Motyka, samopal a pěticípá hvězda – symboly na státním znaku Mosambiku. V osmdesátých letech jsme hlásali pevnou podporu jeho marxistické vládě, ta však – zdá se – zemi přivedla na mizinu. Politicko-ekonomický marasmus podnítil občanskou válku a v roce 1992 Mosambik spadl na dno světové ekonomiky, stal se nejchudším státem světa. O dva roky později se situace konečně trochu stabilizovala. Znepřátelené strany se dohodly a v zemi se konaly svobodné volby. Nová vláda pak vykročila směrem k demokracii a hospodářskému růstu.
MARX, LENIN A MAO CE-TUNG V AFRICE
Vítá nás trojité pletivo a ostnatý drát, vše pod proudem. Projíždíme branou do odbavovacího prostoru, kde objevujeme úřednický ráj! Několik přepážek, dlouhé fronty, hádající se lidé. Občas zazní silný úder kulatého razítka.
“Nemáte zaplacené pojištění,” upozorňuje nás úředník. “Támhle zaplatit, znovu sem – něco – zaplatit a naproti doplatíte, že nic neproclíváte.” Tady to vzali ekonomicky a z nepropustné hranice udělali pokladnu mýtného. Pak už jenom zběžná celní prohlídka a odevzdat papír, řádně oštemplovaný ze všech přepážek. Dalším zážitkům nic nebrání. Závora se otevírá.
Silnice připomíná spíš tankodrom a v krajině se tu a tam objeví vojenské stany a ozbrojené hlídky. Zmocňuje se mě divný pocit. Vždyť už se tady pět let nebojuje! O pár kilometrů dál nám dochází, že jsme projížděli tzv. nárazníkovým pásmem. Něco podobného si přece pamatuji ze Šumavy.
Konečně první vesničky a za nimi Maputo, hlavní město excentricky položené na jižním okraji státu. Vítá nás široká Leninova třída, parkujeme v Marxově ulici. Ptáme se po ubytování: “Zkuste to na třídě Mao Ce-tunga.”
Obklopeni pouličními prodavači procházíme město zalité odpoledním sluncem. Portugalská architektura se tu potkává s šedivými stavbami reálného socialismu, to vše doplněno prvky “moderní kultury”, kterou zde zastupují novotou zářící billboardy a obrovské láhve kokakoly na průčelí panelových domů. Potřebujeme vyměnit peníze, ale není to tak jednoduché. Banka by tady byla, ale nemá směnárnu. Úřednice nás posílá na trh, takže šanci dostávají veksláci, v mém případě dvanáctiletý obchodníček. V přepočtu za 3000 korun se stávám milionářem, ovšem na milionářský život to nebude, hned v prvním bistru mě připravují o 40 000 za omeletu.
NOČNÍ MAPUTO
Chystáme se poznat i noční život města se zvláštní atmosférou. Mladičký taxikář je zaskočen, že sjednáváme cenu předem, přesto se nestydí vyřknout nesmyslnou částku. Za svoji drzost nedostává šanci, a my odjíždíme jedním z minibusů. Ty tady fungují na principu jízdních “ne-řádů” a zmatených tras. Řidič vyhrává místní muziku a kulišácky se uculuje. S cenou 40 000 jsme tak spokojeni, že ještě necháváme “tuzéra”. Později se dozvíme, že pro místní je stejná trasa za 4000 meticalů.
Navštěvujeme jakýsi potemnělý lunapark, kde je jedinou fungující atrakcí asi dvacet malých hospůdek a barů. Vybírat moc nemusíme, všude jsou plastové židle a stoly, muzika se slévá v proud nepřehledného hluku. Ochutnáme zdejší pivo a už se k nám řítí místní plejboj. “How are you, my friend,” přichází důvěrné oslovení. Po chvilce začne vysvětlovat, že když bude objednávat on, dostaneme tři piva za stejnou cenu jako dvě pro cizince. Takže ta habaďura s velkým kamarádstvím nebyla vlastně na nás, ale na barmana. Všude kolem je spousta krásných holek. Krky si mohou vykroutit, aby viděly k našemu stolu. Prvně si připadám trochu jako Delon. Ovšem jen do té doby, než ta nejsmělejší dorazila k našemu stolu a rovnou si bez váhání řekla o drink.
Město se s námi loučí svérázným způsobem. Z hostelu na pobřežní “magistrálu” vede široká čtyřproudová třída. Stavíme jenom párkrát na červenou a za 15 minut jsme na periferii. Parkuji u neuvěřitelně rušného, barevného a hlavně chaotického autobusového nádraží. Rád bych udělal pár fotek… Vystupuji a vidím zadní dveře našeho pick-upu dokořán a zámky vylámané. Chybí pár věcí. Nezbývá než obdivovat mrštnost zlodějíčků, operujících zřejmě na jednom z městských semaforů.
