Text Anna Bobreková, Foto Jiří Bobrek I když se to na první pohled nezdá, V Moskvě jsou jich stovky. Potulují se ulicemi, přespávají v parcích a podchodech nebo se ochomýtají kolem tržišť. Někteří zabloudí i do metra – protáhnou se pod turnikety, způsobně sjedou schody a vydají se až na nástupiště, kde se zájmem a až dětským nadšením v očích sledují projíždějící soupravy. Někdy se za vozy i honí – je to pro ně způsob odreagování a trochu riskantní zábavy. Mohlo by se totiž stát, že spadnou do kolejiště – a odtud vede cesta leda do tunelů dráhy, které jsou opravdovým podzemním bludištěm, neskýtajícím šanci na únik. Oni si však dávají dobrý pozor. Jsou to koneckonců zvířata a mají své instinkty. Jsou jich stovky Moskevská metropole je domovem stovek toulavých psů. Jsou to vesměs zvířata, která už žijí na ulici několik generací, a proto se dokázala dokonale přizpůsobit životu na ulici. Stále se najdou lidé, kteří řady tuláků rozmnožují o své bývalé domácí mazlíčky – a těm pak nezbývá než se v tom naučit chodit, respektive ťapat. Podle míst, kde se tuláci zdržují, je lze rozdělit do tří skupin: na psy městské, z periferie a z metra. Ty potkáte při procházce po Moskvě nejčastěji. Zdržují se v parcích, kolem nádraží, tržišť, chrámů… Zkrátka všude, kde se mohou v případě potřeby ukrýt před zimou a získat něco na zub. Někteří z nich nevypadají vůbec špatně. Třeba smečka černých kříženců pobíhající na zelených pozemcích kolem stanice metra Teplyj stan. Mají lesklou srst, jasné oči a hbité pohyby. Může za to blízkost rybího trhu. Jiní psí tuláci svým vzhledem vzbuzují spíše soucit a odpor. Jsou vyhublí, špinaví a mají na sobě bezpočet šrámů z pouličních šarvátek. Onehdy jsem u Běloruského nádraží potkala kolii – krásnou, trochu vyhublou slečnu bez obojku. Proplétala se davem lidí a působila malinko smutně a vyjukaně. Zřejmě patřila k jedné z pouličních smeček a nerada se pohybovala sama na vlastní pěst. Nevím, kam měla namířeno. Spěchala jsem, takže jsem ji prostě obešla a dál se jejím osudem nezabývala. Takto se k tulákům staví většina chodců – jsou pro ně běžnou součástí města, která jim málokdy stojí za pozornost. Mezi toulavými psy a obyvateli panuje nepsaná dohoda: Já si nevšímám tebe, ty si nevšímáš mě.
I oni mají přátele Těmi, kdo si tuláků naopak všímají a starají se o ně, jsou například prodavači z pouličních stánků a hlídači. Před schody do podchodu stojí černobílý pes a zírá dolů. Na někoho čeká a tváří se přitom malinko nešťastně. Jeho kamarád sedí opodál před vraty na staveniště. Konečně se ozve štěkot a z podchodu se na ulici vyhrnou další dva černí psi – všichni se okamžitě seběhnou a začnou se vítat. Za nimi pomalu kráčí muž v uniformě hlídače. Psi do něj laškovně strkají čenichy a nadšeně poňafávají. Hlídač zamíří k vratům a psi, kteří tu cestu už očividně dobře znají, uhánějí před ním. Zakrátko se všichni ztratí z dohledu. Psí tuláci mají na lidi dobrý odhad, a tak poznají, u koho mohou se svým šarmem a velkýma hladovýma očima uspět. Pro vodu třeba chodí ke stánku květinářky a večer se zastaví u prodejce pečiva, zda mu nezbyly nějaké párky v těstě (ty jsou prý mezi nimi hodně oblíbené). V případě hlídačů je přátelství se psy oboustranně výhodné: zvíře si