MORAVAN VOLBOU

PTAL SE: LIBOR MICHALECFOTO:  archiv  MIROSLAVA ZIKMUNDAŘíká se, že jogíni dokážou silou své vůle pouhým pohledem udeřit. Upřou na vás zrak tak pronikavě, že přímo cítíte ten náraz. Definitivně mě o tom přesvědčil cestovatel Miroslav Zikmund. Než jsme za tímto mužem, který objel celý svět, přejeli republiku od Ústí nad Labem po Zlín, nabrali jsme tři a půl hodiny zpoždění. Když jsem se pokoušel o omluvu, přišel ten pohled. Myslím, že hned tak někam pozdě nepřijdu.Přespal jsem ve Zlíně a druhý den zvoním u jeho vily v prostorné zahradě pro jistotu o čtvrt hodiny dříve. Přivítal mě úsměvem a domácí slivovicí. Posadili jsme se do hlubokých křesel uprostřed místnosti až ke stropu obložené knihami a originály obrazů. Na regálech jsem si všiml štítků, jaké bývají ve veřejných knihovnách. Byla to pracovna vědce a vzdělance, nikoli dobrodruha. Miroslav Zikmund položil vedle mého diktafonu svůj magnetofon tak, aby vyly oba stejně daleko a stiskl u toho svého tlačítko pro nahrávání. „Tak můžeme,” řekl.Zalistoval jsem v knize Ludvíka Vaculíka Srpnový rok a přečetl tento zatržený odstavec… „Cestovatel si povzdychl, že Evropu nezná, protože Evropu si s kolegou pořád nechávali na pozdější věk, až budou unavení či línější, a zatím došlo k tomu, že nesmějí nikam. Počítal jsem nenávist, a paní učitelka chraplavě zas pravila: „Jakožto zkušený člověk, kus světa jste pravda viděl. Odkud ta zloba a násilí? Je to samo ze sebe nějak, nebo to někdo organizuje, kdo to potřebuje?” Cestovatelova odpověď, zřejmě dávno předtím promýšlená, je zde withheld čili zadržena. Nejsme ve Skandinávii.”Pane Zikmunde, co jste tehdy odpověděl? Zeptal jsem se. To jste na mě přišel pěkně od lesa. Ta zloba se projevuje všude kolem nás. Řeknu vám upřímně, že už ani nechci sledovat televizní zprávy o Jugoslávii. V Albánii jsem kdysi viděl čtverhranné pevnůstky bez oken vyjma malého otvoru nahoře, který se leze dovnitř po malém žebříku, jenž se nakonec vytáhne. Pevnůstky se na závají kula a slouží k vykonávání krevní msty. To je něco, co je výsadou tohoto koutu Evropy, kterému se říká Balkán, kde vznikla 1. světová válka a pak následně i důsledky byly příčinou 2. světové války. Domnívám se, že dnes v Jugoslávii znovu byla 3. světová válka. To navazuje na mou odpověď paní Svatoňové, kterou Ludvík Vaculík ve fejetonu zdržel. Krevní msta se tomu říká. To je proklet í, které je dáno některým národům. Teď, co řeknu, je asi nepopulární a možná to není ani humánní: Někdy mě napadá druhý extrém – že bychom se o to ani neměli starat. Proč by měli jiné národy riskovat zabíjení vlastních vojáků? Mladé kluky, které pošle jejich vláda, má nějaký snajpr odstřelovat jako zajíce? To je zrůdnost. Kdybych to chtěl dát do druhého extrému, mohl bych říci: Dobře, tak se tedy začněte systematicky vyvražďovat! Začněte starci, ženami a nemluvňaty. A byl by pokoj. Ale on by nebyl pokoj.Když považoval Ludvík Vaculík za nutné odpověď zadržet, znamenalo to, že se krevní msta vztahovala i na tehdejší Československo? Myslím, že ne. Bylo to samozřejmě v době naší společné zakázanosti, kdy jsme se i s dalšími scházeli na pravidelných čtvrtletních schůzkách, včetně Václava Havla. Ale proti tomu, co se dnes děje v Jugoslávii, to byla úplná idyla. My jsme tehdy byli svobodní ve svém vyjadřování. Mohli jsme psát, samozřejmě do šuplíku, nebo pro edici Petlice. Samozřejmě, že nás otravovali estébáci, že nás tahali k výslechům…Scházíte se dnes ještě s tehdejšími disidenty? Ano, pravidelně. Říkáme tomu archivní schůzky, to vymyslel zase Ludvík Vaculík. Chtěli jsme si uchovat tu soudržnost a to tvůrčí kamarádství, protože to je něco neopakovatelného. Poslední schůzku jsme měli v polovině prosince v hospůdce v Řitce, malé obci