Tuny vody narážejí na osamocenou stavbu uprostřed oceánu. Na malé okenní tabulky útočí vodní tříšť a kamenné zdi se otřásají. Další dvacetimetrová vlna opakuje útok a pokouší se zničit výsledek lidské odvahy a vůle – maják. O několik námořních mil dál zalije slané běsnící peklo palubu rybářské šalupy a loď se propadá do černé mokré hloubky. Tři páry očí pátrají ve tmě. Konečně žlutý kužel světla krátce prořízne temnotu. To maják poslal první pozdrav od prozatím tak vzdálené bezpečné pevniny.
NEBEZPEČNÉ POBŘEŽÍ
I když se zavedením satelitů a navigačních přístrojů GPS význam majáků poněkud poklesl, plavba podél atlantického pobřeží i v kanálu La Manche je bez nich nemyslitelná. Září do tmy nebo houkají do mlhy od Severního Irska až k jihu na Gibraltarské skále. Nejbouřlivější moře a nejnebezpečnější pobřeží má na tomto mnohatisícikilometrovém okraji Evropy departement Finistère, nejzápadnější část francouzské Bretaně. Zároveň je podél 3500 kilometrů bretaňského pobřeží velmi hustá koncentrace námořní dopravy a dřív totéž platilo i o rybolovu. K osmdesáti mlhavým dnům za rok, k častým bouřím, velkým vlnám a silným proudům způsobeným mohutným, 4 až 15 metrů vysokým přílivem se přidávají četné skalnaté ostrůvky a útesy skrývající se ve vodní tříšti.
Proto také správa majáků Finistère ve významném vojenském přístavu Brest spravuje třicet velkých majáků, stojících jak osamoceně v moři (těch je třináct), tak i na pobřeží. Dohlíží také na práci 14 radiolokačních navigačních stanic a stará se o 325 menších majáků a velkých svítících bójí. Zatímco francouzština nebo angličtina je pojmenovává přesně, naše suchozemská čeština je v tomto směru značně omezená. A tak se pod jedno obyčejné české slovo nějak musejí schovat všechny francouzské “mořské hrady” – nejstarší maják Cordouan, postavený na konci 16. století z příkazu krále před estuáriem Gironde v jihozápadní Francii, zrovna tak jako nejvyšší evropský maják Ile Vierge vysoký 82,5 metru. Stejné slovo použije čeština i pro menší maják Pontusval, který vypadá jako bílý vesnický kostelíček, jen místo kříže má na věži lucernu.
Protože maják musí být jasně identifikovatelný a nezaměnitelný, vysílá každý své otáčivé světlo v záblescích, jež se dálkou a frekvencí jasně odlišují od ostatních. Navíc se všechny velké majáky musejí zřetelně lišit i svým vzhledem, a tak jsou červené, bílé, i černo-bíle kostkované, kulaté, čtverhranné i vícehranné. Některé pevninské majáky jsou natřené bíle jen z té strany, která je obrácená do moře, aby loď poznala, pod jakým úhlem se blíží k pevnině.
NEROVNÝ ZÁPAS
 Pobřeží u majáku Ploumanach tvoří zvláštní žula, proto se také tato část Bretaně nazývá “pobřeží růžové žuly”. |
Většina majáků v Bretani byla postavena v 19. století a záznamy o jejich výstavbě by poskytly námět na dobrodružný román o lidské vytrvalosti a tvrdohlavosti. Pustit se do stavby mořského majáku uprostřed oceánu je totéž, jako vyzvat na souboj samotného boha vod Neptuna. Snad to ani není stavba, ale urputný zápas na život a na smrt bez ohledu na to, stojí-li maják od pobřeží pár stovek metrů nebo několik kilometrů.
Nejobtížnější je postavení základů pro mořské majáky. Obvykle se do kamenného dna zarazí duté železné válce, voda se vyčerpá a prostor se vyplní betonem. Pracovat se může jen za vrcholícího odlivu, kdy je vybraná skála nad hladinou nebo těsně pod ní. Jakmile se základ zdvihne nad úroveň nejvyššího přílivu, práce pokračují mnohem rychleji.
Je to celkem jednoduché, až na to, že se maják musí postavit v místě pro lodě nejnebezpečnějším, kde je moře nejbouřlivější. Jinak by neměl význam. A moře se brání. V rozbouřených vodách museli dělníci pracovat v záchranných vestách a byli k sobě připoutáni lanem jako horolezci. Např. při stavbě majáku La Jument (jižně od ostrova Ile de Quessant, západně od Bretaně) se v průběhu roku 1904 mohli lidé dostat na staveniště jen sedmnáctkrát, bouře a vichry jim dovolily odpracovat v tomto roce pouze 54 hodin.
