TEXT: ALEŠ HORÁČEK, FOTO: MAREK WÁGNER
„U vás nemáte hody?“ divil se nám ve Velkých Pavlovicích mládenec v kroji. Byla půlka srpna, první neděle po svátku Nanebevzetí panny Marie, kterému je zasvěcen místní kostel. Na Moravském Slovácku tato informace každému stačí, aby z ní odvodil, že ve Velkých Pavlovicích právě začal nejvýznamnější folklorní svátek a vrcholná společenská událost roku.
Kdo má čas a chuť, může na moravských hodech trávit dobu od začátku léta až do hlubokého podzimu. Každou neděli najdete několik vesnic, kde tento několikadenní maraton lidové zábavy právě začíná. Moravské hody se totiž stejně jako české posvícení nejčastěji slaví neděli po svátku patrona místního kostela nebo k termínu vysvěcení kostela. Je to vlastně důsledek křesťanských snah spojit původní slovanské oslavy podzimní rovnodennosti a ukončení polních prací se svátkem nějakého světce. Tím se ovšem hody v sousedních vesnicích rozprostřely do několika měsíců, takže aby zábava neodváděla poddané od žní a česání úrody, císař Josef II. nakonec v roce 1786 úředně stanovil společný termín konání hodů na třetí neděli v říjnu. Některé vesnice tento termín dodržují dodnes, jiné se vrátily k původnímu.
NIC PRO ABSTINENTY
„U nás krojované hody nezaniknou. Však se podívej, kolik nás tu dnes je. Nejsme přitom nadšenci, kteří by si doma pouštěli dechovku. Toto je něco úplně jiného,“ snaží se nám vysvětlit sílu tradice František z velkopavlovické chasy. Chase, tedy svobodným mládencům a děvčatům, hody patří. Kdo by o tom snad pochyboval, toho chasa během třídenních hodů nesčetněkrát přesvědčí zvoláním: „Čí sú hody? Naše!“ Vše začíná už na začátku července, kdy se mužská část velkopavlovické chasy sejde ke starodávnému rituálu volby stárků, sklepníků a kárníků. Ti mají přípravu hodů na starosti. Samotné organizační schopnosti ale nestačí. Stárci musejí při volbě vypít naráz půl litru vína, sklepníci tři deci vzhůru nohama a kárníci v leže tři deci kořalky. Hody totiž nejsou nějaké večerní posezení, kde se abstinent ztratí. Mužská část chasy obchází celé městečko a osobně zve dům od domu všechny sousedy. To se samozřejmě neobejde bez nejrůznějších závdavků, včetně tekutých. Odpoledne se pak průvod krojovaných mladíků vydává i s kapelou k domu děvčete, které si stárek zvolil za stárku, a buclaté karafy s vínem zvané juchačky kolují z ruky do ruky. Tady už čekají děvčata v krojích, a po několika tancích a dalších závdavcích se všichni vydávají maršem na místo činu – plac taneční zábavy, zvaný sólo.
JUCHÁNÍ V PARNU
Krojovaný průvod je impozantní. Přes padesát párů se proplétá ulicemi jako had s předvojem dětí v krojích a s kapelou za zády. První páry už muziku ani neslyší, jak jsou od ní daleko. A protože jsou hody, co chvíli někdo zvolá: „Veselo!“, aby se z průvodu jako ozvěna vrátilo radostné zajuchání. Chase asi ve skutečnosti v tu chvíli do juchání moc není. Do třicetistupňového vedra není kroj s teplou vestou, vysokými koženými botami a se sedmi sukněmi u děvčat zrovna nejvhodnější oblečení. „Však také každý den propotíme tři košule,“ poznamenal František. Pořídit si kroj není levná záležitost. Mládence vyjde na patnáct, děvčata i pětadvacet tisíc korun. Jen slavnostní, ručně malovaná mašle stojí dva a půl tisíce. Ale svým způsobem se taková investice vyplatí. Populární moravské rčení totiž říká: „Ožralý v kroju si šohaj, ale v civilu si sviňa ožralá!“
MÁJKA V SRPNU
Na sólu Čecha neznalého místních tradic na první pohled zarazí monumentální májka. Hladký kmen se zelenými větvemi a stuhami na vršku se totiž na jihovýchodní Moravě nestaví 30. dubna, ale až v pátek před hody. Třicetimetrovou májku z několika kmenů spojených železnými obručemi tu dodnes staví ručně. Jinak platí to, co jinde. Kdyby přespolní májku podřezali, byla by to ostuda, jakou by místní nepřežili. Proto mládenci z chasy májku celé noci hlídají a vtipálci z okolí je čas od času podráždí tím, že kolem projedou autem, z okýnka vystrčenou nastartovanou motorovou pilu. Na samotných hodech už jde ale soupeření stranou. Na nedělní tancovačku přijíždějí i chasy z okolí, stárci je vítají vínem, vyhlásí jim sólo a zavedou jim k tanci místní děvčata. Místní i přespolní mládenci také mají právo na verbuňk. Tento improvizovaný mužský tanec vznikl v 18. století jako projev vzdoru a zoufalství mladíků násilně odváděných na vojnu. Tančí se na celém Moravském Slovácku a před čtyřmi lety byl jako první položka z Česka zapsán na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO. Před muzikanty co chvíli nastoupí do půlkruhu skupina mladíků z některé z vesnic, předzpívá pomalejší část písně a pak v rychlém tempu předvede takovou sérii výskoků, dřepů, přednožování, zanožování, dupání a dalších prostocviků, že by se za takové cifrování, jak se tomu říká, nemusel stydět žádný trénovaný gymnasta.
DOMŮ ZA SVĚTLA
Zábava končí až ráno, podle pravidla „slušný člověk chodí dom za světla“. Už v devět hodin přitom chasa obchází se zvaním další část Pavlovic a vše se s několika obměnami opakuje. A v úterý znovu. Kdo nemá dost ani po třech dnech, pro toho jsou tu ještě sobotní dozvuky hodů, takzvané hodky, opět včetně průvodu a zábavy do ranních hodin. Ale pozor! Pokud si pod hodováním představujete stoly prohýbající se pod moravským uzeným, koláči a klobáskami, zajděte si radši nejdřív do hospody na hodovní kachnu s moravským zelím. Tady má každý navařeno a napečeno doma, takže kolem osmé hodiny sólo osiřelo, chasa pozvala přespolní, a všichni odešli na večeři. Na nás zbyl, jako na nějaké tuctové zábavě, stánek s grilovanými steaky a – pivem! Když pomineme burčák u vchodu, kde je víno? „No jo, to máte pravdu,“ zamyslel se další z šohajů, Šimon. „To víte, tady má víno každý svoje,“ upřesnil a postavil před nás svou láhev. Díky, Šimone.
