hora nedostupnosti“, „sedmý div Dauphiné“, „klenot Vercors“.
POČÁTKY ALPINISMU
O vápencové jehle Mont Aiguille se v naší literatuře moc nedočtete, přestože její zdolání v roce 1492, tedy v roce, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, je v historii lidstva označováno jako zrod nové sportovní disciplíny – alpinismu.
Stalo se tak na rozkaz francouzského krále Karla VIII., který uložil skupině svých žoldnéřů pod vedením Antoina de Ville prozkoumat vrchol této hory. Do té doby byla hora označovaná jako Mont Inaccessible – „nedostupná hora“. De Ville měl však v družině kromě císařského komořího a dvou kněží také zručné řemeslníky, kteří za několik dní vyrobili žebříky, dlouhé háky, spletená kožená lana a další předchůdce dnešní moderní horolezecké výstroje, takže byl králův rozkaz nakonec úspěšně splněn.
Vrchol popsal jako divukrásné místo, nejkrásnější, kam kdy lidská noha vkročila. Ostatně než dorazil posel do parlamentu v Grenoblu s listem o splnění králova rozkazu a než potom pod horu přišla parlamentní družina, aby to potvrdila, měl tento králův služebník dostatek času na průzkum terénu. Pro svoji družinu tu zbudoval provizorní přístřeší a na okrajích vrcholu udržoval několik ohňů. Podle svého vyprávění zde našel neporušené náhorní plato, kde rostly ty nejvzácnější byliny, a dokonce tu žilo i malé stádo divokých kamzíků zcela odříznutých od okolního světa.
Přesně za 500 let po tomto slavném prvovýstupu stanul na vrcholu Mont Aiguille také světoznámý horolezec Reinhold Messner. Messner jako první člověk zdolal všech čtrnáct osmitisícových vrcholů. Jako první stanul v roce 1978 na vrcholu Everestu bez použití kyslíkového dýchacího přístroje a v srpnu roku 1980 se mu totéž podařilo navíc po absolutně sólovém výstupu – sám a bez kyslíku vystoupil na nejvyšší horu světa. Messner v horolezectví dosáhl všeho, co kdy bylo považováno za nemožné. Muž, který je synonymem odvahy a nezlomné vůle, na lyžích dosáhl severního i jižního pólu Země, pěšky prošel napříč Grónskem, Antarktidou, poušť Gobi a východní Tibet. Co dobrodruha, jako je Reinhold Messner, přivedlo pod horu vysokou pouhých dva tisíce metrů? Messner, kterému je dnes 59 let a žije v jižním Tyrolsku na středověkém hradě Juval, říká: „Přišel jsem vzdát hold člověku, který se nezalekl mýtu o nedostupnosti. Věřím, že de Ville byl muž s velikým statečným srdcem. I dnes musím před jeho uměním smeknout.“
HLEDÁNÍ CESTY
Mont Aiguille, která se tyčí 300 metrů nad terén, je i po staletích stálou výzvou a výstupu si cení mnozí lezci. I my jsme podlehli mámivému kouzlu osamocené skalní jehly a počátkem září se do Vercors vypravili.
Mont Aiguille má čtyři kolmé stěny. Výstup severní stěnou je označován jako cesta pro sebevrahy. Část stěny se totiž zřítila a to, co zbylo, připomíná kolmý až převislý kamenolom. Také východní a západní stěna jsou zcela kolmé a vede tudy jen několik velice náročných horolezeckých tras. Objektivně jsou nebezpečné, vápenec se tu velmi láme a neumožňuje jištění, proto je zřídkakdy někdo vyhledává. Cesta Antoine de Villa pak vede zhruba v jihozápadní stěně a popisuje se samými superlativy: „Nádherný výhled. Velkolepá cesta v převážně kvalitním vápenci, plotny, spáry, traverzy a místy převislé komíny…“ Tedy všechno, co si může horolezec přát.
Vyrážíme kolem čtvrté hodiny ráno. Je zde mnoho cest, všechny jsou značené, ale žádná nakonec nevede pod jihozápadní stěnu de Villa, nazývanou dnes Normale route. Stoupáme tedy přímo vzhůru příkrým svahem, porostlým řídkým listnatým lesem. Po deštích je půda rozmoklá. Chytáme se kořenů a větviček, abychom neuklouzli dolů, kde ve tmě někde pod námi hučí horský potok.
