S hmyzem se setkáváme denně a doslova na každém kroku. Půda po níž chodíme představujeútočiště pro miliony živočichů, kteří ke svému životu nezbytně nepotřebují sluneční paprsky.Druhová pestrost těchto organismů je ohromná a primát zde mají osminozí roztoči a šestinohý hmyz. Na jednom hektaru pastviny bychom napočítali kolem jedné miliardy exemplářů bezkřídlých šestinohých chvostoskoků. Avšak nejen počet, nýbrž také rozmanitost druhových forem přesahuje naši představivost.. . . . .
V každém okamžiku žije na Zemi počet hmyzích jedinců vyjádřitelný číslem o osmnácti nulách, t. j. miliarda miliard. Doposud známe více, než milion popsaných živočišných druhů, přičemž hmyz z nich tvoří asi čtyři pětiny. Důvodů, proč je hmyz v dosavadní evoluci živočišné říše tak úspěšný, je řada a k těm zásadním patří účelně malé rozměry. Nejmenším hmyzem jsou 0,2 mm velké, parazitické vosičky čeledi Mymaridae, jejichž larvy se vyvíjejí ve vajíčkách jiných druhů hmyzu. Největší jsou naopak až 30 cm dlouhé pakobylky, avšak k vyhlášeným “obrům” patří rovněž brazilský tesařík největší (Titanus giganteus), či zlatohlávek goliáš (Goliathus giganteus) z rovníkové Afriky, jejichž zasklené mrtvolky coby pochybné dekorace se stávají, spolu s velkými pavouky · sklípkany, stále častěji předmětem obchodu.
Malé a střední formy však u hmyzu převažují a v evoluci byly nejúspěšnější. K tomu, aby absolvovaly celý vývoj mnohdy stačí skromné množství potravy, např. jedno malé semínko, nepatrné vajíčko jiného hmyzu či obsah několika rostlinných buněk v listech. Úžasné jsou naopak výkony, kterých jsou tito drobní tvorové schopni v porovnání s měřitelnými výkony člověka. Kdybychom přepočítali dosažené skokanské výkony blech nebo sarančat na rozměry a hmotnost atletů, pak by člověk musel vyskočit 300 m do výšky nebo 500 m do dálky, aby dosáhl srovnatelného výkonu. Některé hematofágní ploštice jsou schopné nasát najednou tolik krve, že zdesetinásobí svou vlastní váhu, a pokud by i v tomto případě měl člověk podat srovnatelný výkon, musel by vypít naráz deset hektolitrů tekutin. Vysvětlení těchto mimořádných výkonů “trpaslíků” je jednoduché, protože příčinou je geometrický vztah mezi povrchem a objemem těla. Není třeba příliš velkých matematických znalostí k tomu, abychom pochopili, proč jsou na tom “trpaslíci” lépe: Roste-li těleso, stoupá jeho povrch s druhou, avšak objem se třetí mocninou jeho velikosti. Výkon svalu odpovídá ploše jeho průřezu, zatímco hmota, kterou sval uvádí do pohybu, je úměrná objemu.
Dalším důvodem evoluční úspěšnosti hmyzu je až neuvěřitelná plodnost, kterou nám občas názorně předvedou mšice, lýkožrouti, bekyně, obaleči nebo mandelinka bramborová. Dlužno ovšem dodat, že všem těmto škůdcům vytváří člověk sám, svou neuváženou činností a porušováním v přírodě ustálené přirozené rovnováhy, pro přemnožení podmínky. Ve stavu neporušené, přirozené rovnováhy, však nikdy nepřibývají jedni na úkor druhých, a tak z jakkoliv početného potomstva jednoho páru hmyzu přežívají zpravidla opět pouze dva jedinci. O ostatní se postarají predátoři, z nichž mnozí svého reprodukčního potenciálu příliš nevyužívají.
TRAPIČI
Ještě dlouhou řadou tisíců českých, případně latinských odborných názvů bychom mohli pokračovat ve snaze provést výčet čeledí, rodů, či druhů, patřících k početnému hmyzímu řádu zvanému Diptera, česky dvoukřídlí, nebo také zjednodušeně mouchy. Až do současnosti bylo popsáno kolem 80 000 druhů dipter, z nichž přibližně 5000 žije na našem území. Mnoho druhů má lékařsko-hygienický význam především proto, že jejich samičky snášejí vajíčka, nebo přímo larvy do hnijících látek živočišného i rostlinného původu a řada druhů parazituje buď příležitostně nebo trvale v těle jiného hmyzu i obratlovců, včetně člověka.