Symbolem věčného boje člověka s oceánem se stal maják d’Ar Men u ostrova Ile de Sein, opět u západních bretaňských břehů. Neptun si tady svá práva bránil ze všech sil. Práce začaly v roce 1867, kdy se dělníkům podařilo jen sedmkrát doplout na staveniště a vyvrtat zde 15 děr pro základy. V následujícím roce byla situace ještě horší, mohlo se odpracovat pouze 18 hodin. Za šest let dosáhla stavba vodní hladiny a až po čtrnácti letech práce byl maják dokončen.
Ale ani po dokončení staveb se moře nevzdává. Proudy a vlny nedovolují přistát u skalisek, na nichž majáky stojí, a doplňování paliva pro lampy nebo výměna osádky probíhají velmi komplikovaně. Lidé i jejich zásoby se dostávají na pracoviště speciálními kladkami, lanovkovými výtahy, a dokonce i pomocí helikoptér.
HLÍDAČI SVĚTLA
Jen málokteré povolání je opředeno tolika historkami a legendami. Den za dnem žije dvojice strážců životem, který určuje rytmus zažíhání a vypínání světla. Ve francouzských vodách stojí celkem 37 mořských majáků. Ať už se jedná o d’Ar Men, Kereon, La Vielle nebo Le Four, popisují jejich bretaňští strážci své dobrovolné vězení jediným stejným slovem – peklo. Žijí ve stísněném studeném prostoru několik desítek metrů nad hladinou okolního moře a svět představovaný bouřemi a nízko letícími mraky, vidí jen malými okny. Hodinu za hodinou buší vlny do zdí a kamenná stavba se chvěje.
Na první místo žebříčku pekelnosti umístili strážci maják Le Four, který je z břehu dobře a jasně vidět. Byl dokončen v roce 1874 a stojí na žulové skále o průměru jen 25 metrů, jež je známá svou schopností odrážet a lámat vlny tak, že vodní tříšť zahalí celý maják vysoký 28 metrů. Samotné vlny dosahují v blízkosti pobřeží a tedy i majáků maximálně pětimetrové výše. Pověstné, až dvacet metrů vysoké vlny vznikají jen na velké hloubce dál v moři. Rámus je však v každém případě ohlušující a u nezasvěceného vyvolává pořádné mrazení v zádech.
Dnes je peklo na Le Four bez lidí, od roku 1993 je spouštění světla automatizováno, stejně jako na d’Ar Men, odkud poslední strážce odejel v roce 1990. Automatizován je také La Jument, postavený z daru boháče, který jen o vlásek unikl ztroskotání lodi právě v této oblasti. I poměrně mladý maják Nividic z roku 1912 je bez lidí, ačkoliv má na svém vrcholu, nad lucernou, speciální plošinu pro přistávání vrtulníku, která umožňuje doplňovat zásoby plynu do lampy.
Automatizován je také jeden z nejsilnějších majáků na světě, 54 metrů vysoký Le Creac’h na Quessantu, jehož světlo je vidět na 80 námořních mil daleko. Opuštěný však není vůbec. V bývalé budově elektrárny, která zásobovala maják elektřinou, je nyní unikátní muzeum majáků, jehož expozici samozřejmě začíná vzpomínka na jeden ze sedmi legendárních divů světa – alexandrijský maják na ostrově Pharos (odtud také francouzské pojmenování majáku – Le Phare).
Kdysi na vrcholcích varovných věží, nebo přímo na pobřežních skalách hořely skutečné ohně, spaloval se vorvaní olej, později zde našly své první uplatnění petrolej a elektřina. Někde se elektřina vyráběla i větrnými generátory, jinde se přiváděla podmořským kabelem. Obyčejné lampy vystřídala xenonová a halogenová světla. Halogenová lampa do majáku je překvapivě levná (200 franků) a vydrží většinou okolo 600 hodin. Co však dělá halogen opravdovým majákovým světlem, je speciální soubor vybroušených skleněných pásů o trojúhelníkovém průřezu, poskládaných do zvláštní “koule”. Poprvé ho vytvořil francouzský fyzik Augustin Fresnel na počátku 19. století (vznikající světelné efekty poněkud připomínají velké skleněné plastiky ve vestibulu metra na nám. Republiky v Praze).
