Ko Chang (ko je thajsky ostrov) se nachází v Thajském zálivu, v jihovýchodním cípu Thajska, nedaleko hranice s Kambodžou. Svou plochou 492 km² je to druhý největší ostrov Thajska, přitom zde žije pouze něco málo přes 4,5 tisíce stálých obyvatel. Spolu s desítkami okolních drobných ostrůvků a několika desítkami km² moře je součástí chráněného území “Ko Chang National Marine Park”.
Osídleno je pouze pobřeží, zatímco vnitrozemí ostrova, celých 70 %, je pokryto primárním deštným pralesem. Je to jeden z nejlépe zachovaných deštných lesů nejen Thajska, ale podle různých publikací i celé jihovýchodní Asie.
BEZ TURISTŮ TO NEJDE
A právě tato skutečnost spolu s informacemi o relativně malém narušení pobřežních ekosystémů turistickým ruchem byla důvodem našeho čtrnáctidenního pobytu.
Že informace o minimu turistů na ostrově už asi budou patřit minulosti, se přesvědčujeme nedaleko města Trat, v přístavu Laem Ngop, jednom z výchozích bodů pro návštěvu Ko Changu. Lodě na ostrov odplouvají každou chvíli, přesto se zde tísní desítky návštěvníků, převážně baťůžkářů z Evropy. Jak je v Thajsku zvykem, pečuje o ně dokonalý servis. Každý je okamžitě odchycen, nasměrován, opatřen zpátečním lodním lístkem i informací o času odjezdu.
Cesta lodí trvá přibližně třičtvrtě hodiny. Ostrov, který se zpočátku spíše jenom rýsoval v silném oparu, se postupně ukazuje v plné kráse. Nad tenkou pobřežní linií kokosových palem ční mohutné hory. Vrcholy sice dosahují výšek pouhých 500-600 m n. m. (nejvyšší Khao Chom Prasat I měří 661 m), ale protože jsou skutečně přímo nad mořem, jde o značné převýšení. Dalekohledem rozeznávám na pobřeží pouze tu a tam osídlení, hory pokrývají svěže zelené lesy.
V přístavu nás opět očekává dokonalý turistický servis. Než se stačíme rozhlédnout po okolí, jsou všichni cestující z lodi opět odchyceni, naloženi na korby dvanáctimístných terénních aut a dle přání rozvezeni do tzv. rezortů, pobřežních campů vybavených bambusovými i zděnými bungalovy s příslušným zázemím. Zázemí má různou úroveň, od jedné prkenné restaurace na kůlech a obchodu až po turistická centra vybavená mimo jiné Internetem a potápěčskou základnou. Rezorty jsou rozesety po celém západním pobřeží, přibližně lze říci, že od severu k jihu postupně mizí to, co představuje masovou turistiku, a přibývají místa blížící se představě ráje na Zemi.
VEČERNÍ SETKÁNÍ
Za základnu si vybíráme jeden z nejjižnějších rezortů, v místě, odkud se dá nejsnáze proniknout do lesních porostů a kde je zároveň ploché pobřeží s řekami a zátokami s mangrove.
S prvními zajímavými živočichy tropické Asie se setkáváme hned první večer. Brzy po setmění se ozve intenzivní štěkavý hlas, znějící přibližně jako několikrát opakované to-ke. Znám ho velmi dobře z terária, patří největšímu zástupci gekonů, gekonu obrovskému. Je to poměrně velký ještěr, dosahující délky až 40 cm. Bez problému se pohybuje po stěnách, umožňují mu to prsty opatřené lamelami s mikroskopickými háčky. Gekoni loví večer hmyz přilákaný světlem lamp. Časem mne počáteční nadšení přejde, když zjistím, že z nádherných brouků přiletujících na světlo pro mne kvůli gekonům zbudou jenom kousky krovek. Gekoni samozřejmě vzhledem ke své velikosti neloví jenom hmyz, jejich kořistí se stávají i jejich menší příbuzní z rodu Hemidactylus, kterých je na každé budově několik.
 Při nočním odlivu se ve světle baterky objevují stovky krabů pobíhajících po obnaženém dně |
V dalších dnech se věnuji močálům podél říček a okolí lagun. Je zde překvapivě málo ptáků, daleko méně, než znám z obdobných biotopů ve Střední a Jižní Americe i z okolí vod střední Evropy. Za celou dobu pobytu nevidím jediného racka, rybáka či bahňáka, ptáky běžné na všech mořských pobřežích. Zahlédnu pouze několik volavek vlasatých, volavku červenou a orlovce říčního, tedy druhy žijící i v Evropě. Z místních druhů jednu volavku pobřežní, lovící mezi skalisky drobné kraby a rybky, a na laguně několik málo dalších ptáků včetně dvou druhů ledňáčka a jednoho chřástala.