CESTOU NECESTOU
V Mosambiku nás čekají ještě skoro dva tisíce kilometrů, z toho téměř polovina při pobřeží Indického oceánu, který vytváří mezi pevninou a ostrovem Madagaskar Mosambický průliv. Nížinné pobřeží je v místech, kde ústí vodnaté řeky Limpopo, Save a Zambezi, velmi bažinaté, čímž je zejména po období dešťů, trvajícím od listopadu do dubna, jednou z nejexponovanějších malarických oblastí Afriky.
Na úrovni Beiry se vydáváme do vnitrozemí. Severní břehy jsou okrajem plošiny, která sahá až k horskému masivu lemujícímu třetí největší africké jezero Malawi. Na odlehlých místech leží národní parky se zvířaty savan, jako jsou lvi, žirafy, sloni, nosorožci, zebry a rozmanité druhy ptáků.
Silnice se zabořila do tropického lesa. Občas projíždíme malými vesničkami, jejichž vzájemné vzdálenosti počítáme na desítky až stovky kilometrů. Provoz je menší než malý. Trnu hrůzou při každém průjezdu po střechu naložených stařičkých autobusů. Popraskané rámy z nich dělají zkroucené čtyřstopé obludy, které jsou opravdovým postrachem zdejších silnic. Jejich řidiči se nezřídka posilňují palmovým vínem, jelikož v Mosambiku je za volantem povoleno téměř promile alkoholu. Oproti tomu je celkem kuriózně zakázáno řídit v sandálech nebo používat sluneční brýle.
POMNÍKY MINULOSTI
Blížíme se do Xai-Xai, letoviska ležícího nedaleko korálových útesů. V šedesátých letech bylo vyhlášeným turistickým střediskem. Dnes nás vítají opuštěné, rozpadlé hotelové komplexy. Funguje jenom jeden rodinný azyl, kde nás vlídně přijímají jako první české hosty.
Ten pohled je až neuvěřitelný. Jen těžko se dá pochopit, jak dokázalo centrální plánování zlikvidovat poměrně dobře fungující trh, podpořený potravinářským, tabákovým, textilním a ropným průmyslem, když ani zdejší nerostné bohatství není zanedbatelné. Komunisté velmi podcenili tzv. “ztrátu mozků”. Začátkem sedmdesátých let osmimilionovou černošskou populaci řídilo 250 000 Evropanů a jejich exodus po roce 1975, kdy země získala samostatnost a zároveň byla nastolena vláda jedné strany, přinesl Mosambiku 99% negramotnost. Citelný byl nedostatek lidí schopných obsadit řídící místa, a velká část produkce schopného hospodářství tím byla odsouzena k zániku. Číst a psát uměli jenom ti nejmladší, a tak nebyl výjimkou devatenáctiletý šéf výzkumného ústavu nebo osmnáctiletý ředitel střední školy. Bohužel, ještě dnes je negramotnost poměrně vysoká – základní vzdělání chybí dvěma třetinám dospělé populace.
ŠAMANI A RYBÁŘI
Oblast ostrovů Bazaruto Archipelago spolu s deseti kilometry pevninského pobřeží mezi rybářskými vesničkami Vilanculos a Inhassoro je velmi často označována za nejkrásnější místo Afriky. Jsou tu dlouhé bílé pláže omývané azurovou vodou Indického oceánu, nad něž se sklání sytě zelené kokosové palmy. Stačí udělat pár kroků, a v průzračně čisté vodě najdeme fascinující, vyzývavě barevné korálové útesy plné tropických rybiček.
Mezi několika ostrovy se plaví rybáři na svých malých plachetnicích ojedinělého “střihu”. Tři z hlavních ostrovů Magarugue, Svatá Karolína a Bazaruto byly pro svoji jedinečnost vyhlášeny v roce 1970 národním parkem.
Paradoxně hlavní zásluhu na téměř panenském uchování této oblasti má katastrofální situace země v posledních dvaceti letech, díky níž se místo ubránilo před masovou turistikou. V poslední době se vláda snaží podporovat rozvoj tzv. ekoturistiky, což však brzdí chybějící služby, špatná infrastruktura, obavy z velkého množství zbraní držených obyvatelstvem po občanské válce a v neposlední řadě komplikované letecké spojení s okolním světem.