na trase mezi Prahou a Dobříší. Je to krásná kontinuita lidí, kteří měli důvod, alby se scházeli dál.Pozorujete na těch schůzkách nějaké změny na lidech, kteří dnes mají vysoké funkce nebo naopak nemají? Nebo změnu celkového ovzduší? Změna ovzduší – to bych neřekl, protože my jsme vždycky byli zvyklí říkat si vše naprosto otevřeně. Je pochopitelné, že lidé, kteří jsou dnes ve vysokých funkcích, nemají mnohdy ani čas. Za sedmnáct let od roku 1952 do 1969 Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka vydali přes šest a půl milionu výtisků objemných cestopisů. S pohrdáním nad těmi cestovateli, kteří projedou zemi za pár týdnů a knihu „vycucají” z literatury a několika impresí, popisovali v jedné knize obvykle celé kontinenty. Jejich cestopisy vyšly v jedenácti jazycích (včetně japonštiny či estonštiny), pět knih bylo vytištěno v Braillovým písmem a Africký cestopis dokonce v těsnopise. Pak přišel srpen 1968 a zákaz publikování. Po invazi spojeneckých vojsk vydali světoznámí autoři už jen poslední cestopis CEJLON – RÁJ BEZ ANDĚLŮ, po jednostranném vypovězení nakladatelské smlouvy, v samizdatové edici Petlice nákladem čtyřiceti čtyř bibliofilských výtisků. Ale to není jediná kniha, která se do Zikmunda a Hanzelky nedostala ke čtenářům. Čtyři nebo pět knih není a už nikdy nebude napsaných, protože to je vlastně už historie. Mohli jsme psát do šuplíku, ale autor potřebuje znát reakce čtenářů, potřebuje tvůrčí karabáč v podobě nakladatel, který ho neustále uhání.Jak se změnil svět za dobu, která uplynula od vaší poslední cesty? A jak se změnil cestopis jako žánr? Svět se změnil – to už jsem říkal na začátku – a já myslím, že k horšímu. Cestopis jako žánr se změnil velice podstatně. Nabyl na obrátkách, na formě sdělování. Nemůže být zdlouhavý jako kdysi. Když jsem četl jednoho z našich předchůdců – Emila Holuba – zdálo se mi to strašně rozvláčné. Ale už E. E. Kisch psal velice dynamicky, „šťouravě”, lezl pod kůži. Jedné ze svých knih dal dokonce název VSTUP ZAKÁZÁN!- čili kam nesmíš – tam vlezu. No a já dnes čtu v Koktejlu nahodile některé reportáže a musím říci, že to znamená další posun. Tady dnes vyrůstá nová generace, která na to jde znovu od lesa, volí i jiný jazyk. My jsme se například ostýchali použít vulgární slovo. Tím nechci říci, že vulgární slovo použité ve správném okamžiku by bylo nějak špatné, vůbec ne. Někteří američtí spisovatelé píší jen slangem a přitom to vůbec není sprosté. Podobné změny se dějí i na poli filmařiny. Jako mladí začínající filmaři jsme se drželi například zásady záběru přes osu. Když to řeknete soudobému filmaři, zeptá se, co to je. Když to za našich časů nebyla nafilmováno „na kolejnicích” nebo takzvanou „zabetonovanou kamerou”, tak to nebyl dobrý film. Je to dáno i obrovským posunem vpřed v technice, ke kterému za těch čtyřicet osm let došlo. Za časů Marca Pola byl cestopis objev. Dnes je ale všechno zdokumentovan é, nafilmované, až na těch pár míst na Nové Guinei, jak jste řekl nedávno v televizi.Takže plní ještě dnes cestopis svou původní funkci? Má ještě cestopis smysl? Určitě. Cestopis je svým způsobem velice atraktivní literatura. A navíc – pokud je cestopis dobře napsaný, pravdivý, přesvědčivý – je to dokument doby. Domnívám se, že literární kritici 21. i dalších století po cestopisu rádi sáhnou, aby třeba věděli, jak vypadá Írán bez těch šílenců fundamentalistů. I když je se naopak domnívám, že těch šílenců tam bude pořád přibývat.