Je otázka, proč je zde ptáků tak málo. Když ale vidím, jak místní obyvatelé dokáží z mořských i suchozemských živočichů zkonzumovat téměř vše, napadá mne, že asi není důvod se domnívat, že by v případě ptáků dělali výjimku.
Dle literatury na ostrově trvale žije celkem 61 druhů ptáků, především druhů tropického deštného lesa. Mimo jiné tři druhy zoborožce. Dalších dvanáct druhů ptáků na ostrov migruje.
Teprve ve druhé polovině pobytu spatřím pro mne velmi zajímavého dravce, mohutného orla bělobřichého, příbuzného našeho populárního orla mořského. Loví ryby obdobným způsobem jako náš orel. Kořist si vyhlédne z velké výšky, rychle se spustí k hladině, přejde do horizontálního letu a z vody ji vytáhne máchnutím mohutných pařátů. Orel bělobřichý vedle ryb s oblibou loví i prudce jedovaté mořské hady vodnáře.
ÚZEMÍ VARANŮ
V blízkosti řeky a lagun zjišťuji, že zde žije jeden nádherný ještěr, varan skvrnitý. Je to vedle známého komodského varana druhý největší varan, může dorůst i více než třímetrové délky. Oproti varanu komodskému je ale mnohem subtilnější a podstatná část jeho délky připadá na dlouhý ocas. Tito varani žijí především v okolí vody. Dokonale plavou a potápějí se, loví různé v okolí vod žijící živočichy. V potravě nejsou příliš specializovaní, když mají příležitost, vyberou v noci i kurníky ve vesnici. Jsou zde nesmírně plaší, mnohokrát se k několika asi metr dlouhým dorostencům pokouším přiblížit s teleobjektivem. Marně. Při spatření člověka okamžitě mizí ve vodě či neprůhledných břehových porostech. Ti, kteří nezmizeli, už jsou asi dávno snědeni, což mi potvrdila i jedna Evropanka, jež se zde natrvalo usadila. Jenom jednou se mi podařilo dostat k varanovi na dosah čtyřstovky, než jsem ale stačil zaostřit, zahnal mi ho pes, který mne doprovázel.
Tito místní psi jsou kříženci, dost často podobní australským dingům. Povalují se ve vesnicích a cizího návštěvníka, pokud je ignoruje, si nevšimnou. Běda ale, když se na ně podíváte a prohodíte vlídné slovo. Pes, který má asi vrozenou potřebu doprovázet lovce, nadšeně vyskočí a minimálně na celý den máte věrného průvodce, jenž pochopitelně vše vyplaší.
Fascinující jsou i místní kočky. V tomto případě mám na mysli ty chlupaté, čtyřnohé. V restauraci, kam chodíme na večeři, jsou široké bambusové lavice s polštářky na sezení. Chvíli poté, co se host usadí, se objeví některá z koček a způsobně usedne na polštářek vedle. Po přinesení jídla znalecky prohlédne talíř. Pokud host objednal něco, z čeho nejsou žádné zbytky, nebo nedej bože ovocný salát, kočka znechuceně odejde. Pokud je ale na talíři ryba či krevety, vyčká a dá náležitě najevo, že má zájem. Celou kostru i krunýře hozené na zem zhltne beze zbytků.
LÉTAJÍCÍ HAD
V blízkosti laguny s varany nalézám i jednoho z velmi zajímavých hadů, bojgu rodu Chrysopelea. Někteří zástupci tohoto rodu dokáží strmě plachtit z korun stromů. Roztáhnou při tom žebra tak, že jejich tělo má na průřezu profil padáku. Podle filmových záběrů se při plachtění vlní jako při pohybu po zemi. Nalezená bojga ovšem, než stačím vyměnit objektiv, mizí v koruně palmy.
Na ostrově žijí i další hadi, mimo jiné i obrovská krajta tmavá dorůstající až 6,5 metru a ještě delší krajta mřížkovaná, která je s prokázanou délkou 9,75 m patrně nejdelším hadem světa. Krajty jsou aktivní především v noci, setkat se s nimi ve dne, kdy se vyhřívají, je věcí obrovské náhody a štěstí. Mnohokrát jsem dalekohledem prohlížel stovky metrů břehových porostů řek, kde je asi setkání, především s krajtou mřížkovanou, nejpravděpodobnější. Ale marně. Přitom žijí určitě také v těsné blízkosti lidských sídel, mají zde totiž daleko větší nabídku potravy v podobě psů, koček, slepic a hlodavců než v deštném lese.