Ovádi, bodalky a muchničky patří k tzv. trapičům dobytka na pastvinách. Tento hmyz může být příčinou malých hmotnostních přírůstků dobytka i snížení dojivosti krav. Agresívní roje miliard i u nás nechvalně známých muchniček jsou jedním z hlavních důvodů, proč nejsou člověkem trvale osidlovány některé subarktické oblasti Severní Ameriky a Asie.
Mouchy mohou také přenášet původce nebezpečných chorob, na které dodnes umírají ročně miliony lidí. Takovým známým příkladem je krev sající bodalka tse-tse Glossina palpalis, která přenáší prvoky-trypanosomy způsobující spavou nemoc. Bodalky jsou výbornými letci, útočí za slunného počasí a při hledání hostitele se řídí především zrakem. Moucha tse-tse je zajímavá také svým zoogeografickým rozšířením, neboť žije v Africe do l5 stupňů zeměpisné šířky po obou stranách rovníku. Není specializovaná jen na člověka, nýbrž napadá všechna dostupná zvířata včetně krokodýlů a varanů.
K nejhorším trapičům zvířat a lidí v masové podobě patří nepochybně komáři. Z celého světa jich známe více než 2500 druhů a největší druhové pestrosti samozřejmě dosáhli v tropickém pásmu. V naší fauně jsou komáři zastoupeni přibližně 50 druhy. Nejen z hlediska humánní, ale také veterinární medicíny jsou komáři patrně nejvýznamnější hmyzí skupinou. Prvovci rodu Plasmodium způsobující malárii jsou komáry rodu Anopheles nejen přenášeni, nýbrž uskutečnují v jejich těle také část svého životního cyklu včetně pohlavního rozmnožování. Nebezpečná, často epidemická virová onemocnění jakými jsou žlutá zimnice, dengue, japonská B encefalitida a mnoho dalších se také šíří a přenáší zásluhou komárů.
Skutečně rafinovaný je ovšem přenos larev hlístů vlasovce mízního (Wuchereria bancrofti). Tento 5·9 cm dlouhý “červ” způsobuje u člověka tzv. sloní nemoc, která se projevuje obrovským zbytněním některých orgánů, vyvolaným ucpáním lymfatických cév, hromaděním mízy a zduřením cévních stěn. Samice vlasovců produkují obrovské množství asi 0,3 mm dlouhých larev, kterým se říká “noční mikrofilárie”, poněvadž se objevují v periferní krvi jen v noci, za největší aktivity komárů, zatímco ve dne se stáhnou do plicních cév, do srdce i do ledvin. Komáři se infikují při večerním, či nočním sání krve nakažených lidí. Larvy se dostanou do jejich žaludku a dalších orgánů, kde rostou a hromadí se poblíž bodacího ústního ústrojí, skrze které při jeho zabodnutí do kůže proniknou aktivně do lidského těla. Také žlutou zimnici · nebezpečnou virózu napadající hlavně jaterní, ledvinové a slezinné buňky přenášejí tropičtí komáři rodu Aedes, především druh Aedes aegypti. V tropické Africe jsou stálým rezervoárem viru žluté zimnice populace opic, mezi nimiž je nákaza přenášena komárem Aedes africanus. V dřívějších letech dokázali údajně domorodci předvídat epidemii žluté zimnice právě podle nálezů většího počtu mrtvých a nemocných opic.
MASAŘKY OBÁVANÉ I UŽITEČNÉ
Pro mnohé z nás jsou obecně hojné 3·20 mm velké, šedočerné a chlupaté masařky z čeledi Sarcophagidae typickým představitelem much. V Čechách jich žije asi ll0 druhů. Oplozené samičky masařek snášejí nikoliv vajíčka, ale přímo larvy do hnijících látek. Některé druhy parazitují a vzácně může být jejich hostitelem rovněž člověk. Masařka obecná (Sarcophaga carnaria) je synantropem, tedy živočichem, který se adaptoval k životu v lidských příbytcích, kde její larvy dokáží hygienicky znehodnotit zásoby masa.