 Děti se dnes ve školách učí nejen úřední portugalštinu, ale také angličtinu užitečnou pro domluvu s cizinci. Proto jsou často svým rodičům tlumočníky a rády si jako honorář vezmou třeba bonbon. |
Vstávám dnes trochu dříve – rybáři spravují sítě a ženy mají plné ruce práce s úklidem kolem úhledných rákosových domků a přípravou skromných porcí malých rybiček s kokosovou rýží. Vtom mne někdo chytne za rameno a zve za proutěnou ohrádku k naklizenému ohništi, kde se vaří jakýsi nápoj z několika druhů listí. Rád přijímám a usedám na silný kmen sloužící jako lavice. Čaj se rozlévá pouze mužům, a ten, který mě přivedl, začíná hrdě představovat celou rodinu. Omlouvám svoji jazykovou nevybavenost a ihned dostávám malého tlumočníka. Bližší kontakt tady většinou zprostředkovávají děti, které se dnes učí ve školách nejen úřední portugalštinu, ale také angličtinu užitečnou pro domluvu s cizinci. Při běžné cestovatelské konverzaci si prohlížím krásně opracovaný kalíšek z kokosového ořechu, jenž dodává zelenému odvaru na exotičnosti… Ani ostatní vybavení domácnosti příliš nezasáhla “plastová revoluce”. Celkový dojem přírodní kuchyně kazí jenom stará ojetá pneumatika používaná jako ohrádka na ořechy.
Na platu z palmového listí se suší malý úlovek. Ptám se, jak štědrá jsou zdejší loviště, a dostávám trochu rozhořčenou odpověď. “V poslední době brázdí Mosambický průliv – částečně ilegálně – japonské rybářské superlodě, a ryb výrazně ubývá. Pomalu přicházíme o svoji obživu.”
Slunce už je nízko nad obzorem a na pláži se sešla skupinka vyznavačů animismu, víry v duchy ovládající přírodu a věci kolem nás. Toto vyznání v Mosambiku stále výrazně převažuje nad křesťanstvím a islámem. Za doprovodu bubnů se všichni řadí na hranici dvou světů, země a oceánu. Mladý muž rozčeřil podvečerní klidnou hladinu. Odešel na padesát metrů mělkým šelfem a za tichého zpěvu opouštějí pevninu další dvojice. Celý koloběh se opakuje do pozdních večerních hodin. Měsíc nevyšel a do uší stále zní bongo.
POLICEJNÍ STÁT?
Na cestě k Malawi nás čeká ještě více než tisíc kilometrů vnitrozemím po zbídačelých silnicích. Období dešťů skončilo teprve nedávno a letos přineslo opravdu rozsáhlé a ničivé záplavy. Objevují se až půlmetrové díry a jen zázrakem jsme nikde nenechali nápravu nebo alespoň kolo. Jenom značky to “rodeo” nevydržely a postupně skončily v některé z kaluží.
Z doslechu jsme znali příhody, kdy cestovatelé v Mosambiku nasbírali při policejních kontrolách pokuty až za několik set dolarů. I nás teď staví motorizovaný policista, obchází auto a oznamuje nám, že nápis NISSAN mu pro identifikaci skutečně nestačí. Ani se moc nedohadujeme a po jasné výzvě následujeme strážníka na stanici. Přísně vypadající starší úředník připomíná ruského generála a jeho rozhodnutí je stručné a jasné: zadržet vozidlo, všechny doklady, a dokonce i klíčky. Pokračovat můžeme, až budou značky na autě. Jeden z oficírů přivádí dva civily, že nám rádi pomohou – za nehoráznou cenu. Už chápu, proč jsme nedostali pokutu. Značky sháníme jinde, ovšem odmítnutí spolupráce při výrobě samozřejmě zamíchalo karty, a strážníci teď požadují 100 000 meticalů. “Říkal jste, že pokutu nedostaneme!” trochu se podivuji. “To také není pokuta, to je poplatek za parkování před policejní stanicí.” Nezbývá, než se pousmát. O pár kilometrů dál jsme znovu nuceni sáhnout do peněženky za špatné projetí “kruhového objezdu” ve vesničce z pěti slaměných domků.
V severozápadní provincii Tete, která byla kdysi obilnicí země, nás už moc příjemného nečeká. Většina obyvatel tuto oblast v době občanské války opustila a dnes se jen pomalu vrací do vypleněné země. Mnoho vesnic bylo vypáleno a políčka poseta minami. Jejich počet se na území Mosambiku stále odhaduje téměř na jeden milion. Jejich odstraňování je tak nákladné, že se neobejde bez mezinárodní pomoci. Před hranicí se silnice opět výrazně zhoršila. Máme smíšené pocity. Poznali jsme ráj i peklo této země. Cítíme však, že momentální politika, návrat uprchlíků a ekonomický růst tomuto koutu světa slibují světlejší budoucnost.