Říkal jste také, že světoznámé magazíny jako National Geographic, Geo a další, se specializují na záhady mořských hlubin, vesmíru, a podobné otázky, které jsou ještě neznámou? Tam je obrovské pole všech budoucích cestopisců. Přál bych vám, abyste na vlastní oči viděl třeba Venuši. Otázka, jak jsme vlastně vznikli, Velký třesk, tam se podle mě upře pozornost budoucích cestovatelů. Odborníci, vybavení znalostmi astrofyziky, geologie a dalších věd, budou pátrat, jestli jsme jediní ve vesmíru, jak ti druzí asi vypadají, jak se budeme navzájem dorozumívat… To jsou náměty pro autory scifi, ale i pro budoucí cestovatele. I když na té naší modré planetě je spousta míst, která si přímo říkají, aby se o nich psalo nebo mluvilo. T není jen Nová Guinea. Především jde o svědectví, jak se přetvářejí vztahy mezi lidmi, dnes o národy v Africe, kterým hrozí smrt vyhladověním, pokud jim shoří savana, nebo je vytlačí postupující poušť…Mohl bych vás poprosit o desatero pro začínající cestovatele? To v žádném případě. Chodí za mnou spousta mladých lidí a já vždy říkám: To si musíte vymyslet sami. Jakmile začnete něco kopírovat, není to původní. My tehdy v roce 1938 jsme s Jiřím Hanzelkou byli mladí začínající adepti komerčního inženýrství, a to znamenalo mít absolutně otevřené dveře kamkoli do světa. Absolventi této školy byli lidé, kteří pracovali v zahraničním obchodě, diplomacii,, měli vlastní poradenské a reklamní firmy, z nich se rekrutovali ředitelé bank, pojišťoven. Někdo z nich byl v jedné, ve dvou zemích a my s Jiřím Hanzelkou jsme byli natolik drží, že jsme chtěli vidět všechny. Tak jsme si vymysleli, a rokem 1947 zahájili cestu kolem světa. A dali jsme tomu formu propagace českého výrobku Tatra, který měl stejné ambice proniknout do světa. Pak se ukázalo, že snad umíme psát, filmovat, a tak se to všechno zrodilo. Reportáže, které běžely pravidelně dvakrát týdně v rozhlase, způsobily, že si lidé naše jména vtiskli do paměti. Tím, že nás puč v roce 1948 zastihl v srdci Afriky mezi Ugandou a Belgickým Kongem, se za námi přibouchly dveře cestovatelům a nikdo už ven nemohl. Získali jsme téměř monopol, za který jsme nemohli. Nemůžu se nezeptat na vaše přátelstv í s Jiřím Hanzelkou.Jak vlastně vzniklo? Padli jsme si do oka již na studiích. Měli jsme podobné zájmy. A u lidí, kteří mají stejný záměr, dají svým plánům stejnou formu a jsou navíc ctižádostiví, může vzniknout přátelství na život i na smrt. Teď by to mohlo znít neskromně, ale že jsme jeden i druhý (a někdy oba) současně stáli v tom pomyslném hrobě, není třeba zdůrazňovat. My jsme to také nikde neinzerovali. Když jsem nastoupil do práce, říkali tam mistrovi, který pořád jezdil po stavbách, Hanzelka a Zikmund. Tím chci říci, že v podvědomí lidí jste jako nerozlučná dvojice. Zdá se mi, že velký úspěch vašich knih, filmů i rozhlasových reportáži je právě tahle velká pozitivní hodnota kamarádství ve světě, který tenkrát asi byl plný přetvářky. Něco jak Vinnetou a Old Shatterhand. I svět, který jste popisovali, byl čistý, pozitivní, hledali jste v něm spíš to dobré. Co říkáte na tuto mou teorii? To říkáte velice krásně a je to dokonce přesné. Vycházeli jsme z toho že kamarádství je něco nenahraditelného. Ono se o tom špatně mluví, protože kamarádství buď je anebo není. Často jsme byli absolutně odk ázáni jeden na druhého, museli jsme se na sebe spolehnout. Ať šlo o pitnou vodu v Nubijské poušti, kde jsme taktak nezahynuli, nebo když jsme v Kapském městě dostali v roce 1948 telegram, abychom přeru šili cestu. Řekli jsme tehdy, že máme ten a ten plán, dostali jsme devizové krytí, žijeme natolik skromně, že spíme někde v „pangejtu”, natáhneme si moskytiéru, a když je to v oblastech, kde jsou lvi nebo šakali, hodíme si mincí, kdo bude hlídat do půlnoci a kdo od půlnoci s odjištěnou zbraní. Měli jsme o své bezpečí postaráno.A jaké bezpečí nám nabízela Praha? Pokud jme někdy měli strach, tak ne o sebe, ale o toho druhého. To zůstává trvalou devizou. Včera jsem od Jiřího Hanzelky dostal dopis, telefonujeme