S prvními paprsky slunce jsme pod stěnou. Nevypadá tak odmítavě jako z údolí, přesto nevíme, kde začít. Zkoušíme lézt strmým komínem asi ve středu stěny. Komín je svislá puklina, široká právě tak, aby se do ní vešel člověk. Lezení komínem spočívá v tom, že se opíráte zády o jednu stěnu komína a o druhou se vzpíráte pokrčenýma nohama. Obtížnost lezení se ve Francii hodnotí stupni 1 až 9, přičemž od pátého stupně se stupnice rozšiřuje ještě o písmena a, b, c (tedy 5a, 5b, 5c, 6a atd.). Nejtěžší cesty v horách dosáhly již osmého stupně. Náš komín odhadujeme asi na „pětku“, ale skála je zde dost lámavá a bez možnosti jištění.
Asi po padesáti metrech (dvou lanových délkách) se dostáváme na skalní polici, kudy vede evidentně nějaká lezecká cesta. Vcházíme do rozlehlého labyrintu komínů a skalních věží a stále stoupáme až pod kolmou stěnu. Tudy vede další cesta naznačená linií nýtů zavrtaných do skály a horolezci používaných k jištění.
Začíná krásné lezení. Stěna je téměř kolmá a vyžaduje plné soustředění. Je nám jasné, že lezeme cestou mnohem těžší, nežli je ta, kvůli které jsme sem přijeli. Nevadí. Dokud to půjde, polezeme.
Stěna je tichá – jsme zde sami. Slyšíme jen důvěrně známé cinkání karabin a všeho toho ostatního horolezeckého harampádí. Konverzace se v tuto chvíli omezuje na strohé lezecké povely: „Jistím!“ „Jdu!“ „Dobér!“ „Dávej bacha!“ Život kolem jako by se zastavil. S kamarádem vás pojí pouto kamarádství a deset milimetrů silné lano.
Zdolali jsme asi 100 metrů a zdá se, že cesta k vrcholu je otevřená. Nad posledním stanovištěm vede již jen strmé suťové pole vzhůru, kličkující mezi obrovskými skalními bloky a věžemi. Nic nám nebrání dolézt až na vrchol. Ale na ten chceme vstoupit všichni společně – i s kamarády dole. I tak jsme naplněni štěstím. Pokud bychom nenalezli cestu vytyčenou statečným žoldnéřem, víme, že se na vrchol dostaneme i tudy. Provlékáme lano posledním nýtem, oba konce hážeme dolů a slaňujeme. Máme radost, že přineseme dobré zprávy. Věříme, že zítra vystoupíme na vrchol všichni.
Bohužel další den nás při výstupu zastihl liják. Masiv Aiguille je tvořen vápencem. Tato hornina má jednu nepříjemnou vlastnost, jakmile namokne, stává se z ní kluziště. Zklamáni se vracíme dolů. Naštěstí pozdě odpoledne déšť ustal. Jezdíme po okolí na horských kolech a plánujeme další pokus nad lahvinkou červeného vína v místní hospůdce.
Aby měla skála dostatek času vyschnout, podnikáme příští den dlouhou túru po náhorní plošině Vercors, kterou zakončujeme výstupem na nejvyšší horu této oblasti – Grand Veymont, kde se zapisujeme do vrcholové knihy, ale všichni již nedočkavě zkoumáme dalekohledem strmé stěny nedaleké Mont Aiguille.
Je středa 9. září a my jsme opět pod nástupem. Jsme jen tři. Zbylí kamarádi si na výstup netroufli a rozhodli se pro cykloturistiku po parku a okolí. Dnes tu nejsme sami. Před námi stoupají dvě družstva Francouzů. Ukázali nám, kudy vede cesta žoldnéře de Villa, která nás sem přivábila. Dozvěděli jsme se, že cesta, kterou jsme lezli minule, je mnohem novější a taky těžší. Naše domněnka se tedy potvrdila.