přijde na něco k snědku a hlídač má po boku věrného kolegu, který budí respekt a v případě potřeby se svého krmiče zastane. Kouzlu chlupatých psích bezdomovců však podléhají i zaměstnanci chrámů, taxíkáři, stavební dělníci. I někteří náhodní kolemjdoucí se skloní, aby tuláka poplácali, podrbali za ušima anebo mu podstrčili nějakou dobrůtku. V ulicích a podchodech často narazíte na psy-žebráky. Jsou to společníci lidských bezdomovců a žebráků, kteří svých čtyřnohých společníků využívají, aby vyvolali větší soucit. Na kusech papírových krabic, které leží na dece před schoulenými psy, najdete nápisy typu: „Přispějte psovi na krmení.“ Bezdomovci však využívají psy i pro vlastní ochranu – opět je to oboustranně výhodný vztah. Žebrání na zvířata se však v Moskvě netýká jen psů – kupříkladu na Arbatu, známé moskevské třídě, stávají na dřevěných bedýnkách apatičtí (pravděpodobně něčím omámení) králíci, kočky a jiná drobná zvířátka. Za nimi podupává jejich majitel a cedule, kterou opřel o bedýnku, opět útočí na city kolemjdoucích. Přispějte Ňufince na mrkvičku – prosí nápis pod bílým králíčkem.
Na zemi i pod zemí Tuláci se často shlukují ve smečkách – hledají tam ochranu, teplo a jistotu. Smečky se pohybují venku i v podchodech – například ten u stanice metra Kyjevská je domovem asi pěti vořechů, kteří se nejvíc podobají vlčákům. Jsou špinaví, v uválené srsti mají nalepené žvýkačky a teče jim z očí. Působí nevábně, přesto ale mají své příznivce. S oblibou se drze rozvalují na schodech a nijak je netrápí, že je chodci musí obcházet a překračovat.
Na smečku sestávající ze sedmi psů jsme narazili u stanice Turgeněvská. Chvíli čenichali venku u stánků a pak odběhli do podchodu, kde se pletli u obchůdků, obhlíželi nakupující slečny a nakukovali do výloh. Na fotografa hleděli se zdvořilým zájmem a jeden z nich nám dokonce spontánně zapózoval. Mnohem zajímavější a inteligentnější než pouliční tuláci jsou psi v metru – tuláci, kteří se dokonale adaptovali na život v moskevské podzemní dráze a jejím okolí. Ochomýtají se nejen v podchodech, ale jsou k vidění i v prostorách podzemky. Tito psi se v podzemní dráze dovedou výborně orientovat a stejně jako jejich pouliční kolegové i tady nacházejí své krmiče. Většinou mezi zaměstnanci, pokud ale náhodou narazí na dobrou duši, tak i mezi cestujícími. Na lidi jsou takzvaní metropsi opatrní. Vědí, že kdyby se vůči nim chovali agresivně nebo příliš dotěrně, lidé je začnou pronásledovat a vyhánět, a oni přijdou o svůj podzemní úkryt. A tak se snaží působit slušně. Příslušníky milice pro jistotu obcházejí velkým obloukem, stejně tak si dávají pozor na opilce. Vyznají se i v ženách, které pracují jako dozor nad eskalátory. Vědí, která z nich je nemůže ani cítit, a když má zrovna službu, raději se spustí dolů jiným eskalátorem anebo si počkají na novou směnu. Ukončete výstup a nástup… Na psy z metra samozřejmě narazíte i uvnitř souprav. Nevyužívají je jako úkrytu, ale – stejně jako lidé – jako dopravního prostředku, kterým se přepravují z jedné stanice na druhou. Zoopsycholog Andrej Neuronov, který se věnoval pozorování moskevských psů v metru, tvrdí, že zvířecí cestující se chovají stejně jako jejich lidští kolegové. Nastoupí do vagonu a rozhlédnou