si, vídáme se, a jsme pořád Hanzelka Zikmund, Zikmund Hanzelka, jenom o x let starší. Ve vašich knížkách je spousta informací z nejrůznějších vědních oborů.Jak bylo možné tolik jich vstřebat? Měli jsme dobré školství. Maturoval jsem na reálném gymnáziu, kde jsme měli velmi přísné kantory, kteří nás hodně naučili. A pak- podívejte se kolem dokola – každou korunu, kterou jsme vyd ělal, ještě když jsem jako student dával kondice z matematiky, jsem investoval do nějaké knížky. Mám je rozdělené podle mezinárodního desetinného třídění, takže zpaměti vím, kde co z těch tisíců knížek je. Většinou je to literatura cestopisná, dějepisn á, biografie, tamhle vzadu uvidíte filologii – učebnice arabštiny, hindustáštiny, malajštiny, čínštiny, japonštiny – je tu znač- ná část zoologie, botaniky, tady nahoře filozofie.. Když jsem psával reportáže, a to platí určitě i o Hanzelkovi, měl jsem vždycky na mysli, že je bude číst můj profesor dějepisu a řekne si: Jek jsem toho Zikmunda mohl pustit k maturitě, když píše takovou blbost? Neboli autocenzura v pozitivním smyslu: být za to, co napíšu, odpovědný. A to taky znamenalo, když jsem někdy váhal, sáhnout do literatury. A tím, že jsem znal mezinárodní sytém desetinného třídění, mohl jsem vletět do jakékoli knihovny na světě. Jirka Hanzelka vždycky říkal: „Ty přijdeš v Kapském městě nebo Rio De Janeiro do knihovny a jseš tu jako doma. Jak to?” A já na to: „Tak se nauč sto hlavních tříd a podtříd a víš to také.” Když se mě novináři ptají, která kniha byla pro mě takovým předznamenáním, a čekají Robinsona, říkám, že to je jiná kniha, která má velmi prozaický název: „Technika duševní práce”. Jak si zorganizovat čas, studijní systém, systém poznámek, výpisků z literatury. Tam jsem se dozvěděl, že tento systém třídění knih existuje a používají ho všude na světě.Můžete říct několik svých nej? Nejvýš jsme vylezli na Kilimandžáro, byli jsme v nejhlubším dole na světě – dole na zloto nedaleko Johannesburgu asi 4 kilometry pod zemí. To ale není dne, kdy se měří vzdálenosti málem na světelné roky, podstatné. Lidé se mě často ptají, které národy mám nejraději. Když jsem byl velkých výškách, pochopil jsem, že lidi nutí klima k větší pracovitosti, vynalézavosti, houževnatosti. Vezměte si, kolik nositelů Nobelovy ceny je z Afriky nebo vůbec tropů? To je téma vědecké práce, kterou jsem zatím nikde neviděl. Takže je to ono baťovské: Jsem seveřan! Přesně tak. Lidi, kteří celý den leží někde ve stínu a lelkují, maximálně nechají na sebe dřít ženu, nikdy nenamáhali své mozkové závity. Horalé, kteří musí „makat “, mi vždycky byli sympatičtější. Guatemala a Nepál jsou země, které mi učarovaly.A lidé? Jedním z nejnejnej lidí byl Edmund Hillary, kterého jsem potkal před 32 lety v Káthmándú. Interviewoval jsem císaře, spoustu prezidentů, poznali jsme Brežněva i Nikitu Chruščova. Za těmi se zavřela voda, ale zůstala tu spousta obyčejných lidí, kteří neměli žádné nejnejnej, ale v našich knihách žijí dál.Přesunuli jsme se do vedlejší místnosti a vedle Miroslava Zikmunda – vědce a vzdělance jsem tu objevil také dobrodruha a cestovatel. Říká, že je Moravan volbou, narodil se v Plzni. Snad mu Zlín, stejně jako kdysi Nepál, učaroval spoustou houževnatých, pracovitých, vynalézavých lidí. Raději než psaní se věnuje práci na zahradě. Z obrovské sbírky trofejí jsem si prohlédl kámen z Hitlerova podzemního bunkru, masajskou dýku se zvlněným ostřím, indiánské foukačky s otrávenými šípy a také opatrně potěžkal vybělenou čelist jaguára. Je to přesně z toho jaguára, o kterém psal Ernest Hemingway v povídce Sněhy na Kilimandžáru a domníval se, jako všichni, že je to legenda. Český cestovatel Miroslav Zikmund sestoupil do kráteru Kilimandžára a tu čelist tam našel.