Na ostrově žije i nejdelší jedovatý had světa, královna pralesa, kobra královská. Je to impozantní had dorůstající délky až 5,6 metru. Pokud se takto dlouhý exemplář při setkání s člověkem vztyčí po kobřím způsobu, mohou se na sebe dívat téměř z očí do očí. Tato kobra se na rozdíl od menší a běžné kobry indické vyskytuje především v původních lesích. Žije skrytě, nebezpečná je především v době, kdy hlídá svá vejce v hnízdě postaveném z listí a větviček. V té době prý při vyrušení útočí. Ve skrytu duše jsem na jedné straně doufal, že se s tímto hadem při cestě lesem setkám, na straně druhé si ovšem nejsem jist, jak by na toto náhlé setkání reagoval můj trávicí trakt.
DĚŠTNÝ PRALES
 Až na několik málo cest lze do nitra pralesa proniknout pouze korytem drobných řek. Samozřejmě pouze v období sucha |
Po několika dnech pobytu na ostrově zjišťuji, že cesta nahoru do kopců, do nitra deštného lesa nebude zdaleka tak jednoduchá. Většina cest končí těsně pod svahy. Les je sice místy průchodný, ale většinou převažují jen obtížně zdolatelné strmé svahy. Navíc pohybem v tomto terénu se vše bezpečně vyplaší. Přechod ostrova na šířku, což je asi deset kilometrů, je patrně otázka několikadenní expedice.
Je to dobře. Těžký terén je asi jedinou zárukou, že deštné pralesy nebudou v nejbližších letech, na rozdíl od pobřeží a přilehlých úseků moře, zničeny masovou turistikou.
Jedinou možností, jak se nám daří dostat do nitra lesů, je turistická stezka k vodopádům a dále nad nimi korytem řeky.
I tak se ovšem nedostaneme dál než asi 3 km od pobřeží. Při těchto cestách zde spatříme ze živočichů především různý hmyz, hlavně desítky druhů motýlů a různé brouky. Jenom občas zahlédneme některého z lesních druhů ptáků či drobného plaza. Veškerý nesmírně bohatý život je zde skryt za neprůhlednou zelení a v korunách stromů. Velcí jihoasijští savci, jako jsou slon či tygr, zde kvůli malé rozloze ostrova a jeho izolaci nežijí. Savci jsou zde zastoupeni mimo jiné makaky, cibetkami či luskounem.
ZA FAUNOU MOŘE
 Na korálových útesech v okolí ostrova jsou hojní velcí mlži, zévy. Největší exempláře zévy obrovské údajně dosahují délky více než 2m |
Vyzbrojen pouze základní výbavou na šnorchlování a jednoduchým plastovým boxem na focení pod vodou vyrážím několikrát na prohlídku podmořského života. Nejsou zde ideální podmínky, patrně kvůli rozsáhlým mělčinám i každodennímu větrnému počasí je voda kalná, s viditelností pouze 2 až 3 metry. Korálový útes je poměrně daleko od břehu. Abych se dostal k jeho okraji, musím přeplavat minimálně 200 metrů písčin. Protože jsem v kalné vodě sám a daleko od břehu, nemám zrovna dobrý pocit. Většinou udělám jenom pár záběrů a vracím se zpět. Útes taky nevypadá nejlépe, řasy a tu a tam odumřelý korál svědčí o organickém znečištění. Je to pochopitelné. Veškerý odpad z bungalovů a restaurací na břehu končí v moři. Za nádherou nenarušených korálových útesů musí návštěvník i v těchto odlehlých končinách lodí do okolí vzdálenějších, neobydlených ostrůvků.
S faunou moře se turista také může seznámit v nabídce restaurací, kde jenom zírá, co všechno se dá sníst. Bohužel vedle běžných, tradičně lovených druhů, jako jsou některé ryby, krevety či olihně, si může nechat grilovat i korálové rybky. Kšeft je kšeft a nikoho ze stovek rybářů a prodejců zde zřejmě nezajímá, že je v “mořském národním parku”. Z ostrova odjíždíme se smíšenými pocity. Známí, kteří tu byli před pěti lety, konstatují, že “už to není ono”. Když vidíme, jak všude po pobřeží vyrůstají nové komplexy bungalovů, zjevně bez jakékoliv koncepce a limitů, jsme přesvědčeni, že při případné návštěvě za pár let budeme konstatovat totéž.