se, zda je v dohledu volné místo. Pokud najdou prázdnou sedačku, ti odvážnější na ni vyskočí a stočí se na měkkém sedadle do klubka. Když volné místo nenajdou anebo nemají dostatek drzosti, usadí se (popřípadě rozvalí) na podlaze. A jak je možné, že psi vždy neomylně poznají, kde mají vystoupit? Neuronov tvrdí, že reagují na hlášení – jakmile se ozve jméno jejich cílové stanice, vstanou a hrnou se ke dveřím. Psi jsou schopni odlišovat zvuky, a pokud tedy zaslechnou určitá slova ve správném pořadí, tak vědí, že už dojeli tam, kam potřebovali. Funguje to podobně jako při výchově psů v rodině, kdy se také naučí rozeznávat jednotlivé příkazy a své jméno. Psi jsou v metru také nesmírně čistotní. Považují totiž tyto prostory za svou noru, a tak s potřebou vždy vyběhnou na ulici. Obecně vzato je tato skupina tuláků tou nejméně problémovou a mezi lidmi nejvíce oblíbenou. Kdo by odolal chlupáčovi, který se roztomile rozvalí na sousedním sedadle a pohledem hypnotizuje vaši nákupní tašku? Psí galerka Nejdivočejší jsou toulaví psi z okraje metropole. Tato zvířata, nazývaná městskými vlky, se zásadně pohybují ve smečkách. V honbě za potravou likvidují divoce žijící zvěř – například v lesoparku Stříbrný bor sežrali všechny ježky a napadají i vysokou zvěř. Mohou být ve smečce nebezpeční dokonce i lidem, a přestože se o takových případech mluví, tak celkový počet napadení člověka divokými psy evidován není. Známá mi vyprávěla, jak ji jednou při venčení obklopila smečka toulavých psů. Objektem jejich zájmu byl domácí mazlíček, na kterého okamžitě začali dorážet. Žena na obranu svého psa duchapřítomně vytáhla sprej. Útočníci očividně věděli, co znamená, protože okamžitě vzali nohy na ramena. Je jich moc, ale jsou naši
Počet toulavých psů v Moskvě za poslední roky tak vzrostl, že to vedení města začíná vnímat jako velký problém. A to nejen proto, že psi snížili počet toulavých koček na minimum a ty mají také své zastánce. Úředníci podnikli několik pokusů o regulaci psí populace – jejich odlov z ulic však vyvolal vášnivé protesty Moskvanů. Lidé si na tyto tuláky zvykli, potkávali je na svých cestách za prací a přikrmovali je. Když zmizeli z obvyklých míst, volali rozhořčení občané na magistrát, přesvědčení, že jejich oblíbencům hrozí nebezpečí. Úředníci tedy začali s lidmi uzavírat dohody. Psy, o které se prokazatelně někdo staral a projevoval zájem, vyšetřili, naočkovali (fenky nechali sterilizovat) a následně vrátili tam, odkud je vzali.
Moskevští psí tuláci jsou ve světě ojedinělým fenoménem. Soužití městských obyvatel a polodivokých zvířat dospělo do takového bodu, že občané zatím nedovolí žádné radikální kroky při regulaci v ulicích. Třeba potřebují obyvatelé třináctimilionového velkoměsta mít pocit, že jsou (stále ještě) součástí přírody.
Psí bezdomovci v Moskvě
Počet toulavých psů ve městě (odhad, statistika se nevede): 27–30 000.
Metro denně přepraví 8–9 milionů lidí a 50 toulavých psů.
Trvale v metru žije 500 psů, každá stanice je domovem 5–10 psů.
Náklady na regulaci zvířat: 87 760 000 rublů (údaj z rozpočtu města Moskvy v roce 2007, z toho 13 milionů jen na sterilizaci a odchyt psů).
Ročně se sterilizuje 8000 fen a opět vypustí do ulic (údaj komunálního odboru města Moskvy).