NORMALE ROUTE
Nyní stojíme u začátku Normale route. Je více vlevo v jihozápadní stěně, u pamětní cedule a velikého kruhu zapuštěného do skály. Vybalujeme horolezecký materiál, navazujeme se na lano, nasazujeme horolezecké přilby. I když má být cesta mnohem lehčí, nebezpečí pádu kamení se nevyhnete. Často je to právě naopak – lehčí cesta znamená totiž i více lidí, a tím více volných kamenů…
Cesta začíná hladkou plotnou – mírně položenou stěnou bez obvyklých úchytů pro ruce a stupů pro nohy. Leze se stylem „na tření“ – opatrně kladete nohy co největší plochou na skálu a věříte v maximální tření. „Jdu!“ „Jistím!“ Adrenalin v krvi příjemně stoupá. Po pár krocích se trénované a zvyklé tělo dostává do pravidelného tempa. Po třiceti metrech dolézám k jisticímu kruhu. Zajišťuji se a nyní dobírám a jistím své druhy. Když dolezou ke mně, pokračuji dál.
Následují další lezecké úseky až po dlouhé žebro – šikmý zářez ve stěně, který umožňuje příjemné lezení, a současně vnímat ohromný prostor pod sebou. Na konci žebra začíná dlouhý traverz, tak se nazývá horizontální postup ve stěně. Přichází na řadu tehdy, když už další postup vzhůru není možný. Tento je zajištěný ocelovým lanem.
Dostáváme se do jakési prostorné jeskyně. Cesta pokračuje lezením po nebezpečně lámavé, ale poměrně snadné skále k začátku dalšího vodorovného traverzu. Ten nás dovedl až pod ústí dlouhého komína, místy převislého, ale opět jištěného ocelovým lanem. Dohonili jsme družstvo Francouzů. Není to nejlepší místo. Jsme přímo pod nimi, v komíně je množství volných balvanů a my nemáme kam uhnout. Cítíme, že jsme v klíčovém místě. Než jsme si to stačili pořádně uvědomit, letí na nás první pozdrav. Kámen veliký jako kopací míč nás míjí jen o nepatrný kousek. Řveme na Francouze, ale ti mají svých problémů dost. Musíme kus ustoupit a počkat, dokud komín nedolezou.
Když kamenné spršky ustaly, nastupuji do komína. I já musím lézt s maximální opatrností a kontrolovat vše, čeho se zachytávám a na co stoupám. Dvě hodiny jsme byli ve stínu. Nyní se komín a holá skála začínají prosvěcovat. Ještě pár kroků a najednou vidím přímo nad svou hlavou trsy trávy a konečně také slunce. Jsme na vrcholu Mont Aiguille!
Vrchol je opravdu nádherné místo. Je tvořen rozlehlou zvlněnou loukou, doslova posetou vzácnými druhy květin – hořci, oměji, liliemi, protěžemi a jinými. Je pro nás trochu zklamáním, že zde není žádný kříž ani vrcholová kniha. Zato je tu množství různě velikých kamenných mohylek – mužíků. Kousek od ústí komína, kterým se dolézá na vrchol, je plaketa francouzského horolezeckého svazu k pětistému výročí prvního výstupu.
Šťastní se procházíme bosí tou nádherou. Fotíme a točíme na kameru okolní panoramata. Splnil se nám jeden z klukovských snů. A poznali jsme, prostřednictvím této krásné hory, i velikost a krásu lidského ducha.
Několik horolezeckých pojmů:
Plotna – plochá část skalní stěny bez horizontálních a vertikálních puklin. Leze se „na tření“ pomocí podrážek lezeckých bot. Náročné na odvahu a práci s těžištěm.
Spára – svislá úzká puklina. Leze se tak, že se v ní vzpříčí dlaň nebo pěst a špička nohy. Lezení je fyzicky velice náročné.
Komín – svislá širší puklina. Komín může být úzký sotva na prolezení „píďalkovitým“ pohybem, nebo široký, kdy se lezec vzpírá o protilehlé stěny za pomoci rozpažených paží a nohou. Lezení je náročné na psychickou odolnost, v lezecké hantýrce nazývanou „morál“.
Lanová délka – vylezená vzdálenost odvozená od délky jistícího lana. Většinou 30-40 metrů.
Stanoviště – také „štand“. Místo, kam doleze prvolezec (většinou po lanové délce), zajistí se zde a dobírá spolulezce. Pak opět pokračuje k dalšímu stanovišti, popř. na vrchol.
Osma – lezecká pomůcka ve tvaru osmičky. Jedním okem se připne k lezeckému úvazku, druhým okem se provleče lano a jistí se spolulezec. Funguje na principu brzdy (tření).