Muzeum je sice zajímavé, ale stát vysoko nad mořem v koruně majáku vedle jeho světelného srdce a potřást rukou živému strážci majáku – tomu se nic nevyrovná. V oblasti Finistère však bohužel zůstaly už jen tři mořské majáky s lidskou obsluhou: Pierres Noieres, Tevennec a Kereon. Poslední z nich se začal stavět v roce 1907 díky daru příbuzných námořního poručíka de Kereona, který byl popraven v roce 1794 ve věku 19 let.
Lodě k jednotlivým majákům zajíždějí jen v době střídání dvoučlenné posádky v cyklu: 2 týdny na majáku, týden doma, týden na majáku, týden doma, a tak až do penze. Pokud to rozmary počasí a oceánu dovolí. Strážci musejí počítat s tím, že bez ohledu na rozpis služeb mohou na majáku zůstat tři až čtyři týdny. Ženy funkci strážce mořského majáku vykonávat nesmějí a ani nemohou na takovém majáku pobývat se svým manželem.
Nezbylo tedy než se spokojit s majáky na pobřeží (několik z nich je v sezoně přístupných také pro turisty, maják Eckmühl je přístupný celoročně, i když až ke světlu se na majácích nemůže).
U těchto majáků bydlí strážci v erárních domech, což zvyšuje jejich nepříliš vysoký plat 8 až 10 tisíc franků měsíčně. Po telefonátu z ústředí majáků v Brestu nás strážce sice očekává, ale nejprve ho musíme nechat dokončit oběd. Doba mezi 12. až 14. hodinou je v Bretani posvátná a jen opravdu mimořádná bouře odnášející lucernu majáku by monsieura Louarna přinutila oběd přerušit. Má sice námořnicky ošlehaný obličej a mořem vyšisované modré oči, ale místo stoupání po 158 schodech si raději sedá ve své pečlivě uklizené dílně a zapaluje si gitanku. Pochlubí se nám nově instalovaným GPS napojeným na sedm satelitních družic, několikrát nás upozorní, abychom nahoře na nic nesahali, a pak i se svými šroubováky zůstává dole. A tak máme na vrcholu dost času. Obdivujeme krásně naleštěné součástky, hřídel otáčející lucernou i celou dřevem obloženou místnost s malými kulatými okénky v mosazi, která vypadá jako kajuta na staré plachetnici. Rozhled z ochozu je úžasný. Navíc maják Saint Mathieu stojí na okraji útesu v ruinách benediktinského opatství ze 16. století; zdejší mniši již za vlády Ludvíka XIV. zapalovali na věži zvonice signální světlo, aby pomáhali lodím najít bezpečnou cestu do nedaleko ležícího Brestu. Klášter byl však jako mnoho jiných zničen za Francouzské revoluce a současný maják byl postaven až v roce 1835.
NĚKDY ANI MAJÁK NEPOMŮŽE
Zvedá se vichřice, občas drobně prší, je obvyklých bretaňských zimních deset stupňů. Mrzne jen výjimečně, desetistupňový Atlantik místní podnebí příjemně otepluje. Okolo majáku Corn Carhai se tříští vlny. Tak nějak asi vypadalo počasí, když zde 16. 5. 1978 necelý kilometr od majáku ztroskotal tanker Amoco Cadiz, vylitá ropa znečistila na 160 kilometrů pobřeží a zapříčinila tak dosud největší ekologickou katastrofu v dějinách Francie.
Příroda i lidé dokázali všechny stopy neštěstí za dvacet let odstranit a Amoco Cadiz připomíná jen kotva tankeru na nábřeží malého přístavu Portsall. Váží neuvěřitelných 20,5 tuny! Ředitel sekce majáků v Brestu mluví o selhání lidského faktoru a vysvětluje, jak se v budoucnu bránit podobnému neštěstí (v roce 1980 došlo k podobné havárii, ale do moře vyteklo “jenom” 30 tisíc tun ropy).
Každá loď, která vjíždí do výsostných francouzských vod, je dvacet námořních mil západně od ostrova Quessant napojena na pobřežní vysílání a monitorována radarem. V případě, že by loď z nějakého důvodu nerespektovala pravidla mořského provozu a ignorovala upozornění dávaná majáky, budou na ni helikoptérou vysazeni vojáci – specialisté, kteří převezmou velení a dovedou ji bezpečně do přístavu. Domů se vracíme 13. prosince. Jako blesk z čistého nebe působí zpráva, že se 12. prosince rozlomil západně od Bretaně maltský ropný tanker Erika a podle odhadu se do moře vylilo na 5 až 6 tisíc tun ropy. O několik dní později smutně sledujeme v televizi záběry na Bretaňce, jak opět odklízejí ropu z pláží. Moře zase jednou zvítězilo nad technikou, ale bylo to vítězství pořádně sebevražedné.