Zvláštní parazitický vztah si však tato moucha vytvořila k dešťovkám. Své larvy totiž s oblibou klade do ústí jejich zemních chodeb a ty pak pronikají do těla děšťovky skrze zduřelé místo nazývané opasek. Larev je samozřejmě velké množství a svého hostitele pozvolna zahubí. Masařka obávaná (Wohlfahrtia meigeni) si počíná ještě hůře, snáší své larvy většinou do otevřených ran žab, výjimečně však také do nosu a uší člověka. Na území našeho státu se v současné době pravděpodobně nevyskytuje. Nicméně i mezi masařkami je druh, který jejich pošramocenou pověst alespoň zčásti napravuje. Je jím masařka mnišková (Kramerea schuetzei), jejíž larvy parazitují v tělech takových škůdců lesních i ovocných stromů, jakými jsou bekyně mniška a bekyně velkohlavá.
NEJRYCHLEJŠÍ MOUCHY
Na lesních mýtinách, listech i kamenech můžeme při troše štěstí vidět posedávat l0·l8 mm velké huňaté mouchy, trochu podobné čmelákům. Nazývají se střečkové (Oestridae) a v letu je zahlédneme jen stěží, neboť jsou patrně nejrychlejšími živočichy vůbec. Některé druhy jsou údajně schopné vyvinout při letu neuvěřitelnou rychlost okolo l000 (!) km/hod. Trápí různé savce včetně jelenů, myší, ovcí i hovězího dobytka. Samičky za letu vstřikují larvy většinou do nozder hostitele, nebo také, jako je tomu u střečka hovězího, na zadní část těla a spodní části zadního páru nohou. Zmíněný střeček hovězí vzácně napadá také člověka, u kterého však nedokončí vývoj. Za neskonalého utrpení postižených zvířat se larvy vyvíjejí většinou v čelních, nebo nosních dutinách, případně pod kůží či v žaludku. Před zakuklením jsou larvy nemocnými zvířaty vykašlávány, mohou se ale také provrtat ven z těla kůží anebo jsou vylučovány společně s výkaly.
PIRÁTI
Evoluční úspěšnost, měřitelná m. j. druhovou četností a rozmanitostí druhových forem se u much projevila také vznikem a vývojem specializovaných druhů, které svou potravu získávají strategií útoku, silou a obratností. Velmi nápadnými mouchami, které v létě poletují, nebo odpočívají téměř výhradně na lesních pasekách jsou různé druhy roupců (Asilidae). Roupci jsou až 50 mm dlouhé, velmi chlupaté, někdy sice zavalité, ale většinou štíhlé mouchy. Jakmile spatří jiný, letící hmyz, okamžitě na něj zaútočí a v letu jej uchvátí silnými nohami. Poté usedají na pařezy, kameny, nebo keře a pozvolna, někdy i několik hodin svou kořist vysávají. Predátorskou, aktivní strategii lovu používají také larvy roupců. Jejich obětí se stávají zpravidla larvy jiných druhů hmyzu, zejména příbuzných much a brouků.
NEJPESTŘEJŠÍ MOUCHY
Na závěr se zastavme u much barevně nejnápadnějších a z pohledu člověka nejužitečnějších. Nazývají se pestřenky (Syrphidae) a zbarvením i tvarem těla natolik napodobují včely, vosy a čmeláky, že si jich vůbec nevšímají například ptáci. Pestřenka trubcová se tak podobá včele, že se i entomolog musí dobře podívat, zda jde o pestřenku či včelu. Zato život larev obou druhů se podstatně liší. Místo úlu s péčí včelích dělnic zvolily pestřenky trubcové pro vývoj vajíček a larev prostředí méně honosné · bahno a močůvku. Vosám se nejvíce podobají petřenky z rodů Chrysotoxum a Syrphus, jejichž užitečnost těžko dokážeme docenit. Larvy těchto pestřenek se živí mšicemi a jediná larva jich dokáže sežrat několik set. Posedávající dospělé pestřenky zastihneme většinou na květech různých rostlin. Snadno je však poznáme také za letu, jehož způsob je nezaměnitelný. Vznášejí se ve vzduchu, pak náhle popolétnou a po několika metrech se opět ve vzduchu zastaví. Typický vysoký bzukot vydávaný rychlým kmitáním křídel patří neodmyslitelně k atmosféře letního lesa.
